Případ Belgie (ILN 3. října 1914)

October 3, 1914 The Case of Belgium

Doufám, že výmluvná a obnovená výzva dr. Saroley pro Belgický podpůrný a pomocný fond se dočká velkorysé odezvy. Dr. Sarolea má dvojí právo mluvit o zločinu a tragedii ve Flandrách, protože je nejen viděl, když se odehrávaly, ale předvídal je, dřív než k nim došlo. Ve své knize „The Anglo German Problem“ mezi mnoha jinými věcmi, které se od té doby potvrdily, rozvažoval nedávné napadení Belgie, i když si nemyslím, že by si je představoval jako něco tak pekelného, jako bylo to, co jeho oči viděly v Antverpách a podél belgických silnic. Ovšem mimo všechny osobní výzvy a nároky, je věc, za niž se staví zvláštním způsobem naléhavá a důležitá: a sám s pocitem plné odpovědnosti vůči mnoha spravedlivým nárokům na nás všechny, prohlašuji, že pokud je jedna dobročinná organizace, který nemá trpět, pak je to tato.

Případ Belgie má některé jedinečné a poutavé rysy. Už jen to, že nelze snad ani domyslet, jak smělý projev státnictví—snad prozíravého, pořád však takového, které nahání hrůzu—bylo od belgického krále už to, že si vůbec troufl vzdorovat. Toho státnictví máme my plnou výhodu a Belgie plnou nevýhodu: zachránila Francii, zachránila Anglii—sama sebe zachránit nemohla. Tohle není případ nějakého nárůdku v Asii nebo Africe, který neměl na výběr než bojovat nebo být vyhlazen nebo prodán do otroctví. Belgičané měli na výběr: mohli se prostě dívat jinam, zatímco by Prusové prošli jejich zemí takříkajíc bosky. Je zřejmě, že i Prusové jim to chtěli, přinejmenším zpočátku, usnadnit: první poselství od německých diplomatů mluvila o respektu k nezávislosti a suverenitě, první vojáci z Aix a Porýní mluvili k místním jen o troše sousedské pomoci. Je pravda, že to Němcům dlouho nevydrželo. Jenže taková už je psychologie celé věci a je nadmíru zajímavá. Nevím, co přesně znamená slovo „Junker“—mám dojem, že něco jako „štěně“—je ale zřejmé, že to, co severní Prusové označují za aristokrata je nějaká mnohotvárná podoba toho, čemu my říkáme hulvát. Nu nejposvátnějším odznakem a pečetí hulvátka je toto—nemůže být zdvořilý, a to ani tehdy ne, když doopravdy chce. I tehdy, když je v jeho zájmu se usmívat, daří se mu jen škleb. Člověk se může smát a smát a být přitom ničema, protože ničemové jsou často gentlemani—vlastně obvykle to jsou gentlemani. Pokud je to ale současně i hulvát, tak se nesměje a nesměje: usměje se—a ztuhne. Je tak „potrefený“, jak říkají chůvy. Je to ten druh člověka, kterému se podaří nechat se vydědit na samotném smrtelném loži své milionářské matky a to kvůli ničemu, co by mohl člověk definovat, až na to, že už sám tvar jeho tváře je bezbožný, a Amen mu vázne v krku jak Macbethovi. Je z těch, kteří jsou vyhazováni z domu pro svou srdečnost. Jsou jistě lidé, jejichž konciliantnost je právě tak hrubá jako jejich agresivita: a vyskytují se jak v soukromých, tak ve veřejných záležitostech.

V tomto smyslu je pravda, že pokusy Prusů o zdvořilost v sobě mají cosi obludného a zábavného, jako když medvěd stojí na zadních. Nemůže tak vydržet—někdy ani ne do konce věty. Obzvláště zábavné to je v jeho výzvách k neutrálním mocnostem. Jeho výroky vždy končí velmi odlišným způsobem od toho, jak začínaly. Zemi jako je třeba Holandsko v podstatě řekne: „Zdravíme vaše krásné kanály. Naše kultura rozvažuje o vašich příjemných vodotečích. Vaše armáda je pod ochranu nikdy nezlomeného meče—a má štěstí, protože jediný pomořanský granátník by všechny vaše pajdavý regimenty kopl do Zuyder Zee.“ Když takhle Prus uklidní Holanďana, otočí se, řekněme k Švýcarovi a říká: „Schiller psal o Vilému Tellovi. Hoch Vilém Tell! A měl ten hrdina pořádný štěstí, že s tím svým malým lukem a šípem nemusel stát proti Kruppově houfnici. Jelikož jste neutrální mocnost, nebude nutné předvádět naše válečné stroje, aby vyhodily do povětří Rigi, a přepravily Ženevské jezero do Palmer Garten ve Frankfurtu.“ Zanechávaje Švýcara u vytržení, obrátí se k filosofickému Dánovi a praví: „Vy můj starý, skromný a vděčný příteli. Budu vás chránit. Kousek jsem vás už chránil před rokem 1870 a budu vás chránit pořádný kus víc, pokud pěkně neuděláte, co vám povím. Jen se podívejte na tenhle kanon.“ Aniž by čekal na nadšené díky z Dánska, obrátí se ke Spojeným státům a nabídne, že nezpustoší celou tu zemi, nebo Itálii, a vysvětlí, kdy a proč neoběsí papeže. A když pak zjistí, že není tak populární, jak si myslel, bude mu krvácet srdce a řekne, že je mu násilím do ruky nucen meč, a že „nemá přítele v celém širém světě.“ Což bude zřejmě pravda.

Je tedy pravda, že pruský styl je příhodný k nešikovnosti, a to i tehdy, když je pruská politika pacifistická. Neznám nic příznačnějšího, než větu, která se objevila v jednom výtečném německém článku, článku, který na Němce naléhal, aby se zdrželi ohavností, které páchali na církevním umění. Uváděl také, že jistá středověká budova má být obzvláště posvátná, protože v ní studovali nějací Němci, jejichž jména nedokážu pořádně napsat. O tom gentlemanovi, ani proti němu nic nevím, myslím ale, že poté, co jsem začal jednat v naprostém opovržení vůči Božímu domu a historii Jany z Arku, na mě vzpomínka německého gentlemana bude spočívat lehce. Jejich nejlépe míněné počínání v sobě nese tuhle nešikovnost. Zdá se, že se bez vychloubání nedokážou ani omluvit. Ale i když smířlivé přístupy jsou pro ně velkou námahou, a nikdy jim dlouho nevydrží, neměli bychom zapomínat, že si na ně vzpomněli díky Belgii—že první přístup k Belgii byl formálně smířlivý a byl udržován právě tak dlouho, aby Belgii umožnil vyhnout se její hrdinské zkoušce, pokud by se tak rozhodla. Fontány německého lichocení se byly nepochybně připraveny spustit pro ni, pokud by se rozhodla dát průchod německému plánu—jakkoliv pasivně a negativně. Pořád si mohla svým způsobem zachovat tvář, raději ale zachránila Evropu. Myslím, že právě to jí dává nárok na něco víc než soucit, ba i vděk—nárok na naši intelektuální čest převyšující cokoliv, co může i utrpení vymoci. Věřila v naši politiku málem dřív, než jsme nějakou měli. Odpověděla na naši pravdu a čest dřív, než jsme odpověděli my sami. Po jednu hroznou hodinu se ocitla v Evropě sama, a přesto odpověděla pro Evropu a za ni. A odpověděla správně. V onom ohromném kruhu ticha byly první výstřely z Liege odpovědí křesťanstva. Ona malá zem, která je vzorem zářivých polí stejně srovnaných jako šachovnice, se svou směskou středověkách měst stejně tesaných a prazvláštních jako šachové figurky, našla kdesi v sobě a ze sebe hlas, který je hlasem dvou tisíc let

