O německé nezdolnosti (ILN, 31. července 1915)

July 31, 1915 On German Unconquerability

Své prudce se blížící stáří míním věnovat sepsání Čítanky o polemice k užití pacifisty, hurávlastenci, Němci, materialisty, stoupenci křesťanské vědy, a všemi dalšími, kdo v té záležitosti potřebují elementární průpravu. Věda má několikero podobností s vědou válečnou, a je možné, že bude sdílet i oživení zájmu. Jsou tu problémy s nasazením, se sestavením všech faktů a argumentů do jedné linie, aby všechny vypovídaly naráz. Je tu nebezpečí odříznutí od vlastní základny, jinak řečeno, nebezpečí zapomenutí, co člověk říkal na začátku a přímého protiřečení si na konci—to je manévr oblíbený mezi Pokročilými, zejména ženské variety. A dokonce i princip vedoucí generála, aby se pokud možno vyhnul nabízení boje v jakémkoliv daném čase a místě s horším vojskem (bez ohledu jaké jsou jeho úplné reservní síly), má v umění polemiky svou obdobu.

Tu obdobu lze popsat takto: „Ať už svou věc jako celek považuješ za jakkoliv silnou, nikdy nezacházej k tomu, abys napadal konkrétní srovnání s něčím, co je samo o sobě silnější než ty.“ Klasickým případem byl strategický omyl sufražetek, když se veřejně srovnávaly s věcmi mnohem krásnějšími než ony, jako třeba s anglickou Knihou modliteb nebo obrazy v Národní galerii. Moji přátelé v Continental Times amerických německých novinách, tuto radu potřebují velmi nutně. Jejich styl je, v nejlepším případě strojený, a trápí je všechny drobné nevýhody těch, kdo píší v jazyce, který se nikdy nenaučili. Není jim ale zapotřebí, aby jejich pokroucená a přestrojená angličtina vypadala ještě pokroucenější a přestrojenější v ostrém srovnání s velmi pěkným literárním dílkem, které je shodou okolností (byť by to byla jen náhoda historického období) velmi anglické i velmi zdrženlivé. Otiskli věc, kterou nazvali „Nová Deklarace nezávislosti“, tedy předkládají ji ne ani tak jako doplněk, ale prakticky jako pokračování slavného Jeffersonova dokumentu. Nová Deklarace začíná nějak takhle: „Sedmkráte dvacet let uběhlo od doby, kdy byla ukuta ona velká slova, která nás zformovala v jeden národ na mnoho zuřivých bojištích. Onoho dne se silné hlasy silných mužů rozléhaly světem, jejich žhavá roztavená slova planula světlem a jejich paže trhaly viditelné řetězy nesnesitelného otroctví. Nyní ale v rudém odlesku záře dopadající z evropských bojišť začaly být ostudně plně zřejmé neviditelné okovy chytře vložené na naši svobodu. Řinčí do uší světa.“

Nu, řekl bych, že to označili za věc vkusu. Pokud si ale matně pamatuji, byli tu lidé, kteří psali docela odlišně. „Když v běhu lidských událostí nastane jednomu národu nutnost zrušit závazky, které je váží k jinému, náležitá úcta k mínění lidského rodu…“ Někteří čtenáři mohou ta slova znát lépe než já, a je na nich aby odhadli a uvážili paralelu. Když si na ně, jakkoliv matně, vzpomenu já, vím ve všech svých kostech, že věc, jíž říkáme styl, není jen ozdoba a lak, ale je to věc zmužilá a pro muže hodná. Styl je v uvnitř člověka, ne na něm. A po všech oprávněných reakcích a vtipech o třešních byla revoluce, která stvořila Ameriku, věcí velkého stylu. Americká vzpoura byla důstojnější než německý pořádek. Bostonské nepokoje byly klasičtější než berlínský odpočinek. Američané se převlékli za Indiány a rozhazovali čaj, ale náležitá úcta k mínění lidského rodu jim bránila psát o rudých odlescích. Velký veřejný dokument nezatěžovali více metaforami, než mohl unést, a divili by se velmi, kdyby měli zjistit, jak může rudý odlesk rozchřestit okovy, byť by byly neviditelné. A ona náležitá úcta, o které jsem se již zmiňoval, by jim bránila vyvolávat do „uší světa“ takové věci. Zas až tak dlouhé uši světa nejsou.

Všechny tyhle německé apely zřejmě ignorují jednu věc: vypadat prohnaný znamená být neohrabaný. Kdyby chtěli berlínští novináři skutečně obalamutit takové demokracie, jako je americká, francouzská, nebo i skotská, museli by začít už dávno. Nyní všichni vědí, že Berlín není nakloněn demokracii, ať v praxi nebo (aby k ní byli spravedliví) v teorii. Existují racionálně udržitelné důvody pro zničení demokracie; a Prusko rychle a přesně využilo jednu každou příležitost ji zničit. Němečtí apologeti nebudou o nic úspěšnější s pěti či šesti dalšími náhle a pozdě nalezenými nadšeními, která v sobě poprvé objevili, a to jen v nové zkušenosti pochybnosti a porážky. Poraženým bijcům Kultrukampfu nikdo neuvěří, že jsou celí ztrápení z neviditelných strázní papežových, nebo že jsou žalářníci kardinála Merciera emancipátory katolicismus. Nikdo neuvěří, že Prusové chovají nějaké city k Irům, vyjma abstraktní závisti šance, že by s nimi mohli naložit jako s jejich souvěrci Poláky. Nikdo nemůže věřit, že by jakýkoliv Irčan vystál nějakého Prusa dvacet minut, když by namísto toho mohl dostat Malajce nebo Indiána. Nikdo nemůže věřit, že ti, kteří poplenili Dánsko a Francii, byli zděšeni, když anglická vojska vjela do Johannesburgu, nebo že by drobné koloniální bukanýrství připadalo šokující hlavním historickým exponentům kontinentálního bukanýrství ve velkém měřítku. Nikdo nemůže věřit, že by se jediný přítel Abdula Proklatého a jediný spojenec Bašibozuků trápil nad naším nasazením východních jednotek, samozřejmě vyjma toho, že jej trápí nasazení jakýchkoliv našich jednotek. Nikdo nemůže věřit, že věří v Islám, když myslí na Konstantinopol, a v romanismus, když myslí na Řím, nebo že jeho dovolávání se obojího může být cokoliv jiného než zoufalá snaha o dosažení bezpečí. Mám mimochodem dojem, že jsem už kdysi tvrdil, že v německé střídmé realitě byla provedena jakási zásadně směšná romance: spojení Kříže a Půlměsíce do jednoho symbolu. Navrhoval jsem, aby se to jmenoval Křímesíc. Ale moc mi nesejde na tom, jak se to bude jmenovat, ani v nejmenším nic nenamítám proti tomu, když němečtí profesoři své mysli rozšiřují tak, až jsou právě tak široké, suché a prázdné jako arabské poušti. Nevadí mi, že jejich emblém zahrnuje Půlměsíc: to, co nemají právo používat, je Kříž.

