Úmrtí George Wydhama (Illustrated London News 14. června 1913)

June 14, 1913 The Death of George Wydham
Pevně věřím, že jsem patriotická osoba, ale (či spíš tudíž) jsem nikdy nedokázal zjistit, co je to britské impérium.Vím, že se říkalo, že nad britským impériem slunce nezapadá. To mi přijde ze strany slunce jako žalostné opominutí. K čemu může být země bez západů slunce? Země, kde by bylo neustále poledne, by byla ještě horší, než ta kterou popsal Tennyson, kde bylo neustále odpoledne. Země, kde slunce nezapadá, je pro mě jako země bez pobřeží: a to není vůbec žádná země! A celý život jsem přemýšlel a podivoval se, co spojuje Hong Kong a skotskou Vysočinu, Maltu a Montreal, Bengálce a Búra. Vím docela dobře, co spojuje řekněme Kent a Hampshire, i když muži Kentu bývají osočování, že mají ocasy a mužům z Hampshire se přezdívá hampshirští vepři. Ale vazbu, která spojuje různé části impéria jsem nikdy nebyl s to zcela vystopovat nebo pochopit. A po vyčerpávajícím zvažování a slušně dlouhé zkušenosti jsem dospěl k závěru, že jediná věc, která skutečně spojuje impérium je list, do kterého zrovna píšu. Tím, co nad britským impériem nezapadá jsou Ilustrated London News . Neustále dostávám dopisy z nejosamělejších a nedivočejších míst, které chválí nebo si stěžují na to, co na těchto stránkách čtou. Jsou to dopisy u ostrovů, které nejsou k nalezení skoro ani na mapách Admirality, dopisy z měst, které byly sotva naplánován nebo vysazeny na koloniálních mapách. Každý druhý týden se ocitám ve sporu s člověkem, který jako by vyskakoval inteligentním hněvem buď v ledových horách Grónska nebo na indickém korálovém pobřeží. Vypadá to jako systém bezdrátového telegrafu, díky kterému mohu komunikovat těmi, kdo jsou nejvíce odříznuti od lidstva. Mohu se bavit o filosofii s Robinsomem Crusoe na jeho ostrově. Mohu diskutovat o theologiii se sv. Šimonem Stylitou na jeho sloupu. Laskavou i nelaskavou kritiku jsem obdržel od lidí, kteří musí patřit k těm nejosamělejším na světě: mužů na odlehlých stanicích nebo v opomíjených provinciích, kteří si článek přečtou tak dychtivě, jako my čteme telegram.

A když přemýšlím nad celou věcí v tomto aspektu, který je jistě neušlechtilejším aspektem imperialismu a ptám se sám sebe, co bych měl říct svým krajanům v tak cizím nebo isolovaném prostředí, zprávou, která mi nejpřirozeněji, i když nejtruchlivěji, vytane na mysli, je smrt pana George Wydhama. Představoval totiž, pokud někdy někdo něco takového představoval, ušlechtilejší stránku imperialismu. V něm, a myslím, že jen v něm, nebylo zhola směšné srovnání mezi transvaalskou válečnou politikou a romancemi Nelsona nebo Drakea. Podobě jako Don Quichote držel ve svém velkomyslném denním snění hlavu vzhůru, zatímco jeho druzi, jeho hostitelé nebo sloužící se honili za svými vlastními špinavými plíny a žalostnými žerty. Pokud si ti z nás, kdo byli pro-búrští (jak zněla pitomá fráze) myslili, že byl tak trochu hlupák, kterého bylo snadné ošidit, měli jsme pocit, že je to hlupák, který s sebou nesl úžasný dojem opovržení, byl to hlupák, kterého bylo nebezpečné neošidit. S mladistvým zápalem intelektu, s níž byl mezi moderními politiky osamocený, věřil ve vizi velké ligy Angličanů po celé zemi, uvažoval ale spíš o Anglii vylévající do kolonií proudy historické víry a kultury, namísto myšlení (jak to dělali mnozí imperialisté) kolonií vylévající do Anglie proudy amerikanismu a modernity. Myslím, že by raději poslal profesory na Nový Zéland (zejména některé), aby takříkajíc evagelisovali pohany, než by hostil Rhodesovy stipendisty v Oxfordu. V mnohém se totiž odlišoval od mnoha ze své školy v tom, že jeho patriotismus měl své jádro, vlastně měl jádro v jádru, jako ušlechtilý anglický dub. Miloval impérium, miloval Anglii, miloval jižní Anglii, miloval Sussex a West Country, miloval dům, ve kterém žil. Jeho impérium netvořily mapy, ale krajiny, nebylo vymalováno červeně, ale rostla v něm zeleň. A když mluvil o odlehlých nebo tropických místech, jako je Egypt nebo Jižní Afrika, vždy o nich hovořil jako o poli pro anglické dobrodružství, spíše než jako o součásti Anglie, i když mu připadaly jako pohádkový kraj, vždy zachovával zdravé, dětské rozlišení mezi světem pohádek a domove. Dokázal přes Súdán nebo veldt rozprostřít něco z purpurové nádhery těch kruciát a ozbrojených poutí středověk, o nichž s láskou psal a hovořil. Nemyslel si ale, že by svatá místa byla tam.

Časté zdůrazňování jeho irské krve a jeho francouzské kultury jeho postavu spíše padělalo. Od Irů nesporně získal onen nepopsatelný rys, který mění odvahu v jakousi udatnost: a jeho nakažlivé nadšení pro literaturu, zejména latinskou literaturu se zdály cizí a fantatické u vulgárních cyniků moderní kapitalistické politiky, třeba že by se renesančního či revolučního státníka jevily jako zcela mužná a přirozená. On ale byl anglický jako Old Bath Road a národnost pro něj nebyla slovem, ale počasím, výhledem, masou vzpomínek a rozložení krajiny. V mnoha ohledech nebyl ani tak diletující politik, jako spíš dobrý a dosti výstřední venkovský statkář. Měl vše, co je v toryovství liberální: možná to nejtipyčtější, pokud vím, co kdy udělal, bylo, že odmítl ze svého statku vyhnat cikány. Ale myšlenka, že byl pofrancouzštělý v jakémkoliv odcizujícím smyslu, je zcela nesmyslná.

A pokud jde o irské téma, zdůrazňovali je nejspíš zčásti nepřátelé irské politiky George Wyndhama, a komukoliv, kdo zná stranický systém, jak nyní existuje, již ví, že nepřáteli Wyndhamovy politiky byli hlavní členové Wyndhamovy strany. Komukoliv, kdo si uvědomuje úžasné způsoby, jimiž je tato země spravována, je také docela zbytečné říkat, že muž, o kterém píši, byl poté, co dosáhl jediného kousku praktické legislativy, který byl založen v našich časech a přinesl ovoce, ze svého úřadu svržen jako vysoce nepraktická osoba. Jenže on vskutku patřil ke starší a velkorysejší toryovské škole, která měl vždy přinejmenším potenciální pochopení pro irské národní cítění, a to vždy od doby, kdy s ním byla na sklonku devatenáctého století doslovně v alianci. Vlastně samo slovo Tory znamená Ira vzbouřence: a dr. Johnson přednášel zdravou demokratickou nauku o obludnosti „loyální menšiny“ držící patriotickou většinu v poddanství. George Wyndham nebyl ani tak Tory jako spíš jakobita, tak jako jeho předkové, kteří hráli tak význačnou roli v jakobitských zápasech.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 507-511, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s