Německé zlo a anglické slabosti (ILN 24. července 1915)

July 24, 1915 German Evil and English Weaknesses

Ústředním faktem přítomné situace je to, že Severní Němec ještě nezjistil, že jej větší část lidstva nemá ráda. A to, co se jí nelíbí, není militarismus, ani Zollvereins, ani námořní rivalita, nejsou to ponorky ani Zepelíny. Nejsou to ani masakry. Je to jistý stav duše, který může být, a je vyjadřován, jistými pohyby paží, nohou, ramen a hlavy. Prus ve své prostotě zas a znovu říká: „Když se zamyslím nad tím, jak jsem dobrý, moudrý a silný, nedokáži si představit, proč se lidem nelíbím.“ A odpověď mu nikdy ani náhodou nebleskne hlavou. „Lidem se nelíbím, protože přemýšlím nad tím, jak jsem dobrý, moudrý a silný jsem.“ Je docela upřímně zmatený z toho, co mu přijde jako navzájem naprosto odlišných lidí—Búrů, Irčanů, Poláků, Yankeeů a Židů. Nechápe, proč zuří společně, protože aby to pochopil, by se musel dívat ne ven, ale dovnitř. Klíč k tajemství nemůže najít, protože klíč spolkl.

Jsme-li moudří, měli bychom tento fakt neustále zvažovat a měli bychom mít na paměti, že za mnoho z naší podpory vděčíme této chybě našeho nepřítele, a ne naší bezchybnosti. Búrové a Irové nepodporují Anglii proto, že je Anglie vzorem, ale proto, že Německo je strašák, ne proto, že je britská ústava cosi posvátného, ale proto, že pruský systém je posvátná hrůza. Můžeme doufat, a máme dobré důvody doufat, že se tito naši spojenci skrze naše spojenectví mohou něco dozvědět o tom, co je v Anglii skutečně velkorysé a krásné. Jen bychom ale zastírali naši mysl oblakem marnosti, pokud bychom předstírali, že v minulosti neviděli převážně to skoupé a ošklivé. Nejhlubší a nejvážnější odpovědí na německou proklamaci ctnosti by bylo vyznání hříchu. Divoch říká „Jsem dobrý Němec.“ A civilizovaný člověk odpoví: „Jsem špatný Angličan, a naprosto nehodný Anglie.“ In hoc signo vincet.

Pacifisté, i mezi moderními muži, jsou nejvíce řízení frázemi spíše než idejemi. Je pozoruhodné, že jakákoliv z jejich otázek musí být položena konkrétní formulací. Přeložte otázku do jiných slov a již ji nelze zodpovědět, jak by si přáli. Řeknou třeba „Může být válka správným způsobem urovnání různic?“ Zeptejte se namísto toho: „Co by mi mělo zabránit napřít všechny síly k obraně čehokoliv, proč má pro mě smysl žít?“—a oni nemají odpověď. Pokud váš život stojí za to žít díky německým uzenkám, bude pro vás jistě nerozumné zasahovat do německého obchodu s nim, pokud mu dává smysl žít čest a vzpomínky svobodného lidu, nemůže vám nic zabránit obětovat vše pro jejich záchranu. A slušná válka není „nejlepší způsob urovnání různic“, je to jediný způsob, jak předejít tomu, aby byly urovnány za vás.

Mezi těmito pevně danými frázemi pacifistů je maxima o „přemáhání zla dobrem“. Podle všeho zamýšlí agresi přemáhat zbabělostí, tyranii otroctvím, prosazení zla opuštěním práva a Německo hodlají zdolat zradou Francie. Jelikož ale někteří z nás, poučeni záhadnými školami pověry, si tak nějak nemyslí, že zbabělost, otroctví, zrada a upření práva jsou „dobré“ věci a odpovídáme, že používat je nebude užívání dobra proti zlu, ale jen přidávání jednoho zla k druhému. Je tu ale jedna morální věc, ve které můžeme skutečně opětovat zlo dobrem, aniž bychom jen posilovali zla, jedna zbraň ze zbrojnice světců, která je i ve světském smyslu silnější než svět. Tou zbraní je pokora.

