Odvaha a liberálové (21. června 1913 The Illustrated London News)

June 21, 191 3 Courage and the Liberals
Jedna z nejhlubších a nejmoudřejších konversačních odpovědí dr Johnsona zněla myslím nějak takhle: „Inu, milý pane, fysická odvaha není, přísně vzato, křesťanská ctnost. Křesťan by si ji nicméně měl pěstovat, protože pokud onu ctnost ztratí, nemůže si být jistý tím, že uchová kteroukoliv jinou.“ V naší vytříbenější době se ale nejenže odvaha nenazývá křesťanskou, ale zbabělost je přímo označována za křesťanství. Má se za to, že jakýkoliv zcela nízký, sobecký a materialistický motiv má jakousi příchuť evangelia, pokud vede k míru, a ne k válce. Každý křesťan samozřejmě, je-li zdráv na duchu, považuje mír za lepší války, a je-li jeho hrůza z války soucitem s trpícími vojáky nebo pobouřením nad pošlapanými právy, jsou to pocity křesťana a dokonce světce. To, nač si stěžuji, je duchovní nadřazenost, již si nárokují pacifisté, jejichž motivy jsou asi tak povznesené jako byly ty Falstaffovy, když si hrál na mrtvolu na shrewburském bojišti. Uchovávat mír pro peníze může být zrovna tak zlořečené jako pro peníze válčit. Tihle rétoři mohou pouhou fysickou argumentaci proti válce označovat za „pokrok“ v lidské etice, mně to ale nepřijde ano zpola jako pokrok a mnohem víc jako útěk.

Vzpomínám si, že se pan Norman Angell, jinak schopný autor, v této části otázky zamotal do nanejvýš zvláštního uzlu. Dokázal—nebo se nemalým důmyslem pokusil dokázat—že válka nikdy nebyla z dlouhodobého hlediska materiálně výnosná a to ani pro vítěznou stranu, a že zkrátka vyhrát v bitvě znamenalo prodělat peníze stejně tak, jako když v ní člověk zvítězil. Celu tuto část své argumentace vyložil způsobem, který byl jasny a nikoliv nepřesvědčivý. Pak se ho samozřejmě lidé poněkud oduševnělejšího a (duchovnějšího) smýšlení zeptali: „Co si ale mám počít, když se mi stane křivda? Nesmí snad stát nikdy bránit své hranice ani obyvatelstvo svou svobodu, protože se může stát, že budou ve výsledku po boji chudší?“ Na to dal pan Norman Angell nanejvýš podivnou odpověď. V zásadě řekl, že až bude chudinka stará Evropa dost čistá a sladká na to, aby uvěřila jeho evangeliu pokoje, povstane i proti takovým drobným slabostem jako je zdeptání davu nebo pokoření nepřítele. Bohužel ale právě vysvětloval své evangelium pokoje a přitom o žádné čistotě a sladkosti vůbec nemluvil. K vlastnímu uspokojení dokázal, že válce se všichni musí vyhýbat z čistě sobeckých důvodů. Z toho zjevně plyne, že se všichni mohou vyhnout válce a zůstat dál zcela sobečtí. A ještě očividněji z toho plyne, že každý, kdo se tak zachová ve svůj vlastní prospěch, bude mít docela volnost, aby docela pravděpodobně prosazoval svou výhodu jakýmkoliv jiným směrem, ať už by to bylo vykrvácení bezbranného dlužníka, policejní ovládání neozbrojeného davu, nebo přidržení bohaté, leč zdráhavé provincie. Říká nám, abychom se vzdali našich mečů, protože meče nemají žádnou hodnotu, vlastně nám říká, abychom meče prodali a co nejvíc na tom vydělali. Po tom nemůže mluvit o tom, jak velkorysí bychom byli, pokud bychom se tak cenných věcí vzdali. Tommy Atkinsovi radí, aby nepřijímal králův šilink, ale ne proto, že je to šilink, ale proto, že je to špatný šilink. Potom je absurdní říkat: „K jakým zářným výšinám se může povznést Atkinsonova duše, když je příliš hrdý a svobodný na to, aby přijal peníz, o kterém nelze vyjednávat? Poté by jistě již nikdy nepil, neklel, ani nelaškoval s děvečkami.“ Pokud pan Norman Angell něco prokázal, pak to bylo to, že i nejhorší člověk se musí zříct války. Nyní nemůže argumentovat, že k jejímu vedení by bylo zapotřebí toho nejlepšího člověka.

