Pouto Anglie k Prusům (ILN 12. září 1914)

September 12, 1914 England’s Tie to the Prussians

Většina z nás četla poslední stránku zážitku britského velvyslance v Berlíně, stránku tak živou, že by to mohla být stránka z dobrého historického románu, až na to, že je historická. Rozmíška končí trpkou zprávou od císaře „která způsobem svého předání nic nepozbyla na své zatrpklosti“: že totiž Kaiser byl dosud hrd na své uniformy anglického generála a admirála, nyní se jich ale musí zbavit. Patří k trvalé nevýhodě civilizovaného člověka ve při s barbarem, že se anglický host necítil dostatečně volný urážet hostitele tak, jak ten urážel hosta. Jinak by britský ambasador mohl odpovědět, že není tak těžké naplnit prázdné britské uniformy. Zvídaví mohou v minulosti, či možná v blízké budoucnosti, nalézt pár generálů (a snad i jednoho či dva admirály), kteří by nám mohli být útěchou i za ztrátu Kaisera, zjizveného veterána stovek tažení. Když byli napadeni Belgičané (a důvodu či oprávnění k tomu bylo asi tolik, jako by se jednalo o Bostoňany), bojovali proti zuřivé agresi, dokud z nich nepadaly kusy šatů. Žel! Jejich uniformy nebyly v žádném případě stejnokroji. V posledním boji za svobodu za svobodu své neškodné země muži padali mrtví v tom nejdivnějším odění, někteří měli vojenské čapky a civilní šat, někteří měli vojenské pláště a civilní buřinky, někteří měli elegantní kalhoty a žádné boty ani střevíce, někteří na sobě měli cokoliv, někteří málem nic. Je možné, že v této krajnosti by někteří přijali i zahozené šaty německého císaře.

Nicméně v tomto zdráhavém odvržení dvou ze tří stovek uniforem, truchlivém uspokojení s dvěma sty osmadevadesáti uniformami, je jistý pathos, který není zcela falešný. Nikdo nemůže ono prohlášení britského velvyslance číst bez toho, aby byl s konečnou platností přesvědčen, že v Postupimi panuje skutečný hněv nad naším vstupem do Aliance a s ním i úžas a ohromení, který je vždy tak přirozeným kořenem hněvu. Pro lidi v Anglii je těžké pochopit, jak by si mělo být možné představit, že by se od nich mohlo být očekáváno něco jiného, než to, co Anglie udělala. Nicméně, je-li druhý národ skutečně ohromen, musíme se pokusit představit si a prozkoumat, co by asi jeho ohromení mohlo znamenat.

I postaveno tím nejneosbnějším způsobem, nelze mít nejmenších pochyb o tom, to se během posledních vyjednávání stalo, tak jako nelze mít pochybu o matu v šachách nebo neproplaceném šeku. Když to zjednodušíme a zbavíme předsudků či oslepujících triků novinářského potlačení, je jisté, že se stalo tohle. Německo přišlo za Anglií a řeklo: „Pokud porušíš svůj slib, v naději, že mi tím pomůžeš porušit můj slib, odměním tě jedním ze svých slavných slibů. Převraťte celou věc vzhůru nohama, otočte ji naruby, věřte do nejzazších mezí v dobrou vůli německého císaře (a já nikdy neměl sklon v ni nevěřit, jak lze vidět v archivech tohoto listu), věřte do nejzazší míry v úskočnost a protřelost některých moderních státníků (a zde také věřím, jak čerti, a chvěji se—jak lze opět vidět v archivu), předpokládejte, že císař je nejlepší, jaký může být a britská vláda nejhorší možná, a přesto jen hledím. Přesto nemohu pochopit, co jiného by fakta mohla znamenat, vyjma přesně toho, co jsem napsal výše. Budu lhát, pokud zalžeš taky a lze se spolehnout, že budeme oba mluvit pravdu. Tohle je samozřejmě spor, jak říkáme, o cáru papíru. O jeho morální kvalitě mluvit nebudu. Tahle stránka má, dokonce i v tragických časech, ukazovat jak si G. K. Chesterton vykračuje životem, a nemá líčit, jak Dante prochází peklem. Nedokážu přesně určit místo, kde v propasti pekelné přebývají političtí filosofové, nebo zda je snad někdo ztrestán tím, že by přebýval ještě pod nimi. Stačí už to, že slovo „čest“ neustále používané při překladech z pruských politických proslovů, policejních spisů atd. musí v originále znamenat cosi zcela jiného. Mám dojem, že mají jakousi pevnost, které říkají „Široký kámen cti“. Jejich theorie cti je nesporně dosti široká. Ale odhlížeje zcela od morální stránky věci, nenapadlo by mně, že obchodní mocnost předem oznámí, že všechno na papíře patří do koše.

