22. května Jak se správně dívat na Prusy (Illustrated London News)

Od té doby, co jsem tu psal naposledy, jsem prožil zcela novou zkušenost, být nemocen se tomu říká, která při vší své triviálnosti v poměru ke tragédiím kolem, byla tak blízko smrti, že by kohokoliv rozumného dovedla k laskavosti a pokoře. A nemyslím si, že by tomu bylo jinak. Nemám žádnou „krvelačnost“, ať už je to cokoliv. Nemyslím, že bych nenáviděl třeba i nepřítele. Kultuře takové nenávisti dal svou význačnou autoritu pan William Watson, a říká, že „bychom si měli vzít poučení z nepřítele“, tedy vzít si stránku z jeho knížky. Jenže já nechci německou knížku, ani žádnou stránku z ní. Myslím, že je to knížka, bez níž je knížka gentlemana úplná. Ani nijak zvlášť nechci psát o válce, spíš bych psal o všem ostatním. Chtěl bych napsat ohromný miltonovský epos a nazval jej „Paradox znovunabytý“. Ale oceány univesalismu a toleranci ponechávají beze změny prostou intelektuální jistotu, již jsem měl a mám—že totiž výmluvný a efektivní Prus je nepřítelem lidského rodu, rakovinou, která zabila Německo a zabila by i Evropu. I kdybych byl tak zmrtvělý a odpovědný jako Browningův papež, pořád bych o Junkerovi mohl říct, jako o hraběti Gudovi:

Mohl bych totiž dnes zemřít,
A jak bych si mohl troufat zemřít, nechaje jeho žít?

Vždy je třeba pamatovat, že Němci o sobě právem tvrdí, že jsou kultivovaní a že reprezentují kulturu. Je to tak. Žádní bílí lidé nejsou, v pouhém světle přírody, takoví divoši. Nemo repente fit Tirpitzimus (hříčka s klasickým citátem z Juvenala Nemo repente fit turpissimus nikdo nedosahuje hlubin podlosti, zde nahrazeni narážkou na jméno německého admirála Tirpitze a možná jeho důrazu na ponorkovou válku pozn. překl.) Cokoliv je v nich zlého, cokoliv nečistého, cokoliv má v nich špatnou pověst—ano, to vskutku pěstovali, a kultivovali a to vysvětluje paradox milých Němců a strašného Německa. Je totiž v povaze jedu, že působí na různé lidi v různé míře, a i ten nejpříčetnější Prus tak v sobě má nepříčetné místo, ten výsledek své kultury. Kdesi jsem myslím před léty poznamenal, že mohu důvěřovat člověk nevzdělanému, ale ne člověku špatně vzdělanému. A přesně to je náš důvod, proč dnes dáváme přednost zanícenosti Srbska před zaníceností Pruska. Samozřejmě není pravda, že by všichni Prusové uráželi vězně nebo vraždili děti. Je ale pravda, že všichni Prusové jsou vychováváni se špatným přístupem k takovým věcem, a jsou vyučováni v tom, aby cosi nádherného viděli spíše v úspěšném tyranu než v rázném otroku. Je také pravda, že každý Prus je vyučován v tom, že nemůže být nikdy otrokem, ale vždy může být tyranem, pokud se tak rozhodne. Toto sebeuspokojení je výlučným pramenem všech dalších okázalejších a senzačnějších zel. A není třeba ani zlé vůle ani trpkosti k tomu, aby člověk viděl, že jediným lékem na to je zničující vojenská porážka. Krátce řečeno, bojujeme proti úsměvu, který žádným jiným způsobem z tváře nezmizí. Ať už se nejdřív v karpatských průsmycích nebo vosgézských stržích stane cokoliv, je jen jediné údolí, do něhož bude nakonec německé vojsko vehnáno—a to se jmenuje Údolí pokoření.

