Současná scéna (ILN 21. listopadu 1914)

November 21, 1914 The Current Scene

(pozn. ed.: Chesterton na podzim roku 1914 vážně onemocněl, po této eseji se musel odmlčet a ke svýmn pravidelným příspěvkům se mohl vrátit až v květnu 1915)

Na každý meč zhotovený člověkem, dokud budou světové dílny tyhle ukrutné náčiní vyrábět, by měly být vyryty dvě tajemné věty, které kdysi bývaly na pohádkovém meči Artušově. Na jedné straně bylo napsáno „Vezmi mě“ a na druhé „Zahoď mě.“ I kdyby nejistého hrdinu Camelotu nepřipomínalo nic víc než toto, měli bychom vědět, že hájil křesťanstvo proti pohanům. Nejvyšší známkou křesťanské civilisace je tato schopnost cítit, že meč je současně ušlechtilý a nepřirozený a že čím je nepřirozenější, tím je i ušlechtilejší. Lidé mluví o tasení meče a zahození pochvy, ale když je dosti skvěle tasen, člověk má vždycky pocit, že by šermíř ten meč mohl rovnou i zahodit. Možná nejpravdivějším podobenstvím ústředního a civilizovaného ducha Evropy je to o normanském rytíři, které vyjel do boje jako žonglér, ale také jako jongleur, nejen zpíval verše o Rolandovi, ale také vyhazoval svůj meč do vzduchu a znovu jej chytal—a hluboce křesťanským paradoxem tak vyjadřoval jak svou obratnost se zbraní, tak svou lhostejnost k ní. To je vskutku velmi symbolické k reálné historii našich mírů a našich válek. Evropa (a zejména Francie) nikdy nevyhodila houbu, ale Evropa (a zejména Francie) často vyhazovala meč a posílala jej do sedmého nebe odpoutaného idealismu, vždy ale s podvědomým přesvědčením, že jej vždy lze znovu chytit, bude-li třeba. Někdy znovu zachycen není, a výsledkem je neočekávaná katastrofa a triumf čehosi nižšího. Někdy znovu chycen je, jako byl zcela jistě znovu zachycen Francouzi v posledních pár měsících. Ale i když byli Francouzi v tomto tažení vítěznější než všichni jejich otcové pod Ludvíkem nebo Napoleonem, nezaložili žádné impérium—rozhodně ne impérium, které by přetrvalo. Francouzi svůj evopský vliv nikdy nepostavili na pevném základě, protože pevné základy zakazují květům a trávě světa růst. Myslím, že každý může vidět cosi téměř vědomě dočasného na ohromné všudypřítomnosti Napoleonově, něco jen naznačujícího, jako když rozhodný muž dělá rychlou skicu a zbytek zanechá svým stoupencům—nebo i svým nepřátelům. Tak velký úspěch je abnormální, a skutečně velcí mužové vědí, že je abnormální. Na druhé straně čepele je napsáno „Zahoď mě.“

K druhořadým či polodivošským rysům moderního Německa patří právě nepřítomnost tohoto smyslu. Mnozí z pruských autorů zjevně dospěli k myšlence, že válka je normální. Ba co víc, mnozí se přivedl k tomu, že považují ozbrojený mír za normální, což je ještě nelidštější a výstřednější. Prus chodí do postele v uniformě. Jeho hlava se stala součástí jeho přílby. A jakkoliv jsme upřímní v našem přání zničit německý militarismus bez zničení německé kultury, zjistíme nejspíš (se vší pravděpodobností), že bude potřeba velmi jemné a přesné mušky ostrostřelce k odstřelní jeho přílby bez ustřelení hlavy. Jakýmsi zmateným způsobem dospěl k tomu, že všechna kultivace v  umění či vědě, všechnu organizace v práci či družnosti je prostředkem k nějakému cíli. A tím cílem je to, co by většina z nás, obecně, označila za konec světa. Násilí, které je pro nás nahodilé, je pro něj předpokládané a zahrnuté. Kmen stromu může být stará německá věž, občanský a třeba i ospalý strážce tolika starých německých měst. Kmen, jak říkám, může být věž, květina může být vlajka, ale plod je dělová koule. V děsivé parodii staré poučky asketické zbožnosti bychom o tomto velkém a prosperujícím národu mohli říci, že celý život je výukou umírání!

Hun si totiž tak zvykl na koně, že se přilepil k sedlu a stal ze z něho čtvernožec podobný kentauru. Není to falešné přirovnání. Propadl se na žebříčku zvířat přesně proto, že si dopřál z militarismu udělat ne spiknutí, ani okázalou přehlídku, ale návyk, podobný návykům zvířat a ptáků. Dá se tvrdit, že nemůže odzbrojit, podobně jako dříve přátelsky argumentovalo, že kdyby se někteří ze starých žebráků umyli, nic by z nich na dně vany nezbylo. Nu, nelze pochybovat, nejmírněji řečeno, že lze sestavit komplexní a chápavou obranu Fridricha v sedmileté válce, nebo i v zacházení s emskou depeší a jistě ještě mnohem víc ohledně zloby proti Francii po Jeně a napoleonské okupaci. Je tedy docela lidské a představitelné, že se po Rosbachu, Lipsku nebo Sedanu zdálo, že se Prusové vyšvihli na docela vysokého koně. Je ale špatné vyskočit do sedla tak vysoko, že pak člověk nemůže dolů, a s Prusem ten kůň prostě utekl. To, co možná původně byla série energických sebeobran, se teď už propojilo a prodloužilo do jedné dlouhé perspektivy trvalého útoku. Výjimka se stala pravidlem, a to je nejhorší z možných tyranií. A taková záležitost je docela odlišná od jakéhokoliv postupu, jakkoliv fantastického nebo přísného, pro který se může rozhodnout stát v krizi, o níž ví, že je to krize. To druhé je známkou síly v tom smyslu, že je to známka síly snadno uskočit stranou. První je toliko známkou síly ztěžka se posadit.

Abychom si vzali příklad k věci: uvažme otázku alkoholu na Blízkém Východě. Mám za to, že tomu na Blízkém východě říkají „alkohol“ a ve dnech turecké nadvlády tento zvláštní arabský výraz používali také profesoři a politici v Anglii. Je ale věcí obecné známosti, že Mladí Turci, čili kosmopolitní strana v Konstantinopoli, přestala starobou arabskou hrůzu ze starého arabského slova brát vážně. Začali flirtovat se šampaňským, protože bylo jen úřední. Flirt pak přešel (zjišťujeme) do manželské lásky a pak v to, co někteří považují za vyšší nebesa volné lásky. Některé oblasti islámu (podle upřímných cestovatelů) se dnes zdají být posety právě tak hustě a jiskřivě barevnými lihovinami jako barevnými drahokamy. Nu a zmiňuji se tu o tom jen v následujícím smyslu: že tento druhu emancipace musí být také vykleštěním. Tito muslimové nezaložili další náboženství jako Mohamed. Dokonce ani nepřidali k jinému náboženství místo Mohamedova. Nemají žádnou obnovu bádání či inspirace k tématu: prostě jen víc a víc dělají, co se jim líbí. Tohle není stažení všeho morálního svalstva, jako je to, které předchází všem úderům války. Je to jen uvolnění morálního svalstva, jako je to, které může předcházet období míru—nebo toho, co je příliš často týmž nevolnictvím. Když společnost nabere tento směr, vůdčí a blahobytní lidé dostanou, cokoliv chtějí. Pokud bude společenská atmosféra dostatečně horká, lahve šampaňského začnou takříkajíc praskat samy od sebe.

Ruské rozhodnutí omezit dočasně vodku se mi na druhé straně jeví jako skutečné národní úsilí vyhnout se v konkrétním čase konkrétní hrozbě. Nejde o jakýkoliv polovzdělaný strach ze silného pití: ruské pravoslaví si, mám za to, nic takového nemyslí—myslím, že s takovou by velmi brzy skončili mezi ruskými heretiky. Znamená to, že nejzbožnější plémě v Rusku přijalo půst a je v povaze postu, že dospěje ke svému konci. Tak, jak si někteří křižáci nestříhali vousy, dokud nevešli do Jerusaléma, tak někteří skuteční Rusové, představuji si, skutečně nevytáhnou zátku nebo nenarazí sud, dokud nevejdou—nu do místa méně duchovně zajímavého než Jerusalém, ale téměř stejně plného Židů. Záměrně jsem v tomto případě volil příklad proti sobě samému, protože já nemám nic proti vínu a žádnou námitku proti vodce, až na to, že jsem ji jednou ochutnal. Rozdíl je v tom že změna v Turecku je rozplihnutí, změna v Rusku je rozhodnutí.