Skrze mne žádná přítel nepotká zkázu,

Zde, kde žiji, nepřítel nenajde příbytek

Je docela možné, že v budoucnu mohou lidé maličkou Belgii vnímat jako funkční model Evropy—tak, jako je Evropa funkčním modelem světa.

Tato Evropa Evropy, ta to skutečná šperkovnice kultury, tato esence římské říše, tento malý stát, jehož samotná města bývala státy, toto království v království a republika v republice nahromaděné politiky a historie, byla náhle změněna v poušť—poušť, kde přebývají posedlí. O některých z těch, kdo vykonali toto dílo, není přehnané tvrdit, že je posedli ďábli. Konali divy a zázraky svatokrádeže a vraždy. Vyhnali do pustiny celá obyvatelstva měst tak prosperujících a venkova tak osídleného, že by byl menší démonův div, kdyby nechal lesy a pole chodit. Žádný horský kmen nebyl nikdy Turky tak rozerván a vyhnán, aby zhynul, jako tento slavný a civilizovaný stát, který zlovolně rozervali sousedé. Utrpení takového plemene v takové zkáze nelze vylíčit v pojmech jakéhokoliv křesťanského pekla: lze je sledovat v pekelných arabeskách čínské a tatarské historie. Není v nich žádné bolestné bodnutí, které bylo pro Prusy příliš vysokou cenou, kterou by měli zaplatit. Není žádného bolestného bodnutí, které by Belgie neplatila za nás a jejími ranami jsme uzdraveni.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 171-175, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Historická skutečnost aliance (ILN 19. září 1914)

September 19, 1914 The Historic Reality of the Alliance

Existuje jedna jistá známka otevírání nové éry: obnova velmi starodávných věcí. Každá reforma je vzkříšením z mrtvých. Je to jedna z tisíce věcí, ve kterých myslivá osoba vidí bezvýznamnost Pruska, které nemá žádnou vzpomínku na nějakou ztracenou nebo vzdálenou civilizaci, jako má Wales na Artuše nebo Wessex na Alfréda. Zvláštní ale je, že celý soudobý evropský svět je oživením neuvěřitelně vzdálených věcí. Došlo to tak daleko, že by se člověk ani nedivil, kdyby Cheops vyšel ze své pyramidy, nebo Mojžíš rozerval rubáš onoho více než smrtelného hrobu.

Tato přítomnost nad námi ležela už od začátku balkánské války, mohl bych říct, tato hrůza historické skutečnosti vzpomínky. Když poslaly Athény pomoc Makedonii, stačila už sama jména rozhýbat krev. Bylo to, jako by Demosthénes sám vykročil z davů a rachotu agory a vydal se na pomoc Filipovi, zchvácenému na svém trůně. Sama použitá slova byla starší dokonce i než řecké dějiny: třeba Kréta, kde možná byl Minotaurus, protože tam jistě byl Labyrint. Ale i u věcí mnohem bližších současnosti, tu byla tatáž stálá připomínka, ta samá trvalá obnova. Dokonce i Mohamedovi následovníci bojovali za věci, které byly pojmenovány dřív, než se narodil. Stavěli svá vzdorná děla, prolévali svou udatnou krev, pro město Hadriánovo, pro město Konstantinovo. Nade vším je světlo jako ve starověku. Farnost obstará bednění, aby ochránila Venuši Mélskou před obrazoborci: a belgický král mluví slovy Caesarovými.

Všechny historické věci, ba i všechna historická jména, nabyla půl stovkou jiných způsobů nového života. Belgie je znovu bojištěm Evropy. Moskva je znovu hlavním městem Ruska. Rýn je znovu skutečnou hranicí. Anglie je znovu námořní mocností a (v nevinném školáckém smyslu) je také dosti barvitou a pirátskou mocností, zmocňující se výhod dobrodružstvím, „připalujíc vous španělského krále“. Galové bojují s barbary ve stínu ve stínu vysokých táborů u Chalons, kde odpočívá největší z barbarů, který se obrátil od bran Říma tak, jak se dnes jeho následovníci obrátili od bran Paříže.

Je zbytečné zdůrazňovat, že i sama jména bitevních polí jsou současně slavná a zapomenutá. Mnozí z našich vlastních přátel padli nebo byli raněni na místech tak slavných, že pouhá zmínka o nich by ještě velmi nedávno působila jako jakýsi starožitnický vtip. Ještě před pár měsíci by to starším lidem znělo jako sdělení „Můj otec padl u Cannae,“ nebo „Můj chudák strýc, který nosil depeše pro Alfréda Velkého,“ nebo „přišel jsem o oba bratry v bitvě u Bannockburnu a o dalšího v bitvě u Boyne.“ Z pouhého výčtu zeměpisných jmen v novinách se člověku točí hlava vznešenější závratí. Boje u Kresčaku, u Waterloo, u Chalons, Maubeuge, kde francouzská revoluce dosáhla svého prvního výtečného úspěchu, u Charleroi, kde největšího z jejích vojáků postihl jeho poslední a největší nezdar, u Tours, kde středověké rytířstvo vzdorovalo muslimskému nástupu, u Courtrai, kde středověká demokracie vzdorovala středověkému rytířstvu—to vše jako by líčilo plátno vymalované příliš hustě a do hloubky dřívějšími slávami, než aby je bylo možné dnes přezlatit a přebarvit. A přece právě do toho se, kvůli nezlomnému a téměř nemyslitelnému životu spočívajícímu v křesťanstvu, pustíme. Jak jsme ale už řekli, právě v tomhle vidíme lidskou a historickou povahu aliance a to, co je nutno označit za nelidský a nehistorický charakter jejího hlavního protivníka, bez ohledu na to, s jakou pedanterií může občas Prusko mluvit o Brandenburgské marce nebo zastaralých nárocích na Slezsko. Ve skutečnosti je Prusko nejen parvenu, ale ve své podstatě je hrdé na to, že je parvenu. Je to romance prudkého leč zdatného vzestupu mladé mocnosti od prvních porážek Friedrichových po poslední vítězství Moltkeho a jako příběh je to velmi vzrušující. Z ničeho však nic nevzchází. Je zábavnou shodou okolností, že právě současně, nebo nedlouho předtím nás nějaký německý profesor ujišťoval, že život lze plodit i zcela bez rodičů. Zda je tomu tak ve fysické vědě pro žádného filosofa nic neznamená. Ale německá dychtivost to dokazovat, je jakýmsi symbolem celé jejich filosofie povýšenců. Pro ně se žádný Artuš vracet nebude, ani Barbarosa nevytrhne svůj vous z kamene. Postavili palác z mramoru a čekají na Nadčlověka z Druhého konce Nikde, ale nikde žádný konec nemá a zítřek nepřichází a nadčlověk se nikdy nenarodí. Z ničeho nic nepovstane: ale naši předkové jsou slibnější než jejich potomstvo, a protože jsme tak staří můžeme být mladí.

