July 17, 1915 Some Recent German Apologetics, and the Truth
Kdosi mi anonymně poslal několik výtisků proněmeckých novin, a dokud jsem si je pečlivě nepřečetl, měl jsem dojem, že Němci mají co říci na svou obranu. Pro moje přesvědčení není vůbec nutné předpokládat, že na svou obranu co říct nemají. Nikdy dřív jsem neznal nic jako stranu, která by neměla co říct. Je zvláštní to říkat, ale jsem natolik důvtipný, že vím, že se všichni Němci nutně nemýlí proto, že všechny anglické noviny píší, že se mýlí, ani ne proto, že si všechen anglický lid myslí, že se mýlí. Sám jsem býval v menšině, třeba za búrské války, a jsem si docela dobře vědom, že jasná a udržitelná argumentace může být zavalena a málem umlčena, zčásti fabrikovaným míněním tisku, ale zčásti také autentickým lidovým patriotismem. Ale lidé, kteří stranili Búrům měli co říct, a kdykoliv dokázali, aby jim někde v koutě novin otiskli dopis, řekli to. Já jsem ale právě přečetl nějakých solidních dvanáct potištěných stránek novin napsaných v německém zájmu, vydaných v Německu, prodávaných na otevřeném trhu v Americe, a skutečně nepřeháním, když řeknu, že pokud jde o prostou věc pravdy a omylu, není v nich od počátku do konce o válce ani slovo.
Ty noviny se jmenují Continental Times: A Journal for Americans in Europe. Jsou psané velmi zvláštním stylem, který není ani anglický ani americký. Možná je to jidiš, ale jsem si jistý, že pokud tomu tak je, pak je to špatné jidiš. Zde jedna dobrá věta: „Červená tekutina ztracená na východním bojišti Rakouskem a Uherskem je mocnou zkouškou krve.“ Jako by to zprvu vypadalo, že to bude zkouška na červce. Na červené tekutině si v Continental Times zakládají. „Nepochybně,“ tvrdí, „pokud hrozná odhalení, učiněná nelítostnou válečnou čepelí, nemají příčiny hlubší, než může lidský rozum odhalit, musí nadejít den, kdy anglický lid, uzdravený opět jednou čistou kapkou krve svého starého sedláka, povstane a rozerve muže, kteří jej prodali do rudého otroctví války. Kdo jsou ti muži? Arcipletichář sir Edward Grey a jeho zlé svědomí sir William Nicholson, Herbert Asquith, bělovlasý druid, “ atd. Osobně bych si vyžádal víc než jednu kapku mého starého sedláka, než bych začala rozervávat jakkoliv bělovlasé druidy, a považuji za poněkud sprosté nedopřát siru Edwardu Greyovi, aby měl svoje vlastní zlé svědomí. Ale je to právě styl, který se tu sám uvádí v nedorozumění. Rakušané, zdá se, kupříkladu, že Rakušané „pohlédli svému milovanému císaři do tváře.“ Četli jsme také, že „legie s otevřenýma očima se shromažďují za Ramsayem MacDonaldem“—což asi nebude jidiš, ale možná čínsky. Píše se tam, že osoba zvaná „Napleon“, „kdyby byl naživu (což není) by nás nazval národem „podomních obchodníků.“ I když je ale styl a pravopis tohoto žurnálu stálým svátkem, jde mi tu o argumenty, které může předložit. A opakuji, že tu není vůbec žádný pokus o obranu Německa. Všechno možné jiné tu je. Jsou tu tvrzení, která jsou zcela pravdivá—že některé francouzské karikatury jsou rouhavé, nebo že některé anglické reklamy jsou vulgární. Jsou tu tvrzení, která jsou zcela lživá—že rakouský ústup byl sauve qui pet, což může vyvrátit kdokoliv s několika špendlíky, mapou a vědeckým pochopením počtu dnů v týdnu. Italové jsou popisováni jako „opatrní Italové“, zjevně proto, že napadali rakouskou armádu a ne tureckou armádu. Také jsou označování za snědé. Nechybí božská inspirace písní, jako ve verších–
Hats off to the German Kaiser!
The victim of English greed,
Who lived up to his given word
Clasped hands with a friend in need.
Klobouk dolů před německým císařem!
Oběť anglické chamtivosti,
Který plnil dané slovo,
stiskl ruku s přítelem v nouzi.
A tohle je opravdu nejblíž, kam se dostaneme k náznaku morálního oprávnění války a ten náznak je poněkud zastřený. Stejná nota se vzdáleně ozývá ve větě: „Znovu říkáme, jak velký protiklad k tomuto velkému a inspirovanému německému národu poskytuje zrádná země, jež ve zlé a pomýlené chvíli svou sestru bodla do zad.“ A mimo to tu není vůbec nic.
