Mírová horečka (29. května 1915 Illustrated London News)

May 29, 1915 The Peace Fever
Je zvykem mluvit o válečné horečce, ale v těch, kdo ji stále projevují, je mírová horečka mnohem horečnatější. Pro tyto lidi není mír ani tak předsudek, jako spíše mánie. Říká se, že v útulcích pro choromyslné žije jakýsi typ člověka, který si myslí, že jsou kuře. Ale i on jen trochu přehání svůj legitimní nárok, že svoje záležitosti zná nejlíp. Je příliš skromný na to, aby se přihlásil k tvrzení, že všichni lidi jsou kuřata. Právě to je ale tvrzení, ke kterému se hlásí extrémní pacifista: o člověku totiž mluví, jako by mluvil o nějakém jiném živočichovi, jako kdyby přírodovědec člověka řadil k drůbeži jen proto, že má dvě nohy. Nohy lze použít i k jinému účelu než k utíkání, a nejvyšší morální a duševní síly člověka lze použít i k jiným účelům než k udržování míru. Pouhý pacifismus nedokázal v této krisi plně podporovat cokoliv či kohokoliv, včetně svých nejlepších představitelů, a to z naprosto jednoduchého důvodu, že je totiž pouhý pacifismus morálně špatný. Pouhý mír nenaplňuje srdce, neuspokojuje svědomí, ba ani city. Slyšel jsem o člověku s vysoce nepříjemnou schopností zastavit své srdce a lidé velkorysého a civilizovaného rodu mohou jen odmítnout důvod ke spravedlivému hněvu a boji umělým zastavením srdce.

Jedním z důsledků je to, že ti pacifisté, kteří jsou příliš staří na to, aby se své nauky zcela zřekli, a příliš zdravé mysli, aby ji zcela naplňovali, jsou nuceni k nanejvýš mimořádným kompromisům. Například jeden z našich nejbrilantnějších a nejidealističtějších liberalistů přiznal, že úplný mír by bylo možné ve světě nastolit tak, jak byl nastolen římský mír, tedy ústřední ozbrojenou mocí nadřazenou jakékoliv jiné síle, která by mohla vytáhnout do pole. Zdálo se, že připouští, že haagská konference by musela být vybavena takovými donucovacími pravomocemi, pokud by měla být k něčemu dobrá. Dodal ale, že on sám by dával přednost tomu, aby to byla spíše námořní než vojenská moc. To mi přijde jako ohromující příklad naprosto smysluprosté umírněnosti lidí, kteří přišli o svá dogmata, ale žádná jiná nemohou najít. Ústřední moc udržující pořádek po celém světě by mohla být, jak si tenhle autor bude myslet, úsvitem politické dokonalosti. Může to být, a to bych si zase myslel já, zlý sen politického útisku. Nedokážu si ale představit, proč by měl být akt útisku jakkoliv lepší, když se ho dopouštíte na lodi, a proč by měl být nějaký akt míru a spravedlnosti jakkoliv horší, protože ho konáte v botách a chodíte při tom po suché zemi. Těžko soudit, co je „křesťanštějšího“ (užívám slovo, které užívají ti lidé) na tom, když se do věcí druhých lidí vměšujete lidí lodním dělem namísto polního kanónu. Je také samozřejmě zjevné, že donucení kosmopolitním loďstvem by nebylo ani kosmopolitní, protože nemůže být universální. Může zuřit válka mezi Maďary a Poláky a může trvat věčně, protože Varšava opravdu není přímořské letovisko. Na druhou stranu, kdyby se kdokoliv pokusil o cokoliv na Hebridách nebo ostrovech v Anglickém kanálu, to by jim pak mezinárodní tolstojovská flotila řádné zatopila. Mám strašlivé vidění nešťastného mírotvorce plujícího kolem a dokola Evropy v obrovské lodi s obrovským kanonem, zakopávajícího o všechny možné mysy a ostrovy, ale marně usilujícího zastavit nějakou válku kdesi uprostřed Ruska. Podávám tento jeden příklad ze stovky jiných jen k tomu, abych ukázal, do jakého beznadějného chaosu kompromisu upadly mysli i těch nejzdatnějších filosofů míru. Protože jsou to lidé, protože to jsou Evropané, protože to jsou dědici starší a zmužilejší morálky, nemohou zkrátka v tuto chvíli plně vynutit kvakerskou nauku podpory jakéhokoliv míru proti jakékoliv válce. Jenže jako všichni lidé, kteří přišli o své první principy, se snaží něco najít a někde stanovit hranice a nakreslit čáru a kreslí ji všude jinde než na správném místě. Budou rozlišovat mezi pozemní a námořní válkou, mezi koloniálními válkami a kontinentálními válkami, mezi válkami proti kulturním národům a nekulturním národům, mezi válkami, ke kterým se přistupuje pomalu a diplomaticky a válkami, které jsou rychlé a náhlé. Nějak se ale nemohou dobrat k prostému rozlišení mezi válkami, které jsou správné a válkami, které jsou nesprávné.