Další zlým duchem, kterého mohou některé z těchto událostí zabít, je pseudovědecký zvyk opovrhovat heroismem v historickém vyprávění. Nikdo z nás nevěří všemu, co čte v novinách, je ale nadbytek důkazů, že v praktických krisích se stávají věci, které mají barvitou a výmluvnou povahu patřící historických příhodám. Všichni si například pamatujeme báseň paní Browning, nazvanou tuším „Násilím odvedený u Solferina,“ která začíná:

V řadách Rakušanů stál,

Zemřel s tváří obrácenou k vám všem—

a která představuje mladého odvedence, jak žádá svého krajana na druhé straně, aby mu ušetřil kulku „a strhl mu tenhle rakouský odznak“. Pamatujeme si, že báseň dál říká—

Mušketu, víte, nikdy nenabil

Před vše hlavně postavil se s úsměvem.

Nakolik se v tom dokážu vyznat, tahle příhoda, která by realistickým historikům přišla příliš romantická, se v posledních týdnech skutečně vícekrát stala, když pruští Poláci, vzatí do zajetí, hrdě ukazovali své pušky, ze kterých nevypálili a nechtěli střílet proti těm, které považovali za své slovanské vysvoboditele. Nebo abychom vzali více čistě barvitou záležitost, v nejdivočejší poesii nebo literatuře nenajdeme nic, co by na nás působilo tak podivně a obludně jako je chodící les mezi znameními, která se svírají kolem Macbetha. A přece přesně cosi takového zřejmě nedávno postihlo i tak mimořádně praktické lidi, jako jsou francouzští vojáci.

A konečně je tu mezi obrozením starých skutečností jedna věc, jíž se myslím nedostalo náležité pozornosti. Jméno Itálie samozřejmě evokuje jméno Rakouska: a my si nemůžeme nevzpomenout na poněkud zvláštní historickou paralelu. Itálie je mocnost, která se nedávno s velkou odvahou dala do vypořádání Východní otázky. Rakousko je mocnost, která po nápadně delší dobu, nápadně odmítala vypořádání Východní otázky. Historicky a lidsky to byla víc věc Rakouska než kterékoliv jiné mocnosti. Ještě poměrně nedávno, když lidé ve Vídni již používali teleskopy a nejspíše i ochutnávali čaj, všude kolem města vanul starodávný hněv pouště, vichr Koránu a meče. Když si celou věc řádně představíme, je skutečnost, že muslimský postup obklopil Vídeň čímsi velmi podobným, jako kdyby se indickému povstání podařilo obklíčit Manchester. Když byla nakonec tato úžasná šavle zlomena, skutečně se zdálo, že Rakousko a zejména Rakousko využije své velikosti k pronásledování tureckého tyrana a vysvobodí své křesťanské zajatce. Některé z nejlepších bojů proti Turkům svedli právě Rakušané na Dunaji. Nejslavnějšího vítězství nad Turky dosáhl ten, kdo získává i uděluje slávu tím, že se jmenuje Don Jan Rakouský.

A zdá se mi, že oněmi žijícími národy, s těmito dlouhými paměťmi, byl nedávná pozice Rakouska již dlouho neudržitelná. Národ po národu, všechny srbského druhu, konečně lámaly turecké okovy, a Rakousko celou dobu sedělo, ne nečinně, ale s výsměchem, a s Mohamedovou ranou stále otištěnou ve tváři. Je to nějaké překvapení, pokud národy, které mají paměť, odpoví: „Pokud nepomstíte křivdy Křesťanstva, my tak učiníme,“ nebo, aby dodaly „A nemůžete nás zničit, kvůli tomu, že jsme to udělaly“?

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 163-167, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Pouto Anglie k Prusům (ILN 12. září 1914)

September 12, 1914 England’s Tie to the Prussians

Většina z nás četla poslední stránku zážitku britského velvyslance v Berlíně, stránku tak živou, že by to mohla být stránka z dobrého historického románu, až na to, že je historická. Rozmíška končí trpkou zprávou od císaře „která způsobem svého předání nic nepozbyla na své zatrpklosti“: že totiž Kaiser byl dosud hrd na své uniformy anglického generála a admirála, nyní se jich ale musí zbavit. Patří k trvalé nevýhodě civilizovaného člověka ve při s barbarem, že se anglický host necítil dostatečně volný urážet hostitele tak, jak ten urážel hosta. Jinak by britský ambasador mohl odpovědět, že není tak těžké naplnit prázdné britské uniformy. Zvídaví mohou v minulosti, či možná v blízké budoucnosti, nalézt pár generálů (a snad i jednoho či dva admirály), kteří by nám mohli být útěchou i za ztrátu Kaisera, zjizveného veterána stovek tažení. Když byli napadeni Belgičané (a důvodu či oprávnění k tomu bylo asi tolik, jako by se jednalo o Bostoňany), bojovali proti zuřivé agresi, dokud z nich nepadaly kusy šatů. Žel! Jejich uniformy nebyly v žádném případě stejnokroji. V posledním boji za svobodu za svobodu své neškodné země muži padali mrtví v tom nejdivnějším odění, někteří měli vojenské čapky a civilní šat, někteří měli vojenské pláště a civilní buřinky, někteří měli elegantní kalhoty a žádné boty ani střevíce, někteří na sobě měli cokoliv, někteří málem nic. Je možné, že v této krajnosti by někteří přijali i zahozené šaty německého císaře.

