Jak se dívat na fotografie (The Illustrated London News 7. června1913)

June 7, 1913
How to Look at Photographs
Když píšu v prvním z ilustrovaných listů založených v této zemi, nevolím možná zrovna vhodné místo k protestu proti časopiseckým ilustracím. Jenže právě v tom je ten rozdíl. Tento list byl založen v době, kdy Anglii ještě pořád vládli skvělí amatéři. Dáma malovala skici podle přírody ve své zahradě. Důstojní kreslil podle přírody dokonce i na bojišti. Nejstarší čísla Illustrated London News proto obsahovala kresby nejlepšího druhu, věci nakreslené přímo na místě lidmi, kteří ani netvrdili, že by uměli kreslit. V této atmosféře vznikly jak anglické akvarely, které vyvrcholily s Turnerem, tak anglické črtání inkoustem po papíře, které vyvrcholilo s Keenem. V akvarelu nemůže poctivý člověk zavádět. Jeho duši očišťuje průchod všemi barvami dětské skříňky s barvami. Člověka nesnadno zavést na scestí i v černobílém, snad vyjma tištěných článků. Co skutečně zavádí, je fotografie: a lze podotknout, že právě fotografie je použita téměř vždy v případech, na které si chci stěžovat.

Případ, na který si stěžuji, se týká článku i populární vědě (jak tomu říkají) a v těchto případech ilustrace vždy hřeší mnohem vážněji než text. Před nějakým časem jsem viděl vědecký článek—o dědičném typu etc.—v populárním časopise, kde byly vedle sebe vyfotografovány busty Nerona jako nemluvněte a jako císaře Popis pod nimi čtenáři připomínal, že si jsou zcela podobné. V nejmenším si podobné nebyly. Císařova ústa byla zavřená jako past. Ústa nemluvněte byla otevřená, jako ústa nemluvněte. Velký Nero byl zjevně odpudivou osobností a věděl to. Malý Neto byl nanejvýš roztomilým dítětem a nevěděl o tom. Pro každého, kdo je obeznámen s nejlementnárnější historickou imaginací nebo nejelementárnějšími historickými znalostmi, je samozřejmě vysvětlení zcela prosté. Pokud si někdy nějaký člověk vytvořil svou tvář, byl to Nero. Nalezl ji jako masku voskovou a zanechal ji jako masku z mramoru. Jeho chřípí bylo zkroucené, protože je zkroutil. Chřípí si kroutil stejně pečlivě jako vlasy. Jeho nos byl vyprofilovaný jeho neustálou snahou nad každým nos krčit. Jeho dolní ret vyčníval, protože jej vystrkoval v opovržení a lidem ukazoval „ret“, jak říkají kluci z ulice. A tohle vše vědci našli v maličkém dítěti!

Měl jsem v ruce časopis (a to velmi dobrý), v němž by ilustrovaný článek o tom, jak testovat dobré podnikaele pod jejich hlav, rukou, nosů, a všeho dalšího. Nu, o podnikání nevím nic, a čím víc vidím, co se z podnikání stává, tím méně o něm vědět chci. Vím ale něco o zdravém rozumu a mohu tvrdit, že takové ilustrované články jsou v nejzákladnějším slova smyslu zavádějící. Jsou zavádějící, protože k nim patří urážlivé přehlížení vědy a všech dalších forem lidského vědění a čiré spoléhání na blafování a populárním ignorování technických pojmů. Běžný čtenář deseti takovým fotografiím nebo odstavcům z dvanácti uvěří: prostě proto, že autoři vždy používají dlouhá, vědecká slova a protože je vždy zdobí fotografie místo obrázků. Běžný čtenář stále uznává matnou tradici, že fotografie nikdy nelže. Fotografie lhát nemůže, stejně jako se nemůže opít, svést souboj, nebo utéct s dámou, psacím strojem. Fotografie lhát nemůže, ale fotograf může zavádět a často také zavádí.