Celá věc ale má jeden aspekt, na němž většina našich novin trvá příliš málo, a některé z nich vůbec. Je to přitom záležitost, již je třeba mít zvláště na zřeteli, a to právě proto, že nám umožňuje zachovat srdce horoucí, ale hlavu chladnou. A logika a trpělivost jsou nezbytné pro spravedlnost či i pro úspěšnou mstu. Mám tím na mysli fakt, že Prusovo počínání v poslední době nám nade vší pochybnost ukazuje, že hlavu chladnou nemá, ať už je to s jeho srdcem jakkoliv. Existuje nebezpečí, že v odsuzování nesmírnosti jeho zločinu můžeme přehánět nesmírnost jeho moci. Zachovává si svou pantomimickou zálibu v dělání věcí ve velkém, praktické výsledky ale ve stejné míře velké nejsou. Případy jako Lusitania probouzejí maximum zášti, škody ale nadělají minimum. Zdá se divné označit Lusitanii za minimum, mluvím ale o vojenské či námořní škodě posuzované válečnou vědou. Stoupenci Německa zvedali ruce v hrůze nad Srbskem, protože jeho poslední král byl zavražděn, alespoň to ale byl král, a byl nástrojem zahraničního vměšování a zahraniční tyranie. Co ale přineslo Německu dobrého, že zavraždilo pana Charlese Frohmana? (americký divadelní ředitel, zahynul na Lusitanii pozn. překl.) Ve vojenském smyslu, abychom užili Bismarckovu fráze, by nestálo za kosti jednoho pomořanského granátníka vyhodit do povětří deset takových lodí s deseti takovými davy cestujících. Morálně vzato to byl ohromný zločin, jako válečný akt to ale byla velká bezvýznamnost. Lidsky vzato jsme přišli o dobrou loď. Ale nelidsky vzato—totiž teutonsky nahlíženo—přišli o dvě dobrá torpéda. Tyto velké výletní lodi mají jen jakousi barnumskou slávu, jejich velikost a rychlost jim dodává zajímavosti, která se pojí se zrůdami. Ale naši nepřátelé potopením největšího atlantického parník uškodili Britskému impériu asi tolik, jako kdyby Indické impérium zdolali zastřelením největšího indického slona. Udělali to, že si přidělali ohromnou spoustu živých nepřátel, aniž by přidali těch mrtvých. Někteří lidé mluvili s hrůzou a jiní s obdivem o německé zdatnosti a účelnosti, ale tyhle záležitosti vůbec účelné nejsou a ti, kdo se jich dopouští nemohou být zdatní v žádném zmužilém smyslu. Je to vražda, ale je to také sentimentalita. Je to zločin z vášně, a to druhu podobného sebevraždě.

Tohle je pravda, kterou chceme Němcům říct—že jejich činy jsou hrozné, ale ne strašné. Naděje, která Německu zbývá spočívá výlučně v této představě, že se mu podaří nad všemi našimi městy a hrabstvími rozestřít jakousi noční můru. Ze všech lišáckých věcí, které kdy řekl velký Napoleon, byla jedna z nejlišáčtějších tahle: „Nikdy nedělej, co chce nepřítel.“ Přítomný nepřítel chce, abychom se chvěli hrůzou a odporem ještě víc, než chce, aby tekla naše krev, a je na nás, kteří nemůžeme v bitvě prolít svou krev, abychom alespoň ukázali, že Angličany hned tak něco neroztřese. A právě to masa Angličanů ukazuje, vyjma toho , když je popadne hysterie od pár nezodpovědných plátků. Když Nadčlověk shodí asi tak sto bomb a zabije leda tak jednu ženu v Southend (což věru není nejzářivější démant v britské koruně) truchlíme pro jednu ženu, ale stovce bomb se smějeme. Smějeme se jim, protože jsou k smíchu. A pokud takové veselí někdo považuje za unáhlené nebo marné, pak odpověď je velmi snadná: čtěte dopisy nebo naslouchejte řečem těch nešťastníků, kteří byli tam, kam míří německá děla a kam dopadají německé granáty a zjistíte, že jejich dopisy i povídání jsou plné neustálého vtipkování, což by mělo člověka přivést k tomu, aby se zastyděl nad svou smrtelnou vážností nad míjejícími Zepelíny nebo nahodile dopadnuvší bombě. Pokud se ti, kdo viděli německá vítězství pořád dokážou smát, pak se jistě smíme usmívat i my, kdo jsme neviděli nic než pruské nezdary. Tam na zelených polích francouzských, a ne v zelených westminsterských lavicích, jsou skuteční reprezentanti lidu Anglie a není nic reprezentativnějšího než mísení vší té tragedie s upřímnou a veselou fraškou. Ten nejnevzdělanější kluk v zákopech je více hoden být krajanem Shakespearovým a Dickensovým než ti, kdo převrací anglický jazyk k k chvále neanglického pesimismu. Vojáci si stále nárokují, a my si budeme dál nárokovat, právo říkat ne jen „Svatý Jiří za Anglii“, ale „Svatý Jiří pro Veselou Anglii“ až bude vše hotovo.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 211-214, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s