A tento důkaz se velmi ostře vztahuje na naše vlastní pokusy ovládat anglický lid během tak positivního přechodu jako je ten od návyku míru k návyku války. Ale naše vlastní zvláštní pochybení je v okázalých způsobech, ty ale budou vyžadovat vlastní článek.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 202-206, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Abstinenční zákony v době války (ILN 14. listopadu 1914)

November 14, 1914 The Teetotal Laws in Wartime

Pobýval jsem nedávno v jednom universitním městě, seděl jsem po večeři v jakési vnější klubovně, upíjel ze sklenice portského—nebo portského vína, jak požaduje lady Grove, ale ten velký spor zanikal v hluku prchavějších věcí. Vešli čtyři mladí muži v khaki—asi aktivních záloh—a objednali si whisky se sodou. Každého z nich bychom označili za gentlemana, ale o své bezprostřední práci a školení se bavili mnohem odpovědněji než jacíkoliv vysokoškoláci. Nemohlo by být méně pravděpodobné, že se na takovém místě či v takové době budou chtít opít, než kdyby to místo čtyř vojáků byli čtyři arcijáhni. Oni ale dlouho hlídali železnici a cítili se současně přátelští a unavení a sešli se na kus řeči a sklenku přízně—sklenku, kterou by jim dala i jejich vlastní matka nebo babička a kterou by nikdy nikoho ani nenapadlo jim upřít, zejména pokud by byli jejich vlastní třídy, pokud by se tedy nedopustili přečinu služby králi. Číšník se vrátil a řekl jim, že je nemůže obsloužit, pokud nejsou ubytovaní v hotelu. Bylo to v čase, který běžně označujeme za brzký večer—ještě ani nebyl čas, kdy politici a milionáři, kteří stanovili tato pravidla, vyráželi jeden k druhému domů na večírek.

Naštvalo mě to. Řekl jsem, že já jsem v hotelu ubytovaný a chci čtyřikrát whisky se sodou. Funkcionář se pochybovačně podíval na mou sklenici portského (nebo portského vína) a pojal názor, nikoli nepravděpodobný, že dva alkoholické nápoje smíchané tak rychle a v takovém nepoměru nasvědčovaly vkusu, který byl přinejmenším výstřední. Vysvětlil jsem mu, že vyžaduji, aby přede mnou stály čtyři whisky se sodou v určitém tvaru nebo řadě dřív, než se některé z nich dotknu. Řekl jsem, že se rád kochám pohledem na budoucnost na žhnoucí a bublající zlato jednoho panáku, zatímco moje ústa hodují na druhém. Zrovna jsem se mu chystal vysvětlit, že to byla dědičná výstřednost, když se otrok najednou vzdálil s výrazem, který by v měkčích časech skrýval úsměv. Když se ale vrátil, byl však ještě zachmuřenější než předtím. Použil onen zvláštní výraz (kterému jsem, jak asi ani nemusím říkat, sám vůbec nerozuměl), že „Ani takhle to nepůjde.“ Vojáci mi za mou neúčinnou pomoc až příliš zdvořile poděkovali, od jednoho jsem přijal cigaretu, a tak jsem nakonec zůstal s výhodou—já, který jsem nestřežil železnici, nevěnoval jsem své mládí službě a možná i smrti, já který nemohu udělat pro svou zemi nic víc, než protestovat proti tomu, že je ve své osudové hodině své tísně nucena zakopávat o byrokratické kličky a ničena ubohostí a šosáckou upjatostí.

Nikdo nikdy nepřišel s nějakou racionální obhajobou fantastických zákonů a předpisů, které regulují alkoholické nápoje v této zemi. Nejsou ani puritánské, ani abstinentské, ani mohamedánské. Jsou schvalovány buď zcela bez důvodu, nebo jsou přijímány z obchodních či i zkorumpovaných důvodů, které vy nebo já neznáme. Existuje například jakási regulace, podle níž si člověk může koupit malou lahev curacaa, pokud si koupá lahev whisky nebo ginu, ale ne pokud si ji koupí s lahví piva nebo lehkého klaretu. Jakýkoliv lidský důmysl nemůže tohle opatření vyložit jako prospívající zdrženlivosti nebo jako zamýšlené ve prospěch zdrženlivosti. Prostě řečeno, je to zkrátka takhle: pokud má někdo rád trochu curacaa, uplatíte ho curaem, aby si koupil lahev ginu. Tam, kde by si mohl udělat slušné křesťanské jídlo s trochou vína a jednou sklenkou tvrdšího pití, ho za zákona obtížíte něčím, co je vskutku nebezpečné jako dynamit—něčím, po čem divoši umírali jako mouchy a co se všichni mohou naučit mít rádi jen proto, že je to levné a velmi alkoholické. Proč se dělají takováhle pravidla? Myslím, že je nemůže vysvětlit ani hloubka sektářské bláhovosti. Myslím, že se dělají proto, aby někde někomu zvedly zisky a myslím, že toto podezření se vznáší nad každou regulací, kterou v téhle věci děláme. Ano, i nad regulacemi vytvářenými v době, o které by si člověk myslil, že by mohla všechny lidi očistit lítostí a hrůzou.

Jak jsem se už zmínil minulý týden, Němci se velmi mýlí, když se domnívají, že jsou Angličané schopni se proti nim spiknout. Angličané na to nejsou ani dostatečně ďábelští, ani dostatečně diplomatičtí, pro tak ojedinělý a zlověstný plán nejsou ani dostatečně demokratičtí. Žel! To málo spiklenectví, do kterého se naše vládnoucí třídy pouštěly, nebylo proti německému lidu, ale proti anglickému lidu. Nebyl to tak jasný a vědomý plán, jako německý plán na dobytí Anglie. Byl ale mnohem úspěšnější. Obvykle tomu bývá tak, že právě ve chvíli, kdy si Angličané podmaňují nějakou cizí zemi, jsou sami podmaňováni doma. Může se zdát ošklivé něco takového říkat, historie to ale podporuje velmi ošklivými příklady. Ať kdokoli udělá seznam ohrazení—tedy obecní půdy ukradené pozemkovými vlastníky. Bude přitom muset čelit nepříjemnému faktu, že k největšímu zabírání půdy docházelo současně s velkými napoleonskými válkami. Jet to smutný příběh, ale pravdivý. Právě když se noha anglického sedláka nebo selského nádeníka nejpevněji opírala ve Španělsku či Belgii, byla nejnebezpečněji podkopávána v Hampshire nebo Kentu. Poté, co vyhnal hrozné Francouze z tolika zemí po sobě, vrátil se, aby našel zemi, ze které byl vyhnán sám. Je až příliš jisté, že ani bratrství na bojišti nezabrání veskrze nebratrskému chování doma. Je až příliš jisté, že zatímco důstojník poctivě bral hradby ztečí, jeho agent nepoctivě kácel ploty. Mohl bych vám předložit velmi mnoho příkladů téže protivné věci. Roberspierre by například nikdy nemohl vnutit Paříži své staropanenské nápady, pokud by oči a naděje všech mužů nebyly vskutku upjaty na žhnoucí pás hranice—německé a belgické hranice, kde tehdy jako dnes tolik Francouzů umíralo na život. Proto si myslím, že je nanejvýš důležité, víc v čase války než míru, neztrácet z dohledu puntičkáře, ješity a pedanty. Myslím, že je jen málo strachu před zly toho druhu, před kterými nás mají chránit zvláštní konstáblové. Nemyslím, že by většina Angličanů zrovna teď popustila uzdu svým neřestem. Ale pokud by menšina Angličanů zrovna teď popustila uzdu svým ctnostem—z toho by byla mnohem větší neplecha.

