Ničemové dějin (Illustrated London News 10. května 1913)

May 10, 1913 The Villains of History
Myslím, že si jednoho dne udělám prázdniny a napíšu knížku plnou názorů, které nezastávám. Pak svět uvidí, co je to skutečný paradox, a moji nepřátelé budou zmateni. Druhy jsem si nadělal poznámky k několika úplným dokazováním věcí, kterým naprosto nevěřím, byly tak propracované a tak plné shod okolností jako jsou dokazování, že Shakespeara napsal Bacon. Další bylo o tom, že Nero byl křesťan. Nemám zde místo na to, abych zacházel do detailů. A kdybych řekl jen tolik, že Nero zapálil Řím proto, že byl křesťan, mohlo by mě tak eliptické vyjádření vystavit jistým nedorozuměním. Myslím, že můj příběh byl o tom, že vybízel k militantnějším metodám, které ostatní křesťané odmítli přijmout. To by vysvětlilo jak jeho zločin, tak ten, který byl připisován jim. Pak tu bylo samozřejmě to křesťanské děvče, otrokyně, které rozsypalo na jeho hrobě květiny. A byla ti ona obecná a skutečná sláva křesťanské církve, která je posledním útočištěm darebáka. Nevěřím, že byl Nero křesťan, ale argumenty pro to jsou ohromující. Občas jsem, ve své aroganci měl pocit, že mohu přesvědčit téměř každého, vyjma sebe.

Existuje fráze či vtip o takovém „bílení“ historických ničemů, abychom ale byli docela spravedliví, měla by existovat také nějaká fráze o „černění“. Pravda je totiž taková, že takové rehabilitace jsou dvou velmi odlišných druhů. Jedna je pouhé anarchistické nutkání zvrátit tradiční a všeobecný verdikt. Druhá je rozumnou žádostí odvolávající se proti spěšnému a sektářskému verdiktu. Jinak řečeno, obílení se můžeme dovolávat, pokud můžeme dokázat, že došlo k očernění. Omlouvání Jidáše Iškariotského je literární zábava. Podle vší lidské tradice je stejný, ať už si o příběhu, v němž vystupuje, myslíme cokoliv. Je stejný, ať už byl legendou nebo živým zrádcem. Je stejný bez ohledu na to, zda je lhář nebo lež. Je to prostý příběh. Obhajoba je fantastická. Jsou ale v dějinách lidé, které lze racionálně považovat za lepší, než se v dějinách jeví. A jsou tu tací, kteří byli, z důvodů docela zřejmých, očerněni hned po své smrti. V každém případě máme právo pochybovat, zda bylo nevyhnutelné (pro novou dynastii či režim), aby byl člověk, který byl mrtvý, také prokletý. V poslední době se objevily dva případy takové racionální rehabilitace. Americký autor napsal romantickou črtu o chápavém pohledu na Richarda III. Francouzský autor, jehož mimořádně zajímavé závěry jsou velmi zdatně shrnuty dr. Saroleaou v Everyman napsal učenou a historickou studii o chápavém pohledu na Napoleona. V obou případech je tu jeden a ten samý skutečný a intelektuální důvod k novému posouzení. Správně si pamatujeme, že tito vítězní vojáci byli vystaveni na milost svým konečným vítězům. Dá zdravý rozum, abychom se ptali, jaké asi příběhy budou vyprávět vítězové nad jedním po Bosworthu a vítězové nad druhým po Waterloo.

