Nepochopení Francouzů (ILN 31. října 1914)

October 31, 1914

Misunderstanding the French

Naprosté zdolání a trvalé ovládnutí jednoho celého národa druhým je něco, nač v západní Evropě dlouho nikdo vážně nepomyslel. Co se může stát, pokud má před sebou nějakou budoucnost mimořádná politická morálka Pruska, nevíme. Skutečné zotročení velkých národů však dosud této formy nenabylo. Pan Norman Angell a jeho přátelé se naprosto mýlí, pokud tvrdí, že vojenské přemožení nemůže kultuře přemoženého nijak ublížit. Pan Norman Angell se myslím ve skutečnosti v jednom ze svých polemických článků zeptal, zda by Francie začala být v umění a vědách méně atraktivní už jen tím, že by byla poražena v bitvě. Zřejmá odpověď zní, že taková pohroma se nejen může stát, ale také se i stala. Od zhroucení v roce 1870 se mezi národy rozléval vytrvalý proud žvástu a bláhovosti o Francouzích a teprve v poslední době začal slábnout. Od doby, kdy jsem býval dítě, se na všech stranách povídaly věci, ze kterých by si jeden myslel, že se náhle ztratily všechny záznamy o francouzské historii zpřed roku 1870. Až by se člověku zdálo, že huláni Paříž nejdřív postavili, než ji pobořili. Zdálo se, že panuje obecná shoda, že vítězové od Wattignies a Wagramu nedokážou bojovat, že plémě Richelieua a Carnota není s to vládnout, že zem sv. Bernarda a Bousseta nerozumí náboženství, že zem Pascala a Descarta nikdy neslyšela o filosofii, že krajané Ronsardovi nedokázali ocenit básníka, že Bayardovi rodáci nevěděli, co je to gentleman. Po roce 1870 došlo k docela citelnému propadu francouzského intelektuálního tovaru, jak si může všimnut každý, kdo se probere hromadou žurnálů či magazínů, a bude si všímat, kolik najde odkazů na Racina, ve srovnání, řekněme, s odkazy na Schillera. A právě tohle intelektuální zastínění je tím nejhlubším a nejvíce ničivým druhem přemožení, a půlka světa dnes bojuje právě proto, aby předešla hlavně jemu. Nejhlubší ponížení zřejmě nastalo, když jsme byli učeni chápat Francii jako jedno obrovské rekreační středisko. Popisovali ji jako zemi absinthu, namísto země vína. Směšný Moulin Rogue dal lidem opravdu zapomenout na starý a skutečný mlýn, který se zbarvil krví u Valmy. Neslyšeli jsme nic o vskutku náročných a subtilních francouzských myslitelích, kteří nově zvažovali reality naší doby. Nejprve nám, jelikož byla francouzská prestiž nízká, předváděli Zolu, jak to nejhorší, co i Francouzi dokážou. Pak to kleslo ještě hlouběji, a Zolu nám předváděli jak to nejlepší, co Francouzi dovedou. Ať už byl ale sledován jak pornograf či publicista, vždy to bylo k dalšímu znevážení Francie. Už samo slovo francouzský se používalo jako vědecké adjektivum pro nejhanebnější záležitosti. O „La Ville Lumiére“, tom nejotevřenějším, nejveřejnějším, nejjasnějším a nejpoctivějším místě v celém Křesťanstvu, se mluvilo jako o provinilém tajemství. Lidé kolem něj dělali tajnosti, jako by to bylo místo dostaveníček. Byla to poslední a nejčernější pohroma, která na Francii dopadala, když se z Paříže tragické stal „veselej Paríz“.

