Symbolika mrtvého letce (ILN 26. června 1915)

June 26, 1915 The Symbolism of the Dead Airman

Je nezdolným a nepohodlným faktem, že lidé mají duše: a jedním z výsledků je to, že během ozbrojených krizí se lidské události odehrávají jako v básni či dramatu. Duch umění přechází do ozbrojených sborů. Nejnahodilejší věci, které lidé říkají a dělají, dostávají jakousi strašnou významnost. Lidé jsou najednou symboličtí, jako sochy, a když člověk promlouvá, je to jako kdyby obraz jeho města či republiky pohnul svými mramorovými rty. Věci vyřčené bojovníky či dělníky v nejprudších a nejzoufalejších okamžicích jsou právě tak historické a reprezentativní jako nejstarodávnější heraldická hesla a nejpečlivější diplomatické definice. Když šli Danton a jeho přátelé na popravu, vyjádřil jeden z nich lítost nad tím, že po něm zůstala nějaká poesie, jejíž autorství si nyní může nárokovat policie. Danton odpověděl otřesně šťastným vtipem: „Tais-toi, dans une semaine tu feras assez de vers.“ V té větě je všechno, co má Francie velkého a hrozného: přesnost bystré průpovídky, brutalita pravdy, rodná atmosféra ironie, smělost francouzských armád, realismus francouzských románů, hrůza a smích a opovržení smrti. A je to tak i se spontánními rčeními méně logických a poetičtějších národů. I když je to otřepané a omleté stokrát hrubým sentimentalismem žurnalistů, ať si čtenář pro sebe a sám (ve správném rozpoložené a v pravé chvíli) pronese větu „Na Anglii, domov, a krásu“ a pocítí, jak hluboce národní je. Gainsborough a Romney, dámy a krajiny měkké dálkou, spojují i ve válce naše malé lásky a roztomilost země. Protože vojáci, kterým říkáme naši prostí (soukromí) vojíni, jsou vskutku vojíni velmi soukromí. A každý z nich pochoduje v rytmu velmi soukromé melodie, která se jmenuje „Dívka, kterou jsem nechal doma.“

Tuto překvapující symboliku lze, žel, viděl v oslnivé kariéře poručíka Warneforda, která v sobě vskutku má něco z oné ohromující prostoty a jednoty, která vytvořila tragedii Trafalgaru. Poslední pohled na velkého letce je příznačný. K tomu nejkrásnějšímu na Angličanovi patří jeho neschopnost mluvit francouzsky a dychtivost tak hovořit. Ještě více je ve vojenském umění, které si zvolil a jedinečné nádheře úspěchů, jichž v něm dosáhl. Před týdnem či dvěma jsem na této stránce řekl, že Angličan o válce vždy přemýšlí jako o jakémsi osobním experimentu, jako o hraní si na záškoláka. Celé umění létání mohlo být vynalezeno, aby poskytlo příležitosti pro tento speciální a ostrovní druh udatnosti. Pan H. G. Wells, jehož by bylo možné nazvat básníkem letectví, jednu ze svých posledních knih nazval „Angličan se dívá na svět“. Jak jsem poznamenal jinde, pan Wells je jedinečně anglický, a to včetně jisté isolace i nezodpovědnosti. V nápadu, že se Angličan na svět nejlépe podívá z jakéhosi létajícího koštěte na obloze je svérázná pravda. V tak anglickém hrdinovi, jako je Warneford je cosi současně vitálního i osamělého.

Dobrá věc totiž uvolňuje národy. Nejen je vysvobozuje z otroctví na konci války, vysvobozuje je ze stejnosti na jejím počátku. Špatný mír vskutku ničí hranice a poutá všechna plemena v poutech nápodoby: nápodoby, která může být nejupřímnější, je ale nicméně tou neubožejší, lichocením. Ale dobrá válka (totiž válka ex justa cusa) dává každému národu šanci být národem bez úzkoprsosti. A tak se myšlenka být „sportovcem“ začala být během onoho druhu imperiálního pacifismu narušovaného jen malichernými koloniálními válkami až trochu opovrženíhodná. Vzhledem k motivu rytířství a výzvy silným se anglická idea „sportovce“ stala čímsi vskutku čistým a mladým. Sama její frivolita má v sobě cosi božského. Lehkost létajících mužů se stává jakousi levitací světců. Slovo „sport“ má skutečně ušlechtilý význam: je to nejen sport pro nás a pro nepřítele smrt, ale pro naše hrdinu to byl i sport i smrt. Není proto třeba, aby v  našem zármutku bylo ošklivých grimas, protože ten člověk zemřel kvůli malému mechanickému neštěstí a ne v hodině slávy. Je samou esencí tohoto vyššího sportu, že dobrodruh je vždy připraven nejen zemřít pro velké věci, ale také zemřít pro ty malé. V tomto heroismu je, a musí být, trochu z onoho klukovského nepoměru, který přiměl mnohého Angličana srazit si na letní dovolené vaz nebo se utopit při pikniku na Temži. U velkých vůdců zemí velkých armád by to neprošlo, ale má to své místo. Nestěžujeme si na nespočet těsných vyhnutí se pohromám, kterými musí letec projít, než naostřil zbraň, která zabila draka oblohy. Připouštíme—či spíše předpokládáme—že musel denně umírat, než začal žít onen jeden nádherný týden života. Pokud můžeme přijmout ona neustálá rizika odehrávající se před velkým letem, jistě můžeme přijmout jedno, které se bude odehrávat po něm.