Nicméně v tomto zdráhavém odvržení dvou ze tří stovek uniforem, truchlivém uspokojení s dvěma sty osmadevadesáti uniformami, je jistý pathos, který není zcela falešný. Nikdo nemůže ono prohlášení britského velvyslance číst bez toho, aby byl s konečnou platností přesvědčen, že v Postupimi panuje skutečný hněv nad naším vstupem do Aliance a s ním i úžas a ohromení, který je vždy tak přirozeným kořenem hněvu. Pro lidi v Anglii je těžké pochopit, jak by si mělo být možné představit, že by se od nich mohlo být očekáváno něco jiného, než to, co Anglie udělala. Nicméně, je-li druhý národ skutečně ohromen, musíme se pokusit představit si a prozkoumat, co by asi jeho ohromení mohlo znamenat.

I postaveno tím nejneosbnějším způsobem, nelze mít nejmenších pochyb o tom, to se během posledních vyjednávání stalo, tak jako nelze mít pochybu o matu v šachách nebo neproplaceném šeku. Když to zjednodušíme a zbavíme předsudků či oslepujících triků novinářského potlačení, je jisté, že se stalo tohle. Německo přišlo za Anglií a řeklo: „Pokud porušíš svůj slib, v naději, že mi tím pomůžeš porušit můj slib, odměním tě jedním ze svých slavných slibů. Převraťte celou věc vzhůru nohama, otočte ji naruby, věřte do nejzazších mezí v dobrou vůli německého císaře (a já nikdy neměl sklon v ni nevěřit, jak lze vidět v archivech tohoto listu), věřte do nejzazší míry v úskočnost a protřelost některých moderních státníků (a zde také věřím, jak čerti, a chvěji se—jak lze opět vidět v archivu), předpokládejte, že císař je nejlepší, jaký může být a britská vláda nejhorší možná, a přesto jen hledím. Přesto nemohu pochopit, co jiného by fakta mohla znamenat, vyjma přesně toho, co jsem napsal výše. Budu lhát, pokud zalžeš taky a lze se spolehnout, že budeme oba mluvit pravdu. Tohle je samozřejmě spor, jak říkáme, o cáru papíru. O jeho morální kvalitě mluvit nebudu. Tahle stránka má, dokonce i v tragických časech, ukazovat jak si G. K. Chesterton vykračuje životem, a nemá líčit, jak Dante prochází peklem. Nedokážu přesně určit místo, kde v propasti pekelné přebývají političtí filosofové, nebo zda je snad někdo ztrestán tím, že by přebýval ještě pod nimi. Stačí už to, že slovo „čest“ neustále používané při překladech z pruských politických proslovů, policejních spisů atd. musí v originále znamenat cosi zcela jiného. Mám dojem, že mají jakousi pevnost, které říkají „Široký kámen cti“. Jejich theorie cti je nesporně dosti široká. Ale odhlížeje zcela od morální stránky věci, nenapadlo by mně, že obchodní mocnost předem oznámí, že všechno na papíře patří do koše.

Při tomto směru skutečných faktů se zdá zbytečné zkoumat příčinu autentického německého překvapení. Dál si proto myslím, (i když mnozí projevili svůj nesouhlas), že to co jsem napsal minulý týden, je pravda: že totiž skutečné politické překvapení pochází ze skutečného historického poblouznění. Mám za to, že severní Němci, ať už mluví dobře nebo špatně, chovají se zle nebo řádně, mají pocit, že k nim máme jakési pouto—nebo že k nim máme být připoutaní. Onen pocit musí kořenit v onom teutonismu, který jsem zmiňoval v posledním čísle. Byla to jedna z oněch ignorantských theorií, které předkládají toliko učení mužové. Tuhle válku nepřežije.

Jen to ale dokazuje, nač nedávno poukázal pan H. G. Wells, totiž ohromnou katastrofu, která povstává z omylu, nebo jak se dříve říkávalo, z herese. Když jsem byl velmi mlád, napsal jsem román—ach Pane, jak špatný román!—v němž (řeč je o Napoleonovi z Notting Hillu pozn. překl.) jsem hrdinu nechal říci: „Nebyly nikdy žádné spravedlivé války, vyjma těch náboženských.“ Byla to snad jediná rozumná věta v celé knize. Přestože však zazněla od smyšlené postavy ve fantastickém příběhu, byla přísně zkritizována jako reakcionářský paradox. Pan Wells nedávno ve velmi pěkném článku v Nation shledal a řekl, že válka je někdy děsivou nutností k nahrazení falešných idejí těmi pravými. Neříkám to za žádným účelem levné polemiky. Nenaléhám na pana Wellse, aby se omlouval paladinům a pronásledovatelům, kterým zřejmě celý život spílal. Je však jisté, že kdyby uspěly křížové výpravy, nebylo by balkánských válek (míní se války v první dekádě dvacátého století na územích vyrvaných balkánskými národy osmanské říši a pak mezi nimi samotnými o kontrolu nad nimi pozn. překl.) a kdyby mělo zdar úsilí Jihu v třicetileté válce, nebylo by Pruska. Toliko vítám první pravdu, sklizenou v této děsivé sklizni: pravdu, že pokud špatně smýšlíte, špatnou cestou se vydáte.

Pan Wells si myslí, a já též, že v případě Prusa ve skutečnosti bojujeme s poblouzněním. Je jako šílenec se spoustou pistolí a dobrou muškou, ale sklony zastřelit psa z nenávisti ke kočkám. Proto Rusa vidí jako žlutého Orientálce. Brita vidí jako žlutovlasého desertéra. Ale „oni nejsou“. Jedna z nespočtu mělkých frází moderního a kupeckého míru říká, že kdy jsou lidi upřímní, nemají být napadáni. Kdeže, právě proto, že jsou upřímní, napadáni býti mají. Předstírá-li nějaký muž, že je předchozím a zákonitým chotěm vaší ženy, můžete se mu vysmát jako dalšímu komickému podvodu. Pokud skutečně věří, že oním manželem opravdu je, rychle se postaráte o to, aby nemohl jednat v souladu se svým přesvědčením. Neupřímný polygamista je ozdobou jakéhokoliv moderního domu: používáme ho, aby roznášel šálky čaje. Ale upřímného polygamistu, můžeme-li, odpálíme do pekla koněm, nohou, kanonem. A ptáte-li se nás proč, pak můžeme odpovědět jen tolik—protože je upřímný a na omylu.

