Mírová horečka (29. května 1915 Illustrated London News)

May 29, 1915 The Peace Fever
Je zvykem mluvit o válečné horečce, ale v těch, kdo ji stále projevují, je mírová horečka mnohem horečnatější. Pro tyto lidi není mír ani tak předsudek, jako spíše mánie. Říká se, že v útulcích pro choromyslné žije jakýsi typ člověka, který si myslí, že jsou kuře. Ale i on jen trochu přehání svůj legitimní nárok, že svoje záležitosti zná nejlíp. Je příliš skromný na to, aby se přihlásil k tvrzení, že všichni lidi jsou kuřata. Právě to je ale tvrzení, ke kterému se hlásí extrémní pacifista: o člověku totiž mluví, jako by mluvil o nějakém jiném živočichovi, jako kdyby přírodovědec člověka řadil k drůbeži jen proto, že má dvě nohy. Nohy lze použít i k jinému účelu než k utíkání, a nejvyšší morální a duševní síly člověka lze použít i k jiným účelům než k udržování míru. Pouhý pacifismus nedokázal v této krisi plně podporovat cokoliv či kohokoliv, včetně svých nejlepších představitelů, a to z naprosto jednoduchého důvodu, že je totiž pouhý pacifismus morálně špatný. Pouhý mír nenaplňuje srdce, neuspokojuje svědomí, ba ani city. Slyšel jsem o člověku s vysoce nepříjemnou schopností zastavit své srdce a lidé velkorysého a civilizovaného rodu mohou jen odmítnout důvod ke spravedlivému hněvu a boji umělým zastavením srdce.

Jedním z důsledků je to, že ti pacifisté, kteří jsou příliš staří na to, aby se své nauky zcela zřekli, a příliš zdravé mysli, aby ji zcela naplňovali, jsou nuceni k nanejvýš mimořádným kompromisům. Například jeden z našich nejbrilantnějších a nejidealističtějších liberalistů přiznal, že úplný mír by bylo možné ve světě nastolit tak, jak byl nastolen římský mír, tedy ústřední ozbrojenou mocí nadřazenou jakékoliv jiné síle, která by mohla vytáhnout do pole. Zdálo se, že připouští, že haagská konference by musela být vybavena takovými donucovacími pravomocemi, pokud by měla být k něčemu dobrá. Dodal ale, že on sám by dával přednost tomu, aby to byla spíše námořní než vojenská moc. To mi přijde jako ohromující příklad naprosto smysluprosté umírněnosti lidí, kteří přišli o svá dogmata, ale žádná jiná nemohou najít. Ústřední moc udržující pořádek po celém světě by mohla být, jak si tenhle autor bude myslet, úsvitem politické dokonalosti. Může to být, a to bych si zase myslel já, zlý sen politického útisku. Nedokážu si ale představit, proč by měl být akt útisku jakkoliv lepší, když se ho dopouštíte na lodi, a proč by měl být nějaký akt míru a spravedlnosti jakkoliv horší, protože ho konáte v botách a chodíte při tom po suché zemi. Těžko soudit, co je „křesťanštějšího“ (užívám slovo, které užívají ti lidé) na tom, když se do věcí druhých lidí vměšujete lidí lodním dělem namísto polního kanónu. Je také samozřejmě zjevné, že donucení kosmopolitním loďstvem by nebylo ani kosmopolitní, protože nemůže být universální. Může zuřit válka mezi Maďary a Poláky a může trvat věčně, protože Varšava opravdu není přímořské letovisko. Na druhou stranu, kdyby se kdokoliv pokusil o cokoliv na Hebridách nebo ostrovech v Anglickém kanálu, to by jim pak mezinárodní tolstojovská flotila řádné zatopila. Mám strašlivé vidění nešťastného mírotvorce plujícího kolem a dokola Evropy v obrovské lodi s obrovským kanonem, zakopávajícího o všechny možné mysy a ostrovy, ale marně usilujícího zastavit nějakou válku kdesi uprostřed Ruska. Podávám tento jeden příklad ze stovky jiných jen k tomu, abych ukázal, do jakého beznadějného chaosu kompromisu upadly mysli i těch nejzdatnějších filosofů míru. Protože jsou to lidé, protože to jsou Evropané, protože to jsou dědici starší a zmužilejší morálky, nemohou zkrátka v tuto chvíli plně vynutit kvakerskou nauku podpory jakéhokoliv míru proti jakékoliv válce. Jenže jako všichni lidé, kteří přišli o své první principy, se snaží něco najít a někde stanovit hranice a nakreslit čáru a kreslí ji všude jinde než na správném místě. Budou rozlišovat mezi pozemní a námořní válkou, mezi koloniálními válkami a kontinentálními válkami, mezi válkami proti kulturním národům a nekulturním národům, mezi válkami, ke kterým se přistupuje pomalu a diplomaticky a válkami, které jsou rychlé a náhlé. Nějak se ale nemohou dobrat k prostému rozlišení mezi válkami, které jsou správné a válkami, které jsou nesprávné.