A tak, jak je tomu s prvkem sportu, je tomu i s prvkem vědy. Po materialismus, který z vědeckých mechanismů udělal modly, následovala celkově zdravá reakce, která jej proklela a odsoudila. Jenže, vskutku, pouhé odsouzení konstruktérství nebo chemie bylo stejně materialistické jako jejich pouhé odsuzování jako jejich pouhé uctívání. Důležitý je motiv a ne stroj. Pokus udělat z vědy náhražku náboženství byl jednoduše směšný. Někdo řekl: „Nevidím žádný smysl v ničem, nenávidím lidský rod, chtěl bych být mrtev, ale jsem rád, že vynalezli telefon: teď můžu v půli noci zavolat někomu koho nemám rád a říct mu něco, na čem mi nesejde.“ Ten člověk byl neinteligentní. Je však ještě neinteligentnější je svádět na telefon, že do něj nemáme říct, co by za něco stálo. Podobně by naděje fyzikálního výzkumu byly pošetilé, pokud by skutečně měly znamenat, že takové věci jako letectví mohou způsobit, že bude život stát za to. Být pitomý a zlý nad oblaky je to samé jako být pitomý a zlý pod nimi: a mraky, jakož i hvězdy, jsou v samotném mozku člověka, kamkoliv jde. Nedělá-li kutna mnicha, pak ještě méně dělají křídla anděla. A přece, stejně nevinnou radost, již cítí dítě, když „se kola točí“, může cítit anděl, když se dívá, jak se točí světy.

Bylo dojemně reportováno, že malý bratříček zahynulého letce pořád mluví o velkém vzdušném činu, a nikomu, kdo ví cokoliv o dětech, o tom nebude nutno cokoliv vyprávět. Je to právě tohle čisté a neposkvrněné potěšení z vědy, stejné jako z hračky velké jako svět, kterou potřebujeme namísto jakéhokoliv rozmrzení z nich. Všichni si dokážeme vzpomenout na čas, kdy jsme mávali projíždějícímu vlaku nebo poprvé hleděli mikroskopem na krystaly. Musíme být pořád připraveni mávat vlaku. Pořád víme, že diamant je krásný, byť obchodník s nimi krásný není. Bylo řečeno, že čert nemusí mít všechny dobré melodie: ani nemusí mít všechny špatné pachy. Když jsme byli ve školce, byla chemie stejně posvátná jako hagiologie. A v tomto smyslu, velmi odlišném od toho přítomného, skutečně existuje něco jako křesťanská věda. Ale desinfekcí vědy je svědomí. Když byla morální atmosféra očištěna, tak jako byla očištěna touto všeničící bouří, nabýváme znovu přirozeného potěšení v člověkem vytvořené magii. A není to víc patrné v žádném jiném symbolu, než ve velkém symbolu vzdušné bitvy, jíž bude tento jeden život a tato jedna smrt ústřední a plodnou legendou.

Udělali jsme správnou věc a obloha se nezhroutila: namísto toho jsme zdědili nebesa našich otců. Prošli jsme půlnocí materialismu, kdy byla nebesa jen prázdná. Obloha je tím, čím byla za starých časů: oknem všeho světa a vstupem do nesmrtelnosti. Sic itur ad astra.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 231-235, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Vítězství brané příliš vážně (ILN 19, června 1915)

June 19, 1915 On Taking Victory Too Seriously

Když se jeden přední německý novinář zabýval budoucnosti německého náboženství, zejména ve vztahu k německým misiím, řekl, že bude nadále nemožné se po válce sdružovat s anglickými protestantskými misionáři. A to nejen proto, že angličtí misionáři budou jistě naplněni zlobou a záští“, ale proto, že (podle autorova názoru) bude německé křesťanství „velmi odlišné od anglického křesťanství“. Bude to podle něj „křesťanství mužné, prodchnuté novým německým duchem“. Což, jak dodává, jej učiní obzvláště přitažlivým pro „mohamedány a pohany“.