Kladu proto před čtenáře problém mých nešťastných záložáků a jejich whisky se sodou. Může mi někdo povědět, jakému veřejnému či patriotickému účelu slouží zavírání hostince o hodinu dřív, aby tak skuteční vojáci-dobrovolníci mohli dostat mírné osvěžení, o které si říkají v jediném čase, kdy si o ně nejspíš budou říkat? K čemu vlastně má tohle podivné časové omezení doopravdy sloužit? Je to ve prospěch armády? Ale vojáci už přece jsou, z povahy věci, pod mnohem přísnější disciplínou než většina ostatních mužů, a vyjma jejich nadřízených jim nikdo další žádné rozkazy vydávat nemusí. Pokud se nějaký velitel rozhodne svým mužům říct, aby se shromáždili před obědem a vyčkali tak do večeře, pak to asi, hádám, může udělat. Pokud přijde vojín opilý, pokud prostě jen přijde pozdě, pak lze (předpokládám) jeho chybu potrestat přísněji než se nedochvilnost či poživačnost trestá v soukromém životě. Je to ve prospěch hostince? Zde se zdá být velmi logické uspořádání, že ten, kdo zůstává celou noc, může celou noc pít, a rozbřesk uvítat s kvílením opileckého triumfu a to vše k velkému zvýšení veřejné pověsti a čistoty místa. Jediný piják, který svůj drink nesmí dostat, je ten, který dává jasně najevo, že si dá jen jeden. Jediný, kdo nesmí přijít je ten, kdo zcela jistě brzy odejde. Je to ve prospěch města? Myslí si tihle lidé, že není tak snadné se zpít do němoty do deseti večer, jako do jedenácti či dvanácti? Neví, že v Glasgow, a každém městě, kde se „vyhazuje“ brzy jsou ulice plné nebezpečně opilých lidí? Co je to za nápad, a co to kdy bylo za nápad, jen takhle zkrátit hodiny, kdy se smí pít?

Pronásleduje mě ukrutná myšlenka, že za všemi těmito mohutnými společenskými změnami je jen jakýsi mocný zájem. Myslím, že to není nic tak čistého a jasně řezaného, jako třeba i sekyra paní Carrie Nation. Mám obavu, že je to onen druh sekyry, kterou si lidé nosí ne aby ji používali, ale aby si ji ostřili. Vážně věřím tomu, že většina těchto moderních omezení pití vposledku nemá za cíl omezovat nezřízené pití, ale jen zvyšovat nezřízené bohatství. Jsem ale zcela připraven svůj pohled přehodnotit, pokud mi někdo může vysvětlit, jak to, jakkoliv nepřímo či vzdáleně může podporovat střídmost a střízlivost.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 198-202, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

O anglickém spiknutí proti Němcům (ILN 7. listopadu 1914)

November 7, 1914 On the English Plot against the Germans

Pokud nevíme vše, nevíme nic. Tento princip stojí za institucí zvanou zpověď a za jednou další, mnohem menší, jíž se říká křížový výslech. Námitkou vůči optimismu—či spíše pokrytectví—který pokrývá tolik z moderního života, zní, že je nespravedlivý jak vůči dobrému, tak vůči zlému. Skutečná námitka proti přetírání věcí na bílo je v tom, že se tím přemaluje nejjasnější bílá i nejtemnější černá celého obrazu. Když byly ony velké středověké obrazy v puritánštějších časech zabíleny, muselo vápno uhasit jak oheň zlaté arkýře, tak rudé jazyky ďáblů. Skutečnou námitkou k umlčování je to, že umlčíte víc než šepot pokušení či zrady: umlčíte hrom odmítnutí či nářek lítosti. Bylo mnoho statečných mužů, jejich nejudatnější chvílí bylo, když přiznali, že jsou zbabělci. Bylo mnoho poctivých mužů, jejichž nejupřímnější větou bylo, že jsou zkušení lháři. Tím, že tohle zanedbáváme, uniká nám mnoho příležitostí k památníkům a vavřínovým věncům. Tak, jak jsou lidé stvořeni, musíme se často nejprve probrat všemi jejich neřestmi, než dojdeme k jejich ctnostem.

To samé platí o státech: a první povinností patriotů je proklínat svou zemi. Přinejmenším tomu lidi říkají kletba na vlastní zemi: já bych tomu říkal společné vyznání zločinů své země. Ale jelikož jsem vždy trval na tom, že poukazovat na to, že je něco shnilého ve státě dánském je první povinností patriotického Dána, jsem si docela oddechl, když jsem zjistil, jak je proces bezpečný. Důležitější lidé než já, od Matthew Arnolda po Bernarda Shawa, se Angličanům pokoušeli ukázat jejich nedostatečnost—v morální odvaze, v léčivé pokoře, ve skutečné znalosti světa. Přesto se nemohu ubránit mírné úlevě nad tím, že tomu Angličané neporozuměli, protože cizinci tomu také neporozuměli. Ano, po všech svých protestech jsem se cítil chabě potěšen, že se mi nepodařilo odhalit skutečná slabá místa Anglie. Tak, jak se věci mají, německé kanony plýtvají municí tam, kde žádná skutečná slabá místa nejsou. Po válce jim povím o některých z věcí, které možná zasáhli.

Ale i tak, jak věci stojí, nelze ponechat bez komentáře ohromný omyl hlavního německého obvinění. Angličan, který si je vědom skutečné obžaloby Anglie, se sotva může zdržet hlasitého smíchu, když vidí, jak to vše jeho nepřátelům uniklo. Naši nepřátelé se upjali na jediné obvinění, kterého nás zprošťuje dokonce i naše vlastní černé svědomí, a kterého je prosté i naše těžké srdce. Ať už jinak o Britech platí cokoliv, rozhodně není pravda, že bychom se spikli proti Německu. Pokud vznáší tohle obvinění, pak Bohu díky, slabosti Anglie nepoznali. Nechápou, jak je člověk Angličanem, ani to, jak se člověku Angličanem být nedaří. Ať o Angličanovi říkají, že je pokrytec, a budu vědět, co tím míní. Ta fráze je falešná, protože je hrubá, ale odkazuje na některé špatné zvyky samolibosti a sebechvály vypěstované během dlouhého míru, zejména pak zvyk jakési vlažné vážnosti, který jako by byl vždy připraven se otevřít a spustit jako kohoutek nad jinak neuspokojivým dřezem. Ať říkají Angličanovi zbabělec a já budu pořád vědět, co mají na mysli, třebaže pochybuji, že by si to myslili dlouho. Vztahují se ke skutečným faktům, na jejichž základě jsme dospěli k závěru, že bylo moudřejší mít malou a dobrou profesionální armádu, než více ohromující a přece pochybnější armádu založenou na povinných odvodech.

Nová německá stížnost zní, že to jsou „námezdníci“. Stará anglická chlouba říkala, že to jsou dobrovolníci. Bylo by snadné na tu či onu stranu nachystat provokační výkřiky—proti anglickým dobrodruhům, kteří jsou volní a svolní sloužit za žold, nebo proti německým otrokům, kteří jsou nuceni sloužit bez žoldu. Přesto by byl právě tak falešné popisovat profesionální armádu tak, že bojuje jen pro peníze, jako tvrdit o armádě z odvedenců, že bojuje jen ze strachu. Je tu jistá velmi lidská věc zvaná historie, a o tom, co cítíme a myslíme o našich námezdnících nemůže tušit nic nikdo, kdo o fázích našeho vývoje: sporech o stálou armádu, episodě s Cromwellem, slávě velkých whigovských válek které nás naučili součinnosti se spojenci, barvitosti Waterloo—a mnoha dalším věcech, neví mnohem víc, než podle všeho tuší němečtí profesoři.

Ale i když je tahle zmínka o námezdnické armádě k smíchu, vím o čem je tu řeč. Kdyby nám tihle lidé nadávali do zbabělců, věděl bych, co tím míní: že jsme byli po celé generace ve válce nezkušení, a dovolili, aby velká většina našeho národa byla až příliš mírumilovná. Nebo jinak, ať si o Angličanovi říkají, že je kramář a kšeftař a budu vědět, oč jim jde. Není to pravda: Angličan patří k nejcitovějším národním typům a často je šíleně velkorysý na špatných místech. Je ale pravda, že John Bull velmi vyrostl jako kupec, a že dům, který John postavil, byl v první řadě a především obchod. V nejlepších časech to býval i dům, ve kterém mohl člověk mající sebeúctu bydlet. Ve svých nejhorších dnech se mění v dobře organizovaný a mezinárodní obchodní dům trustu, ve kterém člověk mající sebeúctu může chtít nanejvýš tak umřít. V obou případech ale dokážu rozeznat, oč v daném obvinění jde. Kdyby byli Prusové schopní satiry, mohli by něco podniknout s pravdami, které jsou za obviněními z balamutní, obchodničení, nebo i zbabělství. Jenže Prusové se nemohou nikomu vysmát, protože se nedokážou smát sami sobě.