V žádné z těchto věcí není nic nebezpečného. Jediný způsob, jímž může barbarská prohnanost snad uspět v oslabení Křesťanstva je asi takovýto. Vojenské operace jsou velmi velké a velmi dlouhé: pro průměrnou mysl je velmi těžké je všechny pojmout. Je to něco podobného, jako kdyby čtyři nebo pět profesorů matematiky z Cambridge řešili geometrický problém, kterému nikdo další nerozumí, ale řešili by jej s kruhem větším než Yorkshire a tečnou delší než Peninský řetězec. Na množství myslí za těchto okolností sestupuje docela iracionální, ale docela lidský pocit, jemuž šarlatáni na námezdníci dávají všechny možné okázalé podoby, ale který se ve své reálné podobě rovná pocitu: „Ach Pane, tohle nikdy neskončí.“ Je to docela iracionální, jelikož, když sami připouští, že nechápou zadání, může to skončit každou chvíli. Němci se z toho pokouší udělat zmatené pojetí, že Německo je nezdolatelné. Pokud by mohli vymoci přiznání, že je nemůžeme porazit, spokojí se s tím, že budou souhlasit, že nemohou porazit ani oni nás a označí za kompromis, že budou lpět jen polovině svých neoprávněných zisků. Zkouškou tu bude případ přístavu Antwerp. Ze všech věcí, je právě tohle to, co nemají mít, podle evropské morálky by ji neměli mít. Je to také samozřejmě právě to, co mít chtějí. Ale ani těm nejbláznivějším z nich se ani nesní, že by to měli, pokud se jim nepodaří naplnit civilní mysli neurčitou myšlenkou, že plná msta a náprava jsou nyní nemožné. Nemohlo by se jim o tom ani zdát, pokud by je v jejich zoufalých úvahách nepodporovali někteří profesionální pesimisté.

Dokonce i ve zradě existuje upřímnost a neupřímnost. Poměrně upřímný zrádce doufá, a někdy i říká, že nepřítel musí nakonec zvítězit. V Anglii to tu a tam říkali nezdrženliví jedinci, a jelikož byli poměrně neškodní, poslali je do vězení. Jsou tu ale někteří lidé, kteří nemají ani odvahu pesimismu, a netroufají si nám tvrdit, že Němci musí zvítězit. Prakticky nám ale tvrdí, že Anglie musí padnout, a to je zrovna tak lež a to lež prospěšnější nepříteli.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 253-257, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Německé zlo a anglické slabosti (ILN 24. července 1915)

July 24, 1915 German Evil and English Weaknesses

Ústředním faktem přítomné situace je to, že Severní Němec ještě nezjistil, že jej větší část lidstva nemá ráda. A to, co se jí nelíbí, není militarismus, ani Zollvereins, ani námořní rivalita, nejsou to ponorky ani Zepelíny. Nejsou to ani masakry. Je to jistý stav duše, který může být, a je vyjadřován, jistými pohyby paží, nohou, ramen a hlavy. Prus ve své prostotě zas a znovu říká: „Když se zamyslím nad tím, jak jsem dobrý, moudrý a silný, nedokáži si představit, proč se lidem nelíbím.“ A odpověď mu nikdy ani náhodou nebleskne hlavou. „Lidem se nelíbím, protože přemýšlím nad tím, jak jsem dobrý, moudrý a silný jsem.“ Je docela upřímně zmatený z toho, co mu přijde jako navzájem naprosto odlišných lidí—Búrů, Irčanů, Poláků, Yankeeů a Židů. Nechápe, proč zuří společně, protože aby to pochopil, by se musel dívat ne ven, ale dovnitř. Klíč k tajemství nemůže najít, protože klíč spolkl.

Jsme-li moudří, měli bychom tento fakt neustále zvažovat a měli bychom mít na paměti, že za mnoho z naší podpory vděčíme této chybě našeho nepřítele, a ne naší bezchybnosti. Búrové a Irové nepodporují Anglii proto, že je Anglie vzorem, ale proto, že Německo je strašák, ne proto, že je britská ústava cosi posvátného, ale proto, že pruský systém je posvátná hrůza. Můžeme doufat, a máme dobré důvody doufat, že se tito naši spojenci skrze naše spojenectví mohou něco dozvědět o tom, co je v Anglii skutečně velkorysé a krásné. Jen bychom ale zastírali naši mysl oblakem marnosti, pokud bychom předstírali, že v minulosti neviděli převážně to skoupé a ošklivé. Nejhlubší a nejvážnější odpovědí na německou proklamaci ctnosti by bylo vyznání hříchu. Divoch říká „Jsem dobrý Němec.“ A civilizovaný člověk odpoví: „Jsem špatný Angličan, a naprosto nehodný Anglie.“ In hoc signo vincet.

