Strach o anglickou svobodu (Illustrated London News 17. května 1913)

May 17, 1913 A Fear for English Freedom
Strach o anglickou svobodu, který začínají pociťovat i ty nejkonservativnější typy myslí, je vážná a platná věc. Nejde o to, že by Anglie nebyla uvyklá špatnému způsobu vlády, jde to, že každá země je uvyklá jistému způsobu špatného vládnutí a může být nebezpečně podrážděna zavedením jiného druhu. Prkno může lépe snášet šest štěpů ve směru vláken než jeden čistý lom napříč vlákny. Říká se, že každý národ má takovou tyranii, jakou si zaslouží, je pravda, že téměř každý národ má takového tyrana, jakého dokáže tolerovat. Za francouzské revoluce smetl občan rukou pěnu ze svého piva a řekl „A takhle bych to udělal se všemi králi.“ A velmi pravděpodobně mu na králích záleželo mnohem méně než na pivu: pivem si ale byl jistý. Robespierre a páni teroru měli dost síly, aby vzali životy knížatům národa. Nebyli by dost silní na to, aby občanovi sebrali jeho korbel piva. Pokud by se o to pokusili v jediném případě, pařížská populace by je zahnala do maison de sante. V Anglii by na druhé straně poprava krále populaci dnes šokovala stejně jako v lednu 1649. Ale populace v Anglii si nechává pivo odebírat, zadržovat nebo i výhledově rušit způsobem, který by Francouzovi říkal, že další na řadě ke zrušení může být chleba. Všude jinde, v Evropě, by státníkovi zničilo kariéru, kdyby byl i jen slyšen, že uvažuje o takové legislativě, jakou jsme aplikovali na obchod s lihovinami. Představme si duchaplného Gala nebo veselého Itala, jak přemýšlí o úředníkovi, který rozhodne, že hostinec nemůže mít trávník pro bowls, protože by to pak mohl být hezčí hostinec než dřív! Představte si ho, když by byl informován, že musí pustit svou maličkou dcerušku volně na špinavou ulici kvůli obavě, že by ji mohla pokazit konversace jejího otce s přáteli v baru! Představte si ho, jak naslouchá vznešeným principům nedělního zavírání a o tom, jak lze whisky pít ze sklenice od jedné do tří, ale od tří do šesti jen z lahve. Představte si ho, jak uvažuje nad pozoruhodnou postavou pocestného: muže, který dosud musel lhát o tom, že šel tři míle, ale nyní, po moudré reformě, bude muset lhát, že šel šest mil. Tyto zákony by Dantonovi nebo St. Justovi připadaly právě tak šílené, jako připadá vláda teroru nám.

A nebo srovnejte Anglii s jinou zemí. Rusko dovoluje, aby byli ruští žurnalisté censurováni policistou. Jsem si jist, že by Rusko nedovolilo, aby ruský tanec cesuroval hrabský radní. Co by řekl nějaký velký umělec, úrovně madame Pavlov, kdyby dva nebo tři členové staršovstva jakési hloupé sekty se vší vážností zkoumali její decollatege, jak tomu udělali se zády nešťastné „Zoeo“? Všichni žijící Rusové, od samotného cara po by k tomu měli mnohem větší odpor, než k censuře novin.

Nu, třebaže puritánské vměšování prostřednictvím rad a výborů je jak pošetilé, tak zlé, zvykli jsme si na ně a zařídili jsme se podle něj. Když se dobří občané nakonec pokojně smíří s nějakým zákonem, znamená to obyčejně, že našli dobrý způsob, jak se mu vyhýbat.

Konstáblovi člověk zpravidla snáz uteče, když je to farní konstábl. A jestliže tomu tak je s dosti nedávným a poněkud sektářským typem sociálního nařizování, které postihuje takové věci, jako je tanec či pivo, je tomu tak samozřejmě ještě víc se starším a tradičnějším anglickým právním systémem s jeho parukami a přípisy, zejména s onou vznešenou anglickou institucí oslavovávanou velkým anglickým básníkem jako „práva prodlení“. V poslední době ale panovala varující atmosféra spíše spěchu než prodlévání. Projevila se ve rychlém a divokém zatčení pana Toma Manna, který nespáchal nic horšího, než že mluvil o Tolstém a dodala horečnatý dotyk mnohému stíhání podle pojišťovacího zákona. Zdá se, že budeme dávat přednost preventivním metodám jak v politice, tak v eugenice. V obou případech preventivní metody znamenají jen zmocnění k libovůli.

A to není anglický způsob, jak být nespravedlivý. Anglický způsob nespravedlnosti znamená mít nekonečně dlouhý proces, nebo dva až tři procesy, věnovat celé týdny ne jen rituálu, ale opakování téhož rituálu, platit ohromné sumy peněz velice bohatým právníkům, z nichž někteří do soudní síně nestrčili nikdy ani nos, sekýrovat velké množství zcela nevinných svědků, vyprávět celý příběh třikrát nebo čtyřikrát a pak poslat do vězení špatného člověka. Nu, takhle to vypadá doma: to je něco jako anglický dubem nebo divoká růže v živém plotu. Pokud už musím jít do vězení, pak mě nechte do vězení jít místním, ležérním, dickensovským, stylem. Ať mě šidí Dodson a Fog, jejichž triky dobře znám a ne Fouché—natožpak Azeff. Ať upadnu do rukou seržanta Buzfuze a ne seržanta Sheridana. Jsem si totiž velice jist, že je pro národ špatné osvojovat si pochybné věci jiného národa, když se nijak nepřičinil, aby se zbavil svých vlastních pochybných záležitostí. Dvě černé nejenže nedělají bílou, ale nadělají nepořádek. Vždy jsem sám měl tento pocit, pokud šlo o to, co by se mohlo v Evropě nazývat opakem: mnohem větší svobodu lidí na kontinentě ve věcech umění či literatury. Necítím úplné a jisté pochopení pro ty, kdo se chtějí přičinit, aby naše literatura byla „umělečtější“ po konečném a smělém způsobu Latinů: kteří by dali anglické povídce všechnu jasnost a krutost povídky francouzské, kteří by anglickému románu dopřáli všechnu jemnou neslušnost francouzského románu. Mám o tom své pochybnosti. Myslím, že tihle dosti kosmopolitní kritici a umělci zapomínají na duši a účel, který byl jak za krásou francouzské fráze, tak ošklivostí francouzského tématu. Francouzi válčili se světem, který skutečně zestárl a nevěděl o tom, válčili s akumulací pověr, které skutečně dusily náboženství, válčili se sítí politik, které opravdu bránily politice. Jazyk, který útočí na takový stav věcí, musí být nadmíru srozumitelný. Musí být uhlazený—a zlý. Pokud ale anglické umělce napadlo pomoci oné vzpouře realismu, pak jdou s křížkem po funuse, nebo spíše po boji. Voltaire byl v Berlíně—a Napoleon též. Velicí francouzští realisté udělali vše dobré, co šklebem, který je ostrý jako meč, udělat mohli. Co je třeba nyní (jak i sami Francouzi cítí) je spíše obrana nejprostších lidských lásek a svobod.
To může docela dobře být úloha Angličanů, pokud si ovšem uchovají svůj tradiční druh svobody. Ale o tom lze již pochybovat.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 493-497, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s