Symbolika mrtvého letce (ILN 26. června 1915)

June 26, 1915 The Symbolism of the Dead Airman

Je nezdolným a nepohodlným faktem, že lidé mají duše: a jedním z výsledků je to, že během ozbrojených krizí se lidské události odehrávají jako v básni či dramatu. Duch umění přechází do ozbrojených sborů. Nejnahodilejší věci, které lidé říkají a dělají, dostávají jakousi strašnou významnost. Lidé jsou najednou symboličtí, jako sochy, a když člověk promlouvá, je to jako kdyby obraz jeho města či republiky pohnul svými mramorovými rty. Věci vyřčené bojovníky či dělníky v nejprudších a nejzoufalejších okamžicích jsou právě tak historické a reprezentativní jako nejstarodávnější heraldická hesla a nejpečlivější diplomatické definice. Když šli Danton a jeho přátelé na popravu, vyjádřil jeden z nich lítost nad tím, že po něm zůstala nějaká poesie, jejíž autorství si nyní může nárokovat policie. Danton odpověděl otřesně šťastným vtipem: „Tais-toi, dans une semaine tu feras assez de vers.“ V té větě je všechno, co má Francie velkého a hrozného: přesnost bystré průpovídky, brutalita pravdy, rodná atmosféra ironie, smělost francouzských armád, realismus francouzských románů, hrůza a smích a opovržení smrti. A je to tak i se spontánními rčeními méně logických a poetičtějších národů. I když je to otřepané a omleté stokrát hrubým sentimentalismem žurnalistů, ať si čtenář pro sebe a sám (ve správném rozpoložené a v pravé chvíli) pronese větu „Na Anglii, domov, a krásu“ a pocítí, jak hluboce národní je. Gainsborough a Romney, dámy a krajiny měkké dálkou, spojují i ve válce naše malé lásky a roztomilost země. Protože vojáci, kterým říkáme naši prostí (soukromí) vojíni, jsou vskutku vojíni velmi soukromí. A každý z nich pochoduje v rytmu velmi soukromé melodie, která se jmenuje „Dívka, kterou jsem nechal doma.“

Tuto překvapující symboliku lze, žel, viděl v oslnivé kariéře poručíka Warneforda, která v sobě vskutku má něco z oné ohromující prostoty a jednoty, která vytvořila tragedii Trafalgaru. Poslední pohled na velkého letce je příznačný. K tomu nejkrásnějšímu na Angličanovi patří jeho neschopnost mluvit francouzsky a dychtivost tak hovořit. Ještě více je ve vojenském umění, které si zvolil a jedinečné nádheře úspěchů, jichž v něm dosáhl. Před týdnem či dvěma jsem na této stránce řekl, že Angličan o válce vždy přemýšlí jako o jakémsi osobním experimentu, jako o hraní si na záškoláka. Celé umění létání mohlo být vynalezeno, aby poskytlo příležitosti pro tento speciální a ostrovní druh udatnosti. Pan H. G. Wells, jehož by bylo možné nazvat básníkem letectví, jednu ze svých posledních knih nazval „Angličan se dívá na svět“. Jak jsem poznamenal jinde, pan Wells je jedinečně anglický, a to včetně jisté isolace i nezodpovědnosti. V nápadu, že se Angličan na svět nejlépe podívá z jakéhosi létajícího koštěte na obloze je svérázná pravda. V tak anglickém hrdinovi, jako je Warneford je cosi současně vitálního i osamělého.

