Historická skutečnost aliance (ILN 19. září 1914)

September 19, 1914 The Historic Reality of the Alliance

Existuje jedna jistá známka otevírání nové éry: obnova velmi starodávných věcí. Každá reforma je vzkříšením z mrtvých. Je to jedna z tisíce věcí, ve kterých myslivá osoba vidí bezvýznamnost Pruska, které nemá žádnou vzpomínku na nějakou ztracenou nebo vzdálenou civilizaci, jako má Wales na Artuše nebo Wessex na Alfréda. Zvláštní ale je, že celý soudobý evropský svět je oživením neuvěřitelně vzdálených věcí. Došlo to tak daleko, že by se člověk ani nedivil, kdyby Cheops vyšel ze své pyramidy, nebo Mojžíš rozerval rubáš onoho více než smrtelného hrobu.

Tato přítomnost nad námi ležela už od začátku balkánské války, mohl bych říct, tato hrůza historické skutečnosti vzpomínky. Když poslaly Athény pomoc Makedonii, stačila už sama jména rozhýbat krev. Bylo to, jako by Demosthénes sám vykročil z davů a rachotu agory a vydal se na pomoc Filipovi, zchvácenému na svém trůně. Sama použitá slova byla starší dokonce i než řecké dějiny: třeba Kréta, kde možná byl Minotaurus, protože tam jistě byl Labyrint. Ale i u věcí mnohem bližších současnosti, tu byla tatáž stálá připomínka, ta samá trvalá obnova. Dokonce i Mohamedovi následovníci bojovali za věci, které byly pojmenovány dřív, než se narodil. Stavěli svá vzdorná děla, prolévali svou udatnou krev, pro město Hadriánovo, pro město Konstantinovo. Nade vším je světlo jako ve starověku. Farnost obstará bednění, aby ochránila Venuši Mélskou před obrazoborci: a belgický král mluví slovy Caesarovými.

Všechny historické věci, ba i všechna historická jména, nabyla půl stovkou jiných způsobů nového života. Belgie je znovu bojištěm Evropy. Moskva je znovu hlavním městem Ruska. Rýn je znovu skutečnou hranicí. Anglie je znovu námořní mocností a (v nevinném školáckém smyslu) je také dosti barvitou a pirátskou mocností, zmocňující se výhod dobrodružstvím, „připalujíc vous španělského krále“. Galové bojují s barbary ve stínu ve stínu vysokých táborů u Chalons, kde odpočívá největší z barbarů, který se obrátil od bran Říma tak, jak se dnes jeho následovníci obrátili od bran Paříže.

Je zbytečné zdůrazňovat, že i sama jména bitevních polí jsou současně slavná a zapomenutá. Mnozí z našich vlastních přátel padli nebo byli raněni na místech tak slavných, že pouhá zmínka o nich by ještě velmi nedávno působila jako jakýsi starožitnický vtip. Ještě před pár měsíci by to starším lidem znělo jako sdělení „Můj otec padl u Cannae,“ nebo „Můj chudák strýc, který nosil depeše pro Alfréda Velkého,“ nebo „přišel jsem o oba bratry v bitvě u Bannockburnu a o dalšího v bitvě u Boyne.“ Z pouhého výčtu zeměpisných jmen v novinách se člověku točí hlava vznešenější závratí. Boje u Kresčaku, u Waterloo, u Chalons, Maubeuge, kde francouzská revoluce dosáhla svého prvního výtečného úspěchu, u Charleroi, kde největšího z jejích vojáků postihl jeho poslední a největší nezdar, u Tours, kde středověké rytířstvo vzdorovalo muslimskému nástupu, u Courtrai, kde středověká demokracie vzdorovala středověkému rytířstvu—to vše jako by líčilo plátno vymalované příliš hustě a do hloubky dřívějšími slávami, než aby je bylo možné dnes přezlatit a přebarvit. A přece právě do toho se, kvůli nezlomnému a téměř nemyslitelnému životu spočívajícímu v křesťanstvu, pustíme. Jak jsme ale už řekli, právě v tomhle vidíme lidskou a historickou povahu aliance a to, co je nutno označit za nelidský a nehistorický charakter jejího hlavního protivníka, bez ohledu na to, s jakou pedanterií může občas Prusko mluvit o Brandenburgské marce nebo zastaralých nárocích na Slezsko. Ve skutečnosti je Prusko nejen parvenu, ale ve své podstatě je hrdé na to, že je parvenu. Je to romance prudkého leč zdatného vzestupu mladé mocnosti od prvních porážek Friedrichových po poslední vítězství Moltkeho a jako příběh je to velmi vzrušující. Z ničeho však nic nevzchází. Je zábavnou shodou okolností, že právě současně, nebo nedlouho předtím nás nějaký německý profesor ujišťoval, že život lze plodit i zcela bez rodičů. Zda je tomu tak ve fysické vědě pro žádného filosofa nic neznamená. Ale německá dychtivost to dokazovat, je jakýmsi symbolem celé jejich filosofie povýšenců. Pro ně se žádný Artuš vracet nebude, ani Barbarosa nevytrhne svůj vous z kamene. Postavili palác z mramoru a čekají na Nadčlověka z Druhého konce Nikde, ale nikde žádný konec nemá a zítřek nepřichází a nadčlověk se nikdy nenarodí. Z ničeho nic nepovstane: ale naši předkové jsou slibnější než jejich potomstvo, a protože jsme tak staří můžeme být mladí.

