Zač bojujeme (ILN 5, června 1915)

June 5, 1915 What We Are Fighting For
Kdybych byl Velký Inkvizitor, pokusil bych se ze světa vypálit ani ne tak jistá přesvědčení, jako spíše jisté fráze. O vyznáních bych se s lidmi přel, ale za slogany bych je zabíjel. I bez toho lze mnohého dosáhnout dobrovolnou askezí a sebezáporem. Žurnalisté mohou složit slib, že osm měsíců nepoužijí slov „silný muž“ a po uplynutí té doby mohou začít mít matnou představu, co jimi mínili, pokud vůbec něco. O velkých svátcích by se měli zdržet slov „přispět svým dílem“. Další fráze by ale měly být vykořeněny úplně, protože jsou součástí celého náhledu na život, který se prokázal jako opičácký a nestydatý. Tak, jak věci stojí, ucpávají tyhle fráze kanály lidského myšlení všude po světě. Jasné hereze, jako je fatalismus či antimomianismus, působí zle na jednání – činnost je při nich kažena myšlením. V těchto záležitosteh je ale myšlení kaženo jazykem. A to zejména týmž jazykem používaným pořád dokola. Jednu frázi o současné válce, pokud jsem ji zahlédl jednou, jsem viděl stokrát: „Nechceme lidi, kteří vedou řeči, ale lidi, kteří něco dělají.“ Ani nevím, kolik zmatků v těchto pouhých pár slovech je. Když nic jiného, tak je ve skromných možnostech lidské přirozenosti mluvit rozumně. Snad to nejlepší, co v současnosti může vynucený civilista pro svou zemi udělat, je to, že bude mluvit rozumně. Je také možné mluvit nesmysly, jak to dělají Němci, když (jak říkávají děti) „se do toho daj, bum bum“ a prochází anglickými lázněmi, nebo jak to dělají někteří Angličané, když se pokouší potlačit německou hudbu. Potom ta fráze samozřejmě znamená rozdělení lidí na dva různé druhy—ty kdo dokážou mluvit, a ty, kdo dokážou jednat. Je to idiotská jednoduchost, něco jako rozdělit lidi na ty, kteří mají sluch a ty, kteří mají čich. Nikdy nebylo, a není, nejmenšího důkazu, že jsou ony dvě schopnosti neslučitelné, a všechny největší historické důkazy dokládají, že obvykle jdou ruku v ruce. Danton, „který dupl nohou a ze země vyšly armády“ i Chatham, který poslal anglickou vlajku kolem světa, byli oba muži v první řadě a především slov. Dokázali dobře mluvit i dobře jednat a překážkou jim byli hlavně mocní tupci, kteří neuměli ani jedno ani druhé. Ale v rozporu s nejprostšími fakty se takhle absurdní nálepka pořád vleče s sebou a o člověku se často předpokládá, že dokáže udělat vše jen proto, že nedokáže nikomu říct, co dělá.

Dalšími nekonečnými kolejemi, do kterých mnozí z našich autorů zapadli, je fráze o boji s Němci jejich vlastními zbraněmi. Nu v první řadě, žádná rozumná osoba nikdy s nikjeho vlastními zbraněmi nebojuje. Nebude kousat žraloka, ani drápat tygra. Moudrý muž nebude své zásadní naděje skládat v možnost, že zamete s býkem. Při jeho vědeckých procházkách ho nezastihnete, jak se pokouší trpělivě bodnout sršně. Jeden by si myslel, že je dostatečně zřejmé, že vítězství nad protivníkem lze nejlépe dosáhnout ne používáním metod, které dobře zná, ale užíváním těch, s nimiž dobře obeznámen není. Když ale dojde na morální a intelektuální odlišnosti, zdá se, že se tento očividný truismus z myslí lidí vytrácí. Kdybychom byli ve válce s králem Kanibalských ostrovů, říkali by tihle lidé, že naši admirálové musí požírat své zajatce. Přinejmenším neprojevují ani nejmenší ponětí o jakémkoliv intelektuálním principu, který by od takového závěru ochránil. Jako by jim nedocházelo, že divochy nepožíráme ze stejného důvodu, kvůli kterému si je podmaňujeme: protože nejsme divoši. Nepolykáme prolitou lidskou krev ze stejného důvodu, pro jaký nespolkneme otroctví a pokořování: protože je nám z obojího zle. S lítostí si všímám, že dokonce i tak upřímný a lidský autor, jako je pan Blatchford, jemuž jsme všichni za tolik zavázáni, do stejných kolejí vklouzl též. Sarkasticky říká, že jisté formy odvety nesmíme proti Němcům používat proto, že naše vláda je k Němcům příliš laskava. Nu jisté speciální formy odvety mohou být správné nebo špatné, tvrdit ale, že ti, kdo je považují za špatné, mají nějaké zvláštní pochopení pro teutonismus, je pouhý nedbalý sentimentalismus. Tvrdil by pan Blatchford kupříkladu, že máme otrávit všechny studny, protože Němci studny trávili? A pakliže ne, tak proč? Skutečný důvod by byl samozřejmě stejný pro něj i pro mě, a měli bychom se takového počínání zdržet ne z respektu k Němcům, ale respektu k sobě.

