Pýcha: Nejvyšší zlo (Illustrated London News 22. sprna 1914)

August 22, 1914 Pride: The Supreme Evil

Jak ohromné mezinárodní události zoraly půdu, dokonce i podloží, nejlepších anglických myslí, dobře ukazuje poznámka od „Romneye“, který píše vojenskou kritiku pro New Age. S úžasnou náhlostí a prostotou píše, že pýcha je smrtelný hřích a tím to končí. New Age je zdatný orgán cechovního socialismu, jeho původní kořeny však sahají spíše k Nietzschemu než k Františku z Assisi. „Romney“ je výtečný vojenský kritik, ale dosud byla jeho kritika ponejvíce vojenská. To, že by nějakou situaci sledoval až k hříchu pýchy, je skutečné odhalení moderních skutečností a vyjevení starodávných pravd.

Průměrnému člověku lze pravdu snad nejjasněji ukázat takto: Není snad pravda, že pýcha dodává každé ostatní neřesti něco nesnesitelnosti navíc? Ať už je to sama o sobě jediná neodpustitelná věc, není to v praxi právě ta jedna věc, která zůstává neprominuta? Myslím, že instinkt lidstva proti pýše jako nejzazšímu lidskému zlu, lze prokázat z nejprosaičtějších detailů nejdětštějších počátků. Nijak zvlášť se nám nepříčí, když se nějaký školák každý týden zamiluje do nového děvčete, ani to, že je do nich do všech zamilovaný během jednoho a téhož týdne. Naše matná leč božská touha mu nakopat přijde jen tehdy, když řekne, že jsou všechny zamilované do něj. I v tak brzkém a nevinném stadiu je egoismus odpudivější než choutky. Ještě více to samozřejmě platí, když obojí hřích dospěje. Zhýralost by mohla vyvolávat soucit, pokud ubohost, která jej vyvolává, nezabíjela pýcha. Ona smyslná vášeň, končící sebevraždou, má v sobě cosi z posvátného šílenství sňatku. Je přinejmenším neodvolatelná. Co ale všichni nenávidíme, je Lothario, dobyvatel žen. A Takového zabijáka nenávidíme ne pro to, kolikrát dobyl dámu, ale pro to, kolikrát nedokázal zabít sám sebe.

Dokonce i z tohoto běžného případu obyčejného dandyho a profesionálního svůdníka lze prokázat praktický závěr: že pýcha je jedem v každé další neřesti. Přesně stejně je tomu v případě opačné chyby. Nikdo nikdy neměl v nenávisti lakomce. V podstatě jej všichni litovali. A pokud nerozumíte tomu, jak může být házení oblázků, tahání za šosy a ostřelování foukačkou projevem politování, pak vám mohu jen říci, že (což vás jistě velmi zneklidní), že jste poněkud menší než lidstvo. Skutečný lakomec byl tak veřejný, až byl téměř populární. Dokud se boháč obléká jako chuďas, dostává se mu něčeho z onoho nevědomého respektu, které má celé Křesťanstvo k chuďasovi. Lakomcovy hadry byly uctívány jako hadry světcovy. A to na ušlechtilém a nerozumném základě, že oba se tím, čím byli, stali dobrovolně. Tolik pravdy ve srovnání bylo: ani světci, ani lakomcovi nezáleželo na tom, že vypadali jako blázni. Lidé proto o lakomci vždy žertovali tak, jak žertovali o poustevníkovi, a tak jak vtipkovali o frátrovi a mnichovi. Skutečný žebrák byl legrační: falešný žebrák byl k smíchu ještě víc. A lichváři a knížata chamtivosti nebyli nikdy zabíjeni (kupodivu), dokud k nim nebyl přidán onen dynamitový detail, který nazýváme pýchou.