Ale běžný čtenář, jakkoliv je v deseti případech z dvanácti podváděn, může ovšem, pokud se dobře dívá, najít jedenáctý případ—což mu prokazuje, že je zaváděn. Zde je příklad z článku, o kterém jsem mluvil. Na jedné fotografii je pár rukou s popiskou „obratné, citlivé ruce s darem pro ovládání nástrojů nebo nářádí“. Mně připadají skoro stejné jako kterékoliv jiné ruce, ale vcelku připouštím, že to mohou být ruce odpovídající takovému popisu. A tak či tak, já „dar ovládání nářadí či nástrojů“ nemám, takže je docela pravděpodobné, že to nedovedu posoudit. V témže uctivém a racionálním duchu jsem připraven připustit, že to mohou být ruce houslisty, profesionálního zápasníka nebo chemického analytika, ruce barvíře, nasáklé tím, v čem pracuje, nebo dokonce i ruce policisty, které připadají větší a větší, kdykoliv je zvedne, aby zastavil dopravu. Ale mezi oněmi fotografiemi byla jedna označená „ruce politikovy“. Když jsem uviděl, poznal jsem, že jsem obětí zavádějící iluse.

Samotný popis zněl „Ruce politika, ruce patřící k aktivní, praktické povaze.“ To je samozřejmě naprostý nesmysl. Proč by politik potřeboval aktivnější a praktičtější povahu než vy nebo já? A potřebuje vlastně i jen z poloviny tak aktivní a praktickou povahu než lékař, námořník, pouliční prodavač, zbojník nebo běžný podnikatel? Prakticky bych řekl, že je v tomhle světe jen pár řemesel než to politikovo. Pokud politikovi položíte tu nejprostší otázku na stačí mu jen odvětit, že „není ve veřejném zájmu“, aby na ni odpověděl. Co byste asi řekli policistovy, kdybyste se ho zeptali na stanici Finchley Road a on vám řekl, že není ve veřejném zájmu, abyste to věděl. Odpověděl byste s jasnou přesností mysli, jíž jste tak proslulý: „Ale já jsem veřejný zájem a vy jste pouhý policista.“ Přesně tak má prostý občan naprosté právo položit prostou otázku správci, kterého pověřil starostí o národní statek a má naprosté právo na odpověď: „Ale já jsem veřejný zájem a co víc, opravdu hrozně mě to zajímá a vy jste jenom politik.“ Jenže politik má schopnosti odvracet zlý den pomocí slibů, šetření, komisí a připravovaných prohlášení, které by do týdne zničily jakoukoliv kancelář nebo dílnu.

Hrozná absurdita odhalovaná takovými pseudovědeckými fotografiemi je ovšem samozřejmě mnohem větší. Jak by mohl mít politik nějaký konkrétní druh rukou? To už byste mohli zrovna tak říci, že B.A. má nějakou konkrétní barvu vlasů. Je samozřejmě docela zřejmé, že politici, podobně jako zločinci, duchovní, žurnalisté, světci a účinkující ve varieté jsou—krátce řečeno různí. Srdce politiků se liší od srdce Foxova po srdce Castelreaghovo. Hlavy politiků se liší od hlavy Burkeho po hlavy politiků, které právě zařídili zničení velké Burkeho sochy. Chce po nás někdo, třeba i fotograf, abychom věřili, že měli tytéž ruce? Předkládá se nám tahle záležitost, ještě více zavádějící než čtení z rukou, jako fysická věda ve velice výtečném a seriosním časopise?
Jediné, co mohu vidět v politikových rukou je možná symbolické. Palce jsou podivně zahnuté, jako pařáty, jako by politik cosi svíral. Co by asi tak mohl svírat? Nebádejme po tom. Spokojme se s tou shodou okolností, že poněkud podobné ruce lze vidět na velmi výtečném portrétu Jidřicha VII. z patnáctého století—jediného anglického krále lakomec.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 504-507, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s