Odvaha a liberálové (21. června 1913 The Illustrated London News)

June 21, 191 3 Courage and the Liberals
Jedna z nejhlubších a nejmoudřejších konversačních odpovědí dr Johnsona zněla myslím nějak takhle: „Inu, milý pane, fysická odvaha není, přísně vzato, křesťanská ctnost. Křesťan by si ji nicméně měl pěstovat, protože pokud onu ctnost ztratí, nemůže si být jistý tím, že uchová kteroukoliv jinou.“ V naší vytříbenější době se ale nejenže odvaha nenazývá křesťanskou, ale zbabělost je přímo označována za křesťanství. Má se za to, že jakýkoliv zcela nízký, sobecký a materialistický motiv má jakousi příchuť evangelia, pokud vede k míru, a ne k válce. Každý křesťan samozřejmě, je-li zdráv na duchu, považuje mír za lepší války, a je-li jeho hrůza z války soucitem s trpícími vojáky nebo pobouřením nad pošlapanými právy, jsou to pocity křesťana a dokonce světce. To, nač si stěžuji, je duchovní nadřazenost, již si nárokují pacifisté, jejichž motivy jsou asi tak povznesené jako byly ty Falstaffovy, když si hrál na mrtvolu na shrewburském bojišti. Uchovávat mír pro peníze může být zrovna tak zlořečené jako pro peníze válčit. Tihle rétoři mohou pouhou fysickou argumentaci proti válce označovat za „pokrok“ v lidské etice, mně to ale nepřijde ano zpola jako pokrok a mnohem víc jako útěk.

Vzpomínám si, že se pan Norman Angell, jinak schopný autor, v této části otázky zamotal do nanejvýš zvláštního uzlu. Dokázal—nebo se nemalým důmyslem pokusil dokázat—že válka nikdy nebyla z dlouhodobého hlediska materiálně výnosná a to ani pro vítěznou stranu, a že zkrátka vyhrát v bitvě znamenalo prodělat peníze stejně tak, jako když v ní člověk zvítězil. Celu tuto část své argumentace vyložil způsobem, který byl jasny a nikoliv nepřesvědčivý. Pak se ho samozřejmě lidé poněkud oduševnělejšího a (duchovnějšího) smýšlení zeptali: „Co si ale mám počít, když se mi stane křivda? Nesmí snad stát nikdy bránit své hranice ani obyvatelstvo svou svobodu, protože se může stát, že budou ve výsledku po boji chudší?“ Na to dal pan Norman Angell nanejvýš podivnou odpověď. V zásadě řekl, že až bude chudinka stará Evropa dost čistá a sladká na to, aby uvěřila jeho evangeliu pokoje, povstane i proti takovým drobným slabostem jako je zdeptání davu nebo pokoření nepřítele. Bohužel ale právě vysvětloval své evangelium pokoje a přitom o žádné čistotě a sladkosti vůbec nemluvil. K vlastnímu uspokojení dokázal, že válce se všichni musí vyhýbat z čistě sobeckých důvodů. Z toho zjevně plyne, že se všichni mohou vyhnout válce a zůstat dál zcela sobečtí. A ještě očividněji z toho plyne, že každý, kdo se tak zachová ve svůj vlastní prospěch, bude mít docela volnost, aby docela pravděpodobně prosazoval svou výhodu jakýmkoliv jiným směrem, ať už by to bylo vykrvácení bezbranného dlužníka, policejní ovládání neozbrojeného davu, nebo přidržení bohaté, leč zdráhavé provincie. Říká nám, abychom se vzdali našich mečů, protože meče nemají žádnou hodnotu, vlastně nám říká, abychom meče prodali a co nejvíc na tom vydělali. Po tom nemůže mluvit o tom, jak velkorysí bychom byli, pokud bychom se tak cenných věcí vzdali. Tommy Atkinsovi radí, aby nepřijímal králův šilink, ale ne proto, že je to šilink, ale proto, že je to špatný šilink. Potom je absurdní říkat: „K jakým zářným výšinám se může povznést Atkinsonova duše, když je příliš hrdý a svobodný na to, aby přijal peníz, o kterém nelze vyjednávat? Poté by jistě již nikdy nepil, neklel, ani nelaškoval s děvečkami.“ Pokud pan Norman Angell něco prokázal, pak to bylo to, že i nejhorší člověk se musí zříct války. Nyní nemůže argumentovat, že k jejímu vedení by bylo zapotřebí toho nejlepšího člověka.

