Mrtvá slova pacifistů (ILN 17. října 1914)

October 17, 1914 The Dead Words of the Pacifists

V jedné z oněch drobných a hrůzných črt, kterých jsou plné soukromé dopisy prostých vojáků, se objevila věta o jakési vedlejší uličce, která byla přecpána německými mrtvými, že někteří z nich ani neměli kam padnout, ale zůstávali všelijak ve stoje nebo naklonění a vypadali, jako by byli ještě živí. Pro mě je v takovém výjevu za bílého dne cosi horšího než v nejběsnější fantasii—onen dav bez života, onen němý zápas, ona vzpřímenost voskových postav, ona vosková nehybnost. Sám voják to ovšem zmínil jen na vysvětlenou praktických potíží při pronikání do města, a i v tomto ohledu není celý příběh prostý imaginace nebo i jen alegorie.

Zrovna tak jako byl moderní vojenský postup zadržen mrtvými muži, tak byl náš moderní intelektuální postup zadržen mrtvými slovy. Nemám na mysli fráze, které považuji za falešné tak, jako člověk uvažuje o falešných náboženstvích nebo politických nápravách: myslím mrtvé—v tom smyslu, že v sobě nemají života, a to ani v myslích těch, kdo je používají. Jsou to už asi třicet nebo čtyřicet let rozdávané ceny za vykládání nesmyslů, jsou to stereotypy vzniklé v dobách jistoty a bezmyšlenkovitosti; snadno plynou z pera, nemají vztahu k čemukoliv dobrému, špatnému nebo lhostejnému. Obzvláště pacifisté zjišťují, že jim v cestě brání staré fráze, které byli zvyklí docela často opakovat, která ale zjevně nemají ani jen vzdálený vztah k čemukoliv ve světě. Lze toho například říci opravdu hodně proti válce, zejména válce moderní, s jejími obrovskými vědeckými stroji a obrovskými armádami odvedenců. Je nelítostná, je mechanická, člověka a přírodu používá a ničí, jak se jí zamane pro své účely. Je proti domácnosti a rodině stejně jako nucené odvody, a je často tajnůstkářská jako spiknutí. Nechává věci záviset na malých kroužcích státníků a diplomatů, často zkažených a vždy cynických. Má rysy, na které nemůže být nikdo hrdý, jako je instituce špionů. Nutně zasahuje do oné základní bezstarostnosti, která se podobá laskavosti a je nejmoudřejším ze zvyků lidstva. Pouhému vědeckému expertu dává nebezpečnější moc, než má v jakémkoliv jiném oboru dokonce i moderního světa. Také zabíjí lidi. Každá z těchto námitek je skutečná, velká nebo malá, my ale, kteří vůči těmto věcem protestujeme tak, jako všichni ostatní narození ze ženy, to opakujeme v jisté jasné věci a spravedlivé věci, ve které považujeme za správné je snést. Přirozeně nás zajímá, co o tom říkají nesouhlasící spoluobčané, a v pacifistických brožurách a listech hledáme opakované zdůraznění zel, které jsme my připustili. Prakticky nic takového nenacházíme.

Nacházíme šňůru mrtvých frází, jako šňůru mrtvých ryb. Frází, které se jedna po druhé rozpadají, když je jednu po druhé vezmete do ruky, fráze, které nikdy nebyly vystaveny klimatu kritiky. Otevřu vysoce svrchovaný mírový list a nejprve najdu frázi, že je vždy snadné probudit bažení po krvi. Nu, kdyby člověk řekl, že je vždy snadné, v metaforickém smyslu, nadělat zlou krev—nebo pošpinit reputace, oživit staré křivdy, hýčkat určité marnivosti nebo podněcovat určité naděje—říkal by, co je pravda, i když to není žádná velká novota. Tak, jak to ale řekl, říkal něco jen proto, že je to staré—bylo mu to povědomé, náležitá slova, rytmus téměř ukolébavky. Co je to bažení po krvi? Bažíme vy nebo já po krvi? Víme o někom, kdo by bažil? Velká většina z nás už má příbuzné a blízké přátele, které známe celý život, a které jsme viděli nedávno, možná naposledy. Bažili po krvi? Vypadali na to, že by bažili? Dožadujeme se my, kteří můžeme sloužit toliko perem, červeného inkoustu a přejeme si, aby to byla německá krev? Je-li naše věc špatná, je to pro marnivosti, sebeklamy a žárlivosti lidských bytostí a není pochyb o tom, že nás Němec upřímně viní, tak jako my viníme jeho, z nepřiměřené nadutosti. Ale nepřiměřená nadutost není bažením po krvi o nic víc, než je chutí na pivo. Prostá pravda je taková, že kdesi v polovině viktoriánské doby mluvili filosofové o válce a pokoušeli se ji zamluvit v naději, že ji brzy někam zametou. Zrovna tehdy bylo v módě nacházet celé lidské dějiny v zoologických zahradách. Cosi zaslechli o tygru, který ochutnal krev, a tak vykládali, že takové věci, jako křížové výpravy či francouzská revoluce se udály proto, že jsme nenechali tak docela „umřít opici a tygra“. Pořád někde na sobě nosíme tygří pruhy: a kvůli tomu umíráme za vlast jako Kosciusko, nebo jsme upalováni pro víru jako Jana z Arku. Nejsem natolik velký přírodovědec, abych sám posoudil, zda tygři umírají pro vlast, nebo se pro své názory nechají upalovat, zdá se ale, že přírodovědci si myslí, že je to v pořádku. A tak začali s touhle módou, ze které dnes není nic než fráze: naznačování, že generál Joffre, chce pokousat Prusy a generál French ho chce následovat po čtyřech a olizovat krev. Ve skutečnosti samozřejmě může lidi k válce pohnout téměř jakýkoliv jiný špatný motiv, vyjma této zvířecké záliby v její krutosti.