Vidím, že pan H. G. Wells, jehož nesmírná imaginace a citlivost působí, že osobní úzkosti války pociťuje s živostí nezbytnou pro velkého spisovatele, znovu sní o svém starém ideálu o státním míru pro celou planetu. V zajímavém článku v Daily Chronicle zdůrazňuje, že svět se musí podrobit buď tomu, nebo nekonečnému zmatku a bezpráví hrubých a ignorantských válek. Jak říká, máme na výběr mezi Světovým státem a válečnou stezkou. On pochopí, že nemluvím opovržlivě, ale docela vážně, když říkám, že pokud si mám vybrat, bez váhání volím válečnou stezku. Malé války trvaly v naprosté zuřivosti a zmatku, aniž by těm, kdo je vedli, bránily dělat velmi mnoho jiných věcí. Tak či onak se jim povedlo ukrást chvilku a vytesat Elginovy mramory nebo gotický kámen, víkend strávili se Sókratem nebo sv. Františkem, a našli si chvilku na postavení Giottovy věže. Ale tak, jak je postaven moderní svět, Haagská úmluva podpořená pěchotou, jízdou a dělostřelectvem jen dá pedantům zbraně hrdlořezů. V praxi bude skoro stejně nereprezentativní jako parlament. Pravděpodobně bude obzvláště podrobena imperiálnímu tahání za nitky, s nímž nyní válčí. Celé ono osvobození od středoevropské tyranie, které se nyní jeví možné, a z něhož se raduji právě tak jako pan Wells, nezačalo tím, že by se velké národy daly dohromady, ale tím, že se malé národy vytrhly a uvolnily. Evropský koncert byl zcela neslyšný, dokud jeho ticho nepřervaly první výstřely z Černé hory. Národy byly silné tam, kde říše byly slabé, a veškerý pokrok nynějšího zápasu se vyznačoval tím, že národ za národem vstával z mrtvých. Belgie je belgičtější než kdy dřív: nikdy nebyla tak nezdolná, dokud nebyla porobena. Polsko je polštější než kdy dřív: nikdy nebylo tak sjednocené, dokud nebylo rozdělené. Ze všeho tohoto třeštění a bolesti se jeden fakt vyjevil tak, jak může z výhně vystoupit věc nespalitelná: upřímnost, reálnost a věčnost svobodných, navzájem oddělených a svrchovaných národů Je to divná doba na řeči o Světovém státu, právě když se maličká knížata maličkých státečků ukazují jako silnější než vládce světa.

Mám jednu prostou malinkou otázečku, kterou bych rád položil všem, kdo by chtěli zdravý a lidský mír, ve který můžeme v Evropě doufat, v železný mír mezinárodního militarismu. Zejména bych se rád zeptal kohokoliv, kdo se, podobně jako já, hlásí k označení liberál. Popírá-li spravedlnost války, popírá i spravedlnost vzpoury? Představme si, že Světový stát existuje, představme si, že nejsou uznávány vlajky ani hranice, že neexistují jiné uniformy, než stejnokroj posvátného kospomolitního policisty. Popírá právo části Světového státu povstat proti zbytku, pokud se považuje za přemoženou tyranií, tak jak povstali Francouzi v osmnáctém století? Zakazuje-li vzpouru, zakazuje první princip liberalismu. Připouští-li vzpouru, připouští válku, toliko zbavenou písní a emblémů, které jí dávají poesii a zvláštnost. Světový stát by směl střílet své válečné zajatce, to je téměř jediný rozdíl

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 215-218, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

22. května Jak se správně dívat na Prusy (Illustrated London News)