Velká moudrost a subtilnost poznámky dr Johnsona se ale nachází v účinku tohoto špatného druhu pacifismu na všechny ostatní ideje lidí, kteří jej zastávají. Jestliže fysická odvaha není docela křesťanská ctnost, pak fysická zbabělost křesťanská ctnost není docela určitě. Kdyby jí byla, ocitlo by se křesťanství za Diokleciánovy vlády ve značné nevýhodě. Johnson měl ale na mysli to, že když se podaří člověka roztřást, lze jej donutit k čemukoliv—krást, lhát nebo zabíjet či páchat nepojmenovatelná zla. A v mírnějším a filosofičtějším stylu je tomu právě tak s mírotvůrci špatného druhu. Člověk, který se váže pouze k pacifistickému ideálu si nikdy nemůže být jist zachováním jakéhokoliv jiného. Než by riskoval válku, vydá otroky pohaněči otroků a lid tyranovi. A musím bohužel říci, že to je docela nápadně případ orgánů onoho těla politického názoru s nímž bych se, pokud jde o obecný ideál, stále spojoval. Je vážná věc něco takového říkat, a já to říkám velmi vážně, ale věřím, že kdyby dnes Byron bojoval za Řecko, anglický liberalismus by podporoval Turecko proti Byronovi, kdyby dnes Garibladi vzdoroval Rakousku, anglický liberalismus by podporoval Rakousko proti Garibaldimu a kdyby se Košút dnes stavěl proti Rusku, anglický liberalismus by podpořil Rusko proti Polsku. Věřím, že každý z hrdinů liberalismu by dnes byl pokládán prostě za nepřítele míru. Jinak řečeno, právě tahle chuť po míru (jež je, pokud je správně motivována, chutí svatou a posvátnou) pohltila všechny ostatní chuti politického idealisty—chuť po svobodě, chuť po národnosti, chuť po samosprávě, hlad po spravedlnosti, žízeň po náboženství. To vše má být obětováno kvůli tomu, že se pár dobře si žijících lidí rozhodlo vymyslet zcela novou křesťanskou ctnost z přirozené lidské nechuti být probodáván dlouhými kusy oceli nebo provrtán malými kousky olova.

Vezměme si ten nejnápadnější příklad. Člověk musí být šílenec, nebo ještě hůř, pouhý novinář, aby pobízel šance na válku s Německem. Když se liberálové snaží takové pohromě vyhnout, nejsou jen liberálové, ale také patrioti. Všiml jsem si ale v posledním čase v novinách přímého sklonu chválit Prusko a chválit je na úkor Francie. Liberální žurnalisté nejen důrazně prosazují, jak pěkní Prusové jsou, ale se stejným důrazem píší, jací jsou Francouzi ničemové. Nu, já tvrdím, že kterýkoliv evropský liberál, který stojí s Prusy proti Paříži, stojí s Xerxsovými armádami proti Athénám. Mohu mít respekt k nadšenci, který se pokouší prosadit v Evropě Boží pokoj, i když pokoj Boží překonává všechno pochopení a zejména jeho pochopení. Jenže tohle není Boží pokoj, ale Vídeňský mír.