Čtu dál svůj pacifistický list a nacházím takové fráze jako „podněcování rasové nenávisti“. Tohle může mít v některých případech nějaký smysl: v takových krajních případech jako jsou bílí lidé a černí lidé, protože někteří bílí muži, jinak moudří a lidští, potvrzují, že cítí fysické rozdělení. Kdo ale může brát takovou věc vážně, pokud se týče války mezi dvěma silnými a propletenými evropskými kmeny? Takové město Dunkirk bylo myslím obsazeno nebo převzato Francouzi, Španěly, Angličany, zase Francouzi, a nejspíš i Vlámy nebo Holanďany. V nahodilostech nynější války ho mohou obsadit třeba i Bavoři nebo Rakušané. Opravdu si někdo myslí, že lidé v Dunkirku cítí fysické opovržení všemi těmito válčícími Evropany ve stejném smyslu, ve kterém lidé hovoří o fysickém nesnášení černocha? Když nesli dobrou zpráv z Gentu do Cách, věřil by snad někdo tomu, že se gentský posel sesypal na hromadu před zjevnou etnologickou předností obyvatel Cách? V Evropě žádná rasová nenávist být nemůže. Ale v případě černých, červených žlutých lidí mohou barevné předsudky skutečně přinášet opravdové nervové potíže. V případě bílých lidí to nejsou nervové problémy: je to zbabělecký trik. Pro jakýkoliv lid evropské rasy je průhledný trik předstírat, že rozeznávají teutonskou nebo keltskou rasu, a jedna je naplňuje nadšením a druhá odporem. Kdyby existoval takový tělesný odpor—a díky Bohu jsem se s ním nikdy nesetkal—pak se jistě nenachází v onom malém, domáckém, rozporovaném prostoru, kterému říkáme Evropa. Je to rodina do posledního detailu rodinných hádek. Sama její pole jsou poseta jedním bojištěm na druhém, ale také jednou smlouvu na druhé. Je to měnlivé a věčné místo schůzek a potýkání přátel a nepřátel. A pokud se ti, kdo se takhle neustále, století za stoletím, setkávali takhle dochvilně v tomtéž stejném a omezeném místě—pokud se oni navzájem neznají, pak se do skonáni světa nikdy žádní lidé znát nebudou.

Vzal jsem tyto dva příklady, abych naznačil jakýsi mrtvý jazyk, který zatěžuje všechny naše přítomné spory. Ve válce je velmi mnoho špatného, je možné, že k ní ponouká mnoho velmi špatných pohnutek. Ale touha zabíjet tu zkrátka není, a rasový odpor tu také prostě není. Když člověk takové řeči poslouchá, má z toho dojem, jako by se Angličané a cizinci nikdy dřív nepotkali, ani ve staré bitvě, ani v moderním podnikání. Je k smíchu, když německé noviny píší, jako by měl německý voják do Evropy vpadnout jako Nadčlověk, zjevně odlišný od kohokoliv jiného. Viděli jsme ho u Waterloo—a u Jeny. Stejně směšné ale je, když anglické noviny píší, jako by měl britský voják vpadnout do Francie jako muž mnohem vznešenější, než co kdy jaký národ válečníků viděl. Oboje noviny zapomínají, že všichni tři se už častokrát potkali dříve. Pole, po kterém se nyní válka hýbe, je mosaikou nejen francouzských, ale také anglických vítězství a porážek. Válčit za Kanálem pro nás není o nic větší novota, než je pro Němce nebo Francouze válčit za Rýnem. Pravda je taková, že západní Evropa dostala před staletími ránu do hlavy a jen pomalu se jí vrací paměť. Můžeme se ale alespoň zbavit snů a polovičních poblouznění, které sužovaly její pomalé zotavování: falešná vysvětlování minulosti, šílené obrazy budoucnosti. Ať nám pacifisté vypráví o plenění, špehování a okrádání zemřelých, protože to jsou hrůzy války. Ale ať už nám nikdy nic nepovídají o bažení po krvi nebo rasové zášti, nebo o tom, že člověk je napůl tygr nebo Evropa napůl kanibal. To jsou totiž hrůzy míru, zlé sny, které nás mohou navštívit je tehdy, pokud spíme, a v tuto hodinu my bdíme.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 180-184, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s