Prus je upřímný a na omylu. On si skutečně myslí, že umí všechno líp než kdokoliv jiný, jako tkadlec Klubko. Nepochybuji o tom, že si myslí, že Prusové dokážou hrát na dudy lépe než horalé ze skotské Vysočiny a potápět se pro perly lépe než lovci perel. Prusové už tvrdí, že rozumí Shakespearovi, kterýžto zjevný šílený jekot může vystoupat o tón výš pouze tehdy, pokud prohlásí, že rozumí Burnsovi. Rozumí všemu: ještě se nenašel šílenec, který by nerozuměl. A tak naše práce s Prusy není jen v kácení trůnů, ale také vymítání démonů a to nejen ze země, ale také z nepřítele.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 158-162, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Profesor Harnack a teutonismus (ILN 5. září 1914)

September 5, 1914 Professor Harnack and Teutonism

Profesor Harnack, představitel historicko-kritické metody a nepochybně velmi vážený starý gentleman, vyjadřoval bolestné ohromení nad ozbrojenými zásahy Anglie na straně Francie a Belgie, namísto jeho země, protože, jak se zdá, pan profesor Harnack pobývá v pokojné vesnici jménem Berlín. Vždycky jsem míval dojem, že historická nebo též vyšší kritika, je dost povýšena nad sebe samu a za většinu své vědecké pověsti vděčí onomu bohatému a nesmírně rozlehlému poli věcí, na které nepřišla. Nemám žádné vysoké mínění o logických metodách, jimiž lidé prokazují, že Jericho nemohlo být naprosto zničeno, protože z něj nic nezbylo. Nejsem uchvácen argumentací, která tvrdí, že Eliáše nemohl odvézt vůz do nebe, protože po něm na zemi nezbylo ani stopy. Takové věci ale příliš neovlivňují taková náboženská přesvědčení, jako jsou ta, která zastávám. Nakolik jsou důležité pro ústřední pravdy křesťanství, mohou být čímkoliv chtějí: Eliáš může jít do nebe a Jericho do Jericha. Ochotně přiznávám, že nemám ani setinu učenosti nutné k tomu, abych se s muži jako je profesor Harnack mohl přít o textech a dokumentech, zejména o textech a dokumentech, které nemáme. Nejsem dost učený ani na to, abych objevil, že je nemá ani historická kritika. Budu tedy předpokládat, že profesor Harnack má tak hluboké a podrobné znalosti, jak to o něm tvrdí jeho obdivovatelé. Přesto musím i nadále odmítat jeho závěry, pokud je jeho úsudek o věcech dávno minulých jakkoliv podobný úsudku o věcech, které se odehrávají před jeho očima.

Mimořádným protažením oné souhrnné šíře jeho mysli, již jeho přátele obdivují, profesor Harnack podle všeho říká, že by jakýmsi subtilním způsobem i dokázal pochopit, že Francouz bude pravděpodobně bojovat spíše za Francii než za Fidži. A (v dalším kroku svého smýšlení vpřed) cítí se nucen uvážit možnost Rusa bojujícího za Rusko. U Anglie ovšem jeho imaginativní universalita naprosto selhala: a řekl něco v tom smyslu, že bylo nemožné představit si jakýkoliv důvod nebo záminku pro naše vměšování. Tohle, mohli bychom říct, znamená neznat svět: a je to jedna z nejničivějších vad, které může historik mít. Každý kdo namísto „Vesmíru“ (to je to místo, kde bydlí páni profesoři) zná svět, by mu mohl říct, že nehledě a nad samotný slib Francii a zločin na hranicích, byl obecný dojem, že Prusové jsou ti, kdo šikanuje a zastrašuje, mezi vzdělanými lidmi v Anglii běžný už od roku 1870, ba i dříve: tak běžný jako mezi Francouzi samozřejmě nebyl, ale byl běžnější než mezi Rusy. A je mimochodem cosi velmi divného a směšného na německém císaři, který nás kárá za podporu tak zpátečnické a barbarské moci jako je ta carská, když on sám silou mocí cara podporoval ve všem, co by bylo možné označit za zpátečnické či barbarské. Myslím, že nenáleží ústům Viléma Hohenzollerského vyčítat nám spojenectví s despocií, pro niž on sám udělal, co mohl, aby despocií zůstala.

Ale duch, jehož je profesor Harnack typickým příkladem, je, ještě víc než jakýkoliv válečník nebo hurávlastenec, intelektuální slabostí Pruska. Ať už totiž ve válce uspěje nebo ne, je jisté, že ve své diplomacii pro zajištění války selhalo. Selhalo totiž v jednom každém dohadu o lidském materiálu, který se do ní zapojil. Myslelo si, že Belgie nebude odporovat, a Belgie vzdorovala. Myslelo si, že dovede Anglii přesvědčit, aby nebojovala, ale právě jeho přesvědčování bylo jedním z důvodů, proč Anglie bojovala. Zjevně přecenilo jak malost Srbska, tak pomalost Ruska. A všechny tyto svého druhu předběžné omyly se táhnou zpět k témuž druhu filosofie, jakkoliv mírnému a dobře míněnému, který dodává lidem jako je Harnack tak velkou intelektuální svatozář. S takovým druhem přepočítání se v tom, jak se budou lidé chovat, se lze setkat v akademických kuloárech, kde podobní muži různými způsoby dokazují, že evangelium nebylo ani tak dobrou zprávou, jako spíše klevetěním. Je to týž omyl jako ten, který je v základu nespočetných tvrzení, že sv. Petr byl založen ne na skále, ale na obláčku. Je to stejný duch ne-porozumění, jako ten, v němž pokojnější Prusové dokazují, že „platonské“ evangelium musí být příliš pozdní, protože Platon byl příliš raný. V témže duchu prokazují, že Mitrha a Ježíš si byli velmi podobní, zejména pak Mithra.

Onen omyl je návykem spoléhat na něco, co neexistuje a záviset na tom. Vidím tedy, že mnozí přátelé pana Harnacka v německém tisku kritizují Anglii za to, že „zradila věc teutonismu“. Vy nebo já věc teutonismu zradit nemůžeme, podobně jako nemůžeme zabít Snárka nebo utéct s Boojumem. Žádná věc teutonismu neexistuje a nikdy neexistovala, ani v našich myslích ne. Máme mnoho důvodů Němce mít rádi, a mnoho důvodů, proč je rádi nemít. Mnozí z nás by těžko dokázali žít ve světě bez jejich hudby. Mnozí z nás by nemohli žít v jednom domě s jejich metafysikou. Znám víc než jednoho Angličana, kupříkladu pana Tittertona, kteří by žili raději v pekle než v Berlíně. Dokážu si představit Bavora, jak bojuje za Německo proti Francii, dokážu si představit Bavora bojujícího za Bavorsko proti Prusku, ale nedokážu si představit jakéhokoliv Bavora bojujícího za teutonismus, z toho prostého důvodu, že nic takového neexistuje. Na rozdíl do Prusů, Angličané nejspíš mají nějakou teutonskou krev. Tu mají i stovky lidí v severní Itálii a Španělsku, o Francii a Belgii ani nemluvě. Na té staré polovědecké záležitosti s podlouhlými a kulatými hlavami může cosi být, ale k tomu aby měl člověk v hlavě kulek jak švestek ve švestkovém pudinku je zapotřebí čehosi víc než odlišnosti. Jistěže existují určité skutečné odlišnosti mezi rasami, přinejmenším v tom smyslu, že jsou skutečností pro oči. Zacházíme-li s jednoznačnými divochy, může nám být dovoleno, uvědomit si, že černá není bílá a nedívat se na Indiána, když je červený.