Nebylo ohromující, že Černá Hora, která je tak malá a tolik toho dokázala, bude donucována Rakouskem, které je tak velké a nedělá vůbec nic. To je běžná absurdita moderní Evropy, v níž je první známkou velmoci její bezmoc. Pozoruhodné však bylo, že všechny části anglického tisku, od kterých se očekávalo, že se budou zastávat svobody a malých národů, měly stát na straně nečinného Rakouska proti činné Černé Hoře. Ale liberální filosofie ztratila svůj respekt k osobní odvaze a ten, kdo ztratil tuto ctnost si nemůže být jist, že uchová jakoukoliv další.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 511-514, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Úmrtí George Wydhama (Illustrated London News 14. června 1913)

June 14, 1913 The Death of George Wydham
Pevně věřím, že jsem patriotická osoba, ale (či spíš tudíž) jsem nikdy nedokázal zjistit, co je to britské impérium.Vím, že se říkalo, že nad britským impériem slunce nezapadá. To mi přijde ze strany slunce jako žalostné opominutí. K čemu může být země bez západů slunce? Země, kde by bylo neustále poledne, by byla ještě horší, než ta kterou popsal Tennyson, kde bylo neustále odpoledne. Země, kde slunce nezapadá, je pro mě jako země bez pobřeží: a to není vůbec žádná země! A celý život jsem přemýšlel a podivoval se, co spojuje Hong Kong a skotskou Vysočinu, Maltu a Montreal, Bengálce a Búra. Vím docela dobře, co spojuje řekněme Kent a Hampshire, i když muži Kentu bývají osočování, že mají ocasy a mužům z Hampshire se přezdívá hampshirští vepři. Ale vazbu, která spojuje různé části impéria jsem nikdy nebyl s to zcela vystopovat nebo pochopit. A po vyčerpávajícím zvažování a slušně dlouhé zkušenosti jsem dospěl k závěru, že jediná věc, která skutečně spojuje impérium je list, do kterého zrovna píšu. Tím, co nad britským impériem nezapadá jsou Ilustrated London News . Neustále dostávám dopisy z nejosamělejších a nedivočejších míst, které chválí nebo si stěžují na to, co na těchto stránkách čtou. Jsou to dopisy u ostrovů, které nejsou k nalezení skoro ani na mapách Admirality, dopisy z měst, které byly sotva naplánován nebo vysazeny na koloniálních mapách. Každý druhý týden se ocitám ve sporu s člověkem, který jako by vyskakoval inteligentním hněvem buď v ledových horách Grónska nebo na indickém korálovém pobřeží. Vypadá to jako systém bezdrátového telegrafu, díky kterému mohu komunikovat těmi, kdo jsou nejvíce odříznuti od lidstva. Mohu se bavit o filosofii s Robinsomem Crusoe na jeho ostrově. Mohu diskutovat o theologiii se sv. Šimonem Stylitou na jeho sloupu. Laskavou i nelaskavou kritiku jsem obdržel od lidí, kteří musí patřit k těm nejosamělejším na světě: mužů na odlehlých stanicích nebo v opomíjených provinciích, kteří si článek přečtou tak dychtivě, jako my čteme telegram.