Dalo by se podotknout, že sice „zmužilé křesťanství“ může být velmi vhodné pro mohamedány, ale nemusí pro ně být tak příhodné jako mohamedánství. Dalo by se také říci, že musí-li být křesťanství „nové“, pak nemusí být křesťanské. Také by stálo za to říct, že je to nespravedlivé vůči Turkům, protože pokud jsou ti ve válce stejně hrubí jako Němci, pak v míru jsou mnohem zdvořilejší. Nejdůležitější na celém podobenství je ale věc, od níž se mnozí budou raději držet zpátky. Významný autor a cestovatel pan Charles Buxton, který byl nedávno poraněn tureckými zabijáky pro své velké sympatie a služby balkánským národům, poskytl rozhovor Christian Commonwealth, který přináší (předpokládám, že korektně) jeho názory na možné urovnání s Německem. Jeho názory mi přijdou samy o sobě jedinečné a jedinečné zejména pro něj. Zdá se, že kárá ty, kdo doufají v konečné zlomení pruské moci, jako by naznačoval, že tak mocné, rozšířené a dobře vyzbrojené spojení nelze přivést do bezmoci. Je paradox, ale též velmi praktická pravda, že to, co je nezastupitelné, bývá též obvykle téměř nemožné. Pokud by nepřítel nebyl dost silný na to, aby nám dokázal ublížit, nebylo by nutné, ba ani ospravedlnitelné, abychom my ubližovali jemu. Ale pokud je to v každém případě dosti zvláštní přístup, je o to zvláštnější v případě pana Baxtona a jeho takřka romantických počinů. Dozajista by právě on neměl tvrdit, že je v posledku nemožné zlomit páteř velké říši s velkou vojenskou mocí. Pokud by bylo Turecko zanecháno mocné, pokud by bylo Turecko zanecháno jednotné, pokud by Turecko bylo ponecháno takové, jaké by podle všeho pan Buxton zanechal Německo, pak by Turci měli příliš zábavy se střílením Makedonců, než aby se obtěžovali střílet po něm. To, co pan Buxton považuje za nemožné, je právě to, čemu pan Buxton sám převážně napomáhal, aby se stalo. Zažil—a předpokládám, že schvaloval, osekání jedné z velkých výbojných říší na kontinentu do nejmenšího okraje toho, co si vydobyla. Nemohli jsme poslat Turky do jejich původní země, protože žádnou neměli, ukradené zboží jsme mohli zabavit jen do jisté míry. Vzali jsme jim ale—či spíše velmi udatní přátelé pana Buxtona na Balkáně jim vzali—abychom jim zabránili být mocností v tom smyslu, že by udržovali další národy v bezmoci. Neexistuje žádná morální omluva, která by bránila omezit Turky na něco málo víc než Konstantinopol, jež by současně nebyla morální omluvou na omezení Prusů na něco málo víc než Berlín. Pávě proto, že je to o tolik náročnější udělat, je o to potřebnější to udělat. A pokud to neuděláme, pokud Prusy neodzbrojíme tak, jak jsme odzbrojili Turky, pak vskutku, řečeno nedávno vyslovenými velmi moudrými slovy jednoho francouzského socialisty „bude největší kdy vynaložené úsilí lidského pokolení vynaloženo marně“.

Shodl bych se s panem Buxtonem na obecném pravidle, že žádný evropský národ by neměl být umenšen jen proto, že byl poražen. Nemohu ale pochopit, proč by měl vidět případ Turecka jako nějakou výjimku, a neviděl jako výjimku též případ Pruska. Výjimky to jsou z toho zásadního důvodu, že nacionalistickou toleranci neoplácí stejným způsobem. Nevloží své společenství do společenství evropského, vždy budou stát mimo ně, ať už jako vyvrhelové nebo jako invazní vojsko. Turci se postavili nade všechny národní city na základě předpokládaného nadpřirozeného práva, starého nyní tisíc let a teprve nyní poněkud opotřebeného. Přirozené právo je nepřirozenější než to mystické.

