Srbové v dějinách: a znovu Harnack a teutonismus (ILN 10. října 1914)

October 10, 1914 The Serbs in History: Harnack and Teutonism, Again

Každého, kdo listuje současnými novinami více než jedné strany a více než jednoho kontinentu, už budou poněkud nudit fráze kolem Srbska. Už ho bude unavovat kritika té země a ještě více její obhajoby. Srbsko žádnou obhajobu nepotřebuje, spíše si možná nějakou vymůže. Je takové, jak ho všichni znají: malý, silný, palčivě patriotický národ, který vykonal velké dílo, na které si velmoci netroufají. Turci urazili Vídeň. Vídeň se za urážku nepomstila. Bělehrad ji pomstil. Odtud ony slzy, ony vroucí krokodýlí slzy žárlivosti a imperiální hanby. Je proto nezbytné proti Srbům naléhavě stavět všechna fakta dokládající, že jsou prostšího nebo dokonce divošštějšího plemene. Říká se, že tyhle slovanské prince zabíjí jejich poddaní, zatímco u osvícenějších německých princů se lze často spolehnout, že se zabijí sami. Zkrátka se po nás chce, abychom zapomněli na celý náhlý triumf poslední křížové výpravy, která vyhnala Turky z Evropy, protože velké rytířské úsilí bylo podniknuto lidmi, kteří byli známí a zavedení svou hrubostí a krvavostí.

Každý, kdo je obeznámený s historií, se trochu uměje. Sami jsme, ve dnech, kdy jsme byli schopni stejně rytířských věcí, napáchali věci stejně zločinné. My jsme vlastně udělali jen pár věcí tak vážených, jako byla kralovražda připisovaná srbskému vládnoucímu rodu. Zcela zákonný anglický král byl potajmu zavražděn matkou vítěze od Kresčaku (Edward II. pozn. překl.) Další pravoplatný anglický král byl tajně zavražděn otcem vítěze od Azincourtu (Richard II. pozn. překl.). Nevšiml jsem si, že by tohle privátní prolévání krve smělo potřísnit veřejnou slávu. Nevšiml jsem si, že by se Skoti mírně rděli při zmínce o Bannockburnu proto, že vražda nebožáka Comyna jistě dláždila cestu k onomu vítězství.

Nevšiml jsem si, že by se nonkonformističtí duchovní zdráhali mluvit i vzestupu puritánů kvůli tomu, že signálem pro celou puritánskou vzpouru byla Feltonova dýka a Buckinghamova smrt. Nemám povědomost, že by nějakému starému toryovi bylo bráněno připíjet na Trafalgar nebo Talaveru kvůli tomu, jak mimořádně nedelikátní byla vražda Marata ve vaně. Velké doby provází velké zločiny. Jenom, jakkoliv podivné se to může zdát, Srbové a všechny státy zápasící s Turky prožívaly velké časy po staletí.

Uvažte na okamžik, jaká byla skutečná povaha jejich historie. Úsilí křížových výprav stačilo k tomu, aby zastavilo postup islámu, nestačilo ale k jeho uhašení. O pár století později muslimové zaútočili znovu, s modernějšími zbraněmi a ve lhostejnější době se jim mezi spory diplomatů a dohasínající polemikou reformace podařilo proplout proti proudu Dunaje a téměř se stát takovou středoevropskou mocností jako Polsko nebo Rakousko. Z tohoto postavení byli muslimové po marnotratném úsilí pomalu a bolestivě vytlačeni. Rakousko bylo sice zachráněné, ale vyčerpané, a zdráhalo se pronásledovat ustupujícího Turka, kterému tak zůstaly země, které během svého postupu pohltil. Většina lidských bytostí neví, jaká je lidská přirozenost. Nikdy ji neviděly na záchranném člunu, nebo v ústupu nebo v jakémkoliv ztroskotání, kdy se lidé skutečně cítí ztraceni nebo ponecháni vlastnímu osudu. Každý kapitán lodi, každý generál armády vám řekne, že to jsou hrozné věci, i kdyby měly trvat pět dní, i kdyby měly trvat pět hodin. V tomhle případě to trvalo pět staletí. Křesťané usilovat uchovat svou víru, i když přišli o své hranice, usilovali zachovat si odvahu, i když ztratil víru. A po všechna ta století ti, kdo ji měli přijít na pomoc a zachránit je, nikdy nepřišli. A když se kruh pěti staletí celý otočil, oni přišli zachránit své utiskovatele.

Ti, kdo mluví pro nebo proti Rakousku, musí mít na paměti, co Rakousko je—nebo, což je, pokud jde o většinu lidských bytostí, ještě důležitější, čím být má. Je zvykem říkat, že Rakousko je říší neladnou, slátanou a i když je to pravda, lze na to odpovědět. A ta odpověď zní, že Rakousko není nějaká říše: je to Říše. Její původní postavení bylo takové, že má právě takové právo být slátaná, jako je měl politický systém, jemuž vládli Tiberius nebo Hadrian. Teoreticky je to Svatá říše římská, tedy římská říše pokřtěná. Dvouhlavá orlice na jejím erbu, není (jak mnozí míní) vtip, něco jako siamská dvojčata. Znamená, že se Rakousko prohlašuje za říši Východu i Západu—jedna orlice hledí ke Konstantinopoli a druhá k Římu. O to nešťastnější je, že se tenhle pták dostal do spojení s bráněním obnovy Itálie a předcházení obnově Byzance.