Když ale zjišťuji, že mě Němec viní, že jsem spiklenec, pak jsem spokojený. Všichni lidé v sobě mají něco z šejdíře, zbabělce, a obchodního snoba. Jediný rozdíl mezi Němci a ostatními lidmi je v tom—že ostatní lidé to vědí. Když je ale přednesena tato žaloba o protiteutonské prohnanosti, cítím se stejně vesel, jako bych se cítil, kdybych se doslechl, že se Němci pokouší obsadit Heme Hill zmocněním se Heme Bay. Cítím stejnou radost, jakou bych cítil, kdyby slyšel, že německý generál hledal Artušův stolec poblíž Tintagelu. Tady se konečně zcela popletl. Ve věci Německa byli Angličané mnohostranní, smíšení, popletení, ale spiknutí proti komukoliv svedli nadělat asi tolik jako počasí v Severním moři.

Běžný německý autor má v této věci sklony oslovovat Anglii tak, jak pan Pott oslovoval pana Winkla a prostě říci „Hade!“ Jeden teutonský bard Anglii přímo nazval Mořským hadem. Další o ní v temnějším náznaku mluví jako o plazu, který se skrývá v šedé povodni. Nu, kdyby pan Pott prostě řekl panu Winklemu, že není žádný sportovec, stál by si lépe. Ale ať už byl pan Winkle cokoliv, had nebyl, a ť byl John Bull čímkoliv, spiklencem nebyl. Naše anglická střední třída má všechny možné popletené a úzkoprsé ideje, ale spiknutí proti Německu mezi nimi není. Naši politici a plutokrati mají všechny možné tajené a třeba i zkažené plány, ale spiknutí proti Německu k nim nepatří.

Poměrně pečlivě jsem četl několik podání z německého tisku a tribuny. Podle některých přesvědčil Angličan Francouze, aby vpadl do Belgie, aby tak Německo mohlo udělat to samé. Podle pozdějšího podání přesvědčil Angličan Belgičana, aby vypálil svá nejdůležitější města a tak vlákal Francouze, který nic zlého netušil, do pasti. A podle nejnovějšího podání přesvědčil Angličan Rusa, aby nepřesvědčoval Rakušana, aby zanechal svého tažení proti Srbsku. Vím, že to zní zmateně, ale takhle to je. Jediné, co je jasné, je to, že Angličan je ďábelský chlapík, který rozprostřel svou síť po souši i po moři, jen aby polapil a přemohl ambiciozního Němce.

Nu a tak to není. Ať už byly naše nedostatky a selhání jakékoliv, takhle to prostě není. A pokud naši nepřátelé dál budou (a já doufám, že ano) jednat podle předpokladu, že tomu tak je, pak si budou zas a znovu lámat kosti, tak jak si je lidé lámou na hrubých skalách pravdy.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 194-198, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Nepochopení Francouzů (ILN 31. října 1914)

October 31, 1914

Misunderstanding the French

Naprosté zdolání a trvalé ovládnutí jednoho celého národa druhým je něco, nač v západní Evropě dlouho nikdo vážně nepomyslel. Co se může stát, pokud má před sebou nějakou budoucnost mimořádná politická morálka Pruska, nevíme. Skutečné zotročení velkých národů však dosud této formy nenabylo. Pan Norman Angell a jeho přátelé se naprosto mýlí, pokud tvrdí, že vojenské přemožení nemůže kultuře přemoženého nijak ublížit. Pan Norman Angell se myslím ve skutečnosti v jednom ze svých polemických článků zeptal, zda by Francie začala být v umění a vědách méně atraktivní už jen tím, že by byla poražena v bitvě. Zřejmá odpověď zní, že taková pohroma se nejen může stát, ale také se i stala. Od zhroucení v roce 1870 se mezi národy rozléval vytrvalý proud žvástu a bláhovosti o Francouzích a teprve v poslední době začal slábnout. Od doby, kdy jsem býval dítě, se na všech stranách povídaly věci, ze kterých by si jeden myslel, že se náhle ztratily všechny záznamy o francouzské historii zpřed roku 1870. Až by se člověku zdálo, že huláni Paříž nejdřív postavili, než ji pobořili. Zdálo se, že panuje obecná shoda, že vítězové od Wattignies a Wagramu nedokážou bojovat, že plémě Richelieua a Carnota není s to vládnout, že zem sv. Bernarda a Bousseta nerozumí náboženství, že zem Pascala a Descarta nikdy neslyšela o filosofii, že krajané Ronsardovi nedokázali ocenit básníka, že Bayardovi rodáci nevěděli, co je to gentleman. Po roce 1870 došlo k docela citelnému propadu francouzského intelektuálního tovaru, jak si může všimnut každý, kdo se probere hromadou žurnálů či magazínů, a bude si všímat, kolik najde odkazů na Racina, ve srovnání, řekněme, s odkazy na Schillera. A právě tohle intelektuální zastínění je tím nejhlubším a nejvíce ničivým druhem přemožení, a půlka světa dnes bojuje právě proto, aby předešla hlavně jemu. Nejhlubší ponížení zřejmě nastalo, když jsme byli učeni chápat Francii jako jedno obrovské rekreační středisko. Popisovali ji jako zemi absinthu, namísto země vína. Směšný Moulin Rogue dal lidem opravdu zapomenout na starý a skutečný mlýn, který se zbarvil krví u Valmy. Neslyšeli jsme nic o vskutku náročných a subtilních francouzských myslitelích, kteří nově zvažovali reality naší doby. Nejprve nám, jelikož byla francouzská prestiž nízká, předváděli Zolu, jak to nejhorší, co i Francouzi dokážou. Pak to kleslo ještě hlouběji, a Zolu nám předváděli jak to nejlepší, co Francouzi dovedou. Ať už byl ale sledován jak pornograf či publicista, vždy to bylo k dalšímu znevážení Francie. Už samo slovo francouzský se používalo jako vědecké adjektivum pro nejhanebnější záležitosti. O „La Ville Lumiére“, tom nejotevřenějším, nejveřejnějším, nejjasnějším a nejpoctivějším místě v celém Křesťanstvu, se mluvilo jako o provinilém tajemství. Lidé kolem něj dělali tajnosti, jako by to bylo místo dostaveníček. Byla to poslední a nejčernější pohroma, která na Francii dopadala, když se z Paříže tragické stal „veselej Paríz“.

Francouzi se už ze stínu téhle zahraniční nepřiměřenosti a nepochopení probojovali ven. Stejné nebezpečí ale hrozí každému jinému národu, a to je také důvod proč, s veškerými omluvami panu Normanu Angellovi, velmi záleží na tom, která strana vyhraje válku. Poražená země, pakliže není v nelibosti, je v oblibě kvůli čemukoliv, co má v oblibě přemožitel, ne pro to, co má ráda sama. Důraz se vždy klade na špatné věci. Některé vojenské události poslední doby toho byly jakousi alegorií. Část Francie nazývaná Champagne je pro všechny možné Francouze zajímavá ze všech možných důvodů. Royalisté si pamatují, že přes tyto pláně přijela Panna, s oním tajemným posláním udělat z Dauphina skutečného krále. Republikáni vzpomínají, že dál na jihu v Arcis, povstal obr, „který si dupl a ze země povstaly armády“—Danton. Kultivované německé důstojníky ale nic z toho zřejmě netrápilo. Podle všeho jim v Champagne nezáleželo na ničem —leda na šampaňském. Podobně upadli Němci, a do jisté míry (říkám zostuzen) i Angličané do zvyklosti, chtít po Francii jen šampaňské intelektu., když v Dantonově sklenici či kalichu Jany z Arku byla onačejší vína lásky a války. Právě to je v cizinci to nesnesitelné, ne to čím opovrhuje, ale to, co obdivuje omylem. Zanechají-li někdy Prusové (a Bůh chraň a uchovej) nějakou vojenskou stopu na Anglii, bude to protianglické, i kdyby to mělo být zamýšlené proanglicky. Kdyby byl kupříkladu německý vliv v Anglii velmi silný, nepochybuji o tom, že by měl za výsledek obří sochu Shakespeara a skvostné státní divadlo zasvěcené inscenování jeho her. To by byl svého druhu kompliment. Byl by to ale kompliment, který bych byl více nakloněn smazat krví než jakoukoliv urážku, která by mě mohla postihnout. Německý Shakespeare totiž není můj Shakespeare. Je to tazatel, či hůře, otázka. Není to básník, není to Angličan—a co je vůbec nejhorší, není to šašek. A vysekávat ze Shakespeara šaškování je stejně marné, jako je vysekávat z Rabelaise—nebo, když na to přijde, vyřezávat jméno Boží z Bible. A musím vědět, že ti, kdo moji zemi tak ovlivnili, do ní ve skutečnosti vojensky vpadli, i když se mohli jevit jako poutníci.