Hluboká nemožnost Pruska spočívá v posledku v tomto: narušilo mlčky přepokládané porozumění mezi všemi křesťanskými lidmi tím, že vzalo vítězství příliš vážně. Sláva je dobrá věc jen tehdy, pokud je to dobrý vtip. U všech ostatních národů byl úspěch oprávněnou marnivostí a ne bezprávnou pýchou. Francouzi byli přirozeně hrdí, že vjeli do bran téměř každého evropského města, ale byli také docela spokojeni s tím, že z nich posléze i vyjeli; a svých porážek si byli vědomi zrovna tak jako svých vítězství, zahalující sochu Štrasburku a zkoumajíc ránu Waterloo. Rusové byli přirozeně hrdí, že v roce 1812 zdolali nezdolného vojáka Revoluce, ale neopovrhli kvůli tomu Francií, ani nedávali najevo, že bojovat či vládnou má jen ten, kdo pojídá velká množství loje. Angličané byli přirozeně hrdí, že mají válečné loďstvo, které je jako knížka klukovských dobrodružství, i když ale porazili velkou cizí Armadu, nemluvili tak, jako by žádná velká cizí Armada nemohla v budoucnosti připlout. Pro zdravější skupiny evropských lidí vítězství zas není tolik, je to koneckonců příhoda, ne stav. Starý evropský názor skvěle vystihuje velký válečný epos o urozeném králi francouzském, který měl deset tisíc mužů, a ti když byli na nohou, tak byli na nohou, a když leželi, tak leželi, což je obdivuhodné shrnutí většiny vojenských postupů. Jenže Prusové tuhle předpokládanou rovnováhu bitev narušili tím, že na jednom vítězství vystavěli nadvládu, která má trvat věčně. Na sedanském bojišti postavili ne dočasnou trofej, ale věž věčné nestoudnosti. To, co se odehrálo během či po roce 1870 nebylo v první řadě sjednocení Německa, ale rozdělení Evropy: byla rozdělena na Němce a ne-Němce. Nastalo něco více než rasové dělení, nastalo dělení biologické. Mělo se mít za to, že je tu základní a fyzická nadřazenost: jako nadřazenost německého orla nad galským kohoutem. Prusku se proto nedalo a nemohlo věřit, že vedení Evropy převezme z času na čas, když na ně zrovna přijde řada. Prusko je anarchická velmoc v tom podstatném slova smyslu, že v sobě nemá rytmus a návrat k sobě živé věci. To je další hrozba neobyčejné německé mentality: že je totiž neustále ve stavu neustálé proměny, a to celkem vzato, proměny k horšímu. Ti, kdo se drží tančících dervišů pruské akademie, nemají ponětí, jaký další vířící nesmysl přijde. Pruští profesoři by jistě hájili kanibalismus, pokud by jim bylo dovoleno označovat jej za antropofagii. Posvátné zůstane navždy jen jedno dogma, dogma německé nadřazenosti. Jedné povinnosti nebude nikdy zbaven: povinnosti chválit sebe. Smí dělat cokoliv, jen kát se nesmí.

Tahle válka je náboženská. Pan Buxton vyčinil panu Johnu Buchanovi, že řekl, že musíme pokácet posvátné háje a oltáře nepřítele. Však vskutku je to poznámka obsahující symbolickou pravdu: v tom smyslu, že můžeme-li pokácet oltáře, bude méně třeba ničit lidi. Válka náboženská je mnohem racionálnější než válka rasová, může být ale i mnohem humánnější. Pouhá válka proti černochům by byla jen válkou proti všem černochům. Ale válka proti voodu, černošskému uctívání ďábla, by byla válkou proti černochům jen v té míře, pokud uctívají ďábla. Černá magie nemůže bát jen dědictví jako černá krev. Bylo by nutné respektovat svobodu a posvátnost země, do které by šli dobří černoši. Nepřejeme si proto samozřejmě pobít všechny Němce, nebo jim bránit být Němci, právě tak, jako jsme nezabili všechny Turky, ani jim nebránili být Turky. Namísto toho svrhneme modly a povzneseme lidi.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 227-231, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988.