Pacifisté, i mezi moderními muži, jsou nejvíce řízení frázemi spíše než idejemi. Je pozoruhodné, že jakákoliv z jejich otázek musí být položena konkrétní formulací. Přeložte otázku do jiných slov a již ji nelze zodpovědět, jak by si přáli. Řeknou třeba „Může být válka správným způsobem urovnání různic?“ Zeptejte se namísto toho: „Co by mi mělo zabránit napřít všechny síly k obraně čehokoliv, proč má pro mě smysl žít?“—a oni nemají odpověď. Pokud váš život stojí za to žít díky německým uzenkám, bude pro vás jistě nerozumné zasahovat do německého obchodu s nim, pokud mu dává smysl žít čest a vzpomínky svobodného lidu, nemůže vám nic zabránit obětovat vše pro jejich záchranu. A slušná válka není „nejlepší způsob urovnání různic“, je to jediný způsob, jak předejít tomu, aby byly urovnány za vás.

Mezi těmito pevně danými frázemi pacifistů je maxima o „přemáhání zla dobrem“. Podle všeho zamýšlí agresi přemáhat zbabělostí, tyranii otroctvím, prosazení zla opuštěním práva a Německo hodlají zdolat zradou Francie. Jelikož ale někteří z nás, poučeni záhadnými školami pověry, si tak nějak nemyslí, že zbabělost, otroctví, zrada a upření práva jsou „dobré“ věci a odpovídáme, že používat je nebude užívání dobra proti zlu, ale jen přidávání jednoho zla k druhému. Je tu ale jedna morální věc, ve které můžeme skutečně opětovat zlo dobrem, aniž bychom jen posilovali zla, jedna zbraň ze zbrojnice světců, která je i ve světském smyslu silnější než svět. Tou zbraní je pokora.

Musíme se velmi očistit, abychom byli alespoň hodni této války. Tohle peklo, jak tomu říkají, je o tolik blíž nebi, než Anglie kdy byla během svých sta let prosperity a míru, že musíme být připraveni na těžší sebezápory než ty fyzické k odmínutí všeho onoho psychologického komfortu, v němž jsme tak dlouho žili. Musíme se spokojit s tím, že Prusovi odpovíme: „Ano, i já jsme zlý, možná jsem tak zlý, jak tvrdíte—jen ne tak podle zlý, abych vám prodal svět.“ Nejsme povzneseni nad svou úlohu, jen jsme, řečeno ušlechtilými slovy básně M. Cammaertse:

La fierté de rester honnête

Quand le lâcheté nous serait si bon. (Hrdost zůstat počestný, když by zbabělost byla tak pohodlná pozn. překl.)

A kdekoliv zůstává i jen stopa staré vulgární a ostrovní přezíravosti, musíme se do ní pustit, jako by to byla doslovně a právně zrada.

Není zcela vykořeněna. Jedna zdatná velmi rozumná dáma mi nedávno řekla, že je trochu nervosní z Francouzů. Řekl jsem, že z nevím, z čeho by měl být člověk nervosní, leda by snad Francouzi Němce zaživa stahovali z kůže. Připustila, že ji zneklidňovalo, že francouzští vojáci mezi boji nehráli fotbal, ale seděli a vzpomínali na domov. Zkrátka ji zneklidňovalo a (zjevně) překvapovalo, bylo to, že francouzští vojáci nebyli angličtí vojáci. Opravdu nechápala, že praktická odvaha a vytrvalost zahrnuje hraní fotbalu zrovna tak málo jako hraní domina—hry, jež přišla Francouzům tak příjemná v přestávkách mezi vzdorováním dělostřelectvu a umíráním na barikádách. Ale toto nešťastné vyjádření vskutku rozdmýchalo hlubší věci. Každý národ v této velké zkoušce trpěl pro své hříchy, a i Anglie bude trpět čímkoliv, co může oslabit její uctívání kompromisu a bohatství. Sotva včas jsme začali jakési plodné pokání kvůli Irsku, a i tak jsme zanechali malou a zatrpklou skupinu, která nemůže věřit našemu slovu. Ale vskutku zacházení Angličanů s Iry není o mnoho horší než zacházení Angličanů s Angličany. Velká kletba této země—kletba, která neleží na Francii a Rusku, ba v tomtéž universálním smyslu, ani na Německu—je špatné rozložení vlastnictví, které zanechává miliony tuláků nebo poddaných, bez statutu, práv a jednoznačných povinností. Nesmíme být tak pyšní, abychom se učili do francouzského, ruského či belgického rolnictva, nesmíme nechat fráze klubů zakrývat velmi skutečnou nahotu země. Rus orající svým starodávným pluhem ve své starodávné občině má skutečně cosi, co jsme nedali nuznému úředníčkovi nebo řemeslníkovi z Hoxtonu, potácející se z jednoho nájmu do druhého jako toulavé kočky. Musíme se zkrátka vydržet a snést, že musíme čelit faktu, že pokud chudí Francouzi sedí a myslí na své domovy, je to často proto, že mají domovy, na které mohou myslet.

Válka Evropu zastihla jako zloděj v noci—a je to přirozené, protože pruští mužové, kteří to naplánovali, byli zloději od počátku. Každou zemi válka zastihla v nějakém nepřipraveném a nevzhledném postoji. Nás zastihla nejen s nedokončenými reformami, ale (pro slabost výlučnou snad jen pro nás) přímo pyšné na to, že jsme je zanechali nedokončené. Je to, jak jsem už řekl dříve, ten bláznivý kompromis, která bude mít půl pecnu chleba, i když by snadno mohl mít celý. Dickens už dávno přišel na to, že otázka pro politika zní Jak to neudělat. Ještě složitější je, když otázka zní, jak to přesně neudělat.

