Rolník, který se stal papežem (Illustrated London News 29. srpna 1914)

August 29, 1914 The Peasant Who Became a Pope

Mezi mnoha pravými a dojemnými vyjádřeními úcty po tragedii ve Vatikánu (20. srpna toho roku zemřel papež Pius X., později svatořečený pozn. překl.) mnozí komentovali skutečnost, že zesnulý papež byl rodem rolník. Přesto myslím, že jen málokdo a možná nikdo, nedovedl tuto pravdu k jejímu nanejvýš zajímavému a možná i ohromujícímu závěru. Pravda je totiž taková, že staré papežství je prakticky jedinou autoritu v moderní Evropě, kde se něco takového může přihodit. Je to nejstarší, nezměrně nejstarší, trůn v Evropě, a je jediný, na který může vystoupat rolník a venkovan. V poloasiatských státech nesporně existují nájezdy a uchvacování. To jsou ale loupežníci, ne rolníci. Mluvím tu o čistém rolníkovi, povýšeném čistě pro jeho zásluhy. Tohle je jediná skutečně volená monarchie, která na světě zbyla, a pořád do jejího čela může být zvolen jakýkoliv rolník.

Je cosi úžasného a zlověstného na brilantní slepotě osvícených. Teleskopy mají a nevidí, telefony mají a neslyší: jakási tajná paralýza mysli nebo zauzlení nervů jim brání uvědomovat si cokoliv, co je hmatatelné a přítomné. V jednom debatním klubu mi řekli, že války jsou dnes prakticky nemožné a zastaralé a venku přitom kameloti vykřikovali o rakouském ultimátu Srbsku. Troufám si říct, že to říkají—v tom debatním klubu—pořád. A kdybych jim řekl, že moderní vědecká doba byla především a nadevšechny ostatní doby dobou militarismu, označili by ten prostý fakt za paradox. A tak, jak tomu bylo se starou institucí zbraní, tak je tomu dnes i se starou institucí moci v rodovém původu. Je dnes mocnější než když dřív. Je nekonečně mocnější, než být má. Moderní dědičnost je starodávné dědické právo. Bývalo ve světě mnoho volených despotů, dnes je jich pramálo. Kdekoliv je moc osobní, je nahodilá. Moderní svět věří v poetickou a sportovní šanci prvorozenství. Abychom to dokázali, stačí jen odkázat na pozemské či nezemské okolnosti, ve kterých se nyní nacházíme. Ať je už v právu či neprávu kdokoliv, je docela jisté, že dvě centrální Říše, které jsou nyní ve válečném stavu, jsou tvořeny mnoha rozličnými krvemi a dějinami. A je docela jisté, že obě konfederace nedrží pohromadě veřejná konstituce, ale prostě soukromá rodina. Rakouský císař se snaží pomstít svého dědice, a německý císař obživit svého děda. Cítění v obou případech není v nejmenším konstituční: je to spíše pocit, že krev je hustší než inkoust. Osobně si myslím, že Habsburkové byli moudřejší než Hohenzollerové a více chápali lidskou přirozenost a kořeny takového domácího despotismu. Dům pruský totiž ukazuje ke svému štěstí, které mu přeje, a jakmile o ně jednou přijde, může ztratit veškerou loajalitu. Ale Dům rakouský spíše poukazuje ke své smůle a dovolává se, jak to už dělala Marie Teresie, mužů mnoha rozličných cizích plemen, aby se shromáždili kolem něčeho prostého, dítka, ženy nebo starce. Nedivil bych se, kdyby rakouské císařství držely pohromadě právě jen jeho pohromy. V každém případě tu máme důkaz intenzivní modernity pouhého dědického práva. Kmeny a klany, které nedokáže udržet pohromadě žádný stát, drží pohromadě příjmení. Rodina je větší než národ.