Problém branné povinnosti (ILN 12. června 1915)

June 12, 1915 The Problem of Conscription

Velmi šarmantní toryovská dáma mi tuhle řekla „Ale pokud nezavedeme brannou povinnost teď, nezavedeme ji už nikdy.“ Vůbec nepochybuji, že je osobně právě tak patriotická, jako kdokoliv jiný, ale to co řekla, bylo něco par excellence nepatriotického. Je to právě tak nepatriotické, jako podobný pocit na druhé politické „straně“, že úplnou prohibici je nutné prosadit nyní, protože nikoho příčetného by ji ani ve snu nenapadlo zavést nikdy jindy. V tuto chvíli si patriot nebude přát ani odvody ani prohibici, ani nic jiného, vyjma zdolání Němců. Zda nám v tom branná povinnost pomůže, nebo budou překážet, je otázka pro úřady a vládu, a i pro ně to bude těžká věc. Pokud to chtějí, musíme jim to dát, ne proto, že jsou to nejlepší představitelní lidé, kteří by mohli rozhodnout, ale proto, že to jsou jediní lidé, kteří mohou rozhodnout. Pokud neustále naříkáme po člověku, který by měl „génia pro vládnutí“ jen tím prokazujeme, že nám žalostně schází právě tak ušlechtilý dar—postrádáme génia k tomu, aby nám bylo vládnuto. Pokud mi lékař, kterého žádám, aby mi zachránil život, řekne, že nemůže zachránit mou nohu, je nutné ji amputovat. Vejde-li však s úsměvem a velkým nožem a praví: „Tu nohu vám nikdy neamputují, pokud ji neuřízneme teď,“ pak se mým nohám vrátí jejich normální schopnost buď doktora skopat ze schodů, nebo utéct pryč. Poté mu napíšu dlouhý a přátelský dopis, ve kterém vyložím svou filosofickou posici, že svou nohu nechávám rád považovat za důvod a ne jen za příležitost a dokonce nabídnu, že se úplně obejdu bez potěšení amputace, než bych jen vyměnil úd za zkušenost.

Když dospějeme do stadia rozhodnutí, musíme, jak to dělá každá demokracie na světě, dělat, co se nám řekne, a čím pevnější je demokracie, tím pevnější je i disciplína. Jelikož jsme ale ve stadiu zvažování, nemůžeme udělat nic lepšího, než pečlivě uvážit všechny prvky situace, zejména však ty méně zřejmé a méně otřepané. I pro vojenské záležitosti, stejně jako pro jiné platí, že spěchat se má pomalu, že příliš mnoho kuchařů přesolí polévku, že kdo chce příliš, nedostane nic—a především, že lidé, se kterými se jeden vypořádává, jsou smrtelně nevědomí. Vzít pušku za špatný konec a obrátit ji pažbou k nepříteli není větší omyl, než chytit za špatný konec člověka a obrátíte jeho myšlenky k tomu, co jej ve válce odpuzuje, namísto toho, co jej inspiruje. Tento fatální omyl vidíme v samotných Prusech, kteří zasedli, aby vydedukovali chování Irů, Belgičanů, Italů a Američanů, jako by to byli pouze jednotky v kalkulaci, a výsledkem byla řada nejdivočejších a nejhorších dohadů učiněných kdy o lidech. Zejména a v nejvyšší míře byli Němci nevědomí o Angličanech. Doufám, že nebudeme také muset říci, že i Angličané byli nevědomí o Angličanech.

Nu, mezi všemi nynějšími řečmi o odvodech a povinné vojenské službě, tu je jeden lidský a historický fakt, který je třeba mít na paměti, a který si milionáři a podnikaví lidé nepamatují jednoduše proto, že nevědí jak. V nouzi a nebezpečí je vždy nejlepší spolehnout se na návyky. Zvyky lidi nezpomalují, naopak jim dodávají na rychlosti. Může existovat devětadevadesát důmyslných a elegantních způsobů, jak si nazout boty: ale když si je člověk potřebuje nazout, aby stihl vlak, je lepší nazout si je tak, jak si je člověk nazouvá obyčejně, jednoduše proto, že to zabere méně času a vyhne se tím nepředvídaným zádrhelům. Lidé povolaní náhle bojovat, budou nejlépe bojovat nějakým způsobem, který znají, tak jako člověk ohrožovaný kyjem jej odrazí rukou a ne nohou. Angličané toho vybojovali zrovna tolik, co každý jiný národ v Evropě, ale vždycky to dělali svým zvláštním způsobem. Vždy byli zastoupeni silným, ale poměrně malým sborem, který vícekrát zcela obrátil vývoj situace na evropských bojištích. Postavení důstojníka vůči jeho mužům nemá nelidskou nadřazenost Němců, ani realistický utilitarismus Francouzů. Je to, se svými slabostmi i přednostmi, specificky anglický vztah mezi gentlemanem a „člověkem“. Poutem mezi nimi není ani tak militarismus, jako spíše sport. Zcela podstatný je pro takový vztah jakýsi ostrovní smysl svobody. Může v něm být snobismus a nemálo sentimentu, ale zapřisáhlé a výslovné otroctví je proti samotné jeho povaze. Nu a velké kontinentální státy nemají pocit, že ve státním donucování je nějaké otroctví, a to z velmi prostého důvodu. Národy, které mají velké armády pro velké hranice je znovu a znovu hájily s universální udatností, kterou lze právě tak málo vynutit jako koupit. Mají proto hrdinské vzpomínky na armády složené z branců. Voják revoluce byl nucen jít do boje, ale necítil se donucen—