Od té doby, co jsem tu psal naposledy, jsem prožil zcela novou zkušenost, být nemocen se tomu říká, která při vší své triviálnosti v poměru ke tragédiím kolem, byla tak blízko smrti, že by kohokoliv rozumného dovedla k laskavosti a pokoře. A nemyslím si, že by tomu bylo jinak. Nemám žádnou „krvelačnost“, ať už je to cokoliv. Nemyslím, že bych nenáviděl třeba i nepřítele. Kultuře takové nenávisti dal svou význačnou autoritu pan William Watson, a říká, že „bychom si měli vzít poučení z nepřítele“, tedy vzít si stránku z jeho knížky. Jenže já nechci německou knížku, ani žádnou stránku z ní. Myslím, že je to knížka, bez níž je knížka gentlemana úplná. Ani nijak zvlášť nechci psát o válce, spíš bych psal o všem ostatním. Chtěl bych napsat ohromný miltonovský epos a nazval jej „Paradox znovunabytý“. Ale oceány univesalismu a toleranci ponechávají beze změny prostou intelektuální jistotu, již jsem měl a mám—že totiž výmluvný a efektivní Prus je nepřítelem lidského rodu, rakovinou, která zabila Německo a zabila by i Evropu. I kdybych byl tak zmrtvělý a odpovědný jako Browningův papež, pořád bych o Junkerovi mohl říct, jako o hraběti Gudovi:

Mohl bych totiž dnes zemřít,
A jak bych si mohl troufat zemřít, nechaje jeho žít?

Vždy je třeba pamatovat, že Němci o sobě právem tvrdí, že jsou kultivovaní a že reprezentují kulturu. Je to tak. Žádní bílí lidé nejsou, v pouhém světle přírody, takoví divoši. Nemo repente fit Tirpitzimus (hříčka s klasickým citátem z Juvenala Nemo repente fit turpissimus nikdo nedosahuje hlubin podlosti, zde nahrazeni narážkou na jméno německého admirála Tirpitze a možná jeho důrazu na ponorkovou válku pozn. překl.) Cokoliv je v nich zlého, cokoliv nečistého, cokoliv má v nich špatnou pověst—ano, to vskutku pěstovali, a kultivovali a to vysvětluje paradox milých Němců a strašného Německa. Je totiž v povaze jedu, že působí na různé lidi v různé míře, a i ten nejpříčetnější Prus tak v sobě má nepříčetné místo, ten výsledek své kultury. Kdesi jsem myslím před léty poznamenal, že mohu důvěřovat člověk nevzdělanému, ale ne člověku špatně vzdělanému. A přesně to je náš důvod, proč dnes dáváme přednost zanícenosti Srbska před zaníceností Pruska. Samozřejmě není pravda, že by všichni Prusové uráželi vězně nebo vraždili děti. Je ale pravda, že všichni Prusové jsou vychováváni se špatným přístupem k takovým věcem, a jsou vyučováni v tom, aby cosi nádherného viděli spíše v úspěšném tyranu než v rázném otroku. Je také pravda, že každý Prus je vyučován v tom, že nemůže být nikdy otrokem, ale vždy může být tyranem, pokud se tak rozhodne. Toto sebeuspokojení je výlučným pramenem všech dalších okázalejších a senzačnějších zel. A není třeba ani zlé vůle ani trpkosti k tomu, aby člověk viděl, že jediným lékem na to je zničující vojenská porážka. Krátce řečeno, bojujeme proti úsměvu, který žádným jiným způsobem z tváře nezmizí. Ať už se nejdřív v karpatských průsmycích nebo vosgézských stržích stane cokoliv, je jen jediné údolí, do něhož bude nakonec německé vojsko vehnáno—a to se jmenuje Údolí pokoření.