Nebo si vezměte souběžný případ. I když němečtí žurnalisté taková místa jako je Remeš chválí, i když jsou samá omluva, už z jejich samotných slov je zřejmé, že přesně nerozumí čím pro Francouze katedrály severní Francie jsou. Mluví o nich jako o museích, jako by to byly objets d’art –nebo při nejlepším svatá místa delikátního a hynoucího náboženství, která je nutno respektovat. Běžným způsobem neříkají nic. V nejhorším případě vykládají věci, které nikdo nemusí opakovat. Z jejich dobrých, zlých či lhostejných výroků však plyne, že si myslí, že je jim vyčítáno, že bijí do čehosi krotkého a unaveného, třeba do staré ženy, které mohlo být dopřáno dožít svých dnů v pokoji. Ale to není to, co cítí Francouzi k Amiens nebo Chartres, zrovna tak jako Shakespearovo divadlo není způsobem, jímž smýšlím o Shakespearovi. V severní Francii kostel není jen kostelem, je to církev bojující. Jeho architektura se pro jednoduchost skutečně označuje za gotickou, ale to jen pokračuje v omylu italské renesance. Galové vždy tvrdili, že i samotné galské chrámy byly právě tak válečnické jako tábory Gótů. A Remeš nepovažují za zajímavé trosky, i kdyby je z ní nadělali Gótové. Smýšlí o ní jako o živoucí skutečnosti, který se, běda!, stala skutečností hořící. Praví se, že zde byl Chlodvík, který tasil svůj meč, když poprvé slyšel příběh Ukřižování a zvolal: „To by se nestalo, kdybych tam byl já.“ Sem přijela Jana z Arku jako zasněná žena, ale odsud vyjela jako muž ve zbroji. Kdyby byli Němci skutečně kultivovaní a vzdělaní, cosi by při boji s gotickou architekturou cítili—cosi, co dosud nezemřelo a zemřít nemá. Pro Francouze, kteří kultivovaní jsou, je rozbití jednoho z oněch barevných oken jako ukořistění plukovní bojové zástavy.

Z toho důvodu se pan Norman Angell mýlí, když tvrdí, že kultuře podmaněného podmanitel nemůže ublížit, ani ji nemůže zhasit. Podmanitel jí může ublížit, podmanitel ji může zhasit, prostě proto, že ji podmanitel může vysvětlit. Jeden císař, který skutečně porazil Parthy a Médy, měl dost prestiže na to, aby celému světu kázal, co je na Parthech a Médech opravdu zajímavé. Zde tedy nastává nejvyšší nutnost pobízet tuto válku, dokud znovu nepotvrdíme evropskou rovnost. Pokud zvítězí Německo, ač by jeho požadavky byly tak mírné, jako jistě budou obludné, bude to pak nadále Německo, kdo si bude dělat nárok na výklad všech národů podle svého. Povstal by německý obraz Anglie, německý obraz Francie. Popusťme uzdu fantasii a představme si, že i kdyby německý císař neodpálil Nelsonovu sochu ze sloupu na Trafalgarském náměstí, jistě by byl vidět dole u paty sloupu, jak mává rukou a radí, jak sochu vylepšit. Představme si, že chudák starý Vilém by se po letech míru dočkal jednoho vítězství a přesto nestrhl Napoleona z jeho věže sta vítězství na Place Vendom! I tehdy by ale jistě německý císař francouzského císaře obdivoval ze všech špatných důvodů. A právě to je ta věc, kterou v první řadě a především nemůže žádný svobodný národ snést.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 194-184, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Německá nálada (ILN 24. října 1914)

October 24, 1914

The German Temperament

Existuje myslím jeden aspekt německého charakteru, který nebyl náležitě pochopen. Je zvykem říkat o Němcích, že jsou tupí a neteční. Jejich nepřátelé o nich říkají, že jsou těžkopádní nebo neurvalí, jejich přátelé (nebo častěji oni sami) je označují za tiché a silné. Je v nich ale ještě jeden příznačně národní prvek a vysvětluje—či i snad omlouvá—mnoho z toho, co se děje. Jako každý jiný národní charakter jej lze formulovat příznivě nebo nepříznivě. Je o nich možné říct, že jsou jako děti i že jsou dětinští. Je možné říct, že nejsou tak konvenční podvodníci jako Angličané, nebo (jak bylo řečeno ještě pravdivěji o Rusech), že jejich společnost postrádá pojivo pokrytectví. Ať už ale vyslovíme pravdu jakkoliv, vždycky se mi zdálo, že je pravda, že Němci jsou národ, který má nápadné nedostatky v sebeovládání. Zkouška sebeovládání není ani mlčení ani řeč. Spočívá v tom, zda řeč či mlčení jen ulevují citům první strany, nebo zda dosahují svého cíle přesvědčením či potrestáním druhé strany. Dítě, které několik hodin trucuje, může být zticha, ale nemusí nutně platit, že se ovládá. Spíše požitkaří. Velký řečník může na druhé straně mluvit čtyři hodiny, jako když Palmerston přednášel svůj proslov „Romanum Civis“, celou dobu se ale musel ovládat a nakonec získal pouhým slovem zpět na svou stranu celou Dolní sněmovnu. Tento druh sebeovládání, jímž může člověk cosi velmi chtít a nežádat víc, než chce, může naléhavě poukázat na provinění nepřítele, aniž by se člověk čehokoliv sám dopustil, může zachovat jakési zdání nestrannosti i v zápalu rozhořčení—a právě to mi jaksi zvláštně schází v pasážích, které jsem četl ve stranickém německém tisku. V soukromém životě jsem, správně či nesprávně, pořád něco slyšel o netýkavosti a choré povaze Němců—německých guvernantek, německých muzikantů, německých učitelek, německých žaček. Podle všech podání není náhodou, že některé druhy afektovanosti, zejména žárlivost a rozervanost, jsou známy pod německým jménem a říká se jim „Schwärmerei“. Říká se o těch lidech, že jsou nadmíru nedůtkliví, že mívají tu nejméně snesitelnou uměleckou povahu, že jsou nerozumní v očekáváních od života, že jsou hysteričtí, nelogičtí a malicherní. Zda je to pravda či ne, nevím. Avšak je-li tomu tak, pak musím jen předpokládat, že svěřili psaní úvodníků velkých německých novin německé guvernantce a německé školačce.

Jednou z věčných známek šílenství či hysterie je argumentace kruhem. Jestliže paní Jones nikdy nedůvěřuje Mary Ann, protože ta ztratila poštovní známku a tu známku musela mít Mary Ann, protože ji paní Jones vždy podezírala—pak máme co do činění s přítomností jisté mentality, která chce jen ulevit svým citům a ne přesvědčit. Německé úvodníky, politické proslovy a proklamace jsou jí plné. Byla přítomná, když říšský kancléř opovržlivě hovořil o slibech, téměř současně s tím, když dával další slib—začínaje takříkajíc znovu od začátku. Byla přítomná, když německý císař svým válečníkům řekl, aby užili „všeho“ svého úsilí k rozdrcení opovrženíhodné armády—což člověka jen přivádí zpět k tomu, že zjevně nemůže být hodná opovržení. Obzvláště jasně je přítomná v neobyčejném úvodníku, který minulý týden citoval Nation ze solidních německých novin. Říká se v něm, že britští pokrytci předstírali fňukání nad Lovaní, nebo něco v tom smyslu, zatímco „my“—tedy Němci—absolutně víme, že Lovaň si vypálili Belgičané sami, „podněcováni k tomu Angličany“, aby znectili „jasnou slávu Německa“.