Or all the shouting boys in Lombardy

Behind the young Napoleon charging through (či všichni pokříkující hoši za  mladým Napoleonem razící vpřed)

Ale naše vojenské vzpomínky nebyly onoho druhu, jednoduše proto, že neměly ono měřítko. V našich nejlepších bojích byla vždy obsažena idea individuálního dobrodružství, tak jak byla obsažena i v našem kolonisování. Průměrný anglický dělník rozumí myšlence svého syna utíkajícího na moře. Skrytě se synem sympatizuje, pravděpodobně očekává, že se vrátí zpět jako admirál. Chápe důstojnost vesnického budižkničemy nebo i vesnického idiota, když odejdou s verbujícím seržantem ověšení stužkami, už mladého muže vidí celého pokrytého Viktoriinými kříži. Ale průměrný anglický dělník by nerozuměl donucení, kdyby se tomu říkalo donucení, a pokud by to mělo přijít od náležitých státních činovníků, tím hůř. Na státu mu nesejde, i když na zemi mu záleží velmi. Nejspíš právě s poukazem na tohle poněkud nahodilé dělání věcí, řekl onen pokud kousavý Irčan, velký vévoda Wellington, že anglická armáda je špína země. Stejně dobře jako kdokoliv jiný ale věděl, že tahle neobyčejná směska amatérů a tuláků a trestanců dokáže držet pohromadě a obstát svým vlastním hrdinstvím, a oni vydrželi déle, než on sám očekával. A vážně pochybuji, že by Wellington v půli války nebo v předvečer nevyhnutelných bitev špínu země vyměnil za sůl země, jíž byla plná armáda Francie.

Abych ukázal, že tu jde o věc čistě praktickou, týkající se armád, jež jsou již v plné aktivitě, vezmu ji, jako by ovlivňovala můj vlastní ideál. Věřím, že nejzmužilejší vládou pro lidi je čistá demokracie. Myslím, že se takto osvědčila v místech, kde již zakořenila. Pouzí reakcionáři, kteří tvrdí, že demokracie nemohou vládnout nebo bojovat, musí vysvětlit, jak nejlépe dovedou, příklad moderní Francie, kde téměř nikdo nemluví nesmysly, a to jednoduše proto, že celý francouzský lid nechce, aby se žádné nesmysly vykládaly. Kdyby se ale britské úřady pokusily z Británie udělat mezi dvěma německými kanonádami čistou demokracii, musel bych si pomyslet, že je opustil rozum. Vytvořit společnost s občanem Smith-Dorrienem a občanem Thomasem Atkinsem k zabránění tomu, aby chudý říkal bohatému sire, nebo k donucení bohatého, aby říkal sire chudému, vyhnat z mysli křupana ideu, že nejlepší věc na světě je být gentlemanem—je cosi, co stát ve válce nemůže udělat, ani mu to nelze udělat. Tahle naše stará nešťastná země, zastižena nepřipravena, se všemi svými vulgaritami i velkorysostmi, všemi svými živými instinkty i mrtvými anomáliemi, bojuje takovými zbraněmi, jaké zvládá, proti čemusi, jehož hříchy se zdají sotva lidské. Potřebujeme vše, co nám historie společenské zvyklosti mohou dát, abych stáli pevně. Angličané musí zkrátka být Angličany, dokud Anglie nedojde vysvobození, a to jen proto, že musí zůstat při smyslech, doku toho období šílenství nepomine.

Je tu ještě jeden další zřetel, který bych předložil jako věc k rozhodnutí, i když i ten je na straně nejméně zastoupené v našem tisku. Když si Angličané od cizinců, zejména Němců, půjčují nějaké schéma společenské kázně, mají nešťastný zvyk udělat z něj cosi jiného, cosi nejen nepopulárního, ale i nepraktického. Kopírovali takhle v poslední době dvakrát. Prvním případem byla povinná školní docházka, druhým případem bylo povinné pojištění. Ani jeden z příkladů nepovažuji za povzbudivý

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 223-227, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988.