Dobrá věc totiž uvolňuje národy. Nejen je vysvobozuje z otroctví na konci války, vysvobozuje je ze stejnosti na jejím počátku. Špatný mír vskutku ničí hranice a poutá všechna plemena v poutech nápodoby: nápodoby, která může být nejupřímnější, je ale nicméně tou neubožejší, lichocením. Ale dobrá válka (totiž válka ex justa cusa) dává každému národu šanci být národem bez úzkoprsosti. A tak se myšlenka být „sportovcem“ začala být během onoho druhu imperiálního pacifismu narušovaného jen malichernými koloniálními válkami až trochu opovrženíhodná. Vzhledem k motivu rytířství a výzvy silným se anglická idea „sportovce“ stala čímsi vskutku čistým a mladým. Sama její frivolita má v sobě cosi božského. Lehkost létajících mužů se stává jakousi levitací světců. Slovo „sport“ má skutečně ušlechtilý význam: je to nejen sport pro nás a pro nepřítele smrt, ale pro naše hrdinu to byl i sport i smrt. Není proto třeba, aby v  našem zármutku bylo ošklivých grimas, protože ten člověk zemřel kvůli malému mechanickému neštěstí a ne v hodině slávy. Je samou esencí tohoto vyššího sportu, že dobrodruh je vždy připraven nejen zemřít pro velké věci, ale také zemřít pro ty malé. V tomto heroismu je, a musí být, trochu z onoho klukovského nepoměru, který přiměl mnohého Angličana srazit si na letní dovolené vaz nebo se utopit při pikniku na Temži. U velkých vůdců zemí velkých armád by to neprošlo, ale má to své místo. Nestěžujeme si na nespočet těsných vyhnutí se pohromám, kterými musí letec projít, než naostřil zbraň, která zabila draka oblohy. Připouštíme—či spíše předpokládáme—že musel denně umírat, než začal žít onen jeden nádherný týden života. Pokud můžeme přijmout ona neustálá rizika odehrávající se před velkým letem, jistě můžeme přijmout jedno, které se bude odehrávat po něm.

A tak, jak je tomu s prvkem sportu, je tomu i s prvkem vědy. Po materialismus, který z vědeckých mechanismů udělal modly, následovala celkově zdravá reakce, která jej proklela a odsoudila. Jenže, vskutku, pouhé odsouzení konstruktérství nebo chemie bylo stejně materialistické jako jejich pouhé odsuzování jako jejich pouhé uctívání. Důležitý je motiv a ne stroj. Pokus udělat z vědy náhražku náboženství byl jednoduše směšný. Někdo řekl: „Nevidím žádný smysl v ničem, nenávidím lidský rod, chtěl bych být mrtev, ale jsem rád, že vynalezli telefon: teď můžu v půli noci zavolat někomu koho nemám rád a říct mu něco, na čem mi nesejde.“ Ten člověk byl neinteligentní. Je však ještě neinteligentnější je svádět na telefon, že do něj nemáme říct, co by za něco stálo. Podobně by naděje fyzikálního výzkumu byly pošetilé, pokud by skutečně měly znamenat, že takové věci jako letectví mohou způsobit, že bude život stát za to. Být pitomý a zlý nad oblaky je to samé jako být pitomý a zlý pod nimi: a mraky, jakož i hvězdy, jsou v samotném mozku člověka, kamkoliv jde. Nedělá-li kutna mnicha, pak ještě méně dělají křídla anděla. A přece, stejně nevinnou radost, již cítí dítě, když „se kola točí“, může cítit anděl, když se dívá, jak se točí světy.

Bylo dojemně reportováno, že malý bratříček zahynulého letce pořád mluví o velkém vzdušném činu, a nikomu, kdo ví cokoliv o dětech, o tom nebude nutno cokoliv vyprávět. Je to právě tohle čisté a neposkvrněné potěšení z vědy, stejné jako z hračky velké jako svět, kterou potřebujeme namísto jakéhokoliv rozmrzení z nich. Všichni si dokážeme vzpomenout na čas, kdy jsme mávali projíždějícímu vlaku nebo poprvé hleděli mikroskopem na krystaly. Musíme být pořád připraveni mávat vlaku. Pořád víme, že diamant je krásný, byť obchodník s nimi krásný není. Bylo řečeno, že čert nemusí mít všechny dobré melodie: ani nemusí mít všechny špatné pachy. Když jsme byli ve školce, byla chemie stejně posvátná jako hagiologie. A v tomto smyslu, velmi odlišném od toho přítomného, skutečně existuje něco jako křesťanská věda. Ale desinfekcí vědy je svědomí. Když byla morální atmosféra očištěna, tak jako byla očištěna touto všeničící bouří, nabýváme znovu přirozeného potěšení v člověkem vytvořené magii. A není to víc patrné v žádném jiném symbolu, než ve velkém symbolu vzdušné bitvy, jíž bude tento jeden život a tato jedna smrt ústřední a plodnou legendou.

Udělali jsme správnou věc a obloha se nezhroutila: namísto toho jsme zdědili nebesa našich otců. Prošli jsme půlnocí materialismu, kdy byla nebesa jen prázdná. Obloha je tím, čím byla za starých časů: oknem všeho světa a vstupem do nesmrtelnosti. Sic itur ad astra.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 231-235, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s