Velká moudrost a subtilnost poznámky dr Johnsona se ale nachází v účinku tohoto špatného druhu pacifismu na všechny ostatní ideje lidí, kteří jej zastávají. Jestliže fysická odvaha není docela křesťanská ctnost, pak fysická zbabělost křesťanská ctnost není docela určitě. Kdyby jí byla, ocitlo by se křesťanství za Diokleciánovy vlády ve značné nevýhodě. Johnson měl ale na mysli to, že když se podaří člověka roztřást, lze jej donutit k čemukoliv—krást, lhát nebo zabíjet či páchat nepojmenovatelná zla. A v mírnějším a filosofičtějším stylu je tomu právě tak s mírotvůrci špatného druhu. Člověk, který se váže pouze k pacifistickému ideálu si nikdy nemůže být jist zachováním jakéhokoliv jiného. Než by riskoval válku, vydá otroky pohaněči otroků a lid tyranovi. A musím bohužel říci, že to je docela nápadně případ orgánů onoho těla politického názoru s nímž bych se, pokud jde o obecný ideál, stále spojoval. Je vážná věc něco takového říkat, a já to říkám velmi vážně, ale věřím, že kdyby dnes Byron bojoval za Řecko, anglický liberalismus by podporoval Turecko proti Byronovi, kdyby dnes Garibladi vzdoroval Rakousku, anglický liberalismus by podporoval Rakousko proti Garibaldimu a kdyby se Košút dnes stavěl proti Rusku, anglický liberalismus by podpořil Rusko proti Polsku. Věřím, že každý z hrdinů liberalismu by dnes byl pokládán prostě za nepřítele míru. Jinak řečeno, právě tahle chuť po míru (jež je, pokud je správně motivována, chutí svatou a posvátnou) pohltila všechny ostatní chuti politického idealisty—chuť po svobodě, chuť po národnosti, chuť po samosprávě, hlad po spravedlnosti, žízeň po náboženství. To vše má být obětováno kvůli tomu, že se pár dobře si žijících lidí rozhodlo vymyslet zcela novou křesťanskou ctnost z přirozené lidské nechuti být probodáván dlouhými kusy oceli nebo provrtán malými kousky olova.

Vezměme si ten nejnápadnější příklad. Člověk musí být šílenec, nebo ještě hůř, pouhý novinář, aby pobízel šance na válku s Německem. Když se liberálové snaží takové pohromě vyhnout, nejsou jen liberálové, ale také patrioti. Všiml jsem si ale v posledním čase v novinách přímého sklonu chválit Prusko a chválit je na úkor Francie. Liberální žurnalisté nejen důrazně prosazují, jak pěkní Prusové jsou, ale se stejným důrazem píší, jací jsou Francouzi ničemové. Nu, já tvrdím, že kterýkoliv evropský liberál, který stojí s Prusy proti Paříži, stojí s Xerxsovými armádami proti Athénám. Mohu mít respekt k nadšenci, který se pokouší prosadit v Evropě Boží pokoj, i když pokoj Boží překonává všechno pochopení a zejména jeho pochopení. Jenže tohle není Boží pokoj, ale Vídeňský mír.

Nebylo ohromující, že Černá Hora, která je tak malá a tolik toho dokázala, bude donucována Rakouskem, které je tak velké a nedělá vůbec nic. To je běžná absurdita moderní Evropy, v níž je první známkou velmoci její bezmoc. Pozoruhodné však bylo, že všechny části anglického tisku, od kterých se očekávalo, že se budou zastávat svobody a malých národů, měly stát na straně nečinného Rakouska proti činné Černé Hoře. Ale liberální filosofie ztratila svůj respekt k osobní odvaze a ten, kdo ztratil tuto ctnost si nemůže být jist, že uchová jakoukoliv další.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 511-514, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s