Vítězství brané příliš vážně (ILN 19, června 1915)

June 19, 1915 On Taking Victory Too Seriously

Když se jeden přední německý novinář zabýval budoucnosti německého náboženství, zejména ve vztahu k německým misiím, řekl, že bude nadále nemožné se po válce sdružovat s anglickými protestantskými misionáři. A to nejen proto, že angličtí misionáři budou jistě naplněni zlobou a záští“, ale proto, že (podle autorova názoru) bude německé křesťanství „velmi odlišné od anglického křesťanství“. Bude to podle něj „křesťanství mužné, prodchnuté novým německým duchem“. Což, jak dodává, jej učiní obzvláště přitažlivým pro „mohamedány a pohany“.

Dalo by se podotknout, že sice „zmužilé křesťanství“ může být velmi vhodné pro mohamedány, ale nemusí pro ně být tak příhodné jako mohamedánství. Dalo by se také říci, že musí-li být křesťanství „nové“, pak nemusí být křesťanské. Také by stálo za to říct, že je to nespravedlivé vůči Turkům, protože pokud jsou ti ve válce stejně hrubí jako Němci, pak v míru jsou mnohem zdvořilejší. Nejdůležitější na celém podobenství je ale věc, od níž se mnozí budou raději držet zpátky. Významný autor a cestovatel pan Charles Buxton, který byl nedávno poraněn tureckými zabijáky pro své velké sympatie a služby balkánským národům, poskytl rozhovor Christian Commonwealth, který přináší (předpokládám, že korektně) jeho názory na možné urovnání s Německem. Jeho názory mi přijdou samy o sobě jedinečné a jedinečné zejména pro něj. Zdá se, že kárá ty, kdo doufají v konečné zlomení pruské moci, jako by naznačoval, že tak mocné, rozšířené a dobře vyzbrojené spojení nelze přivést do bezmoci. Je paradox, ale též velmi praktická pravda, že to, co je nezastupitelné, bývá též obvykle téměř nemožné. Pokud by nepřítel nebyl dost silný na to, aby nám dokázal ublížit, nebylo by nutné, ba ani ospravedlnitelné, abychom my ubližovali jemu. Ale pokud je to v každém případě dosti zvláštní přístup, je o to zvláštnější v případě pana Baxtona a jeho takřka romantických počinů. Dozajista by právě on neměl tvrdit, že je v posledku nemožné zlomit páteř velké říši s velkou vojenskou mocí. Pokud by bylo Turecko zanecháno mocné, pokud by bylo Turecko zanecháno jednotné, pokud by Turecko bylo ponecháno takové, jaké by podle všeho pan Buxton zanechal Německo, pak by Turci měli příliš zábavy se střílením Makedonců, než aby se obtěžovali střílet po něm. To, co pan Buxton považuje za nemožné, je právě to, čemu pan Buxton sám převážně napomáhal, aby se stalo. Zažil—a předpokládám, že schvaloval, osekání jedné z velkých výbojných říší na kontinentu do nejmenšího okraje toho, co si vydobyla. Nemohli jsme poslat Turky do jejich původní země, protože žádnou neměli, ukradené zboží jsme mohli zabavit jen do jisté míry. Vzali jsme jim ale—či spíše velmi udatní přátelé pana Buxtona na Balkáně jim vzali—abychom jim zabránili být mocností v tom smyslu, že by udržovali další národy v bezmoci. Neexistuje žádná morální omluva, která by bránila omezit Turky na něco málo víc než Konstantinopol, jež by současně nebyla morální omluvou na omezení Prusů na něco málo víc než Berlín. Pávě proto, že je to o tolik náročnější udělat, je o to potřebnější to udělat. A pokud to neuděláme, pokud Prusy neodzbrojíme tak, jak jsme odzbrojili Turky, pak vskutku, řečeno nedávno vyslovenými velmi moudrými slovy jednoho francouzského socialisty „bude největší kdy vynaložené úsilí lidského pokolení vynaloženo marně“.

Shodl bych se s panem Buxtonem na obecném pravidle, že žádný evropský národ by neměl být umenšen jen proto, že byl poražen. Nemohu ale pochopit, proč by měl vidět případ Turecka jako nějakou výjimku, a neviděl jako výjimku též případ Pruska. Výjimky to jsou z toho zásadního důvodu, že nacionalistickou toleranci neoplácí stejným způsobem. Nevloží své společenství do společenství evropského, vždy budou stát mimo ně, ať už jako vyvrhelové nebo jako invazní vojsko. Turci se postavili nade všechny národní city na základě předpokládaného nadpřirozeného práva, starého nyní tisíc let a teprve nyní poněkud opotřebeného. Přirozené právo je nepřirozenější než to mystické.