Pokud se dokážeme držet blízko čisté a křesťanské skromnosti, bude Anglie na konci války nejen vítězná, ale (což není vždycky totéž) bude také silná. Nikdo nečeká, že špatně vychovaný a příliš školou vzdělaný uličník, který je vládnoucím typem v Prusku, může takovou pokoru pochopit, může si z ní vzít co se mu zlíbí. Je to otázka ducha a to ducha, v němž bylo odvedeno všechno mocné dílo: „Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.“ Takto přestátá může tato katastrofa skutečně a bez frází znamenat určité rozptýlení mlh korupce a skepse a sama země a vzduch naší země mohou po konfliktu být cítit jako jižní Anglie po dešti.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 249-253, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Některé nedávné německé apologetiky, a pravda (ILN 17. července 1915)

July 17, 1915 Some Recent German Apologetics, and the Truth

Kdosi mi anonymně poslal několik výtisků proněmeckých novin, a dokud jsem si je pečlivě nepřečetl, měl jsem dojem, že Němci mají co říci na svou obranu. Pro moje přesvědčení není vůbec nutné předpokládat, že na svou obranu co říct nemají. Nikdy dřív jsem neznal nic jako stranu, která by neměla co říct. Je zvláštní to říkat, ale jsem natolik důvtipný, že vím, že se všichni Němci nutně nemýlí proto, že všechny anglické noviny píší, že se mýlí, ani ne proto, že si všechen anglický lid myslí, že se mýlí. Sám jsem býval v menšině, třeba za búrské války, a jsem si docela dobře vědom, že jasná a udržitelná argumentace může být zavalena a málem umlčena, zčásti fabrikovaným míněním tisku, ale zčásti také autentickým lidovým patriotismem. Ale lidé, kteří stranili Búrům měli co říct, a kdykoliv dokázali, aby jim někde v koutě novin otiskli dopis, řekli to. Já jsem ale právě přečetl nějakých solidních dvanáct potištěných stránek novin napsaných v německém zájmu, vydaných v Německu, prodávaných na otevřeném trhu v Americe, a skutečně nepřeháním, když řeknu, že pokud jde o prostou věc pravdy a omylu, není v nich od počátku do konce o válce ani slovo.

Ty noviny se jmenují Continental Times: A Journal for Americans in Europe. Jsou psané velmi zvláštním stylem, který není ani anglický ani americký. Možná je to jidiš, ale jsem si jistý, že pokud tomu tak je, pak je to špatné jidiš. Zde jedna dobrá věta: „Červená tekutina ztracená na východním bojišti Rakouskem a Uherskem je mocnou zkouškou krve.“ Jako by to zprvu vypadalo, že to bude zkouška na červce. Na červené tekutině si v Continental Times zakládají. „Nepochybně,“ tvrdí, „pokud hrozná odhalení, učiněná nelítostnou válečnou čepelí, nemají příčiny hlubší, než může lidský rozum odhalit, musí nadejít den, kdy anglický lid, uzdravený opět jednou čistou kapkou krve svého starého sedláka, povstane a rozerve muže, kteří jej prodali do rudého otroctví války. Kdo jsou ti muži? Arcipletichář sir Edward Grey a jeho zlé svědomí sir William Nicholson, Herbert Asquith, bělovlasý druid, “ atd. Osobně bych si vyžádal víc než jednu kapku mého starého sedláka, než bych začala rozervávat jakkoliv bělovlasé druidy, a považuji za poněkud sprosté nedopřát siru Edwardu Greyovi, aby měl svoje vlastní zlé svědomí. Ale je to právě styl, který se tu sám uvádí v nedorozumění. Rakušané, zdá se, kupříkladu, že Rakušané „pohlédli svému milovanému císaři do tváře.“ Četli jsme také, že „legie s otevřenýma očima se shromažďují za Ramsayem MacDonaldem“—což asi nebude jidiš, ale možná čínsky. Píše se tam, že osoba zvaná „Napleon“, „kdyby byl naživu (což není) by nás nazval národem „podomních obchodníků.“ I když je ale styl a pravopis tohoto žurnálu stálým svátkem, jde mi tu o argumenty, které může předložit. A opakuji, že tu není vůbec žádný pokus o obranu Německa. Všechno možné jiné tu je. Jsou tu tvrzení, která jsou zcela pravdivá—že některé francouzské karikatury jsou rouhavé, nebo že některé anglické reklamy jsou vulgární. Jsou tu tvrzení, která jsou zcela lživá—že rakouský ústup byl sauve qui pet, což může vyvrátit kdokoliv s několika špendlíky, mapou a vědeckým pochopením počtu dnů v týdnu. Italové jsou popisováni jako „opatrní Italové“, zjevně proto, že napadali rakouskou armádu a ne tureckou armádu. Také jsou označování za snědé. Nechybí božská inspirace písní, jako ve verších–

Hats off to the German Kaiser!

The victim of English greed,

Who lived up to his given word

Clasped hands with a friend in need.

Klobouk dolů před německým císařem!

Oběť anglické chamtivosti,

Který plnil dané slovo,

stiskl ruku s přítelem v nouzi.

A tohle je opravdu nejblíž, kam se dostaneme k náznaku morálního oprávnění války a ten náznak je poněkud zastřený. Stejná nota se vzdáleně ozývá ve větě: „Znovu říkáme, jak velký protiklad k tomuto velkému a inspirovanému německému národu poskytuje zrádná země, jež ve zlé a pomýlené chvíli svou sestru bodla do zad.“ A mimo to tu není vůbec nic.

