Tolerování ostatních náboženství (The Illustrated London News 31. května 1913)

May 31, 1913
Tolerating Other Religions
Když jsem býval chlapec, za starých nepopsatelných časů, které mohu popsat jen jako velké dny Steadovy, potkala mě věc zvaná Parlament náboženství. Nesla s sebou všechny zla parlamentu. Vyznačovala se úzkou novostí, hluchou důstojností, hlubokou isolaci a nepopularitu, které parlament tak často drží. Poslanec musí být člověk, který si musí více myslet o lidech se kterými se pře, než o lidech za které se pře. Klub je mocnější než voliči. To vše lze vidět ve všech politických parlamentech, je notoricky známo, že ve všech takových shromážděních „ti, kdo jsou vzadu, volají kupředu a ti, kdo jsou vpředu, volají zpět.“ Prostí poslanci se perou, zatímco vládní a opoziční hodnostáři sjednávají mír.

Tohle vše, co platí pro politické parlamenty, bylo ještě trochu pravdivější pro nešťastný parlament náboženství. Každý člověk byl velmi kultivovaný zástupce velmi vzdáleného volebního obvodu. Je-li těžké udělat z někoho zástupcem Surrey nebo i Surbitonu, je ještě těžší udělat z něj zástupce plání střední Asie nebo nejodlehlejší japonské ostrovy. Proto, jak říkám, vypadal parlament náboženství skoro stejně zbytečně jako parlament ve Westminsteru.

Lidé tam nepřicházeli, aby své náboženství vysvětlili. Přicházeli je zamluvit. Na takovém shromáždění musí mít každý způsoby přímo hedvábné, zrovna tak jako musí každý mít (na některých společenských shromážděních) hedvábný klobouk. V parlamentu ve Westminsteru by bylo nepatřičné někomu shodit klobouk z hlavy. V parlamentu náboženství by bylo nespravedlivé někomu srazit hlavu. A přitom veškerým cílem a úkolem filosofie a theologie a čistého rozumu je srazit druhému člověku hlavu. V nynějším světě filosofie, a toho, jak si vede, je to spíše kompliment. Davem vážných moderních myslitelů může člověk projít, aniž by našel hlavu, která by se dala urazit.

A přesto jsem zrovna nedávno natrefil na knížečku od člověka, který skutečně hájil jednu z velkých světových filosofií a nepokoušel si jen omlouvat. Jeho kniha byla opravdovou obranou a ne omlouváním. Týkala se vyznání Zarathuštry, velkého perského mystika, který za sebou zanechal velkou sektu paršů. Vydal ji pan Dent a jméno autora na titulní straně zní Ardser Scrabjee N Wadia. Není to z mé strany vůči jejímu vysoce inteligentnímu autoru žádná rýpavost, když řeknu, že nemám potuchu, co z toho je jeho jméno, adresa, nebo kněžské tituly, připojené k jeho jménu. Jen tím oznamuji svou holou nevědomost o tomto tématu—a všech takových témat jako je Persie či paršové. „Wadia“ na konci jeho jména může být, co já vím, něco jako Esquire. N může být, co já vím, jeho telefonní číslo. Nevím nic o jeho národu, o jeho civilisaci, ani o něm samotném. Vím ale něco o jeho náboženství. Před pěti hodinami jsem to ještě nevěděl, a za to, co o něm vím, vděčím jemu. Jeho kniha je jednou z těch velmi mála knih o náboženstvích

Problém obecně vzato není v toleranci náboženství druhých lidí. Problém je tolerovat naše vlastní náboženství. Nebo, abychom mluvili přísněji a přesněji, přimět naše náboženství, aby tolerovalo nás. Intolerantních je poměně málo moderních náboženských lidí. Ale velká spousta moderních náboženských lidí je nesnesitelná. A nejsou to nijak zvlášť ti, kterým se říká bigotní, spíš to myslím bývá naopak. Zoufáme si z toho člověka, který nechápe naši víru, a přitom nesouhlasí ani se svou vlastní. Nu, autor oné knížky se svou vírou souhlasí. Jeho filosofie se ani v nejmenším nepodobá mojí, ale připadá mi jako jedna ze dvou nebo tří rozumných alternativ k té mé. Je to ona filosofie, která je zhruba, možná příliš zhruba, označována jako dualismus: tedy teorie, že dobro a zlo jsou, přinejmenším v jednom smyslu, ve vesmíru přesně vyvážené, tedy že přinejmenším v jednom smyslu jejich rovnováha vytváří vesmír. Samotný vzorec kosmu, abychom tak řekli,, je vzorcem zkřížených mečů. Život a smrt spolu na věky šermují a výsledek (znovu říkám, přinejmenším v jednom smyslu) je vždy sporný. Ve chvíli železného sebeovládání se tu zdržím vtipkování na téma dualista a duelista.

Autor píše jako člověk, který skutečně má ideje, protože ideje jsou vždy nejoriginálnější, když rostou ze starých náboženských počátků. Není to paradox ale velmi obyčejný fakt o lidské přirozenosti. Ideje člověka jsou tím víc jeho, čím víc pocházejí z vyznání jeho otce, namísto toho, aby je bral z knihy: zrovna tako jako je něčí zelí tím víc jeho, když pochází z pole jeho otce, než když je nakupuje v obchodě. A je cosi přesvědčivého dokonce i na divné prostotě, již autor projevuje a kterou často projevují lidé, kteří píší v jazyce jiné civilisace: jako když mluví o „našem ctihodném mistru— RUSKINOVI, jemuž náležím tak plně a oddaně, že vždy užívám jeho slova, výrazy a dokonce celé odstavce, jako by byly moje vlastní.“ Ocitám se tu na tenkém ledě a nevím, zda mám být chápán tak, že jej zbavuji obvinění u imitace nebo jej urážím obviněním ze špatné imitace, když řeknu, že si nemyslím, že by v jeho psaní byly nějaké pevné kusy Ruskina vůbec obsaženy. Jsou tam ale pevné kousky něčeho, co je pro anglického čtenáře mnohem zajímavější, skutečné ideje skutečného a zdatného věřícího v Zarathuštrovo vyznání.

Velkým principem zoroastrické filosofie se zdá být to, že pro růži je podstatný trn. Nebo, abychom to řekli přesněji, že lidský život je šachovnice, protože šach je královská hra—velká hra lidského intelektu. A pro šachy je nutné nejen to, aby byla černá a bílá, ale také to, že černá a bílá si musejí být rovny. Musí existovat vzorec černé a bílé a ten vzorec musí být přesný.

K celému jeho náhledu na život bych měl říct jen tolik, že šachovnice je jen vzorec a proto nemůže být obrazem. Černobílý umělec vždy jednu z barev používá jako pozadí. Umělec může čmárat černou po bílé, když ilustruje perem a inkoustem. Může čmárat bílou po černé, když je to školák kreslící učitelův nos na tabuli. Ale kreslíř perem ví, že než přijde pero s inkoustem je stránka bílá. Zlomyslný školák ví, že tabule je černá. A tak bychom my křesťané měli vždy věřit, že náš je svět je bílý s černými skvrnami, a ne černý s bílými skvrnami. Vždy bych měl věřit, že to, co je v něm dobrého, byl původní záměr. A vždy bych měl mít na paměti, že šachy pochází z Persie.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 500-503, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

One comment on “Tolerování ostatních náboženství (The Illustrated London News 31. května 1913)

  1. Vítek napsal:

    užasné, díky!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s