Problém branné povinnosti (ILN 12. června 1915)

June 12, 1915 The Problem of Conscription

Velmi šarmantní toryovská dáma mi tuhle řekla „Ale pokud nezavedeme brannou povinnost teď, nezavedeme ji už nikdy.“ Vůbec nepochybuji, že je osobně právě tak patriotická, jako kdokoliv jiný, ale to co řekla, bylo něco par excellence nepatriotického. Je to právě tak nepatriotické, jako podobný pocit na druhé politické „straně“, že úplnou prohibici je nutné prosadit nyní, protože nikoho příčetného by ji ani ve snu nenapadlo zavést nikdy jindy. V tuto chvíli si patriot nebude přát ani odvody ani prohibici, ani nic jiného, vyjma zdolání Němců. Zda nám v tom branná povinnost pomůže, nebo budou překážet, je otázka pro úřady a vládu, a i pro ně to bude těžká věc. Pokud to chtějí, musíme jim to dát, ne proto, že jsou to nejlepší představitelní lidé, kteří by mohli rozhodnout, ale proto, že to jsou jediní lidé, kteří mohou rozhodnout. Pokud neustále naříkáme po člověku, který by měl „génia pro vládnutí“ jen tím prokazujeme, že nám žalostně schází právě tak ušlechtilý dar—postrádáme génia k tomu, aby nám bylo vládnuto. Pokud mi lékař, kterého žádám, aby mi zachránil život, řekne, že nemůže zachránit mou nohu, je nutné ji amputovat. Vejde-li však s úsměvem a velkým nožem a praví: „Tu nohu vám nikdy neamputují, pokud ji neuřízneme teď,“ pak se mým nohám vrátí jejich normální schopnost buď doktora skopat ze schodů, nebo utéct pryč. Poté mu napíšu dlouhý a přátelský dopis, ve kterém vyložím svou filosofickou posici, že svou nohu nechávám rád považovat za důvod a ne jen za příležitost a dokonce nabídnu, že se úplně obejdu bez potěšení amputace, než bych jen vyměnil úd za zkušenost.

Když dospějeme do stadia rozhodnutí, musíme, jak to dělá každá demokracie na světě, dělat, co se nám řekne, a čím pevnější je demokracie, tím pevnější je i disciplína. Jelikož jsme ale ve stadiu zvažování, nemůžeme udělat nic lepšího, než pečlivě uvážit všechny prvky situace, zejména však ty méně zřejmé a méně otřepané. I pro vojenské záležitosti, stejně jako pro jiné platí, že spěchat se má pomalu, že příliš mnoho kuchařů přesolí polévku, že kdo chce příliš, nedostane nic—a především, že lidé, se kterými se jeden vypořádává, jsou smrtelně nevědomí. Vzít pušku za špatný konec a obrátit ji pažbou k nepříteli není větší omyl, než chytit za špatný konec člověka a obrátíte jeho myšlenky k tomu, co jej ve válce odpuzuje, namísto toho, co jej inspiruje. Tento fatální omyl vidíme v samotných Prusech, kteří zasedli, aby vydedukovali chování Irů, Belgičanů, Italů a Američanů, jako by to byli pouze jednotky v kalkulaci, a výsledkem byla řada nejdivočejších a nejhorších dohadů učiněných kdy o lidech. Zejména a v nejvyšší míře byli Němci nevědomí o Angličanech. Doufám, že nebudeme také muset říci, že i Angličané byli nevědomí o Angličanech.

Nu, mezi všemi nynějšími řečmi o odvodech a povinné vojenské službě, tu je jeden lidský a historický fakt, který je třeba mít na paměti, a který si milionáři a podnikaví lidé nepamatují jednoduše proto, že nevědí jak. V nouzi a nebezpečí je vždy nejlepší spolehnout se na návyky. Zvyky lidi nezpomalují, naopak jim dodávají na rychlosti. Může existovat devětadevadesát důmyslných a elegantních způsobů, jak si nazout boty: ale když si je člověk potřebuje nazout, aby stihl vlak, je lepší nazout si je tak, jak si je člověk nazouvá obyčejně, jednoduše proto, že to zabere méně času a vyhne se tím nepředvídaným zádrhelům. Lidé povolaní náhle bojovat, budou nejlépe bojovat nějakým způsobem, který znají, tak jako člověk ohrožovaný kyjem jej odrazí rukou a ne nohou. Angličané toho vybojovali zrovna tolik, co každý jiný národ v Evropě, ale vždycky to dělali svým zvláštním způsobem. Vždy byli zastoupeni silným, ale poměrně malým sborem, který vícekrát zcela obrátil vývoj situace na evropských bojištích. Postavení důstojníka vůči jeho mužům nemá nelidskou nadřazenost Němců, ani realistický utilitarismus Francouzů. Je to, se svými slabostmi i přednostmi, specificky anglický vztah mezi gentlemanem a „člověkem“. Poutem mezi nimi není ani tak militarismus, jako spíše sport. Zcela podstatný je pro takový vztah jakýsi ostrovní smysl svobody. Může v něm být snobismus a nemálo sentimentu, ale zapřisáhlé a výslovné otroctví je proti samotné jeho povaze. Nu a velké kontinentální státy nemají pocit, že ve státním donucování je nějaké otroctví, a to z velmi prostého důvodu. Národy, které mají velké armády pro velké hranice je znovu a znovu hájily s universální udatností, kterou lze právě tak málo vynutit jako koupit. Mají proto hrdinské vzpomínky na armády složené z branců. Voják revoluce byl nucen jít do boje, ale necítil se donucen—