Nu, to mi přijde nepravděpodobné. Nemožné to není, nepravděpodobnost je tu obecná a atmosférická, spíše než vypočitatelná, zdá se, že tu schází jistá znalost světa. Předpokládat, že britští generálové jen tak vyzvou obyvatele Lovaně, aby vyplenili vlastní město, poněkud přehání přesvědčení o jejich morální odvaze, nemluvě o tom, že pochybuji, že by tam vůbec byli nějací angličtí generálové, kteří by k něčemu takovému mohli vyzvat. Musíme proto předpokládat, že spiknutí bylo starší a vzniklo ve vyšších kruzích. Musíme si představit krále Jiřího, jak oslovuje krále Alberta a s ústy zakrytými rukou ochraptěle šeptá: „Vypal Lovaň!“ „Co vám vypálit“ zeptá se belgický král s jistým oprávněným ohromením. „Lovaň mám vypálit? Proč?“ Pak král Jiří ještě více ztlumí hlas a zasyčí „Můžeme tvrdit, že to provedli Němci!“ Belgický král pak, po zápase v tichém zamyšlení, musí několikrát tiše přikývnout, poklepat si ukazovákem na bok nosu, znovu kývnout a odejít zchystat vypálení města.

Již jsem dal najevo svůj subjektivní pocit, který ve mně tohle vyprávění vyvolává. Je to myslím nepravděpodobné. Ale německý žurnalista (nebo školačka nebo oba) jasně říkají, že to „ví“, „absolutně“. A právě tady začíná ta pravá psychologická zábava. Německý autor právě dovyprávěl povídačku, která je pro běžné, neočištěné oko, jen prostým kusem žvástu a šaškárnou. On přesto trvá na tom, že ví, že je to pravda, a dodává, že proti tak hanebným pletichám jsou jakékoliv německé pletichy přípustné. Černobíle a mnohomluvně autor stanovuje, že Němci mohou krást, podvádět a lhát, protože Angličané kradou, podvádí a lžou. „S lupičem,“ říká, „se nezachází v hedvábných rukavičkách.“ A tím lupičem je „Bill Sikes“ (ničema z Dickensova Olivera Twista pozn. překl.) citovaný, jako by to byl anglický národní hrdina, kvůli svému silnému a osvěžujícímu anglickému jménu. Je pravda, že se s lupičem vždy nezachází v hedvábných rukavičkách. Někdy mu salutují muži v pruských uniformách a je uctivě následován s nasazenými pruskými bajonety, jako onen tulák, který se rozhodl vykrást město Koepnenick. Nikdo si s ním netroufl nic udělat, ani v rukavicích, ani bez nich. (narážka na skutečný případ, ke kterému v Prusku došlo v prvních letech 20, století pozn. překl.)

Důležité ovšem je, že se německý autor jednoznačně ztotožňuje s tvrzením, že proti tak ukrutnému spiknutí, jako je to, které ukuli Angličané a Belgičané, má právo lhát, jak se mu zlíbí.

Dobrá tedy. To je srozumitelný postoj. Jenže je tu jeden zádrhel v mozku, který je trochu jako zalyknutí dechu—jakási škytavka lidské filosofie. Nedochází mu, že jeho doznání lži v poslední části zcela zhasíná jeho vyznání pravdomluvnosti v první části. Jsme-li tak hanební a zlořečení, že proti nám lze říkat jakkoliv nevázanou lež—proč pak tedy, hádám, nemusíme ničemu věřit? Jaké nevázanější lži proti nám lze vykládat, než je to, co tenhle novinář tvrdí, že „ví“? Proč netvrdit, že britská armáda spáchala sebevraždu, nebo že se Britské ostrovy potopily do Atlantiku, bude-li jednou zavedeno, že v případě čehokoliv, co je považováno za mezinárodní provokaci, jsou ospravedlnitelné mezinárodní lži? Pokud ale lidé obojí vloží do jednoho článku, říkám tomu střemhlavá a pádící hysterie. Je to prostě ztráta sebeovládání, pokud přísaháte, že mluvíte pravdu, pak řeknete, že máte naprosté právo lhát, a pak všechny své čtenáře, ať už vám jsou nakloněni nebo ne, zanecháte v nejistotě, co je co. Odhlížeje od duchovních věcí, účelem, proč mluvit pravdu je to, aby se vám dalo posléze věřit. Účelem lhaní je, aby se vám dalo věřit teď. Jedno či druhé vyžaduje jistou odvahu: aby se člověk buď pravdě postavil čelem, nebo ji zadržel vevnitř. Tam ale, kde lidé jednoznačně prohlašují, že dělají jedno a přece tvrdí, že mají nekonečné oprávnění dělat druhé—tam mohu říci, že chybí ovládání. Je to jako popírat svůj vlastní podpis uprostřed svého vlastního dopisu.

S ohledem na toto a mnoho dalších příkladů, uzavírám, že moji staří a osobní přátelé mluvili pravdu, když mluvili konkrétně o abnormální citlivosti a aktivní zachmuřenosti Němců. Německá povaha byla možná stvořená pro klidnější časy. Německá povaha má stejné právo existovat jako každá jiná: a já doufám, že se nikdy nedopustíme toho omylu, abychom jim vnucovali náturu francouzskou nebo anglickou. Jen ať si dlouho vzkvétá, kouří svoje dýmky a zpívá písně! Ale německá nálada je prostě špatná nálada: a čím dřív bude zastavena tím líp.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 184-189, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Mrtvá slova pacifistů (ILN 17. října 1914)

October 17, 1914 The Dead Words of the Pacifists

V jedné z oněch drobných a hrůzných črt, kterých jsou plné soukromé dopisy prostých vojáků, se objevila věta o jakési vedlejší uličce, která byla přecpána německými mrtvými, že někteří z nich ani neměli kam padnout, ale zůstávali všelijak ve stoje nebo naklonění a vypadali, jako by byli ještě živí. Pro mě je v takovém výjevu za bílého dne cosi horšího než v nejběsnější fantasii—onen dav bez života, onen němý zápas, ona vzpřímenost voskových postav, ona vosková nehybnost. Sám voják to ovšem zmínil jen na vysvětlenou praktických potíží při pronikání do města, a i v tomto ohledu není celý příběh prostý imaginace nebo i jen alegorie.

Zrovna tak jako byl moderní vojenský postup zadržen mrtvými muži, tak byl náš moderní intelektuální postup zadržen mrtvými slovy. Nemám na mysli fráze, které považuji za falešné tak, jako člověk uvažuje o falešných náboženstvích nebo politických nápravách: myslím mrtvé—v tom smyslu, že v sobě nemají života, a to ani v myslích těch, kdo je používají. Jsou to už asi třicet nebo čtyřicet let rozdávané ceny za vykládání nesmyslů, jsou to stereotypy vzniklé v dobách jistoty a bezmyšlenkovitosti; snadno plynou z pera, nemají vztahu k čemukoliv dobrému, špatnému nebo lhostejnému. Obzvláště pacifisté zjišťují, že jim v cestě brání staré fráze, které byli zvyklí docela často opakovat, která ale zjevně nemají ani jen vzdálený vztah k čemukoliv ve světě. Lze toho například říci opravdu hodně proti válce, zejména válce moderní, s jejími obrovskými vědeckými stroji a obrovskými armádami odvedenců. Je nelítostná, je mechanická, člověka a přírodu používá a ničí, jak se jí zamane pro své účely. Je proti domácnosti a rodině stejně jako nucené odvody, a je často tajnůstkářská jako spiknutí. Nechává věci záviset na malých kroužcích státníků a diplomatů, často zkažených a vždy cynických. Má rysy, na které nemůže být nikdo hrdý, jako je instituce špionů. Nutně zasahuje do oné základní bezstarostnosti, která se podobá laskavosti a je nejmoudřejším ze zvyků lidstva. Pouhému vědeckému expertu dává nebezpečnější moc, než má v jakémkoliv jiném oboru dokonce i moderního světa. Také zabíjí lidi. Každá z těchto námitek je skutečná, velká nebo malá, my ale, kteří vůči těmto věcem protestujeme tak, jako všichni ostatní narození ze ženy, to opakujeme v jisté jasné věci a spravedlivé věci, ve které považujeme za správné je snést. Přirozeně nás zajímá, co o tom říkají nesouhlasící spoluobčané, a v pacifistických brožurách a listech hledáme opakované zdůraznění zel, které jsme my připustili. Prakticky nic takového nenacházíme.