Vidím, že pan H. G. Wells, jehož nesmírná imaginace a citlivost působí, že osobní úzkosti války pociťuje s živostí nezbytnou pro velkého spisovatele, znovu sní o svém starém ideálu o státním míru pro celou planetu. V zajímavém článku v Daily Chronicle zdůrazňuje, že svět se musí podrobit buď tomu, nebo nekonečnému zmatku a bezpráví hrubých a ignorantských válek. Jak říká, máme na výběr mezi Světovým státem a válečnou stezkou. On pochopí, že nemluvím opovržlivě, ale docela vážně, když říkám, že pokud si mám vybrat, bez váhání volím válečnou stezku. Malé války trvaly v naprosté zuřivosti a zmatku, aniž by těm, kdo je vedli, bránily dělat velmi mnoho jiných věcí. Tak či onak se jim povedlo ukrást chvilku a vytesat Elginovy mramory nebo gotický kámen, víkend strávili se Sókratem nebo sv. Františkem, a našli si chvilku na postavení Giottovy věže. Ale tak, jak je postaven moderní svět, Haagská úmluva podpořená pěchotou, jízdou a dělostřelectvem jen dá pedantům zbraně hrdlořezů. V praxi bude skoro stejně nereprezentativní jako parlament. Pravděpodobně bude obzvláště podrobena imperiálnímu tahání za nitky, s nímž nyní válčí. Celé ono osvobození od středoevropské tyranie, které se nyní jeví možné, a z něhož se raduji právě tak jako pan Wells, nezačalo tím, že by se velké národy daly dohromady, ale tím, že se malé národy vytrhly a uvolnily. Evropský koncert byl zcela neslyšný, dokud jeho ticho nepřervaly první výstřely z Černé hory. Národy byly silné tam, kde říše byly slabé, a veškerý pokrok nynějšího zápasu se vyznačoval tím, že národ za národem vstával z mrtvých. Belgie je belgičtější než kdy dřív: nikdy nebyla tak nezdolná, dokud nebyla porobena. Polsko je polštější než kdy dřív: nikdy nebylo tak sjednocené, dokud nebylo rozdělené. Ze všeho tohoto třeštění a bolesti se jeden fakt vyjevil tak, jak může z výhně vystoupit věc nespalitelná: upřímnost, reálnost a věčnost svobodných, navzájem oddělených a svrchovaných národů Je to divná doba na řeči o Světovém státu, právě když se maličká knížata maličkých státečků ukazují jako silnější než vládce světa.

Mám jednu prostou malinkou otázečku, kterou bych rád položil všem, kdo by chtěli zdravý a lidský mír, ve který můžeme v Evropě doufat, v železný mír mezinárodního militarismu. Zejména bych se rád zeptal kohokoliv, kdo se, podobně jako já, hlásí k označení liberál. Popírá-li spravedlnost války, popírá i spravedlnost vzpoury? Představme si, že Světový stát existuje, představme si, že nejsou uznávány vlajky ani hranice, že neexistují jiné uniformy, než stejnokroj posvátného kospomolitního policisty. Popírá právo části Světového státu povstat proti zbytku, pokud se považuje za přemoženou tyranií, tak jak povstali Francouzi v osmnáctém století? Zakazuje-li vzpouru, zakazuje první princip liberalismu. Připouští-li vzpouru, připouští válku, toliko zbavenou písní a emblémů, které jí dávají poesii a zvláštnost. Světový stát by směl střílet své válečné zajatce, to je téměř jediný rozdíl

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 215-218, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s