Další zlým duchem, kterého mohou některé z těchto událostí zabít, je pseudovědecký zvyk opovrhovat heroismem v historickém vyprávění. Nikdo z nás nevěří všemu, co čte v novinách, je ale nadbytek důkazů, že v praktických krisích se stávají věci, které mají barvitou a výmluvnou povahu patřící historických příhodám. Všichni si například pamatujeme báseň paní Browning, nazvanou tuším „Násilím odvedený u Solferina,“ která začíná:

V řadách Rakušanů stál,

Zemřel s tváří obrácenou k vám všem—

a která představuje mladého odvedence, jak žádá svého krajana na druhé straně, aby mu ušetřil kulku „a strhl mu tenhle rakouský odznak“. Pamatujeme si, že báseň dál říká—

Mušketu, víte, nikdy nenabil

Před vše hlavně postavil se s úsměvem.

Nakolik se v tom dokážu vyznat, tahle příhoda, která by realistickým historikům přišla příliš romantická, se v posledních týdnech skutečně vícekrát stala, když pruští Poláci, vzatí do zajetí, hrdě ukazovali své pušky, ze kterých nevypálili a nechtěli střílet proti těm, které považovali za své slovanské vysvoboditele. Nebo abychom vzali více čistě barvitou záležitost, v nejdivočejší poesii nebo literatuře nenajdeme nic, co by na nás působilo tak podivně a obludně jako je chodící les mezi znameními, která se svírají kolem Macbetha. A přece přesně cosi takového zřejmě nedávno postihlo i tak mimořádně praktické lidi, jako jsou francouzští vojáci.

A konečně je tu mezi obrozením starých skutečností jedna věc, jíž se myslím nedostalo náležité pozornosti. Jméno Itálie samozřejmě evokuje jméno Rakouska: a my si nemůžeme nevzpomenout na poněkud zvláštní historickou paralelu. Itálie je mocnost, která se nedávno s velkou odvahou dala do vypořádání Východní otázky. Rakousko je mocnost, která po nápadně delší dobu, nápadně odmítala vypořádání Východní otázky. Historicky a lidsky to byla víc věc Rakouska než kterékoliv jiné mocnosti. Ještě poměrně nedávno, když lidé ve Vídni již používali teleskopy a nejspíše i ochutnávali čaj, všude kolem města vanul starodávný hněv pouště, vichr Koránu a meče. Když si celou věc řádně představíme, je skutečnost, že muslimský postup obklopil Vídeň čímsi velmi podobným, jako kdyby se indickému povstání podařilo obklíčit Manchester. Když byla nakonec tato úžasná šavle zlomena, skutečně se zdálo, že Rakousko a zejména Rakousko využije své velikosti k pronásledování tureckého tyrana a vysvobodí své křesťanské zajatce. Některé z nejlepších bojů proti Turkům svedli právě Rakušané na Dunaji. Nejslavnějšího vítězství nad Turky dosáhl ten, kdo získává i uděluje slávu tím, že se jmenuje Don Jan Rakouský.

A zdá se mi, že oněmi žijícími národy, s těmito dlouhými paměťmi, byl nedávná pozice Rakouska již dlouho neudržitelná. Národ po národu, všechny srbského druhu, konečně lámaly turecké okovy, a Rakousko celou dobu sedělo, ne nečinně, ale s výsměchem, a s Mohamedovou ranou stále otištěnou ve tváři. Je to nějaké překvapení, pokud národy, které mají paměť, odpoví: „Pokud nepomstíte křivdy Křesťanstva, my tak učiníme,“ nebo, aby dodaly „A nemůžete nás zničit, kvůli tomu, že jsme to udělaly“?

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 163-167, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s