A když přemýšlím nad celou věcí v tomto aspektu, který je jistě neušlechtilejším aspektem imperialismu a ptám se sám sebe, co bych měl říct svým krajanům v tak cizím nebo isolovaném prostředí, zprávou, která mi nejpřirozeněji, i když nejtruchlivěji, vytane na mysli, je smrt pana George Wydhama. Představoval totiž, pokud někdy někdo něco takového představoval, ušlechtilejší stránku imperialismu. V něm, a myslím, že jen v něm, nebylo zhola směšné srovnání mezi transvaalskou válečnou politikou a romancemi Nelsona nebo Drakea. Podobě jako Don Quichote držel ve svém velkomyslném denním snění hlavu vzhůru, zatímco jeho druzi, jeho hostitelé nebo sloužící se honili za svými vlastními špinavými plíny a žalostnými žerty. Pokud si ti z nás, kdo byli pro-búrští (jak zněla pitomá fráze) myslili, že byl tak trochu hlupák, kterého bylo snadné ošidit, měli jsme pocit, že je to hlupák, který s sebou nesl úžasný dojem opovržení, byl to hlupák, kterého bylo nebezpečné neošidit. S mladistvým zápalem intelektu, s níž byl mezi moderními politiky osamocený, věřil ve vizi velké ligy Angličanů po celé zemi, uvažoval ale spíš o Anglii vylévající do kolonií proudy historické víry a kultury, namísto myšlení (jak to dělali mnozí imperialisté) kolonií vylévající do Anglie proudy amerikanismu a modernity. Myslím, že by raději poslal profesory na Nový Zéland (zejména některé), aby takříkajíc evagelisovali pohany, než by hostil Rhodesovy stipendisty v Oxfordu. V mnohém se totiž odlišoval od mnoha ze své školy v tom, že jeho patriotismus měl své jádro, vlastně měl jádro v jádru, jako ušlechtilý anglický dub. Miloval impérium, miloval Anglii, miloval jižní Anglii, miloval Sussex a West Country, miloval dům, ve kterém žil. Jeho impérium netvořily mapy, ale krajiny, nebylo vymalováno červeně, ale rostla v něm zeleň. A když mluvil o odlehlých nebo tropických místech, jako je Egypt nebo Jižní Afrika, vždy o nich hovořil jako o poli pro anglické dobrodružství, spíše než jako o součásti Anglie, i když mu připadaly jako pohádkový kraj, vždy zachovával zdravé, dětské rozlišení mezi světem pohádek a domove. Dokázal přes Súdán nebo veldt rozprostřít něco z purpurové nádhery těch kruciát a ozbrojených poutí středověk, o nichž s láskou psal a hovořil. Nemyslel si ale, že by svatá místa byla tam.

Časté zdůrazňování jeho irské krve a jeho francouzské kultury jeho postavu spíše padělalo. Od Irů nesporně získal onen nepopsatelný rys, který mění odvahu v jakousi udatnost: a jeho nakažlivé nadšení pro literaturu, zejména latinskou literaturu se zdály cizí a fantatické u vulgárních cyniků moderní kapitalistické politiky, třeba že by se renesančního či revolučního státníka jevily jako zcela mužná a přirozená. On ale byl anglický jako Old Bath Road a národnost pro něj nebyla slovem, ale počasím, výhledem, masou vzpomínek a rozložení krajiny. V mnoha ohledech nebyl ani tak diletující politik, jako spíš dobrý a dosti výstřední venkovský statkář. Měl vše, co je v toryovství liberální: možná to nejtipyčtější, pokud vím, co kdy udělal, bylo, že odmítl ze svého statku vyhnat cikány. Ale myšlenka, že byl pofrancouzštělý v jakémkoliv odcizujícím smyslu, je zcela nesmyslná.

A pokud jde o irské téma, zdůrazňovali je nejspíš zčásti nepřátelé irské politiky George Wyndhama, a komukoliv, kdo zná stranický systém, jak nyní existuje, již ví, že nepřáteli Wyndhamovy politiky byli hlavní členové Wyndhamovy strany. Komukoliv, kdo si uvědomuje úžasné způsoby, jimiž je tato země spravována, je také docela zbytečné říkat, že muž, o kterém píši, byl poté, co dosáhl jediného kousku praktické legislativy, který byl založen v našich časech a přinesl ovoce, ze svého úřadu svržen jako vysoce nepraktická osoba. Jenže on vskutku patřil ke starší a velkorysejší toryovské škole, která měl vždy přinejmenším potenciální pochopení pro irské národní cítění, a to vždy od doby, kdy s ním byla na sklonku devatenáctého století doslovně v alianci. Vlastně samo slovo Tory znamená Ira vzbouřence: a dr. Johnson přednášel zdravou demokratickou nauku o obludnosti „loyální menšiny“ držící patriotickou většinu v poddanství. George Wyndham nebyl ani tak Tory jako spíš jakobita, tak jako jeho předkové, kteří hráli tak význačnou roli v jakobitských zápasech.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 507-511, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Jak se dívat na fotografie (The Illustrated London News 7. června1913)