Ve srovnání se zesnulým papežem je ale případ republikánských a „zastupitelských“ vládců stejně silný. Nepamatuji si, že by se v poslední době stal presidentem Francie skutečný rolník. A jsem si docela jist, že anglickým premiérem nebyl skutečný dělník. Obávám se, že nutno přiznat, že nejdelším a nejpomaleji zdolávaným ze všech žebříků je ten volební. Je tu samozřejmě ona velmi vážená a velmi konservativní osoba nazývaná labouristický poslanec. Jak daleko ale vedla jeho cesta od průměrného pracujícího! A jak daleko pořád ještě je od průměrného stranického předáka v parlamentu! Mám za to, že v Americe (tak mi to alespoň říkali v mém mládí) existovalo něco jako „z dřevěné chaloupky do Bílého domu.“ Jako kluk jsem takovou změnu bydliště považoval za žalostné zhoršení, pokud jde o barvitost. Avšak, k lepšímu či horšímu, existuje nějaký britský záznam „z výrobce křesel do ministerského křesla“? Považuje nějaký moderní politik, jakkoliv republikánský, za přirozené napodobovat Cincinata? Odhazuje, v libovolné volné chvíli paludamnetum (plášť-odznak úřadu pozn. překl.) a vrací se k pluhu? Zachoval si během života řeč, mužnost a nezaměnitelnou podobu třídy, ze které vzešel? Lze, třeba i ve vznešených a hrdinských republikách, jako je Francie a Švýcarsko, říci, že panovník je skutečně prostým člověkem u moci?

Nu všechny doklady, jak od přátel, tak od nepřátel, dosvědčují, že tohle byla skutečně pravda o velkém knězi, který nedávno Bohu vrátil nejohromnější moc na světě. Ti, kdo obdivovali nejvíc, obdivovali jeho prostotou a zdravý rozum rolníka. Jenže právě z toho důvodu bylo zřejmé, že nejstarší zastupitelská instituce v Evropě funguje: když se všechny ostatní rozbily. Pořád je možné získat člověka silného, trpělivého a veselého, který udržuje naživu veselí a lásku mezi miliony lidí a na nejvyšším místě v oficiální instituci. Myslím ale, že stoupence parlamentarismu, volebního práva žen, poměrného zastoupení a všechny ostatní nápravce našeho složitého systému, by zmátla otázka, kde je něco takového možného, vyjma místa, které je nyní prázdné?

Jak bylo se subtilní silou a vší náležitou jemností podotčeno v nespočtu liberálních a velkomyslných žurnálů, velký a dobrý kněz, nyní zemřelý, měl všechny předsudky rolníka. Měl předsudek v tom smyslu, že mystické slovo Ano má být odlišeno do stejně nezměrného výrazu Ne. Mnozí cestovatelé toulající se rolnickými zeměmi, našli stopy této víry. Pan W. Yeats ve své nanejvýš krásné básni přesně popisuje rolnický instinkt pro přesnost: pro zelenou aritmetiku uspořádaných polí. „Devět řádek fazolí tady budu mít.“ Mnozí toliko aristokratičtí básníci, Shelley nebo Goethe, by mohli říct devatenáct fazolových řádek nebo devadesát: a Byron, když v něm kypěla krev, by mohl říct devět set. Ale pan Yeats pochází z rolnického kraje: a ví kolik fazolí dává dohromady devět. Tahle zatvrzelá víra, že dvakrát dva je čtyři a třikrát tři je devět se nepochybně zmocňovala inteligence velkého rolníka, když se přel s veškerými intelektuály Evropy. Byly to nejlepší intelekty své doby. Sami to říkali, a museli to vědět nejlíp. Papež nikdy nepředstíral, že by měl mimořádný intelekt, ale vyznával, že má pravdu, a měl ji. Všichni poctiví atheisté, všichni poctiví kalvinisté, všichni poctiví lidé, kteří mínili cokoliv, čemukoliv věřili, nebo cokoliv popírali, budou mít důvod děkovat svým hvězdám (pohanský to obyčej) za rolníka na onom vysokém místě. Zabil obrovskou herezi, že dvě hlavy jsou lepší než jedna, když rostou z jednoho krku. Zabil pragmatickou ideu, že lze, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nechal lidi, ať souhlasí nebo nesouhlasí s jeho vyznáním, ne však volnost je překrucovat. Bylo to přesně to, co by řekl jakýkoliv rolník vzatý z kteréhokoliv z našich kopců a rovin. Bylo v něm však cosi víc, než by bylo v běžném rolníkovi. Celou dobu totiž plakal pro naše slzy a naše krveprolévání mu zlomilo srdce.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 150-154, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

3 comments on “Rolník, který se stal papežem (Illustrated London News 29. srpna 1914)

  1. vonrammstein napsal:

    Děkuji.

  2. gkch napsal:

    rádo se stalo 😉

  3. vonrammstein napsal:

    Děláte dobrou a důležitou práci. Nejsem dobrý angličtinář, zato milovník Chestertona a bez Vás bych se k těmhle textům nejspíš vůbec nedostal.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s