Moderní boháče začala moderní nenávist pronásledovat tehdy, když opustili moudrou opatrnost lakomců. Lakomci své jmění skrývali. Milionáři je vystavují na odiv. V obou případech zdravý rozum veřejnosti proniká předstíráním. Ve starém případě ale nalezl jen neškodnou výstřednost, v novém případě však objevuje škodlivé hromadění. Ovšem formulovat rozdíl mezi obojím získáváním peněz není v posledku příliš složité. Skutečnost je taková, že člověk se styděl za to, že je lakomec, za to, že je milionář, se člověk nestydí. Tuto úžasnou pravdu lze vysvětlit jen tak, jak byla vysvětlena nesoudnost zhýralce. Lichvář, zabiják lidí, se stejně jak lamač ženských srdcí, ohromuje a posiluje malou drogu pýchy. Ve chvíli, kdy může upřímně obdivovat sám sebe, budou jej obdivovat i všichni ostatní lidé.

Mám za to, že tuto chorobu malé pýchy nalezneme téměř všude jako příčinu křivd a narušení lidského společenství. Obžerství je velká chyba, žrout nám však nutně nemusí být protivný. Žrout nám začne být protivný teprve tehdy, když se z něj stane gourmet—tedy je nám protivný teprve tehdy, kdy nejen chce pro sebe to nejlepší, ale ví také, co je nejlepší pro druhé lidi. Rozdílem je právě jed pýchy. Lenost je velká vada: lenoch nám ale nutně nevadí. Začne nám vadit teprve tehdy, když se z něj stane esét—člověk, který nic nepotřebuje, jen je mu třeba „krásně existovat“. Rozdíl působí právě jed pýchy. Vášně, které lze respektovat jako vášně, slabosti, které lze uctívat jako slabosti, mohou být všechny náhle znetvořeny do démonických podob a přinuceny tančit na čertovské noty na první písknutí tohoto ječivého a dutého rákosu.

Princip akceptovaným „Romneyem“ v New Age může být docela dobře funkčním morálním vodítkem k divokým věcem, které se dějí kolem nás. S určitou důvěrou můžeme jakékoliv počínání hodnotit podle toho, zda je uvozováno arogancí. Starý filantrop z Nového zákona byl varován, aby před sebou nenechával vytrubovat, když dával peníze chudým. Nová filantrop Pojišťovacího zákona před sebou nechává hlaholit trubku, když jim je bere. V každém případě je ale prubířský kámen v tom, zda se organizátor za své nedostatky stydí, nebo je na ně hrdý. Všechny společenské projekty, zejména dočasné společenské projekty, musí být velmi hrubé. My jim ale jejich hrubost promineme, pokud ji nebudou označovat za svou jasnost. Všechny společenské autority povolané k takovému problému lze snadno omluvit pro prvek okamžitého zmatení, pokud po něm následuje běžná lidská energie. Nesmí ale zpanikařit a říkat tomu promptní reakce. Nesmí říkat, že byly na místě jenom proto, že měly naspěch se tam dostat. Tento zákrut pýchy, tento pokus obrátit pouhé zmatení v nadřazenost sociologického filosofa byl příliš dlouho slabostí naší politiky. Teď už si ji nemůžeme dovolit.

Podobě tu máme kontroverze dotýkající se lokalizace vnějšího barbarismu. Použil bych stejný princip. Nezáleží na tom, kdo je civilisovaný, a kdo divoch: i civilisace i divošství mají své výhody. Pokud je tu ale něco, co se chová divošsky a pyšní se civilizací, pak je v tom ďábel. Mám za to, že americký Indián může někoho skalpovat takříkajíc bezděčně. A co já vím, může člověk z Jižních Ostrovů člověka bezděky sníst. Pokud ale americký Indián označuje skalpování za poslední krok mozkové chirurgie, mám podezření, že je cosi v nepořádku. Pokud obyvatel Jižních Ostrovů dá lidožroutství název „Nová dieta: už žádné hovění ani skopové“, začnu k němu cítit mírnou nechuť. A tak myslím, že i většina z nás, s běžnou zkušenosti a laskavostí, může snadno omluvit něco, co vypadá jako barbarská zrada a barbarská msta, pokud to není spojeno s tvrzeními o větší kultuře či vznešenějším údělu. Neřesti Nadčlověka lze snadno prominout. Neodpustitelné jsou jeho ctnosti. Právě tento prvek činí nemožnou pozici těch, kdo jsou toliko nestoudní, a to i pro jejich vlastní účely. Pýcha nepředchází pád. Pýcha je pád, pád v okamžitém porozumění všech inteligentních lidí, kteří ji vidí.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 146-150, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s