Musíme se velmi očistit, abychom byli alespoň hodni této války. Tohle peklo, jak tomu říkají, je o tolik blíž nebi, než Anglie kdy byla během svých sta let prosperity a míru, že musíme být připraveni na těžší sebezápory než ty fyzické k odmínutí všeho onoho psychologického komfortu, v němž jsme tak dlouho žili. Musíme se spokojit s tím, že Prusovi odpovíme: „Ano, i já jsme zlý, možná jsem tak zlý, jak tvrdíte—jen ne tak podle zlý, abych vám prodal svět.“ Nejsme povzneseni nad svou úlohu, jen jsme, řečeno ušlechtilými slovy básně M. Cammaertse:

La fierté de rester honnête

Quand le lâcheté nous serait si bon. (Hrdost zůstat počestný, když by zbabělost byla tak pohodlná pozn. překl.)

A kdekoliv zůstává i jen stopa staré vulgární a ostrovní přezíravosti, musíme se do ní pustit, jako by to byla doslovně a právně zrada.

Není zcela vykořeněna. Jedna zdatná velmi rozumná dáma mi nedávno řekla, že je trochu nervosní z Francouzů. Řekl jsem, že z nevím, z čeho by měl být člověk nervosní, leda by snad Francouzi Němce zaživa stahovali z kůže. Připustila, že ji zneklidňovalo, že francouzští vojáci mezi boji nehráli fotbal, ale seděli a vzpomínali na domov. Zkrátka ji zneklidňovalo a (zjevně) překvapovalo, bylo to, že francouzští vojáci nebyli angličtí vojáci. Opravdu nechápala, že praktická odvaha a vytrvalost zahrnuje hraní fotbalu zrovna tak málo jako hraní domina—hry, jež přišla Francouzům tak příjemná v přestávkách mezi vzdorováním dělostřelectvu a umíráním na barikádách. Ale toto nešťastné vyjádření vskutku rozdmýchalo hlubší věci. Každý národ v této velké zkoušce trpěl pro své hříchy, a i Anglie bude trpět čímkoliv, co může oslabit její uctívání kompromisu a bohatství. Sotva včas jsme začali jakési plodné pokání kvůli Irsku, a i tak jsme zanechali malou a zatrpklou skupinu, která nemůže věřit našemu slovu. Ale vskutku zacházení Angličanů s Iry není o mnoho horší než zacházení Angličanů s Angličany. Velká kletba této země—kletba, která neleží na Francii a Rusku, ba v tomtéž universálním smyslu, ani na Německu—je špatné rozložení vlastnictví, které zanechává miliony tuláků nebo poddaných, bez statutu, práv a jednoznačných povinností. Nesmíme být tak pyšní, abychom se učili do francouzského, ruského či belgického rolnictva, nesmíme nechat fráze klubů zakrývat velmi skutečnou nahotu země. Rus orající svým starodávným pluhem ve své starodávné občině má skutečně cosi, co jsme nedali nuznému úředníčkovi nebo řemeslníkovi z Hoxtonu, potácející se z jednoho nájmu do druhého jako toulavé kočky. Musíme se zkrátka vydržet a snést, že musíme čelit faktu, že pokud chudí Francouzi sedí a myslí na své domovy, je to často proto, že mají domovy, na které mohou myslet.

Válka Evropu zastihla jako zloděj v noci—a je to přirozené, protože pruští mužové, kteří to naplánovali, byli zloději od počátku. Každou zemi válka zastihla v nějakém nepřipraveném a nevzhledném postoji. Nás zastihla nejen s nedokončenými reformami, ale (pro slabost výlučnou snad jen pro nás) přímo pyšné na to, že jsme je zanechali nedokončené. Je to, jak jsem už řekl dříve, ten bláznivý kompromis, která bude mít půl pecnu chleba, i když by snadno mohl mít celý. Dickens už dávno přišel na to, že otázka pro politika zní Jak to neudělat. Ještě složitější je, když otázka zní, jak to přesně neudělat.

Pokud se dokážeme držet blízko čisté a křesťanské skromnosti, bude Anglie na konci války nejen vítězná, ale (což není vždycky totéž) bude také silná. Nikdo nečeká, že špatně vychovaný a příliš školou vzdělaný uličník, který je vládnoucím typem v Prusku, může takovou pokoru pochopit, může si z ní vzít co se mu zlíbí. Je to otázka ducha a to ducha, v němž bylo odvedeno všechno mocné dílo: „Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.“ Takto přestátá může tato katastrofa skutečně a bez frází znamenat určité rozptýlení mlh korupce a skepse a sama země a vzduch naší země mohou po konfliktu být cítit jako jižní Anglie po dešti.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 249-253, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s