Němečtí apologeti se nejdřív musí postavit čelem jednomu prostému faktu. Anglická věc proti Německu není založena na záležitostech, o něž je spor. Je založena na věcech, které jsou připouštěny. Pochybujte o všem, o čem lze pochybovat, popřete vše, co lze popřít, představte si cokoliv neznámého a nepoznatelného k zmírnění toho, co víme—a německá pozice zůstává radikálně nehajitelná, a jak jsme viděli, nehájená. Předpokládejme, že se ani jeden Němec nedopustil žádného zločinu v Belgii: zločinem je to, že je v Belgii. Přepokládejme, že historikové jako lord Bryce a pan Fisher z New College si vůbec nedokáží přebrat důkazy, ale přejděme stovky příběhů, z nichž ani jeden neměl jakýkoliv základ. Přesto vyprávění o tom, co se stalo za bílého dne před Liége a před Evropou není vyprávění, které by nemělo žádný základ. A je zcela zřejmé, že je to příběh právě tak hanebný jako pravdivý, protože to byla dvojnásobná zrada, jak vůči Belgii, tak vůči Francii. I sami Němci k tomu nanejvýš řekli, že to bylo nutné. Ale nutné k čemu? Nebylo to nutné k boji. Bylo to nutné jen k nečisté hře. Prusové se ani nedopouštěli zla, aby z toho vzešlo něco dobrého, ale páchali zradu, aby z ní vzešlo cosi zrádného. Ten skutek nebyl zapotřebí k boji proti Francouzům, ani k poražení Francouzů. Byl nutný jen k  podvedení Francouzů.

Stejně tomu je se všemi prvními fakty o válce: s ultimátem Srbsku, ultimáty Francii a Rusku. Dávno předtím, než se Německo dopustilo něčeho zlého, mýlilo se. Všechno podstatné, co říkáme, může být doslovně citováno z toho, co říkají naši nepřátelé. Ani jsme to nebyli my, kdo prohlásil invazi do Belgie za „špatnou“—byl to německý kancléř. Nebyli jsme to my, kdo německé vojáky jako první nazval Huny—byl to německý císař. Nebyli jsme to my, kdo řekl, že pro jejich vojenskou okupaci je třeba určitého zastrašení—byly to jejich vojenské autority. Omezme naši věc na holé kosti toho, co je zcela nesporné, a je konečná a bezpečná. Pokud není žádné mezinárodní právo, jsme stejně dobří jako oni. Pokud existuje, tak jsou s ním v rozporu.

Proti této ohromující prostotě naší věci nemají Němci co říct, vyjma takových plácavých bezvýznamností, jaké jsem citoval. V každém dalším čísle těchto velkých novin mají spoustu místa předestřít, co chtějí říct, ale čím víc se rozprostírají, tím řidší jsou. Nepřekvapí, že nic z toho, co říkají, nepřesvědčí lid tak jasně myslící, tak právní, tak dychtivý k diskusi, jako jsou Američané. Lze říci téměř universálně, že jazyk novin jako jsou tyto, je nejen nerozumný, ale přímo nesrozumitelný.

A přece je tu jedna výjimka: a je to výjimka, kterou musí Angličané velmi vážně uvážit. Je tu jeden, a jen jeden druh příspěvku do těchto německých stránek, který může ovlivnit inteligentní a uvážlivé občany Spojených států. Je tu jeden, a jen jeden, typ odstavce, který jej může pohnout proti Anglii, pokud ne k podpoře Německa. Jsou to jediná slova v tomhle plátku, která jsou psaná skutečnou angličtinou: a jsou psaná Angličany. Jsou to citace z anglických novin. Právě opřeni o anglickou autoritu mohou tihle dětinští barbaři říkat, že anglické zbraně jsou poražené a anglický duch beznadějný. Na jedné stránce těchto novin je obrovskými písmeny napsaná výsměšná parodie zvolání, do kterého se tak často dávali naši nešťastníci vězící v zákopech: „Jsme pokleslí na duchu? Ano!“ to je německá verze našeho nynějšího stavu a na dalších řádcích ji podporují prostě a výlučně citace ze dvojích londýnských ranních novin.

Pokud je kdekoliv ve světě poučený a přemýšlivý člověk se sympatiemi k Německu, představuji si, jak čte tenhle německý žurnál s poklesajícím duchem. Jedna stránka za druhou mu neukazují nic než mlhavé uhýbání, o kterém bude vědět, že bude absurdní v očích jakýchkoliv vzdělaných lidí kdekoliv a napsané jazykem, který by je rozesmál i na smrtelné posteli. A tu najednou jeho duch pookřeje. Jeho oči se rozzáří nad větou napsanou nespornou angličtinou nesporným Angličanem a prakticky přiznávající beznaděj v Anglii a rozvrat v Rusku. „Všechny tyhle řeči o brilantním ústupu, o zachráněné armádě a bezvýznamnosti Lvova jsou směšné.“ Pokud by byl skutečně poučený, věděl by, že to není „pesimistické“, ale prostě nepravdivé tvrzení. Věděl by, že ústup byl brilantní, armáda byla zachráněna a že Lvov je v porovnání nedůležitý. Ale měl by velkou radost, že angličtí autoři mohou pronášet tak zachmuřené nepoučenosti, a že jim angličtí čtenáři mohou věřit.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 244-248, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Jak důležité je nedělat nic (ILN 10. července 1915)