Or all the shouting boys in Lombardy

Behind the young Napoleon charging through (či všichni pokříkující hoši za  mladým Napoleonem razící vpřed)

Ale naše vojenské vzpomínky nebyly onoho druhu, jednoduše proto, že neměly ono měřítko. V našich nejlepších bojích byla vždy obsažena idea individuálního dobrodružství, tak jak byla obsažena i v našem kolonisování. Průměrný anglický dělník rozumí myšlence svého syna utíkajícího na moře. Skrytě se synem sympatizuje, pravděpodobně očekává, že se vrátí zpět jako admirál. Chápe důstojnost vesnického budižkničemy nebo i vesnického idiota, když odejdou s verbujícím seržantem ověšení stužkami, už mladého muže vidí celého pokrytého Viktoriinými kříži. Ale průměrný anglický dělník by nerozuměl donucení, kdyby se tomu říkalo donucení, a pokud by to mělo přijít od náležitých státních činovníků, tím hůř. Na státu mu nesejde, i když na zemi mu záleží velmi. Nejspíš právě s poukazem na tohle poněkud nahodilé dělání věcí, řekl onen pokud kousavý Irčan, velký vévoda Wellington, že anglická armáda je špína země. Stejně dobře jako kdokoliv jiný ale věděl, že tahle neobyčejná směska amatérů a tuláků a trestanců dokáže držet pohromadě a obstát svým vlastním hrdinstvím, a oni vydrželi déle, než on sám očekával. A vážně pochybuji, že by Wellington v půli války nebo v předvečer nevyhnutelných bitev špínu země vyměnil za sůl země, jíž byla plná armáda Francie.

Abych ukázal, že tu jde o věc čistě praktickou, týkající se armád, jež jsou již v plné aktivitě, vezmu ji, jako by ovlivňovala můj vlastní ideál. Věřím, že nejzmužilejší vládou pro lidi je čistá demokracie. Myslím, že se takto osvědčila v místech, kde již zakořenila. Pouzí reakcionáři, kteří tvrdí, že demokracie nemohou vládnout nebo bojovat, musí vysvětlit, jak nejlépe dovedou, příklad moderní Francie, kde téměř nikdo nemluví nesmysly, a to jednoduše proto, že celý francouzský lid nechce, aby se žádné nesmysly vykládaly. Kdyby se ale britské úřady pokusily z Británie udělat mezi dvěma německými kanonádami čistou demokracii, musel bych si pomyslet, že je opustil rozum. Vytvořit společnost s občanem Smith-Dorrienem a občanem Thomasem Atkinsem k zabránění tomu, aby chudý říkal bohatému sire, nebo k donucení bohatého, aby říkal sire chudému, vyhnat z mysli křupana ideu, že nejlepší věc na světě je být gentlemanem—je cosi, co stát ve válce nemůže udělat, ani mu to nelze udělat. Tahle naše stará nešťastná země, zastižena nepřipravena, se všemi svými vulgaritami i velkorysostmi, všemi svými živými instinkty i mrtvými anomáliemi, bojuje takovými zbraněmi, jaké zvládá, proti čemusi, jehož hříchy se zdají sotva lidské. Potřebujeme vše, co nám historie společenské zvyklosti mohou dát, abych stáli pevně. Angličané musí zkrátka být Angličany, dokud Anglie nedojde vysvobození, a to jen proto, že musí zůstat při smyslech, doku toho období šílenství nepomine.

Je tu ještě jeden další zřetel, který bych předložil jako věc k rozhodnutí, i když i ten je na straně nejméně zastoupené v našem tisku. Když si Angličané od cizinců, zejména Němců, půjčují nějaké schéma společenské kázně, mají nešťastný zvyk udělat z něj cosi jiného, cosi nejen nepopulárního, ale i nepraktického. Kopírovali takhle v poslední době dvakrát. Prvním případem byla povinná školní docházka, druhým případem bylo povinné pojištění. Ani jeden z příkladů nepovažuji za povzbudivý

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 223-227, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988.

Advertisements

One comment on “Problém branné povinnosti (ILN 12. června 1915)

  1. vonrammstein napsal:

    Zajímavé, jak jsou Chestertonovy myšlenky i po těch desetiletých stále aktuální a obecně platné. Ten muž byl vizionář.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s