Hluboká nemožnost Pruska spočívá v posledku v tomto: narušilo mlčky přepokládané porozumění mezi všemi křesťanskými lidmi tím, že vzalo vítězství příliš vážně. Sláva je dobrá věc jen tehdy, pokud je to dobrý vtip. U všech ostatních národů byl úspěch oprávněnou marnivostí a ne bezprávnou pýchou. Francouzi byli přirozeně hrdí, že vjeli do bran téměř každého evropského města, ale byli také docela spokojeni s tím, že z nich posléze i vyjeli; a svých porážek si byli vědomi zrovna tak jako svých vítězství, zahalující sochu Štrasburku a zkoumajíc ránu Waterloo. Rusové byli přirozeně hrdí, že v roce 1812 zdolali nezdolného vojáka Revoluce, ale neopovrhli kvůli tomu Francií, ani nedávali najevo, že bojovat či vládnou má jen ten, kdo pojídá velká množství loje. Angličané byli přirozeně hrdí, že mají válečné loďstvo, které je jako knížka klukovských dobrodružství, i když ale porazili velkou cizí Armadu, nemluvili tak, jako by žádná velká cizí Armada nemohla v budoucnosti připlout. Pro zdravější skupiny evropských lidí vítězství zas není tolik, je to koneckonců příhoda, ne stav. Starý evropský názor skvěle vystihuje velký válečný epos o urozeném králi francouzském, který měl deset tisíc mužů, a ti když byli na nohou, tak byli na nohou, a když leželi, tak leželi, což je obdivuhodné shrnutí většiny vojenských postupů. Jenže Prusové tuhle předpokládanou rovnováhu bitev narušili tím, že na jednom vítězství vystavěli nadvládu, která má trvat věčně. Na sedanském bojišti postavili ne dočasnou trofej, ale věž věčné nestoudnosti. To, co se odehrálo během či po roce 1870 nebylo v první řadě sjednocení Německa, ale rozdělení Evropy: byla rozdělena na Němce a ne-Němce. Nastalo něco více než rasové dělení, nastalo dělení biologické. Mělo se mít za to, že je tu základní a fyzická nadřazenost: jako nadřazenost německého orla nad galským kohoutem. Prusku se proto nedalo a nemohlo věřit, že vedení Evropy převezme z času na čas, když na ně zrovna přijde řada. Prusko je anarchická velmoc v tom podstatném slova smyslu, že v sobě nemá rytmus a návrat k sobě živé věci. To je další hrozba neobyčejné německé mentality: že je totiž neustále ve stavu neustálé proměny, a to celkem vzato, proměny k horšímu. Ti, kdo se drží tančících dervišů pruské akademie, nemají ponětí, jaký další vířící nesmysl přijde. Pruští profesoři by jistě hájili kanibalismus, pokud by jim bylo dovoleno označovat jej za antropofagii. Posvátné zůstane navždy jen jedno dogma, dogma německé nadřazenosti. Jedné povinnosti nebude nikdy zbaven: povinnosti chválit sebe. Smí dělat cokoliv, jen kát se nesmí.

Tahle válka je náboženská. Pan Buxton vyčinil panu Johnu Buchanovi, že řekl, že musíme pokácet posvátné háje a oltáře nepřítele. Však vskutku je to poznámka obsahující symbolickou pravdu: v tom smyslu, že můžeme-li pokácet oltáře, bude méně třeba ničit lidi. Válka náboženská je mnohem racionálnější než válka rasová, může být ale i mnohem humánnější. Pouhá válka proti černochům by byla jen válkou proti všem černochům. Ale válka proti voodu, černošskému uctívání ďábla, by byla válkou proti černochům jen v té míře, pokud uctívají ďábla. Černá magie nemůže bát jen dědictví jako černá krev. Bylo by nutné respektovat svobodu a posvátnost země, do které by šli dobří černoši. Nepřejeme si proto samozřejmě pobít všechny Němce, nebo jim bránit být Němci, právě tak, jako jsme nezabili všechny Turky, ani jim nebránili být Turky. Namísto toho svrhneme modly a povzneseme lidi.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 227-231, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s