July 10, 1915 The Importance of Doing Nothing

Na vojácích se mi líbí, že nedělají cavyky. Pochodují do zoufale hájených měst v cizině a lyricky se přitom táží „Kdopak je přítel tvé paní?“ Vyznačují se plnokrevnou lhostejností myšlenek a slov, jíž se vyznačuje ten druh lidí, který pracuje, od protikladného druhu lidí, kteří se strachují. Některé z našich publicistů a politických novinářů by bylo docela dobré poslat do palebné linie na odpočinkovou terapii. Možná mi bude špatně porozuměno, pokud bych řekl, a já to řeknu, že nejlepší ponaučení, které si civilisté mohou vzít od vojáků, vyjadřuje slovo „lhostejnost“. Je to plošina rostlé skály, na kterou lze postavit děla smíchu, jehož se Prusové bojí víc než hněvu Božího. Jako někdo, kdo chtěl vidět Prusy poražené dávno před tím, než byli vůbec napadeni, s plnou odpovědností říkám, že my, kdo nemůžeme vojákům pomoci fyzicky, jim můžeme nejlépe pomoci myšlenkami, když uvážíme obrovské množství věcí, na kterých nezáleží. Na dobré strategii záleží, záleží na munici, a záleží na pevném odmítání jakéhokoliv nespravedlivého míru. Pokud jde o téměř cokoliv dalšího, je nejpatriotičtější lhostejnost, ba lehkomyslnost. Nezáleží na tom, zda jsou u moci liberálové či konservativci, ani na tom, zda u moci je či není jejich koalice. Všichni politici jsou příliš tolerantní vůči korupci, nikdo ale nepředpokládá, že by kdokoliv z politiků byl tak zvrácený, že by toleroval porážku. Nezáleží na tom, zda se konají maličkatá shromáždění o míru, nezáleží na tom, zda jsou či nejsou rozháněná. Patrioté, kteří je rozhání, mohou dodat jakési zatoulané a malé povzbuzení Německu tím, že nadhazují, že v Anglii je německá strana, která tu ve skutečnosti není. Ale škoda, kterou tihle patrioti mohou své zemi způsobit, je velmi malá. Škoda, kterou mohou způsobit míroví agitátoři je doslovně nulová, protože nemají co říct a klidně to i říkat mohou. V Anglii není žádné pro-německé cítění. Není tu nic, co by mu bylo blíž, než pár velmi starých nonkonformistů, kteří navykli zvuku svého hlasu a jen chtějí dál říkat, že Cromwell by schvaloval válku za spravedlnost, ale nesouhlasil by s militarismem—jehož byl prakticky jediným silným anglickým představitelem. Takové řeči lze s klidem použít k uspávání malých dětí.

Snad nejlepší prací, kterou mohou mnozí civilisté v této krisi odvést, by bylo čtení Miltonova sonetu o jeho slepotě stokrát a stokrát znovu, dokud by nepochopili jeho smysl. Jeho smysl je v tom, že pro většinu lidí je velmi dobrou morální kázní být přivedeni k pochopení, že svět bude vesele žít dál, pokud oni budou mrtví. Duch, který jen chce něco dělat, není ukázněný duch: je to duch velmi neukázněný. Všichni musíme být připraveni udělat cokoliv, ale musíme též být připraveni nedělat nic. Plukovník regimentu nemá dovoleno nadávat siru Johnu Frenchovi protože regiment je v záloze.

Pokud jakýkoliv čestný kritik pochybuje o moudrosti těchto slov, ať nestranně uváží seznam civilních kampaní, do nichž nás postupně zatáhl duch dělání cavyků. Každá z nich byla „prací“ pro čas války, a odváděli ji především lidé, kteří to mysleli dobře: každá byla víc slabinou než předností. Nejprve sociální reformátoři naháněli strach válečnými děťátky, jemně se tím podsouvalo, že většina vojáků jsou darebáci a většina žen není způsobilá se o sebe postarat. Byly předkládány statistiky—ohromné statistiky. Čísla to byla objevná—byly to také lži. Zakrátko byli i ti, kdo se nechali zachvátit první horečkou, nuceni přiznat, že celá záležitost byla šílená a velmi krutě přeháněla. Přesto choří nadšenci, kteří se do ní pustili, „přispívali svým dílem“, jak tomu říkali. Pak se důležitě přidali protialkoholní agitátoři a odvedli svůj díl. Jelikož již nebylo možné tvrdit, že muži nosící zbraň jsou vždy a všichni zhýralci, tvrdilo se, že muži, kteří zbraně vyrábí, jsou vždy a všichni opilci. Vláda přišla s návrhem, a stáhla ho, přišla s dalšími návrhem, a stáhla ho, a přišla s třetím návrhem a stáhla i ten. Nakonec se neudělalo nic, z toho prostého důvodu, že nebylo třeba nic dělat. Pracující třída pila jen tak, jak byla navyklá—tedy o něco víc než střední třída a o něco méně než vyšší třída. Pokud se tu a tam lihoviny užívaly nově, byla to drobná medicinská nutnost vyvolaná zátěží z přepracování. To také posléze přiznala většina z těch, kdo v té době šíleli po pomýleném činu. Pak následoval pokus, který byl skutečně nebezpečný, a tedy skutečně zavánějící zradou. Byl to pokus zaset nesoulad mezi anglickou armádu a onu velmi anglickou instituci odborů. Strašil stávkami, které nikdy nenastaly: byl nestoudně slepý vůči patriotismu řemeslníků, kteří se ve skutečnosti vzdali všemi stranami odsouhlasených práv, jen aby neoslabovali vedení války.

I ty, kdo odvedli tento svůj ohavný „díl“, umlčela fakta a více jsme o nich neslyšeli. Není pochyb o tom, že ve všech těchto hnutích byli muži a ženy, kteří duchovní základ kladli čistotou svého záměru a velkou váhavostí svých činů. Ve všech těchto případech spěchu a rozruchu lidé zjistili, že lze ulevit jejich citům a zaměstnat své mysli. Toho hnutí dosáhla, ničeho jiného.

Existuje jakási práce, kterou může udělat jakýkoliv člověk, ale mnozí lidé se od ní drží zpátky, v zásadě proto, že je to velmi těžká práce, někdy proto, že se bojí, že je povede, kam nechtějí. Říká se jí myšlení. V moderních školách se nevyučuje, i když ve středověkých školách se učila a v jejich základech ji lze učit docela snadno. Ve své většině pozůstává z několika docela prostých maxim jako 1) že každý důkaz začíná něčím, co se dokázat nedá, ale lze jen vnímat či přijímat, a říká se tomu axiom či první princip; 2) že nelze vést spor vyjma mezi těmi, kdo uznávají stejný první princip; 3) že čin lze soudit jen definováním jeho cíle a 4) že hájit lze cokoliv, co není rozporem v pojmech. Velmi skrovné vybavení těchto testů by v tuto chvíli mnoha lidem ušetřilo marnění jejich času a svědomí prací, u které si neuvědomují ani původ ani cíl. Docela vážně říkám, že ti, kdo neumí granáty ani dělat, ani odpalovat, by své zemi skutečně prospěli, pokud by se dali na myšlení tak, jak se někteří lidé dávají na pití. To ztracené umění bychom mohli skutečně oživit. Pokud nemůžeme vyrážet německé mozky, můžeme alespoň vzít do hrsti ty svoje—a tím si přivodit notné a zdravé rozrušení. Nechci tím říct, že bychom měli opustit jakýkoliv jiný druh služby, který pro nás může být možný. Nesměji se řadě starých gentlemanů cvičících pořadová v parku. Jen říkám, že podívaná na řadu starých gentlemanů v parku přemýšlejících by byla ještě více překvapující a houževnatější. Nemám námitek ani proti mladým dámám dotazujícím se cizích mladých gentlemanů, co dělají. Jen radím, aby se mladé dámy občas zeptaly sebe samých, co dělají. Dal bych si před snídaní malé filosofické cvičení. Radil bych trochu racionalistického rekrutování. Ale v době jako je tahle bych to nedoporučoval jako pouhý neužitečný intelektualismus. Doporučuji to jako správný způsob, jak věci dělat: onen druh věcí, které není bezprostředně třeba odčinit. Především to ale doporučuji proto, že tenhle postoj klidu, volby, humoru a kritiky je postojem národa s dobrým svědomím a lidí bez obav.