Shakespeare byl velmi anglickým druhem génia, ale to byl i Gilray. A lze docela férově říct, že Shakespearova verse Richarda je skoro taková jako Gilrayova verse Napoleona. Je to ďábelský trpaslík, mnohem méně zdrženlivý a příčetný než Quilp. Ale Richard z Glouchesteru nebyl trpaslík, ani fysicky, ani morálně. A Napoleon nebyl ďábel, ať už co do neuvěřitelného zločinu nebo co do neuvěřitelné kapacity. Udělal mnoho ústupků—a mnoho omylů. Jak velmi důrazně poukazuje dr. Sarolea, uspěla jeho normalita, ne nenormálnost. V té míře, v níž dobyl Evropu byl člověkem, ne nadčlověkem. Práva člověka formovala jeho jediné fungující a skutečné droits de seigneur. Mezi svými vojáky byl populární ne jen proto, že byl dobyvatelem, ale také proto, že byl vojákem. Francii vládl ne proto, že ji dobyl, ale protože přemohl její nepřátel. Velký francouzský spisovatel (zrovna jsem zapomněl který), vyslovil pravdu nepřívětivým způsobem, když řekl, že muži světa měli pro Napoleona porozumění, protože neměl žádný vnitřní život. Nemyslel o sobě, nebyl to žádný pokročilý myslitel, nějaký buddhista. Tvořil—tedy byl křesťanem. Neznal svůj vlastní portrét, dokud ho neviděl ve svých dílech.

Hříchy nadčlověka jsou neodpustitelné. Ale hříchů člověka je tolik, co vlasů na jeho hlavně. Nakolik považujeme Napoleona za nadčlověka, musíme všechny jeho krutosti považovat za chladnokrevné, všechnu jeho pýchu za rouhavost, všechnu jeho diplomacii za „černou bezdůvodnou dvojakost“ (jak řekl Stevenson o svém vlastním Pánu z Ballanreae), všechny jeho hříchy zkrátka, za hříchy proti Duchu svatému—a především všechny jeho nezdary a neúspěchy za zasloužené. Považujeme-li ho však za člověka, pak velmi brzy zjistíme, že všechny jeho hříchy byly hříchy sobeckého, prostého, velkorysého, obhroublého korsického důstojníka od dělostřelectva. Těch pár jeho krutostí bylo napůl zadržovaného druhu—toho druhu, kterého by se dopustilo dvacet dalších důstojníků artilerie, kdyby se ocitli v té samé díře. Jeho pýcha byla čirá marnivost: stejně nevinná a aktivní jako marnivost školákova. Jeho diplomacie byla současně méně tajná a méně zastrašující než všechny diplomacie před jeho dobou a po ní. Ve srovnání s Metternichem či Bicmarckem byl přímočarým, ale přesvědčivým člověkem. Na rozdíl od těchto dalších diplomatů se dovolával rozumu a svědomí dalších národů a králů. Nepokoušel se jen skrývat. Nepokoušel se jen usvědčit. Nepokoušel se ani jen dobývat a podmaňovat. Opravdu se pokoušel konvertovat—tedy přesvědčit. A pro všechny své nezdary si možná zasloužil, aby se mu říkalo Korsický zlobr, ale nikdy si opravdu nezasloužil, aby se mu říkalo muž osudu. Byla to pomluva, od níž by ho jeho nezdary měly navždy očistit.

To samé v mnohém platí, jak jsem už řekl, o posledním boji dávného Plantageneta na Bosworthu, když Jindřich Tudor vyjel do boje, jak nejlépe mohl, a šlechtický titul a rodokmen si vymýšlel cestu. Skutečný středověký král byl ten muž, který zemřel za výkřiků „Zrada“ a zatímco zabíjel muže všude kolem sebe. Richard III. dělal přesně to, co by se čekalo od Richarda I. Od Tudorů se ale nečekalo nikdy nic, vyjma neočekávaného. Byli to první angličtí vladaři, kteří byli sultány namísto králů. Jednali podle vrtochu ne podle kréda. Právě kvůli jejich krátkému a netrpělivému despotismu byla Anglie od té doby vždy vrtošivá a bez kréda. Člověk téměř vidí štíhlou, dlouhou tvář velškého usurpátora, jak jede s největšími šlechtici, kteří sběhli k jeho standartě, může vidět jeho úsměv, když vstupoval do Londýna a může se dohadovat, jaký asi příběh bude vyprávět o padlém králi.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 490-493, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s