June 7, 1913
How to Look at Photographs
Když píšu v prvním z ilustrovaných listů založených v této zemi, nevolím možná zrovna vhodné místo k protestu proti časopiseckým ilustracím. Jenže právě v tom je ten rozdíl. Tento list byl založen v době, kdy Anglii ještě pořád vládli skvělí amatéři. Dáma malovala skici podle přírody ve své zahradě. Důstojní kreslil podle přírody dokonce i na bojišti. Nejstarší čísla Illustrated London News proto obsahovala kresby nejlepšího druhu, věci nakreslené přímo na místě lidmi, kteří ani netvrdili, že by uměli kreslit. V této atmosféře vznikly jak anglické akvarely, které vyvrcholily s Turnerem, tak anglické črtání inkoustem po papíře, které vyvrcholilo s Keenem. V akvarelu nemůže poctivý člověk zavádět. Jeho duši očišťuje průchod všemi barvami dětské skříňky s barvami. Člověka nesnadno zavést na scestí i v černobílém, snad vyjma tištěných článků. Co skutečně zavádí, je fotografie: a lze podotknout, že právě fotografie je použita téměř vždy v případech, na které si chci stěžovat.

Případ, na který si stěžuji, se týká článku i populární vědě (jak tomu říkají) a v těchto případech ilustrace vždy hřeší mnohem vážněji než text. Před nějakým časem jsem viděl vědecký článek—o dědičném typu etc.—v populárním časopise, kde byly vedle sebe vyfotografovány busty Nerona jako nemluvněte a jako císaře Popis pod nimi čtenáři připomínal, že si jsou zcela podobné. V nejmenším si podobné nebyly. Císařova ústa byla zavřená jako past. Ústa nemluvněte byla otevřená, jako ústa nemluvněte. Velký Nero byl zjevně odpudivou osobností a věděl to. Malý Neto byl nanejvýš roztomilým dítětem a nevěděl o tom. Pro každého, kdo je obeznámen s nejlementnárnější historickou imaginací nebo nejelementárnějšími historickými znalostmi, je samozřejmě vysvětlení zcela prosté. Pokud si někdy nějaký člověk vytvořil svou tvář, byl to Nero. Nalezl ji jako masku voskovou a zanechal ji jako masku z mramoru. Jeho chřípí bylo zkroucené, protože je zkroutil. Chřípí si kroutil stejně pečlivě jako vlasy. Jeho nos byl vyprofilovaný jeho neustálou snahou nad každým nos krčit. Jeho dolní ret vyčníval, protože jej vystrkoval v opovržení a lidem ukazoval „ret“, jak říkají kluci z ulice. A tohle vše vědci našli v maličkém dítěti!

Měl jsem v ruce časopis (a to velmi dobrý), v němž by ilustrovaný článek o tom, jak testovat dobré podnikaele pod jejich hlav, rukou, nosů, a všeho dalšího. Nu, o podnikání nevím nic, a čím víc vidím, co se z podnikání stává, tím méně o něm vědět chci. Vím ale něco o zdravém rozumu a mohu tvrdit, že takové ilustrované články jsou v nejzákladnějším slova smyslu zavádějící. Jsou zavádějící, protože k nim patří urážlivé přehlížení vědy a všech dalších forem lidského vědění a čiré spoléhání na blafování a populárním ignorování technických pojmů. Běžný čtenář deseti takovým fotografiím nebo odstavcům z dvanácti uvěří: prostě proto, že autoři vždy používají dlouhá, vědecká slova a protože je vždy zdobí fotografie místo obrázků. Běžný čtenář stále uznává matnou tradici, že fotografie nikdy nelže. Fotografie lhát nemůže, stejně jako se nemůže opít, svést souboj, nebo utéct s dámou, psacím strojem. Fotografie lhát nemůže, ale fotograf může zavádět a často také zavádí.