Celá věc ale má jeden aspekt, na němž většina našich novin trvá příliš málo, a některé z nich vůbec. Je to přitom záležitost, již je třeba mít zvláště na zřeteli, a to právě proto, že nám umožňuje zachovat srdce horoucí, ale hlavu chladnou. A logika a trpělivost jsou nezbytné pro spravedlnost či i pro úspěšnou mstu. Mám tím na mysli fakt, že Prusovo počínání v poslední době nám nade vší pochybnost ukazuje, že hlavu chladnou nemá, ať už je to s jeho srdcem jakkoliv. Existuje nebezpečí, že v odsuzování nesmírnosti jeho zločinu můžeme přehánět nesmírnost jeho moci. Zachovává si svou pantomimickou zálibu v dělání věcí ve velkém, praktické výsledky ale ve stejné míře velké nejsou. Případy jako Lusitania probouzejí maximum zášti, škody ale nadělají minimum. Zdá se divné označit Lusitanii za minimum, mluvím ale o vojenské či námořní škodě posuzované válečnou vědou. Stoupenci Německa zvedali ruce v hrůze nad Srbskem, protože jeho poslední král byl zavražděn, alespoň to ale byl král, a byl nástrojem zahraničního vměšování a zahraniční tyranie. Co ale přineslo Německu dobrého, že zavraždilo pana Charlese Frohmana? (americký divadelní ředitel, zahynul na Lusitanii pozn. překl.) Ve vojenském smyslu, abychom užili Bismarckovu fráze, by nestálo za kosti jednoho pomořanského granátníka vyhodit do povětří deset takových lodí s deseti takovými davy cestujících. Morálně vzato to byl ohromný zločin, jako válečný akt to ale byla velká bezvýznamnost. Lidsky vzato jsme přišli o dobrou loď. Ale nelidsky vzato—totiž teutonsky nahlíženo—přišli o dvě dobrá torpéda. Tyto velké výletní lodi mají jen jakousi barnumskou slávu, jejich velikost a rychlost jim dodává zajímavosti, která se pojí se zrůdami. Ale naši nepřátelé potopením největšího atlantického parník uškodili Britskému impériu asi tolik, jako kdyby Indické impérium zdolali zastřelením největšího indického slona. Udělali to, že si přidělali ohromnou spoustu živých nepřátel, aniž by přidali těch mrtvých. Někteří lidé mluvili s hrůzou a jiní s obdivem o německé zdatnosti a účelnosti, ale tyhle záležitosti vůbec účelné nejsou a ti, kdo se jich dopouští nemohou být zdatní v žádném zmužilém smyslu. Je to vražda, ale je to také sentimentalita. Je to zločin z vášně, a to druhu podobného sebevraždě.

Tohle je pravda, kterou chceme Němcům říct—že jejich činy jsou hrozné, ale ne strašné. Naděje, která Německu zbývá spočívá výlučně v této představě, že se mu podaří nad všemi našimi městy a hrabstvími rozestřít jakousi noční můru. Ze všech lišáckých věcí, které kdy řekl velký Napoleon, byla jedna z nejlišáčtějších tahle: „Nikdy nedělej, co chce nepřítel.“ Přítomný nepřítel chce, abychom se chvěli hrůzou a odporem ještě víc, než chce, aby tekla naše krev, a je na nás, kteří nemůžeme v bitvě prolít svou krev, abychom alespoň ukázali, že Angličany hned tak něco neroztřese. A právě to masa Angličanů ukazuje, vyjma toho , když je popadne hysterie od pár nezodpovědných plátků. Když Nadčlověk shodí asi tak sto bomb a zabije leda tak jednu ženu v Southend (což věru není nejzářivější démant v britské koruně) truchlíme pro jednu ženu, ale stovce bomb se smějeme. Smějeme se jim, protože jsou k smíchu. A pokud takové veselí někdo považuje za unáhlené nebo marné, pak odpověď je velmi snadná: čtěte dopisy nebo naslouchejte řečem těch nešťastníků, kteří byli tam, kam míří německá děla a kam dopadají německé granáty a zjistíte, že jejich dopisy i povídání jsou plné neustálého vtipkování, což by mělo člověka přivést k tomu, aby se zastyděl nad svou smrtelnou vážností nad míjejícími Zepelíny nebo nahodile dopadnuvší bombě. Pokud se ti, kdo viděli německá vítězství pořád dokážou smát, pak se jistě smíme usmívat i my, kdo jsme neviděli nic než pruské nezdary. Tam na zelených polích francouzských, a ne v zelených westminsterských lavicích, jsou skuteční reprezentanti lidu Anglie a není nic reprezentativnějšího než mísení vší té tragedie s upřímnou a veselou fraškou. Ten nejnevzdělanější kluk v zákopech je více hoden být krajanem Shakespearovým a Dickensovým než ti, kdo převrací anglický jazyk k k chvále neanglického pesimismu. Vojáci si stále nárokují, a my si budeme dál nárokovat, právo říkat ne jen „Svatý Jiří za Anglii“, ale „Svatý Jiří pro Veselou Anglii“ až bude vše hotovo.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 211-214, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988