Při tomto směru skutečných faktů se zdá zbytečné zkoumat příčinu autentického německého překvapení. Dál si proto myslím, (i když mnozí projevili svůj nesouhlas), že to co jsem napsal minulý týden, je pravda: že totiž skutečné politické překvapení pochází ze skutečného historického poblouznění. Mám za to, že severní Němci, ať už mluví dobře nebo špatně, chovají se zle nebo řádně, mají pocit, že k nim máme jakési pouto—nebo že k nim máme být připoutaní. Onen pocit musí kořenit v onom teutonismu, který jsem zmiňoval v posledním čísle. Byla to jedna z oněch ignorantských theorií, které předkládají toliko učení mužové. Tuhle válku nepřežije.

Jen to ale dokazuje, nač nedávno poukázal pan H. G. Wells, totiž ohromnou katastrofu, která povstává z omylu, nebo jak se dříve říkávalo, z herese. Když jsem byl velmi mlád, napsal jsem román—ach Pane, jak špatný román!—v němž (řeč je o Napoleonovi z Notting Hillu pozn. překl.) jsem hrdinu nechal říci: „Nebyly nikdy žádné spravedlivé války, vyjma těch náboženských.“ Byla to snad jediná rozumná věta v celé knize. Přestože však zazněla od smyšlené postavy ve fantastickém příběhu, byla přísně zkritizována jako reakcionářský paradox. Pan Wells nedávno ve velmi pěkném článku v Nation shledal a řekl, že válka je někdy děsivou nutností k nahrazení falešných idejí těmi pravými. Neříkám to za žádným účelem levné polemiky. Nenaléhám na pana Wellse, aby se omlouval paladinům a pronásledovatelům, kterým zřejmě celý život spílal. Je však jisté, že kdyby uspěly křížové výpravy, nebylo by balkánských válek (míní se války v první dekádě dvacátého století na územích vyrvaných balkánskými národy osmanské říši a pak mezi nimi samotnými o kontrolu nad nimi pozn. překl.) a kdyby mělo zdar úsilí Jihu v třicetileté válce, nebylo by Pruska. Toliko vítám první pravdu, sklizenou v této děsivé sklizni: pravdu, že pokud špatně smýšlíte, špatnou cestou se vydáte.

Pan Wells si myslí, a já též, že v případě Prusa ve skutečnosti bojujeme s poblouzněním. Je jako šílenec se spoustou pistolí a dobrou muškou, ale sklony zastřelit psa z nenávisti ke kočkám. Proto Rusa vidí jako žlutého Orientálce. Brita vidí jako žlutovlasého desertéra. Ale „oni nejsou“. Jedna z nespočtu mělkých frází moderního a kupeckého míru říká, že kdy jsou lidi upřímní, nemají být napadáni. Kdeže, právě proto, že jsou upřímní, napadáni býti mají. Předstírá-li nějaký muž, že je předchozím a zákonitým chotěm vaší ženy, můžete se mu vysmát jako dalšímu komickému podvodu. Pokud skutečně věří, že oním manželem opravdu je, rychle se postaráte o to, aby nemohl jednat v souladu se svým přesvědčením. Neupřímný polygamista je ozdobou jakéhokoliv moderního domu: používáme ho, aby roznášel šálky čaje. Ale upřímného polygamistu, můžeme-li, odpálíme do pekla koněm, nohou, kanonem. A ptáte-li se nás proč, pak můžeme odpovědět jen tolik—protože je upřímný a na omylu.

Prus je upřímný a na omylu. On si skutečně myslí, že umí všechno líp než kdokoliv jiný, jako tkadlec Klubko. Nepochybuji o tom, že si myslí, že Prusové dokážou hrát na dudy lépe než horalé ze skotské Vysočiny a potápět se pro perly lépe než lovci perel. Prusové už tvrdí, že rozumí Shakespearovi, kterýžto zjevný šílený jekot může vystoupat o tón výš pouze tehdy, pokud prohlásí, že rozumí Burnsovi. Rozumí všemu: ještě se nenašel šílenec, který by nerozuměl. A tak naše práce s Prusy není jen v kácení trůnů, ale také vymítání démonů a to nejen ze země, ale také z nepřítele.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 158-162, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s