Ovšem tyhle pocity, ať už jsou správné nebo ne, nemají nic společného s žádnou rasovou theroií. Jsou to přinejmenším zkušenosti, tedy šoky. Dostane-li úředník ze Surbitonu svolení své staropanenské tetičky přivést si na večeři přítele Johnsona, nebude tetička potřebovat žádný etnologický výcvik, aby byla překvapena, až pan Jack Johnson vejde do místnosti. Poté může úředník vytáhnout dvanáct svazků Encyklopedie Britannicy a dokázat, že černoši mám jsou ze všech lidí na planetě pokrevně nejbližší. Ale nic mu to nebude platné—přinejmenším ne u tetičky. Jelikož existuje zvláštní německé dílko napsané s cílem dokázat, že sv. Jan byl Němec, je docela možné, že existuje nějaké stejně zvláštní německé dílko, které má dokazovat, že Jack Johnson je taky Němec. Proti těmto silným křivkám konstrukčních theorií nelze nic říci, leda snad, že zjevně nejsou pravdivé. Pruský profesor bude očekávat, že se Angličan a Němec obejmou, protože jsou oba Teutoni. Anglický profesor bude očekávat, že se anglický plukovník a jeho indický kuchař se obejmou, protože jsou oba Árijci. Ani jedno se dosud nestalo. Pravda je taková, že i tehdy, když nemůže být příměří ve válce, může být alespoň příměří v nesmyslu. A první nesmysl, který musíme v takové době jako je naše, hodit do moře, je nesmysl o rase. Moderní anglická vítězství vydobyli většinou horalé ze skotské Vysočiny, středověká anglická vítězství většinou vybojovali Velšané a a nikdo neví, jestli byli Teutoni nebo ne, a nikomu na tom nesejde. Žádní Teutoni neexistují, Angličané však existují. Neexistují Keltové, ale existují Irové. A je důležité mít to na paměti dnes, a to i o takových volných a příhodných pojmech, jako jsou Slované. Lidi mluví o panslavismu a pangermanismu, ale lidi to nemyslí vážně. Představme si půl stovky Evropanů vypuštěných do restaurace: pochybuji, že by i panslavista dokázal ukázat na Slovany. Představme si, že nějaký teutonista vidí zástup lidí z Manchesteru, Bruselu, Milána, Barcelony, Brixtonu, Berlína, Bangoru a Budapešti, myslíte, že by mezi nimi dokázal ukázat na Teutona tak, jako by s určitostí ukázal na Číňana nebo černocha? Pochybuji o tom. Viděl jsem tmavé muže ve Frankfurtu a plavé ve Florencii: nemyslím, že by nějaký takový živočich jako Teuton existoval. Jistě ale existuje takový živočich, jako je Prus. A nedokážu si představit žádný jiný přírodovědný systém, než ten, ve kterém bude čímoliv jiným, než divokým zvířetem, které je nutno lovit a hubit.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 154-158, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Rolník, který se stal papežem (Illustrated London News 29. srpna 1914)

August 29, 1914 The Peasant Who Became a Pope

Mezi mnoha pravými a dojemnými vyjádřeními úcty po tragedii ve Vatikánu (20. srpna toho roku zemřel papež Pius X., později svatořečený pozn. překl.) mnozí komentovali skutečnost, že zesnulý papež byl rodem rolník. Přesto myslím, že jen málokdo a možná nikdo, nedovedl tuto pravdu k jejímu nanejvýš zajímavému a možná i ohromujícímu závěru. Pravda je totiž taková, že staré papežství je prakticky jedinou autoritu v moderní Evropě, kde se něco takového může přihodit. Je to nejstarší, nezměrně nejstarší, trůn v Evropě, a je jediný, na který může vystoupat rolník a venkovan. V poloasiatských státech nesporně existují nájezdy a uchvacování. To jsou ale loupežníci, ne rolníci. Mluvím tu o čistém rolníkovi, povýšeném čistě pro jeho zásluhy. Tohle je jediná skutečně volená monarchie, která na světě zbyla, a pořád do jejího čela může být zvolen jakýkoliv rolník.

Je cosi úžasného a zlověstného na brilantní slepotě osvícených. Teleskopy mají a nevidí, telefony mají a neslyší: jakási tajná paralýza mysli nebo zauzlení nervů jim brání uvědomovat si cokoliv, co je hmatatelné a přítomné. V jednom debatním klubu mi řekli, že války jsou dnes prakticky nemožné a zastaralé a venku přitom kameloti vykřikovali o rakouském ultimátu Srbsku. Troufám si říct, že to říkají—v tom debatním klubu—pořád. A kdybych jim řekl, že moderní vědecká doba byla především a nadevšechny ostatní doby dobou militarismu, označili by ten prostý fakt za paradox. A tak, jak tomu bylo se starou institucí zbraní, tak je tomu dnes i se starou institucí moci v rodovém původu. Je dnes mocnější než když dřív. Je nekonečně mocnější, než být má. Moderní dědičnost je starodávné dědické právo. Bývalo ve světě mnoho volených despotů, dnes je jich pramálo. Kdekoliv je moc osobní, je nahodilá. Moderní svět věří v poetickou a sportovní šanci prvorozenství. Abychom to dokázali, stačí jen odkázat na pozemské či nezemské okolnosti, ve kterých se nyní nacházíme. Ať je už v právu či neprávu kdokoliv, je docela jisté, že dvě centrální Říše, které jsou nyní ve válečném stavu, jsou tvořeny mnoha rozličnými krvemi a dějinami. A je docela jisté, že obě konfederace nedrží pohromadě veřejná konstituce, ale prostě soukromá rodina. Rakouský císař se snaží pomstít svého dědice, a německý císař obživit svého děda. Cítění v obou případech není v nejmenším konstituční: je to spíše pocit, že krev je hustší než inkoust. Osobně si myslím, že Habsburkové byli moudřejší než Hohenzollerové a více chápali lidskou přirozenost a kořeny takového domácího despotismu. Dům pruský totiž ukazuje ke svému štěstí, které mu přeje, a jakmile o ně jednou přijde, může ztratit veškerou loajalitu. Ale Dům rakouský spíše poukazuje ke své smůle a dovolává se, jak to už dělala Marie Teresie, mužů mnoha rozličných cizích plemen, aby se shromáždili kolem něčeho prostého, dítka, ženy nebo starce. Nedivil bych se, kdyby rakouské císařství držely pohromadě právě jen jeho pohromy. V každém případě tu máme důkaz intenzivní modernity pouhého dědického práva. Kmeny a klany, které nedokáže udržet pohromadě žádný stát, drží pohromadě příjmení. Rodina je větší než národ.