Zač bojujeme (ILN 5, června 1915)

June 5, 1915 What We Are Fighting For
Kdybych byl Velký Inkvizitor, pokusil bych se ze světa vypálit ani ne tak jistá přesvědčení, jako spíše jisté fráze. O vyznáních bych se s lidmi přel, ale za slogany bych je zabíjel. I bez toho lze mnohého dosáhnout dobrovolnou askezí a sebezáporem. Žurnalisté mohou složit slib, že osm měsíců nepoužijí slov „silný muž“ a po uplynutí té doby mohou začít mít matnou představu, co jimi mínili, pokud vůbec něco. O velkých svátcích by se měli zdržet slov „přispět svým dílem“. Další fráze by ale měly být vykořeněny úplně, protože jsou součástí celého náhledu na život, který se prokázal jako opičácký a nestydatý. Tak, jak věci stojí, ucpávají tyhle fráze kanály lidského myšlení všude po světě. Jasné hereze, jako je fatalismus či antimomianismus, působí zle na jednání – činnost je při nich kažena myšlením. V těchto záležitosteh je ale myšlení kaženo jazykem. A to zejména týmž jazykem používaným pořád dokola. Jednu frázi o současné válce, pokud jsem ji zahlédl jednou, jsem viděl stokrát: „Nechceme lidi, kteří vedou řeči, ale lidi, kteří něco dělají.“ Ani nevím, kolik zmatků v těchto pouhých pár slovech je. Když nic jiného, tak je ve skromných možnostech lidské přirozenosti mluvit rozumně. Snad to nejlepší, co v současnosti může vynucený civilista pro svou zemi udělat, je to, že bude mluvit rozumně. Je také možné mluvit nesmysly, jak to dělají Němci, když (jak říkávají děti) „se do toho daj, bum bum“ a prochází anglickými lázněmi, nebo jak to dělají někteří Angličané, když se pokouší potlačit německou hudbu. Potom ta fráze samozřejmě znamená rozdělení lidí na dva různé druhy—ty kdo dokážou mluvit, a ty, kdo dokážou jednat. Je to idiotská jednoduchost, něco jako rozdělit lidi na ty, kteří mají sluch a ty, kteří mají čich. Nikdy nebylo, a není, nejmenšího důkazu, že jsou ony dvě schopnosti neslučitelné, a všechny největší historické důkazy dokládají, že obvykle jdou ruku v ruce. Danton, „který dupl nohou a ze země vyšly armády“ i Chatham, který poslal anglickou vlajku kolem světa, byli oba muži v první řadě a především slov. Dokázali dobře mluvit i dobře jednat a překážkou jim byli hlavně mocní tupci, kteří neuměli ani jedno ani druhé. Ale v rozporu s nejprostšími fakty se takhle absurdní nálepka pořád vleče s sebou a o člověku se často předpokládá, že dokáže udělat vše jen proto, že nedokáže nikomu říct, co dělá.

Dalšími nekonečnými kolejemi, do kterých mnozí z našich autorů zapadli, je fráze o boji s Němci jejich vlastními zbraněmi. Nu v první řadě, žádná rozumná osoba nikdy s nikjeho vlastními zbraněmi nebojuje. Nebude kousat žraloka, ani drápat tygra. Moudrý muž nebude své zásadní naděje skládat v možnost, že zamete s býkem. Při jeho vědeckých procházkách ho nezastihnete, jak se pokouší trpělivě bodnout sršně. Jeden by si myslel, že je dostatečně zřejmé, že vítězství nad protivníkem lze nejlépe dosáhnout ne používáním metod, které dobře zná, ale užíváním těch, s nimiž dobře obeznámen není. Když ale dojde na morální a intelektuální odlišnosti, zdá se, že se tento očividný truismus z myslí lidí vytrácí. Kdybychom byli ve válce s králem Kanibalských ostrovů, říkali by tihle lidé, že naši admirálové musí požírat své zajatce. Přinejmenším neprojevují ani nejmenší ponětí o jakémkoliv intelektuálním principu, který by od takového závěru ochránil. Jako by jim nedocházelo, že divochy nepožíráme ze stejného důvodu, kvůli kterému si je podmaňujeme: protože nejsme divoši. Nepolykáme prolitou lidskou krev ze stejného důvodu, pro jaký nespolkneme otroctví a pokořování: protože je nám z obojího zle. S lítostí si všímám, že dokonce i tak upřímný a lidský autor, jako je pan Blatchford, jemuž jsme všichni za tolik zavázáni, do stejných kolejí vklouzl též. Sarkasticky říká, že jisté formy odvety nesmíme proti Němcům používat proto, že naše vláda je k Němcům příliš laskava. Nu jisté speciální formy odvety mohou být správné nebo špatné, tvrdit ale, že ti, kdo je považují za špatné, mají nějaké zvláštní pochopení pro teutonismus, je pouhý nedbalý sentimentalismus. Tvrdil by pan Blatchford kupříkladu, že máme otrávit všechny studny, protože Němci studny trávili? A pakliže ne, tak proč? Skutečný důvod by byl samozřejmě stejný pro něj i pro mě, a měli bychom se takového počínání zdržet ne z respektu k Němcům, ale respektu k sobě.