Němečtí apologeti se nejdřív musí postavit čelem jednomu prostému faktu. Anglická věc proti Německu není založena na záležitostech, o něž je spor. Je založena na věcech, které jsou připouštěny. Pochybujte o všem, o čem lze pochybovat, popřete vše, co lze popřít, představte si cokoliv neznámého a nepoznatelného k zmírnění toho, co víme—a německá pozice zůstává radikálně nehajitelná, a jak jsme viděli, nehájená. Předpokládejme, že se ani jeden Němec nedopustil žádného zločinu v Belgii: zločinem je to, že je v Belgii. Přepokládejme, že historikové jako lord Bryce a pan Fisher z New College si vůbec nedokáží přebrat důkazy, ale přejděme stovky příběhů, z nichž ani jeden neměl jakýkoliv základ. Přesto vyprávění o tom, co se stalo za bílého dne před Liége a před Evropou není vyprávění, které by nemělo žádný základ. A je zcela zřejmé, že je to příběh právě tak hanebný jako pravdivý, protože to byla dvojnásobná zrada, jak vůči Belgii, tak vůči Francii. I sami Němci k tomu nanejvýš řekli, že to bylo nutné. Ale nutné k čemu? Nebylo to nutné k boji. Bylo to nutné jen k nečisté hře. Prusové se ani nedopouštěli zla, aby z toho vzešlo něco dobrého, ale páchali zradu, aby z ní vzešlo cosi zrádného. Ten skutek nebyl zapotřebí k boji proti Francouzům, ani k poražení Francouzů. Byl nutný jen k podvedení Francouzů.
Stejně tomu je se všemi prvními fakty o válce: s ultimátem Srbsku, ultimáty Francii a Rusku. Dávno předtím, než se Německo dopustilo něčeho zlého, mýlilo se. Všechno podstatné, co říkáme, může být doslovně citováno z toho, co říkají naši nepřátelé. Ani jsme to nebyli my, kdo prohlásil invazi do Belgie za „špatnou“—byl to německý kancléř. Nebyli jsme to my, kdo německé vojáky jako první nazval Huny—byl to německý císař. Nebyli jsme to my, kdo řekl, že pro jejich vojenskou okupaci je třeba určitého zastrašení—byly to jejich vojenské autority. Omezme naši věc na holé kosti toho, co je zcela nesporné, a je konečná a bezpečná. Pokud není žádné mezinárodní právo, jsme stejně dobří jako oni. Pokud existuje, tak jsou s ním v rozporu.
Proti této ohromující prostotě naší věci nemají Němci co říct, vyjma takových plácavých bezvýznamností, jaké jsem citoval. V každém dalším čísle těchto velkých novin mají spoustu místa předestřít, co chtějí říct, ale čím víc se rozprostírají, tím řidší jsou. Nepřekvapí, že nic z toho, co říkají, nepřesvědčí lid tak jasně myslící, tak právní, tak dychtivý k diskusi, jako jsou Američané. Lze říci téměř universálně, že jazyk novin jako jsou tyto, je nejen nerozumný, ale přímo nesrozumitelný.
A přece je tu jedna výjimka: a je to výjimka, kterou musí Angličané velmi vážně uvážit. Je tu jeden, a jen jeden druh příspěvku do těchto německých stránek, který může ovlivnit inteligentní a uvážlivé občany Spojených států. Je tu jeden, a jen jeden, typ odstavce, který jej může pohnout proti Anglii, pokud ne k podpoře Německa. Jsou to jediná slova v tomhle plátku, která jsou psaná skutečnou angličtinou: a jsou psaná Angličany. Jsou to citace z anglických novin. Právě opřeni o anglickou autoritu mohou tihle dětinští barbaři říkat, že anglické zbraně jsou poražené a anglický duch beznadějný. Na jedné stránce těchto novin je obrovskými písmeny napsaná výsměšná parodie zvolání, do kterého se tak často dávali naši nešťastníci vězící v zákopech: „Jsme pokleslí na duchu? Ano!“ to je německá verze našeho nynějšího stavu a na dalších řádcích ji podporují prostě a výlučně citace ze dvojích londýnských ranních novin.
Pokud je kdekoliv ve světě poučený a přemýšlivý člověk se sympatiemi k Německu, představuji si, jak čte tenhle německý žurnál s poklesajícím duchem. Jedna stránka za druhou mu neukazují nic než mlhavé uhýbání, o kterém bude vědět, že bude absurdní v očích jakýchkoliv vzdělaných lidí kdekoliv a napsané jazykem, který by je rozesmál i na smrtelné posteli. A tu najednou jeho duch pookřeje. Jeho oči se rozzáří nad větou napsanou nespornou angličtinou nesporným Angličanem a prakticky přiznávající beznaděj v Anglii a rozvrat v Rusku. „Všechny tyhle řeči o brilantním ústupu, o zachráněné armádě a bezvýznamnosti Lvova jsou směšné.“ Pokud by byl skutečně poučený, věděl by, že to není „pesimistické“, ale prostě nepravdivé tvrzení. Věděl by, že ústup byl brilantní, armáda byla zachráněna a že Lvov je v porovnání nedůležitý. Ale měl by velkou radost, že angličtí autoři mohou pronášet tak zachmuřené nepoučenosti, a že jim angličtí čtenáři mohou věřit.
Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 244-248, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988
Drobnosti z Chestertona 