Francouzi se už ze stínu téhle zahraniční nepřiměřenosti a nepochopení probojovali ven. Stejné nebezpečí ale hrozí každému jinému národu, a to je také důvod proč, s veškerými omluvami panu Normanu Angellovi, velmi záleží na tom, která strana vyhraje válku. Poražená země, pakliže není v nelibosti, je v oblibě kvůli čemukoliv, co má v oblibě přemožitel, ne pro to, co má ráda sama. Důraz se vždy klade na špatné věci. Některé vojenské události poslední doby toho byly jakousi alegorií. Část Francie nazývaná Champagne je pro všechny možné Francouze zajímavá ze všech možných důvodů. Royalisté si pamatují, že přes tyto pláně přijela Panna, s oním tajemným posláním udělat z Dauphina skutečného krále. Republikáni vzpomínají, že dál na jihu v Arcis, povstal obr, „který si dupl a ze země povstaly armády“—Danton. Kultivované německé důstojníky ale nic z toho zřejmě netrápilo. Podle všeho jim v Champagne nezáleželo na ničem —leda na šampaňském. Podobně upadli Němci, a do jisté míry (říkám zostuzen) i Angličané do zvyklosti, chtít po Francii jen šampaňské intelektu., když v Dantonově sklenici či kalichu Jany z Arku byla onačejší vína lásky a války. Právě to je v cizinci to nesnesitelné, ne to čím opovrhuje, ale to, co obdivuje omylem. Zanechají-li někdy Prusové (a Bůh chraň a uchovej) nějakou vojenskou stopu na Anglii, bude to protianglické, i kdyby to mělo být zamýšlené proanglicky. Kdyby byl kupříkladu německý vliv v Anglii velmi silný, nepochybuji o tom, že by měl za výsledek obří sochu Shakespeara a skvostné státní divadlo zasvěcené inscenování jeho her. To by byl svého druhu kompliment. Byl by to ale kompliment, který bych byl více nakloněn smazat krví než jakoukoliv urážku, která by mě mohla postihnout. Německý Shakespeare totiž není můj Shakespeare. Je to tazatel, či hůře, otázka. Není to básník, není to Angličan—a co je vůbec nejhorší, není to šašek. A vysekávat ze Shakespeara šaškování je stejně marné, jako je vysekávat z Rabelaise—nebo, když na to přijde, vyřezávat jméno Boží z Bible. A musím vědět, že ti, kdo moji zemi tak ovlivnili, do ní ve skutečnosti vojensky vpadli, i když se mohli jevit jako poutníci.

Nebo si vezměte souběžný případ. I když němečtí žurnalisté taková místa jako je Remeš chválí, i když jsou samá omluva, už z jejich samotných slov je zřejmé, že přesně nerozumí čím pro Francouze katedrály severní Francie jsou. Mluví o nich jako o museích, jako by to byly objets d’art –nebo při nejlepším svatá místa delikátního a hynoucího náboženství, která je nutno respektovat. Běžným způsobem neříkají nic. V nejhorším případě vykládají věci, které nikdo nemusí opakovat. Z jejich dobrých, zlých či lhostejných výroků však plyne, že si myslí, že je jim vyčítáno, že bijí do čehosi krotkého a unaveného, třeba do staré ženy, které mohlo být dopřáno dožít svých dnů v pokoji. Ale to není to, co cítí Francouzi k Amiens nebo Chartres, zrovna tak jako Shakespearovo divadlo není způsobem, jímž smýšlím o Shakespearovi. V severní Francii kostel není jen kostelem, je to církev bojující. Jeho architektura se pro jednoduchost skutečně označuje za gotickou, ale to jen pokračuje v omylu italské renesance. Galové vždy tvrdili, že i samotné galské chrámy byly právě tak válečnické jako tábory Gótů. A Remeš nepovažují za zajímavé trosky, i kdyby je z ní nadělali Gótové. Smýšlí o ní jako o živoucí skutečnosti, který se, běda!, stala skutečností hořící. Praví se, že zde byl Chlodvík, který tasil svůj meč, když poprvé slyšel příběh Ukřižování a zvolal: „To by se nestalo, kdybych tam byl já.“ Sem přijela Jana z Arku jako zasněná žena, ale odsud vyjela jako muž ve zbroji. Kdyby byli Němci skutečně kultivovaní a vzdělaní, cosi by při boji s gotickou architekturou cítili—cosi, co dosud nezemřelo a zemřít nemá. Pro Francouze, kteří kultivovaní jsou, je rozbití jednoho z oněch barevných oken jako ukořistění plukovní bojové zástavy.

Z toho důvodu se pan Norman Angell mýlí, když tvrdí, že kultuře podmaněného podmanitel nemůže ublížit, ani ji nemůže zhasit. Podmanitel jí může ublížit, podmanitel ji může zhasit, prostě proto, že ji podmanitel může vysvětlit. Jeden císař, který skutečně porazil Parthy a Médy, měl dost prestiže na to, aby celému světu kázal, co je na Parthech a Médech opravdu zajímavé. Zde tedy nastává nejvyšší nutnost pobízet tuto válku, dokud znovu nepotvrdíme evropskou rovnost. Pokud zvítězí Německo, ač by jeho požadavky byly tak mírné, jako jistě budou obludné, bude to pak nadále Německo, kdo si bude dělat nárok na výklad všech národů podle svého. Povstal by německý obraz Anglie, německý obraz Francie. Popusťme uzdu fantasii a představme si, že i kdyby německý císař neodpálil Nelsonovu sochu ze sloupu na Trafalgarském náměstí, jistě by byl vidět dole u paty sloupu, jak mává rukou a radí, jak sochu vylepšit. Představme si, že chudák starý Vilém by se po letech míru dočkal jednoho vítězství a přesto nestrhl Napoleona z jeho věže sta vítězství na Place Vendom! I tehdy by ale jistě německý císař francouzského císaře obdivoval ze všech špatných důvodů. A právě to je ta věc, kterou v první řadě a především nemůže žádný svobodný národ snést.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 194-184, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s