Tento prostý princip musí být testem ve všech řečech o morálce metod. To je totiž výzva, která poltí svět ve dví. Bojujeme za lidskou sebeúctu: není možné, abychom přišli o to, zač bojujeme, i kdyby to mělo být kvůli tomu, abychom bojovali lépe. Prus se v úsilí o triumf nedrží ničeho, protože ničemu vyjma triumfu nerozumí. Když prohraje bitvu, je to pro něj, jako když zbožný člověk přijde o duši—něco, o čem doufá, že nebude těžké se tomu vyhnout, ale něco, čemu se zkrátka musí vyhnout a toto vyhnutí se bude tyčit nad vším, co je třeba snést. My ale nepřipustíme a nemůžeme připustit, aby naše spása závisela toliko na našem úspěchu. Nebudeme a nemůžeme smýšlet o porážce jako o tom nejhorším možném, zrovna tak jako nesmýšlíme o válce jako o tom nejhorším možném. Poražený Kosciusko či poražený Emmet pro nás porážkou nejsou zbaveni cti, poražený Bismarck bude jen odhaleným darebou. Nevyslovuji se tu k žádnému konkrétnímu případu, protože to vyžadovalo vědecké a vojenské vědomosti, které nemám, vyslovuji se ale jaký test je třeba použít a zejména jaký být nesmí. Ve středověku tuším říkávali že ďábel je opice Boží. V žádném věku se nesmí říkat, že jsme všichni opice ďáblovy. Když říkám „my“, myslím tím v prví řadě své vlastní krajany, dále pak naprosto odlišné národy zvané Irsko a Skotsko, a konečně všechny země, které mnohem déle než tisíc let udržovaly rytířství a lásku Křesťanstva. Jsou nyní téměř všechny, Bohu za to díky, zapojeny do obrany onoho rytířství a lásky a na prokázaných nepřátelích obého vykonávají spravedlnost bez špetky pochyb či strachu. Jedinou mez, již budou uznávat, je ona racionální, kterou jsem již vyslovil. Nemohou udeřit na ty, kdo by zničili jejich rytířství tak, že by je zničili sami. Bojovný duch, tak jak si ho vážíme, je totiž květem velmi mnoha dalších věcí, a nemůže od nich být oddělen. Jakási kuráž může existovat v nelítostném a velkomyslnosti prostém vojákovi, tak jak může existovat v nelítostním a velkomyslnosti prostém divokém praseti, ale není to onen druh odvahy, pro nějž naši bratří umírali, aby jej udrželi naživu. Zemřeli pro jistého ducha, jehož není snadné definovat, a ani jen není nutné definovat, pokud a dokud jej máme. Onen duch nemůže existovat bez dalších ctnostní vedle ctnosti odvahy: vždy v sobě má cosi, co hledí dopředu i dozadu, vzpomínku a příslib míru. Staré lehké cavalierské verše resonují dnes hlouběji a hrozivěji; v mnoha potemnělých anglických domech je slyšet mrtvý hlas jak praví:

I could not love thee, dear, so much
Loved I not Honour more. (tolik bych tě, drahá milovat nemohl, kdybych Čest neměl v lásce víc)

Právě tak je ale pravda, že taková zdravá a vojenská hrdost nemůže stát sama, ani nemůže vyrůstat z ničeho: musí mít co bránit, a mít něco, co stojí za to bránit. Je zrovna tak pravda, že duch Křesťanstva také říká:

I could not love thee, Honour, so much
I loved I not Goodness more. (Cti, tolik bych tě milovat nemohl, Dobrotu, kdych neměl v lásce víc)

Nemám ani žádných pochyb, že naše válka bude silnější o živý a výrazný pojem o tom, zač bojujeme, zatímco opuštění jeho podstaty by znamenalo pomalé vyschnutí všech zřídel naší odvahy. Nebojujeme totiž za cosi před námi, ale za cosi za námi: ne za impérium, ale za domov.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 219-222, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s