Zdá se mi nemožné vidět nynější válku v náležité perspektivě, pokud se v krajině netyčí balkánská válka stejně velká jako Černá Hora z jejích děl vypukla. Opakuji, že se tu nebudu zastavovat u trpasličích šklebů a ještě trpasličejších omluv těch, kteří mají plnou hlavu toho, že srbském paláci došlo jednou k vraždě. Nechce ty, kdo se zabývají tabulkami s násobilkou vražd, ať rozhodnou za mne, kolik belgických rolníků dává jednoho srbského krále. Můj vlastní vkus, pokud jde o vraždy, dával vždycky přednost noži Brutovu, který bodá vzhůru, před nožem Neronovým, který bodal dolů, zde ale tak specifické záliby prosazovat nebudu. U Srbů a dalších Balkánců mi stačí, že se vydali tam, km bychom my nešli a vedli tehdy, když Evropa nenásledovala: a že kvůli nim změněn je svět.

Mohu-li se obrátit k lehčím tématům, učenost profesora Harnacka, jak jsme již viděli, zanechala v jeho mysli dojem, že existuje cosi jako teutonismus. Vy a já, Angličané, jsme porušili závazky vůči teutonismu. V tom se nám nepochybně otevírá pohled do vážných hlubin Deutsche-Kultur. Člověk nemusí držet slib, který dal—nebo o něm aspoň slyšel. A proto musíme věřit teuotonismu, ať už se z něj vyvrbí cokoliv. Vzpomínám si, že jsem před lety četl knížku, kterou musel inspirovat, pokud ji přímo nenapsal, jeden z oněch podivných provinčních profesorů, kteří svůj význam poprvé objevili v minulých týdnech. Ta knížka byla celá o teutonismu. Její methoda byla obdivuhodně prostá. Autor vzal některé ideje, které se mu shodou okolností zamlouvaly, a řekl, že to jsou německé ideje. Vzal další ideje, které shodou okolností rád neměl, a řekl, že to jsou francouzské ideje. A kdekoliv v dějinách narazil na Francouze bojující za správné ideje, řekl, že to Galech bojovala gótská krev. A kdekoliv ho v historii zase překvapili Němci bojující za špatné ideje, řekl, že se v zemi Gótů probouzela galská krev. Pokud si tedy pan Bernard. Shaw a já vsadíme na koně (což je věc, již si skoro ani představit nelze) a vyhraje on, pak, to víte, za to, že vyhrál mohl jakýsi chestertonovský duch v něm, a jakýsi shawovský vliv na mě způsobil, že jsem prohrál. Přijde mi to jako velmi dobrý způsob. Je zvláštní, že se neužívá víc, a zejména se divím, že jej nepoužívají Němci pokud jde o balkánsku válku a její výtečné výsledky.

Pokud profesor Harnack vskutku dokáže sám sebe přesvědčit, že Angličané jsou titíž jako Němci, proč nedokáže sám sebe přesvědčit, že Srbové jsou stejní jako Němci? A Rusové? Proč nevysvětlit ruská vítězství tvrzením, že všepronikající a všepodmaňující bohové Severu si podmanili zasmušilé smrtelníky Jihu. Rasovou záležitost by bylo také snadné prokázat, tedy oním směšným způsobem, jímž se takové rasové záležitosti prokazují. V Rusku je rozumné množství mužů, jejichž vlasy vypadají jako nakládaná koudel, stejně jako v Prusku—nebo v Perthshire. V Rakousku je rozumné množství mužů s vlasy jako černý persián, podobně jako jsou ve Španělsku—nebo v South Buck. Nechme profesora Harnacka, ať svou již rozšířenou mysl ještě roztáhne—aby pojala některé „nové pravdy“, které někteří ještě, po svém zastaralém způsobu, označují za lži. Jen ho nechme, ať ještě trochu roztáhne význam a smysl teutonismu, a bude moci si pro svou zemi nárokovat všechny odvážené činy posledních deseti let. Namísto toho, aby Angličany považoval za rasové odpadlíky a zrádce, proč by neměl a nemohl považovat Rusy a Srby za rasové představitele a spojence? Slované udělali za dlouho dobu zpět vše, co se udělalo: vyhnali Asiata z jeho ukradených zemí, rozmetali mír utiskovatelů. Když toho Slované udělali tolik, je zjevně nutné dokázat, že to nejsou Slované, ale Teutoni. Je jistě pouhá maličkost žádat jakéhokoliv muže vědy, aby to dokázal!

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 175-180, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s