Ale běžný čtenář, jakkoliv je v deseti případech z dvanácti podváděn, může ovšem, pokud se dobře dívá, najít jedenáctý případ—což mu prokazuje, že je zaváděn. Zde je příklad z článku, o kterém jsem mluvil. Na jedné fotografii je pár rukou s popiskou „obratné, citlivé ruce s darem pro ovládání nástrojů nebo nářádí“. Mně připadají skoro stejné jako kterékoliv jiné ruce, ale vcelku připouštím, že to mohou být ruce odpovídající takovému popisu. A tak či tak, já „dar ovládání nářadí či nástrojů“ nemám, takže je docela pravděpodobné, že to nedovedu posoudit. V témže uctivém a racionálním duchu jsem připraven připustit, že to mohou být ruce houslisty, profesionálního zápasníka nebo chemického analytika, ruce barvíře, nasáklé tím, v čem pracuje, nebo dokonce i ruce policisty, které připadají větší a větší, kdykoliv je zvedne, aby zastavil dopravu. Ale mezi oněmi fotografiemi byla jedna označená „ruce politikovy“. Když jsem uviděl, poznal jsem, že jsem obětí zavádějící iluse.

Samotný popis zněl „Ruce politika, ruce patřící k aktivní, praktické povaze.“ To je samozřejmě naprostý nesmysl. Proč by politik potřeboval aktivnější a praktičtější povahu než vy nebo já? A potřebuje vlastně i jen z poloviny tak aktivní a praktickou povahu než lékař, námořník, pouliční prodavač, zbojník nebo běžný podnikatel? Prakticky bych řekl, že je v tomhle světe jen pár řemesel než to politikovo. Pokud politikovi položíte tu nejprostší otázku na stačí mu jen odvětit, že „není ve veřejném zájmu“, aby na ni odpověděl. Co byste asi řekli policistovy, kdybyste se ho zeptali na stanici Finchley Road a on vám řekl, že není ve veřejném zájmu, abyste to věděl. Odpověděl byste s jasnou přesností mysli, jíž jste tak proslulý: „Ale já jsem veřejný zájem a vy jste pouhý policista.“ Přesně tak má prostý občan naprosté právo položit prostou otázku správci, kterého pověřil starostí o národní statek a má naprosté právo na odpověď: „Ale já jsem veřejný zájem a co víc, opravdu hrozně mě to zajímá a vy jste jenom politik.“ Jenže politik má schopnosti odvracet zlý den pomocí slibů, šetření, komisí a připravovaných prohlášení, které by do týdne zničily jakoukoliv kancelář nebo dílnu.

Hrozná absurdita odhalovaná takovými pseudovědeckými fotografiemi je ovšem samozřejmě mnohem větší. Jak by mohl mít politik nějaký konkrétní druh rukou? To už byste mohli zrovna tak říci, že B.A. má nějakou konkrétní barvu vlasů. Je samozřejmě docela zřejmé, že politici, podobně jako zločinci, duchovní, žurnalisté, světci a účinkující ve varieté jsou—krátce řečeno různí. Srdce politiků se liší od srdce Foxova po srdce Castelreaghovo. Hlavy politiků se liší od hlavy Burkeho po hlavy politiků, které právě zařídili zničení velké Burkeho sochy. Chce po nás někdo, třeba i fotograf, abychom věřili, že měli tytéž ruce? Předkládá se nám tahle záležitost, ještě více zavádějící než čtení z rukou, jako fysická věda ve velice výtečném a seriosním časopise?
Jediné, co mohu vidět v politikových rukou je možná symbolické. Palce jsou podivně zahnuté, jako pařáty, jako by politik cosi svíral. Co by asi tak mohl svírat? Nebádejme po tom. Spokojme se s tou shodou okolností, že poněkud podobné ruce lze vidět na velmi výtečném portrétu Jidřicha VII. z patnáctého století—jediného anglického krále lakomec.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 504-507, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988