Ve srovnání se zesnulým papežem je ale případ republikánských a „zastupitelských“ vládců stejně silný. Nepamatuji si, že by se v poslední době stal presidentem Francie skutečný rolník. A jsem si docela jist, že anglickým premiérem nebyl skutečný dělník. Obávám se, že nutno přiznat, že nejdelším a nejpomaleji zdolávaným ze všech žebříků je ten volební. Je tu samozřejmě ona velmi vážená a velmi konservativní osoba nazývaná labouristický poslanec. Jak daleko ale vedla jeho cesta od průměrného pracujícího! A jak daleko pořád ještě je od průměrného stranického předáka v parlamentu! Mám za to, že v Americe (tak mi to alespoň říkali v mém mládí) existovalo něco jako „z dřevěné chaloupky do Bílého domu.“ Jako kluk jsem takovou změnu bydliště považoval za žalostné zhoršení, pokud jde o barvitost. Avšak, k lepšímu či horšímu, existuje nějaký britský záznam „z výrobce křesel do ministerského křesla“? Považuje nějaký moderní politik, jakkoliv republikánský, za přirozené napodobovat Cincinata? Odhazuje, v libovolné volné chvíli paludamnetum (plášť-odznak úřadu pozn. překl.) a vrací se k pluhu? Zachoval si během života řeč, mužnost a nezaměnitelnou podobu třídy, ze které vzešel? Lze, třeba i ve vznešených a hrdinských republikách, jako je Francie a Švýcarsko, říci, že panovník je skutečně prostým člověkem u moci?

Nu všechny doklady, jak od přátel, tak od nepřátel, dosvědčují, že tohle byla skutečně pravda o velkém knězi, který nedávno Bohu vrátil nejohromnější moc na světě. Ti, kdo obdivovali nejvíc, obdivovali jeho prostotou a zdravý rozum rolníka. Jenže právě z toho důvodu bylo zřejmé, že nejstarší zastupitelská instituce v Evropě funguje: když se všechny ostatní rozbily. Pořád je možné získat člověka silného, trpělivého a veselého, který udržuje naživu veselí a lásku mezi miliony lidí a na nejvyšším místě v oficiální instituci. Myslím ale, že stoupence parlamentarismu, volebního práva žen, poměrného zastoupení a všechny ostatní nápravce našeho složitého systému, by zmátla otázka, kde je něco takového možného, vyjma místa, které je nyní prázdné?

Jak bylo se subtilní silou a vší náležitou jemností podotčeno v nespočtu liberálních a velkomyslných žurnálů, velký a dobrý kněz, nyní zemřelý, měl všechny předsudky rolníka. Měl předsudek v tom smyslu, že mystické slovo Ano má být odlišeno do stejně nezměrného výrazu Ne. Mnozí cestovatelé toulající se rolnickými zeměmi, našli stopy této víry. Pan W. Yeats ve své nanejvýš krásné básni přesně popisuje rolnický instinkt pro přesnost: pro zelenou aritmetiku uspořádaných polí. „Devět řádek fazolí tady budu mít.“ Mnozí toliko aristokratičtí básníci, Shelley nebo Goethe, by mohli říct devatenáct fazolových řádek nebo devadesát: a Byron, když v něm kypěla krev, by mohl říct devět set. Ale pan Yeats pochází z rolnického kraje: a ví kolik fazolí dává dohromady devět. Tahle zatvrzelá víra, že dvakrát dva je čtyři a třikrát tři je devět se nepochybně zmocňovala inteligence velkého rolníka, když se přel s veškerými intelektuály Evropy. Byly to nejlepší intelekty své doby. Sami to říkali, a museli to vědět nejlíp. Papež nikdy nepředstíral, že by měl mimořádný intelekt, ale vyznával, že má pravdu, a měl ji. Všichni poctiví atheisté, všichni poctiví kalvinisté, všichni poctiví lidé, kteří mínili cokoliv, čemukoliv věřili, nebo cokoliv popírali, budou mít důvod děkovat svým hvězdám (pohanský to obyčej) za rolníka na onom vysokém místě. Zabil obrovskou herezi, že dvě hlavy jsou lepší než jedna, když rostou z jednoho krku. Zabil pragmatickou ideu, že lze, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nechal lidi, ať souhlasí nebo nesouhlasí s jeho vyznáním, ne však volnost je překrucovat. Bylo to přesně to, co by řekl jakýkoliv rolník vzatý z kteréhokoliv z našich kopců a rovin. Bylo v něm však cosi víc, než by bylo v běžném rolníkovi. Celou dobu totiž plakal pro naše slzy a naše krveprolévání mu zlomilo srdce.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 150-154, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Pýcha: Nejvyšší zlo (Illustrated London News 22. sprna 1914)

August 22, 1914 Pride: The Supreme Evil

Jak ohromné mezinárodní události zoraly půdu, dokonce i podloží, nejlepších anglických myslí, dobře ukazuje poznámka od „Romneye“, který píše vojenskou kritiku pro New Age. S úžasnou náhlostí a prostotou píše, že pýcha je smrtelný hřích a tím to končí. New Age je zdatný orgán cechovního socialismu, jeho původní kořeny však sahají spíše k Nietzschemu než k Františku z Assisi. „Romney“ je výtečný vojenský kritik, ale dosud byla jeho kritika ponejvíce vojenská. To, že by nějakou situaci sledoval až k hříchu pýchy, je skutečné odhalení moderních skutečností a vyjevení starodávných pravd.

Průměrnému člověku lze pravdu snad nejjasněji ukázat takto: Není snad pravda, že pýcha dodává každé ostatní neřesti něco nesnesitelnosti navíc? Ať už je to sama o sobě jediná neodpustitelná věc, není to v praxi právě ta jedna věc, která zůstává neprominuta? Myslím, že instinkt lidstva proti pýše jako nejzazšímu lidskému zlu, lze prokázat z nejprosaičtějších detailů nejdětštějších počátků. Nijak zvlášť se nám nepříčí, když se nějaký školák každý týden zamiluje do nového děvčete, ani to, že je do nich do všech zamilovaný během jednoho a téhož týdne. Naše matná leč božská touha mu nakopat přijde jen tehdy, když řekne, že jsou všechny zamilované do něj. I v tak brzkém a nevinném stadiu je egoismus odpudivější než choutky. Ještě více to samozřejmě platí, když obojí hřích dospěje. Zhýralost by mohla vyvolávat soucit, pokud ubohost, která jej vyvolává, nezabíjela pýcha. Ona smyslná vášeň, končící sebevraždou, má v sobě cosi z posvátného šílenství sňatku. Je přinejmenším neodvolatelná. Co ale všichni nenávidíme, je Lothario, dobyvatel žen. A Takového zabijáka nenávidíme ne pro to, kolikrát dobyl dámu, ale pro to, kolikrát nedokázal zabít sám sebe.