Z toho či onoho důvodu se nyní mnohé noviny jeví plné velmi bázlivého ducha. Může to být přemrštěná reakce na cockneyskou domýšlivost, která válku považovala za skončenou dřív, než pořádně začala. Může to být pouhá únava časem, která není ani logická ani praktická. Může to být (i když Bůh chraň) první náznak pacifistických nebo nepatriotických vyjednávání. Jedna věc je zcela jasná—nezakládá se na jakékoliv znalosti vojenské situace, jak je zřejmá lidem od vojska. Pokud na tom ale Němci nebo ti, kdo jim straní, na tom budou kdekoliv stavět, pak ví jen velmi málo o rozdílu mezi novinami a národem. Už takhle jednou stavěli, v poslední černé hodině před bitvou, na naší zbabělosti a rozkladu: až pak Anglie ještě jednou vyšla z lesů Kresčaku a rozezvučela své polnice za Marnou.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 240-244, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Materialismus pacifistů (ILN 3. července 1915)

July 3, 1915 The Materialism of the Pacifists

Významná hudebnice, dr. Ethel Smyth, napsala do Morning Post vynikající dopis o zmírnění zrady. Podobně jako slečna Christabel Pankhurst byla jednou z oněch vášnivých sufražetek, které v této válce našly mnohem zdravější ventil pro svou horlivost než jen v sterilní modloslužbě volebnímu hlasu. A mají velkou pravdu. To, co bylo s pohlavními doopravdy v nepořádku za dlouhého plutokratického míru, nebylo to, že ženy nebyli muži: ale to, že muži nebyli muži. Ale toto zdravější nadšení je přirozeně přesvědčivější v umělkyni a ženě nadané géniem než v tak velmi politické političce, jako je slečna Pankhurst. Vlastně si myslím, že v jednom bodu vede slečnu Smyth její umělecká nátura k tomu, že přeceňuje své nepřátele, tedy nepřátele v našich branách. Říká, že to možná jsou idealisté a dodává, že i Brutus byl idealista; to však nebránilo Dantemu, aby jej proklel jako zrádce. Jeden či dva velmi vyšeptalí pacifisté mohou být idealisty v tomto nemožném smyslu: i když i oni (jsa jinak hodní vší úcty) žalostně lpí na slově namísto na ideálu. Ale ti nejdůležitější pacifisté nebo polo-pacifisté v naší dnešní politice jsou asi tak idealističtí jako nepoctivý armádní dodavatel. Jeden či dva muži střední třídy na vzestupu velmi nedokonale maskovaní jako předáci labouristů, úředníci jakéhosi obyčejného zahraničního finančníka a tu a tam prospívající, ale tajnosnubné osoby vypadající neobyčejně podobné běžnému zahraničnímu špehovi—to jsou ti, kdo podle mne vyčerpávají seznam těch, kdo chtějí mír, vyjma smyslu, v němž si přejeme mír my všichni. Ani ti nejlepší z nich nejsou svedeni na scestí ideály, ale zabedněným materialismem, který si nedovede představit, že by chudý člověk mohl být patriot. Nedokáží pochopit prostou pravdu, že člověk narozený v Hoxtonu se také narodil v Anglii. K tomu, aby byl člověk v malé menšině tvořené povětšinou milionáři, není třeba žádného frenetického ducha mučednictví a v několika takových enklávách okázalého bohatství (a jistě ne mezi chudými) lze najít pravý jed antipatriotismu. Všechny ideály, které skutečně byly ideály, jako byl socialismus, syndikalismus, a v neposlední řadě hnutí za volební právo, smetl ohromující ideál smrti pro spravedlnost. Všechny modly ze skutečného zlata byly roztaveny v této výhni. Ale bohové pohanů jsou kámen a mosaz.

Je třeba přesně pochopit, protože je to ohromně důležité, že ti, kdo byli v této velké zkoušce skutečně loajální, byli i, kdo byli skutečnými revolucionáři. Pacifisty jsou umírnění socialisté, bojovní socialisté jsou patrioti. Pan Ben Tillett by byl v očích pana Ramsaye Macdonalda považován za pouhého horlivce, ale právě proto, že byl pan Tillett připraven jít bojovat s kapitalismem, je připraven jít bojovat s Kruppem. Právě proto, že byl pan Macdonald slabý ve své opozici vůči domácím tyranům, byl slabý i v opozici vůči těm zahraničním. Váhavci, kteří chtěli jednostrannou arbitráž k ukončení stávek, by dnes přijímali jednostrannou arbitráž k ukončení bitev. Ale muži, kteří chtěli stávky, by nechtěli nic než granáty do kanónů. Pan Will Dyson, velký umělec, odložil smrtící tužku, s níž vyobrazoval vykořisťovatele a překupníky, a naostřil ještě vražednější tužku, s níž vyobrazuje všechny démony v Prusku. Na důsledné kolektivisty, jako je pan Blatchford a pan Hyndman, na které se pokřikovalo jako na „podněcovatele“, se nyní může křičet jako na hurávlastence. Zrádci své země, tak jak bývali zrádci své třídy, jsou snobové, socialisté otrockého státu, muži intrik a ne rozhorlení. Právě oni háji Prusa. Právě oni nám říkají, abychom odpustili a zapomněli, totiž odpustili únosci a zapomněli na zajatého.

