Nová jména pro naše strany (Illustrated London News 24. května 1913)

May 24, 1913
New Titles for Our Parties
Pro ty, kdo chtějí natrvalo, nebo po nějakou značnou dobu, provozovat stranický systém, by bylo moudré požívat tituly naprosto bez smyslu a významu. Boj mezi Jabberwocky a Snarky může docela dobře trvat věčně. A v dějinách bylo příkladů antagonismů mezi takovými libovolnými symboly, počínaje Modrými a Zelenými staré Byzance pro světle a tmavě modré závodu veslic, dost. Například označení whig a tory nejspíše vydrží mnohem déle, než nejspíš vydrží pojmy liberální a konservativní. Vydrží déle, protože méně znamenají. Ba co víc, vydržely déle, protože začaly znamenat téměř opak svého významu. Slovo whig původně znamenalo cosi, co je těžké přeložit do moderní angličtiny, nejbližší překlad je „kalvinistický potřeštěnec“. Slovo tory znamenalo původně něco, co se přesně překládá jako fenián. Whigové byli ti nejšílenější skotští puritáni, kteří se nemohli a nechtěli smířit s žádnou vládou, a cavaliers tedy své oponenty nazývali whigy, čímž se rozuměli beznadějí vzbouřenci. Toryové byli ti nejnesmiřitelnější z domorodých Irů, a whigové tedy své oponenty nazývali toryové čímž se rozumělo, že jsou to stejní zpátečníci jako papeženští barbaři. Víme, že se obě tyto provokace přijímaly jako tituly a víme, co nakonec znamenaly. Slovo whig nakonec značilo okázalou a dosti epikurejskou aristokracii, jejíž velkou chybou byla světskost a jejíž velkou slávou byla tolerance. Náboženství se pošklebovali, ale za katolickou emancipaci bojovali. Ale slovo whig stále zůstává a filologové jej budou odvozovat od „whey“ neboli kyselého mléka, na paměť kyselých fanatiků s bílou tváří, kteří by, ani nebudu mluvit o toleranci katolíků či anglikánů, ale kteří by ani nežili v jedné komunitě s nekorektním kalvinistou, pokud by ho mučením nepřivedli ke správnému kalvinismu.

Slovo tory začalo nakonec znamenat celý postoj protestantismu proti katolicismu, pro Jiřího III., který řekl, že by se raději nechal setnout nebo by se vrátil do Hannnoveru, než by toleroval katolíky, pro populárního kazatele, který poté, co se dozvěděl, že královna Viktorie souhlasila s tolerancí římských kněží ji veřejně srovnal s Jezábel a jejími Baalovými kněžími a naznačil, více či méně jemně, že i ji pořád ještě mohou sežrat psi. Nic než takové příklady nám nemůže jakoukoliv představu o mohutném násilí a děsivě bdělosti odporu, který tehdy vedli angličtí toryové proti toleranci katolicismu. Ale slovo tory pořád zůstává a pořád je to jméno místa: jeden ostrov u divokého irského pobřeží se pořád jmenuje Tory Island, na paměť oněch oněch zuřivých papženských feniků, kteří svedli poslední boj za katolické vyznání. V politice slova začala znamenat pravý opak toho, co značí v náboženství (té mnohem praktičtější záležitosti): a to je výhoda či nevýhoda užívání slov, které nemají význam, nebo alespoň slov, která nejsou chápána.

Hlavní potíž moderních jmen našich stran je v tom, že něco znamenají. Co znamenají je poněkud neurčité a v jednom případě je to součást volné a mylné filosofie. Znamenají ale právě dost k tomu, aby, aby přivedli do nepohodlí ty z nás, kdo jméno používají a dělají pravý opak věci. Od žádného anglického torye nelze příliš čekat, že by lordu Eldonovi připomínal, že když je tory, musí být také fenián. Jsou ale dosud inteligentní konservativci—například lord Hugh Cecil—kteří si vskutku myslí, že konservatismus by občas měl něco konservovat a ne o zlomkrk uhánět za novými zeměmi a novými kapitalismy v tempu udávaném ragtimovou melodií celní reformy. Žádný whigovský přívrženec nebude nejspíš lorda Hollanda napomínat, aby napravil kalvinismus své theologie, nebo trvat na tom, aby Jeho Lordstvo světilo neděli jako covenanter. Jsou ale pořád inteligentní liberálové—pan Wedgwood například—kteří lpí na představě, že liberalismus by měl mít nějakou vzdálenou spojitost se svobodou, a že pro liberála jsou pravidla pro censuru novin policistou nebo pro zavírání povalečů prostřednictvím lettre de cachet (trestní příkazy nařizující, bez možnosti soudní obrany, vězení, internaci nebo vypovězení pozn. překl.) je přinejmenším neliberální, když ne ilegální. i kdyby to neporušovalo zákony, protiví se to slovníku.

Ještě téměř silnější doklad lze najít v oznacích a sloganech hrabských voleb. Ty byly zavedeny v době, kterou by člověk mohl označit za roseberyovskou: kdy fabiáni „pronikali“ lidi a lidé se přinejhorším trochu zdráhali, aby byli proniknuti. Ti, kdo měli velmi rádi pana Sidney Webba ho chtěli ho mít takříkajíc víc a víc a říkali si progresisté. Ti, kdo našli odvahu jen k tomu, aby přiznali, že mají pana Sidney Webba rádi jen přiměřeně, naznačovali, že i málo pana Webba hodně zmůže a říkali si uměření. Ale tato matná poloshoda, tato povědomost, že všichni následujeme fabiánský ideál, pomalu či rychle, vybledla s vládou Roseberyho. Pod tlakem mnohem reálnějších otázek (protože to byly mnohem morálnější otázky), jako bylo válka v Jižní Africe, začalo být více a více zřejmé, že se všichni neshodujeme ani jen na obecném směru: tedy ne jen na relativní otázce rychlosti či pomalosti. Začal se šířit dokonce i děsivý šepot, že někteří lidé nemají pana Sidney Webba rádi vůbec. A objevili se otevření nepřátelé, nikoliv váhaví následníci, dvou velmi mocných postav fabiánského ideálu.

Jeden byl mnohem horší než fabiánský—byl to vlastně vskutku opovrženíhodný hejsek. Druhý byl mnohem lepíš než fabián—velmi se vlastně podobal anima naturaliter Christiana (duše přirozeně křesťanská pozn. překl.). Jak ale říkám, byly to obě mocné a mohutné postavy a jejich nechuť vůči progresismu byla nikoliv negativní, ale positivní. První, poněrně zlá osoba, byl podnikavý kapitalista odmítající regulaci bohatých. Druhý, čili poměrně lepší postava, byl nepodnikavý dělník, který odmítal regulaci chudých. Oba ale zjistili, že jim moc nevyhovuje, aby se presentovali pod starým poloprogresistickým jménem. Pokud dělník napadal radu hrabství, nebo se i označoval za uměřeného, obvykle před tím slovem předeslal jiné, pro revoluce vhodnější. Stejné bezprávný kapitalista mezitím říkal, že všechny kapitalisty je nutné pověsti, že radu hrabství je nutné rozstřílet dělostřelectvem a že pana Sidney Webba je nutno rozsekat na sto kousků. A pak, aby taková slova ospravedlnil, vysvětlit, že je uměřený.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 497-500, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s