Dokonce i z tohoto běžného případu obyčejného dandyho a profesionálního svůdníka lze prokázat praktický závěr: že pýcha je jedem v každé další neřesti. Přesně stejně je tomu v případě opačné chyby. Nikdo nikdy neměl v nenávisti lakomce. V podstatě jej všichni litovali. A pokud nerozumíte tomu, jak může být házení oblázků, tahání za šosy a ostřelování foukačkou projevem politování, pak vám mohu jen říci, že (což vás jistě velmi zneklidní), že jste poněkud menší než lidstvo. Skutečný lakomec byl tak veřejný, až byl téměř populární. Dokud se boháč obléká jako chuďas, dostává se mu něčeho z onoho nevědomého respektu, které má celé Křesťanstvo k chuďasovi. Lakomcovy hadry byly uctívány jako hadry světcovy. A to na ušlechtilém a nerozumném základě, že oba se tím, čím byli, stali dobrovolně. Tolik pravdy ve srovnání bylo: ani světci, ani lakomcovi nezáleželo na tom, že vypadali jako blázni. Lidé proto o lakomci vždy žertovali tak, jak žertovali o poustevníkovi, a tak jak vtipkovali o frátrovi a mnichovi. Skutečný žebrák byl legrační: falešný žebrák byl k smíchu ještě víc. A lichváři a knížata chamtivosti nebyli nikdy zabíjeni (kupodivu), dokud k nim nebyl přidán onen dynamitový detail, který nazýváme pýchou.

Moderní boháče začala moderní nenávist pronásledovat tehdy, když opustili moudrou opatrnost lakomců. Lakomci své jmění skrývali. Milionáři je vystavují na odiv. V obou případech zdravý rozum veřejnosti proniká předstíráním. Ve starém případě ale nalezl jen neškodnou výstřednost, v novém případě však objevuje škodlivé hromadění. Ovšem formulovat rozdíl mezi obojím získáváním peněz není v posledku příliš složité. Skutečnost je taková, že člověk se styděl za to, že je lakomec, za to, že je milionář, se člověk nestydí. Tuto úžasnou pravdu lze vysvětlit jen tak, jak byla vysvětlena nesoudnost zhýralce. Lichvář, zabiják lidí, se stejně jak lamač ženských srdcí, ohromuje a posiluje malou drogu pýchy. Ve chvíli, kdy může upřímně obdivovat sám sebe, budou jej obdivovat i všichni ostatní lidé.

Mám za to, že tuto chorobu malé pýchy nalezneme téměř všude jako příčinu křivd a narušení lidského společenství. Obžerství je velká chyba, žrout nám však nutně nemusí být protivný. Žrout nám začne být protivný teprve tehdy, když se z něj stane gourmet—tedy je nám protivný teprve tehdy, kdy nejen chce pro sebe to nejlepší, ale ví také, co je nejlepší pro druhé lidi. Rozdílem je právě jed pýchy. Lenost je velká vada: lenoch nám ale nutně nevadí. Začne nám vadit teprve tehdy, když se z něj stane esét—člověk, který nic nepotřebuje, jen je mu třeba „krásně existovat“. Rozdíl působí právě jed pýchy. Vášně, které lze respektovat jako vášně, slabosti, které lze uctívat jako slabosti, mohou být všechny náhle znetvořeny do démonických podob a přinuceny tančit na čertovské noty na první písknutí tohoto ječivého a dutého rákosu.

Princip akceptovaným „Romneyem“ v New Age může být docela dobře funkčním morálním vodítkem k divokým věcem, které se dějí kolem nás. S určitou důvěrou můžeme jakékoliv počínání hodnotit podle toho, zda je uvozováno arogancí. Starý filantrop z Nového zákona byl varován, aby před sebou nenechával vytrubovat, když dával peníze chudým. Nová filantrop Pojišťovacího zákona před sebou nechává hlaholit trubku, když jim je bere. V každém případě je ale prubířský kámen v tom, zda se organizátor za své nedostatky stydí, nebo je na ně hrdý. Všechny společenské projekty, zejména dočasné společenské projekty, musí být velmi hrubé. My jim ale jejich hrubost promineme, pokud ji nebudou označovat za svou jasnost. Všechny společenské autority povolané k takovému problému lze snadno omluvit pro prvek okamžitého zmatení, pokud po něm následuje běžná lidská energie. Nesmí ale zpanikařit a říkat tomu promptní reakce. Nesmí říkat, že byly na místě jenom proto, že měly naspěch se tam dostat. Tento zákrut pýchy, tento pokus obrátit pouhé zmatení v nadřazenost sociologického filosofa byl příliš dlouho slabostí naší politiky. Teď už si ji nemůžeme dovolit.

Podobě tu máme kontroverze dotýkající se lokalizace vnějšího barbarismu. Použil bych stejný princip. Nezáleží na tom, kdo je civilisovaný, a kdo divoch: i civilisace i divošství mají své výhody. Pokud je tu ale něco, co se chová divošsky a pyšní se civilizací, pak je v tom ďábel. Mám za to, že americký Indián může někoho skalpovat takříkajíc bezděčně. A co já vím, může člověk z Jižních Ostrovů člověka bezděky sníst. Pokud ale americký Indián označuje skalpování za poslední krok mozkové chirurgie, mám podezření, že je cosi v nepořádku. Pokud obyvatel Jižních Ostrovů dá lidožroutství název „Nová dieta: už žádné hovění ani skopové“, začnu k němu cítit mírnou nechuť. A tak myslím, že i většina z nás, s běžnou zkušenosti a laskavostí, může snadno omluvit něco, co vypadá jako barbarská zrada a barbarská msta, pokud to není spojeno s tvrzeními o větší kultuře či vznešenějším údělu. Neřesti Nadčlověka lze snadno prominout. Neodpustitelné jsou jeho ctnosti. Právě tento prvek činí nemožnou pozici těch, kdo jsou toliko nestoudní, a to i pro jejich vlastní účely. Pýcha nepředchází pád. Pýcha je pád, pád v okamžitém porozumění všech inteligentních lidí, kteří ji vidí.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 146-150, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988