Slečna Smyth a slečna Pankhurst si jistě mohou nárokovat ovoce tohoto bojovného ducha. Nikdy jsem jim nevyčítal, že bojují, ale že nemají nic, zač by stálo bojovat. Dr. Smyth je znepokojena sdělením zaslaným jí o postupu pacifistů, kteří se vydali do Haagu. O tom, proč tam jeli, co tam dělali, nebo co si kdo z nich představoval, že tam bude dělat, nevím zbla. Někde jsem slyšel, že se nějaká pacifistka vláčí po všech evropských dvorech, aby králům řekla, že je válka nepříjemná záležitost: což je fakt, jehož si nemůže být nikdo vědom živěji než oni. Nechtěl bych být osobou, která se vetře k chudákovi starému Vilémovi s tak čerstvým zlomkem informace. Ale ani fakt, že šlo o intelektuálně idiotskou záležitost, nemění nic na skutečnosti, že to bylo morálně nehajitelné, a slečna Smyth na tom docela oprávněně trvá. Ale taková slabá místa odhaluje každý den, zejména v bohatších kruzích: a některá z nich jsou mnohem zlověstnější než nebozí ješitové ťapající do Haagu. Někdo může rozumět tomu, proč jsou dva velcí glasgowští kupci (kteří z pevného železa na zabíjení skotských a anglických vojáků vydělali pevné zlato) doporučeni shovívavosti poroty, já se ale přiznám, že tomu nijak porozumět nedokážu. Buď musí existovat dobré věci v jejich prospěch, které se neobjevují v otištěných zprávách, nebo tu jsou velmi špatné věci v jejich prospěch, které nemohou vyjít navenek vůbec. Pokud si porotci představovali, že soudce tyto dva kupecké gentlemany odsoudí k uvaření v oleji, dokázal bych pochopit jejich hnutí předjímavého soucitu, ale pro zrádce by jistě byla dost dobrá jakákoliv slušná smrt. Ať už tyhle věci znamenají cokoliv, znamenají cosi důležitého, dějí se totiž buď z ukrutné nedbalosti či z ukrutné péče. Musíme si uvědomit, jak blízko k naší politice má jakýsi obchod, který je neloajální vůči každému zákonu, který tvoří suverénní stát. Je závažné, že se lidé v takovém postavení mohou dopustit takového zločinu, ještě vážnější však je, že se lidé, kteří se mohou dopustit takového zločinu, dostanou tak snadno do takového postavení. Je to něco jako najít ve své vlastní posteli krysy. Znamená to, že stoky a kanály obléhají samotný dům, znamená to nejen, že krysy jsou na špatném místě, ale znamená to taky, že na správném místě není kočka.

Prusové, mám za to, mají jako zálibu sbírání zločinů této země, z nichž mnohé mají tu samou historicitu jako děsný pan Packlemerton z Jarleyovy sbírky voskových figur. Jsme-li ale moudří, nemůžeme popírat, že jsou v naší historii věci, na které nelze být hrdý. Přiznáme proto Němcům, že nás naprosto znectilo přátelství a spojenectví s Fridrichem Velikým, jehož únikem před spravedlivým trestem byla Evropa od té doby ponechána na milost zlodějům Pomořanska a Braniborska. Upřímně doznáme, že se stydíme, že za nás německá vojska odvedla špinavou práci v Irsku a Americe. Nebudeme nadále před zvídavým Teutonem skrývat, co víme ohledně oněch Blücherových vojáků, kteří nám u Waterloo a po něm přinesli skoro stejně tolik špatné pověsti jako pomoci. V pravdě, zármutku a pokoře Němcům doznáme, že jsme nadělali mnoho německých věcí. Připustíme naše minulé slabosti v negativních i pozitivních věcech. Požádáme o prominutí, že jsme zanedbávali jejich vzdělávání. Kajeme se, že jsme je nenaučili lepším mravům, když vykradli kapsy Dánsku a kopali do ležící Francie. Ale nejhorší ze všech hříchů, které musíme vyznat před tváří našich nepřátel, spočívá v napodobování něčeho z jejich duchovní pýchy, v selhávání v sebekritice a nadbytku sebechvály. A tato chyba ještě přinese trest toho druhu, který nás přiměje padnout tváří k zemi, pokud ji projevíme odmítnutím prozkoumat tyto ošklivé problémy s našimi nedávnými financemi a postavit se čelem k pravděpodobným hrozbám našemu obchodnímu postavení. Plocha zla je velmi malá, ale velmi citlivá. Prvek zrady se zachrání, pokud dostane příležitost. A pokud se zachrání, my jsme ztraceni.

Musíme se po této válce zbavit oné směsky dobročinnosti a levného cynismu, která měkčila každý lapsus blahobytných vrstev a zradu byla připravena brát jako výstřední teorii. Je to naše jediné nebezpečí a proto je to samozřejmě i jediné nebezpečí, o kterém náš panikářský tisk nepíše. Nebezpečí spočívá v jistém těžkém anglickém zvyku spojovat bohatství s vážností a odmítat věřit spiknutím, pokud je to spojeno s pohodlím. Až nadejde čas pro mír a smlouvu, budou mít ti, kdo nikdy od srdce nesdíleli hněv, jenž je nadějí světa, k ruce značné bohatství a vliv. Budou mezi nimi někteří, jejich duch je horší než cizí, a ti budou říkat, že jsou k Německu velkorysí, i když budou ve skutečnosti jen zlí na Anglii.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 236-240, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988