Nacházíme šňůru mrtvých frází, jako šňůru mrtvých ryb. Frází, které se jedna po druhé rozpadají, když je jednu po druhé vezmete do ruky, fráze, které nikdy nebyly vystaveny klimatu kritiky. Otevřu vysoce svrchovaný mírový list a nejprve najdu frázi, že je vždy snadné probudit bažení po krvi. Nu, kdyby člověk řekl, že je vždy snadné, v metaforickém smyslu, nadělat zlou krev—nebo pošpinit reputace, oživit staré křivdy, hýčkat určité marnivosti nebo podněcovat určité naděje—říkal by, co je pravda, i když to není žádná velká novota. Tak, jak to ale řekl, říkal něco jen proto, že je to staré—bylo mu to povědomé, náležitá slova, rytmus téměř ukolébavky. Co je to bažení po krvi? Bažíme vy nebo já po krvi? Víme o někom, kdo by bažil? Velká většina z nás už má příbuzné a blízké přátele, které známe celý život, a které jsme viděli nedávno, možná naposledy. Bažili po krvi? Vypadali na to, že by bažili? Dožadujeme se my, kteří můžeme sloužit toliko perem, červeného inkoustu a přejeme si, aby to byla německá krev? Je-li naše věc špatná, je to pro marnivosti, sebeklamy a žárlivosti lidských bytostí a není pochyb o tom, že nás Němec upřímně viní, tak jako my viníme jeho, z nepřiměřené nadutosti. Ale nepřiměřená nadutost není bažením po krvi o nic víc, než je chutí na pivo. Prostá pravda je taková, že kdesi v polovině viktoriánské doby mluvili filosofové o válce a pokoušeli se ji zamluvit v naději, že ji brzy někam zametou. Zrovna tehdy bylo v módě nacházet celé lidské dějiny v zoologických zahradách. Cosi zaslechli o tygru, který ochutnal krev, a tak vykládali, že takové věci, jako křížové výpravy či francouzská revoluce se udály proto, že jsme nenechali tak docela „umřít opici a tygra“. Pořád někde na sobě nosíme tygří pruhy: a kvůli tomu umíráme za vlast jako Kosciusko, nebo jsme upalováni pro víru jako Jana z Arku. Nejsem natolik velký přírodovědec, abych sám posoudil, zda tygři umírají pro vlast, nebo se pro své názory nechají upalovat, zdá se ale, že přírodovědci si myslí, že je to v pořádku. A tak začali s touhle módou, ze které dnes není nic než fráze: naznačování, že generál Joffre, chce pokousat Prusy a generál French ho chce následovat po čtyřech a olizovat krev. Ve skutečnosti samozřejmě může lidi k válce pohnout téměř jakýkoliv jiný špatný motiv, vyjma této zvířecké záliby v její krutosti.

Čtu dál svůj pacifistický list a nacházím takové fráze jako „podněcování rasové nenávisti“. Tohle může mít v některých případech nějaký smysl: v takových krajních případech jako jsou bílí lidé a černí lidé, protože někteří bílí muži, jinak moudří a lidští, potvrzují, že cítí fysické rozdělení. Kdo ale může brát takovou věc vážně, pokud se týče války mezi dvěma silnými a propletenými evropskými kmeny? Takové město Dunkirk bylo myslím obsazeno nebo převzato Francouzi, Španěly, Angličany, zase Francouzi, a nejspíš i Vlámy nebo Holanďany. V nahodilostech nynější války ho mohou obsadit třeba i Bavoři nebo Rakušané. Opravdu si někdo myslí, že lidé v Dunkirku cítí fysické opovržení všemi těmito válčícími Evropany ve stejném smyslu, ve kterém lidé hovoří o fysickém nesnášení černocha? Když nesli dobrou zpráv z Gentu do Cách, věřil by snad někdo tomu, že se gentský posel sesypal na hromadu před zjevnou etnologickou předností obyvatel Cách? V Evropě žádná rasová nenávist být nemůže. Ale v případě černých, červených žlutých lidí mohou barevné předsudky skutečně přinášet opravdové nervové potíže. V případě bílých lidí to nejsou nervové problémy: je to zbabělecký trik. Pro jakýkoliv lid evropské rasy je průhledný trik předstírat, že rozeznávají teutonskou nebo keltskou rasu, a jedna je naplňuje nadšením a druhá odporem. Kdyby existoval takový tělesný odpor—a díky Bohu jsem se s ním nikdy nesetkal—pak se jistě nenachází v onom malém, domáckém, rozporovaném prostoru, kterému říkáme Evropa. Je to rodina do posledního detailu rodinných hádek. Sama její pole jsou poseta jedním bojištěm na druhém, ale také jednou smlouvu na druhé. Je to měnlivé a věčné místo schůzek a potýkání přátel a nepřátel. A pokud se ti, kdo se takhle neustále, století za stoletím, setkávali takhle dochvilně v tomtéž stejném a omezeném místě—pokud se oni navzájem neznají, pak se do skonáni světa nikdy žádní lidé znát nebudou.

Vzal jsem tyto dva příklady, abych naznačil jakýsi mrtvý jazyk, který zatěžuje všechny naše přítomné spory. Ve válce je velmi mnoho špatného, je možné, že k ní ponouká mnoho velmi špatných pohnutek. Ale touha zabíjet tu zkrátka není, a rasový odpor tu také prostě není. Když člověk takové řeči poslouchá, má z toho dojem, jako by se Angličané a cizinci nikdy dřív nepotkali, ani ve staré bitvě, ani v moderním podnikání. Je k smíchu, když německé noviny píší, jako by měl německý voják do Evropy vpadnout jako Nadčlověk, zjevně odlišný od kohokoliv jiného. Viděli jsme ho u Waterloo—a u Jeny. Stejně směšné ale je, když anglické noviny píší, jako by měl britský voják vpadnout do Francie jako muž mnohem vznešenější, než co kdy jaký národ válečníků viděl. Oboje noviny zapomínají, že všichni tři se už častokrát potkali dříve. Pole, po kterém se nyní válka hýbe, je mosaikou nejen francouzských, ale také anglických vítězství a porážek. Válčit za Kanálem pro nás není o nic větší novota, než je pro Němce nebo Francouze válčit za Rýnem. Pravda je taková, že západní Evropa dostala před staletími ránu do hlavy a jen pomalu se jí vrací paměť. Můžeme se ale alespoň zbavit snů a polovičních poblouznění, které sužovaly její pomalé zotavování: falešná vysvětlování minulosti, šílené obrazy budoucnosti. Ať nám pacifisté vypráví o plenění, špehování a okrádání zemřelých, protože to jsou hrůzy války. Ale ať už nám nikdy nic nepovídají o bažení po krvi nebo rasové zášti, nebo o tom, že člověk je napůl tygr nebo Evropa napůl kanibal. To jsou totiž hrůzy míru, zlé sny, které nás mohou navštívit je tehdy, pokud spíme, a v tuto hodinu my bdíme.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 180-184, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Srbové v dějinách: a znovu Harnack a teutonismus (ILN 10. října 1914)

October 10, 1914 The Serbs in History: Harnack and Teutonism, Again

Každého, kdo listuje současnými novinami více než jedné strany a více než jednoho kontinentu, už budou poněkud nudit fráze kolem Srbska. Už ho bude unavovat kritika té země a ještě více její obhajoby. Srbsko žádnou obhajobu nepotřebuje, spíše si možná nějakou vymůže. Je takové, jak ho všichni znají: malý, silný, palčivě patriotický národ, který vykonal velké dílo, na které si velmoci netroufají. Turci urazili Vídeň. Vídeň se za urážku nepomstila. Bělehrad ji pomstil. Odtud ony slzy, ony vroucí krokodýlí slzy žárlivosti a imperiální hanby. Je proto nezbytné proti Srbům naléhavě stavět všechna fakta dokládající, že jsou prostšího nebo dokonce divošštějšího plemene. Říká se, že tyhle slovanské prince zabíjí jejich poddaní, zatímco u osvícenějších německých princů se lze často spolehnout, že se zabijí sami. Zkrátka se po nás chce, abychom zapomněli na celý náhlý triumf poslední křížové výpravy, která vyhnala Turky z Evropy, protože velké rytířské úsilí bylo podniknuto lidmi, kteří byli známí a zavedení svou hrubostí a krvavostí.