Tento prostý princip musí být testem ve všech řečech o morálce metod. To je totiž výzva, která poltí svět ve dví. Bojujeme za lidskou sebeúctu: není možné, abychom přišli o to, zač bojujeme, i kdyby to mělo být kvůli tomu, abychom bojovali lépe. Prus se v úsilí o triumf nedrží ničeho, protože ničemu vyjma triumfu nerozumí. Když prohraje bitvu, je to pro něj, jako když zbožný člověk přijde o duši—něco, o čem doufá, že nebude těžké se tomu vyhnout, ale něco, čemu se zkrátka musí vyhnout a toto vyhnutí se bude tyčit nad vším, co je třeba snést. My ale nepřipustíme a nemůžeme připustit, aby naše spása závisela toliko na našem úspěchu. Nebudeme a nemůžeme smýšlet o porážce jako o tom nejhorším možném, zrovna tak jako nesmýšlíme o válce jako o tom nejhorším možném. Poražený Kosciusko či poražený Emmet pro nás porážkou nejsou zbaveni cti, poražený Bismarck bude jen odhaleným darebou. Nevyslovuji se tu k žádnému konkrétnímu případu, protože to vyžadovalo vědecké a vojenské vědomosti, které nemám, vyslovuji se ale jaký test je třeba použít a zejména jaký být nesmí. Ve středověku tuším říkávali že ďábel je opice Boží. V žádném věku se nesmí říkat, že jsme všichni opice ďáblovy. Když říkám „my“, myslím tím v prví řadě své vlastní krajany, dále pak naprosto odlišné národy zvané Irsko a Skotsko, a konečně všechny země, které mnohem déle než tisíc let udržovaly rytířství a lásku Křesťanstva. Jsou nyní téměř všechny, Bohu za to díky, zapojeny do obrany onoho rytířství a lásky a na prokázaných nepřátelích obého vykonávají spravedlnost bez špetky pochyb či strachu. Jedinou mez, již budou uznávat, je ona racionální, kterou jsem již vyslovil. Nemohou udeřit na ty, kdo by zničili jejich rytířství tak, že by je zničili sami. Bojovný duch, tak jak si ho vážíme, je totiž květem velmi mnoha dalších věcí, a nemůže od nich být oddělen. Jakási kuráž může existovat v nelítostném a velkomyslnosti prostém vojákovi, tak jak může existovat v nelítostním a velkomyslnosti prostém divokém praseti, ale není to onen druh odvahy, pro nějž naši bratří umírali, aby jej udrželi naživu. Zemřeli pro jistého ducha, jehož není snadné definovat, a ani jen není nutné definovat, pokud a dokud jej máme. Onen duch nemůže existovat bez dalších ctnostní vedle ctnosti odvahy: vždy v sobě má cosi, co hledí dopředu i dozadu, vzpomínku a příslib míru. Staré lehké cavalierské verše resonují dnes hlouběji a hrozivěji; v mnoha potemnělých anglických domech je slyšet mrtvý hlas jak praví:

I could not love thee, dear, so much
Loved I not Honour more. (tolik bych tě, drahá milovat nemohl, kdybych Čest neměl v lásce víc)

Právě tak je ale pravda, že taková zdravá a vojenská hrdost nemůže stát sama, ani nemůže vyrůstat z ničeho: musí mít co bránit, a mít něco, co stojí za to bránit. Je zrovna tak pravda, že duch Křesťanstva také říká:

I could not love thee, Honour, so much
I loved I not Goodness more. (Cti, tolik bych tě milovat nemohl, Dobrotu, kdych neměl v lásce víc)

Nemám ani žádných pochyb, že naše válka bude silnější o živý a výrazný pojem o tom, zač bojujeme, zatímco opuštění jeho podstaty by znamenalo pomalé vyschnutí všech zřídel naší odvahy. Nebojujeme totiž za cosi před námi, ale za cosi za námi: ne za impérium, ale za domov.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 219-222, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988