Každý, kdo je obeznámený s historií, se trochu uměje. Sami jsme, ve dnech, kdy jsme byli schopni stejně rytířských věcí, napáchali věci stejně zločinné. My jsme vlastně udělali jen pár věcí tak vážených, jako byla kralovražda připisovaná srbskému vládnoucímu rodu. Zcela zákonný anglický král byl potajmu zavražděn matkou vítěze od Kresčaku (Edward II. pozn. překl.) Další pravoplatný anglický král byl tajně zavražděn otcem vítěze od Azincourtu (Richard II. pozn. překl.). Nevšiml jsem si, že by tohle privátní prolévání krve smělo potřísnit veřejnou slávu. Nevšiml jsem si, že by se Skoti mírně rděli při zmínce o Bannockburnu proto, že vražda nebožáka Comyna jistě dláždila cestu k onomu vítězství.

Nevšiml jsem si, že by se nonkonformističtí duchovní zdráhali mluvit i vzestupu puritánů kvůli tomu, že signálem pro celou puritánskou vzpouru byla Feltonova dýka a Buckinghamova smrt. Nemám povědomost, že by nějakému starému toryovi bylo bráněno připíjet na Trafalgar nebo Talaveru kvůli tomu, jak mimořádně nedelikátní byla vražda Marata ve vaně. Velké doby provází velké zločiny. Jenom, jakkoliv podivné se to může zdát, Srbové a všechny státy zápasící s Turky prožívaly velké časy po staletí.

Uvažte na okamžik, jaká byla skutečná povaha jejich historie. Úsilí křížových výprav stačilo k tomu, aby zastavilo postup islámu, nestačilo ale k jeho uhašení. O pár století později muslimové zaútočili znovu, s modernějšími zbraněmi a ve lhostejnější době se jim mezi spory diplomatů a dohasínající polemikou reformace podařilo proplout proti proudu Dunaje a téměř se stát takovou středoevropskou mocností jako Polsko nebo Rakousko. Z tohoto postavení byli muslimové po marnotratném úsilí pomalu a bolestivě vytlačeni. Rakousko bylo sice zachráněné, ale vyčerpané, a zdráhalo se pronásledovat ustupujícího Turka, kterému tak zůstaly země, které během svého postupu pohltil. Většina lidských bytostí neví, jaká je lidská přirozenost. Nikdy ji neviděly na záchranném člunu, nebo v ústupu nebo v jakémkoliv ztroskotání, kdy se lidé skutečně cítí ztraceni nebo ponecháni vlastnímu osudu. Každý kapitán lodi, každý generál armády vám řekne, že to jsou hrozné věci, i kdyby měly trvat pět dní, i kdyby měly trvat pět hodin. V tomhle případě to trvalo pět staletí. Křesťané usilovat uchovat svou víru, i když přišli o své hranice, usilovali zachovat si odvahu, i když ztratil víru. A po všechna ta století ti, kdo ji měli přijít na pomoc a zachránit je, nikdy nepřišli. A když se kruh pěti staletí celý otočil, oni přišli zachránit své utiskovatele.

Ti, kdo mluví pro nebo proti Rakousku, musí mít na paměti, co Rakousko je—nebo, což je, pokud jde o většinu lidských bytostí, ještě důležitější, čím být má. Je zvykem říkat, že Rakousko je říší neladnou, slátanou a i když je to pravda, lze na to odpovědět. A ta odpověď zní, že Rakousko není nějaká říše: je to Říše. Její původní postavení bylo takové, že má právě takové právo být slátaná, jako je měl politický systém, jemuž vládli Tiberius nebo Hadrian. Teoreticky je to Svatá říše římská, tedy římská říše pokřtěná. Dvouhlavá orlice na jejím erbu, není (jak mnozí míní) vtip, něco jako siamská dvojčata. Znamená, že se Rakousko prohlašuje za říši Východu i Západu—jedna orlice hledí ke Konstantinopoli a druhá k Římu. O to nešťastnější je, že se tenhle pták dostal do spojení s bráněním obnovy Itálie a předcházení obnově Byzance.

Zdá se mi nemožné vidět nynější válku v náležité perspektivě, pokud se v krajině netyčí balkánská válka stejně velká jako Černá Hora z jejích děl vypukla. Opakuji, že se tu nebudu zastavovat u trpasličích šklebů a ještě trpasličejších omluv těch, kteří mají plnou hlavu toho, že srbském paláci došlo jednou k vraždě. Nechce ty, kdo se zabývají tabulkami s násobilkou vražd, ať rozhodnou za mne, kolik belgických rolníků dává jednoho srbského krále. Můj vlastní vkus, pokud jde o vraždy, dával vždycky přednost noži Brutovu, který bodá vzhůru, před nožem Neronovým, který bodal dolů, zde ale tak specifické záliby prosazovat nebudu. U Srbů a dalších Balkánců mi stačí, že se vydali tam, km bychom my nešli a vedli tehdy, když Evropa nenásledovala: a že kvůli nim změněn je svět.

Mohu-li se obrátit k lehčím tématům, učenost profesora Harnacka, jak jsme již viděli, zanechala v jeho mysli dojem, že existuje cosi jako teutonismus. Vy a já, Angličané, jsme porušili závazky vůči teutonismu. V tom se nám nepochybně otevírá pohled do vážných hlubin Deutsche-Kultur. Člověk nemusí držet slib, který dal—nebo o něm aspoň slyšel. A proto musíme věřit teuotonismu, ať už se z něj vyvrbí cokoliv. Vzpomínám si, že jsem před lety četl knížku, kterou musel inspirovat, pokud ji přímo nenapsal, jeden z oněch podivných provinčních profesorů, kteří svůj význam poprvé objevili v minulých týdnech. Ta knížka byla celá o teutonismu. Její methoda byla obdivuhodně prostá. Autor vzal některé ideje, které se mu shodou okolností zamlouvaly, a řekl, že to jsou německé ideje. Vzal další ideje, které shodou okolností rád neměl, a řekl, že to jsou francouzské ideje. A kdekoliv v dějinách narazil na Francouze bojující za správné ideje, řekl, že to Galech bojovala gótská krev. A kdekoliv ho v historii zase překvapili Němci bojující za špatné ideje, řekl, že se v zemi Gótů probouzela galská krev. Pokud si tedy pan Bernard. Shaw a já vsadíme na koně (což je věc, již si skoro ani představit nelze) a vyhraje on, pak, to víte, za to, že vyhrál mohl jakýsi chestertonovský duch v něm, a jakýsi shawovský vliv na mě způsobil, že jsem prohrál. Přijde mi to jako velmi dobrý způsob. Je zvláštní, že se neužívá víc, a zejména se divím, že jej nepoužívají Němci pokud jde o balkánsku válku a její výtečné výsledky.

Pokud profesor Harnack vskutku dokáže sám sebe přesvědčit, že Angličané jsou titíž jako Němci, proč nedokáže sám sebe přesvědčit, že Srbové jsou stejní jako Němci? A Rusové? Proč nevysvětlit ruská vítězství tvrzením, že všepronikající a všepodmaňující bohové Severu si podmanili zasmušilé smrtelníky Jihu. Rasovou záležitost by bylo také snadné prokázat, tedy oním směšným způsobem, jímž se takové rasové záležitosti prokazují. V Rusku je rozumné množství mužů, jejichž vlasy vypadají jako nakládaná koudel, stejně jako v Prusku—nebo v Perthshire. V Rakousku je rozumné množství mužů s vlasy jako černý persián, podobně jako jsou ve Španělsku—nebo v South Buck. Nechme profesora Harnacka, ať svou již rozšířenou mysl ještě roztáhne—aby pojala některé „nové pravdy“, které někteří ještě, po svém zastaralém způsobu, označují za lži. Jen ho nechme, ať ještě trochu roztáhne význam a smysl teutonismu, a bude moci si pro svou zemi nárokovat všechny odvážené činy posledních deseti let. Namísto toho, aby Angličany považoval za rasové odpadlíky a zrádce, proč by neměl a nemohl považovat Rusy a Srby za rasové představitele a spojence? Slované udělali za dlouho dobu zpět vše, co se udělalo: vyhnali Asiata z jeho ukradených zemí, rozmetali mír utiskovatelů. Když toho Slované udělali tolik, je zjevně nutné dokázat, že to nejsou Slované, ale Teutoni. Je jistě pouhá maličkost žádat jakéhokoliv muže vědy, aby to dokázal!

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 175-180, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988