Hindenburgova socha (ILN 28. srpna 1915)

August 28, 1915 The Statue of Hindenburg

Mám za to, že se maršálu Hindenburgovi dostává dosti špatného zacházení. Je to velmi schopný velitel, a i když se mu nezdařil důležitý záměr obklíčení ruských armád, prolomil první ruský nástup ve velkém vítězství uTannenbergu, a jeho druhé obléhání Varšavy bylo úspěšné, pokud se týká města samotného. Skutečně nevím, proč by se do něj měly zatloukat hřebíky. Zdá se však, že obyvatelé Berlína přímo platí peníze za potěšení ze zatloukání hřebíčků do jeho vesty či zátylku. Stojí naproti budově Reichstagu v jednom z předních berlínských otevřených prostranství. Uvádí se, že tvář má vážnou, jak by také ne, při takové zkušenosti. Oči „hledí do daleka“ a vyjadřují přání, být na nějakém tichém místě na frontě, kde by do něj dělaly díry leda tak kulky. Zhotovený je ze dřeva. Váží dvanáct tun. Je v něm místo pro jeden milion šest set tisíc hřebíků, vyjma jeho vážné tváře, ti nejdychtivější z modlářů jsou totiž varování, aby jeho tvář nechali na pokoji. A přece by morální patos jeho vážného a do dáli upřeného pohledu jen podtrhl hřebík čnící horizontálně přesně ze špičky jeho nosu. Zejména kdyby to byl, jak my říkáme, francouzský hřebík. Výpočtům jeho velikosti úplně nerozumím, zprávy totiž říkají, že jeho hlava je dlouhá čtyři stopy a v jedna bota že je dost veliká, aby se v ní ukrylo deset mužů. Tenhle velký voják jistě nemá nohu pětkrát větší než hlavu. Možná má brodicí body skoro po pás, jako hold jeho skutečně zdatnému využívání jezer a rybníků ve Východním Prusku. I tak by ale muselo těch deset mužů stát jeden druhému na hlavě. Můj první dojem je, jak jsem naznačil, že do Hindenburga rýpou. Myslel jsem, že do dřevěné sochy vráží hřebíky tak, jak čarodějnice strká špendlíky do voskové podoby. S pomalým, však rostoucím úžasem ovšem zjišťuji, že je to míněno jako kompliment a nemohu považovat za šťastný kompliment udělat nešťastníkovi hlavu ze dřeva, a ještě ji udělat tak malou ve srovnání s jeho nešťastnýma nohama.

Zmiňuji se o této příhodě v naději, že vysvětlí, co máme na mysli, když Prusy nazýváme barbary. Dělám to pro ty, kdo nechápou, jak je možné lidi s tolika motorovými vozy a chemickými vůněmi skutečně označovat za barbary. Jsou barbary v tomto zásadním slova smyslu, že konečný výsledek všeho jejich motoristického a chemického úsilí je neadekvátní a nelidský. Není hoden ani ubohých lidí, kteří ono úsilí vynakládají, zrovna tak jako i obyvatel Sandwichových ostrovů obvykle sám vypadá lépe než modla, kterou tesá z kamene či dřeva. Plod jejich dřiny je nezralý a kyselý. I tehdy, když má jejich boj jakousi nevědomou důstojnost, jsou jejich vítězství vždy nedůstojná. Výtečnou alegorii této pravdy máme v dřevěném a skutečném Hindenburgovi. Skutečný Hindenburg, postižený nezdarem, je mnohem ctihodnější postava než imaginární Hindenburg, který triumfoval. Uznáme-li, že je jejich hrdina hoden obdivu, právě v obdivu selhávají. Kolosální lidský rohatý půlměsíc rozmáchlý od Srbska po Pobaltí v sobě skutečně má cosi, co působí na imaginaci, podobně jako islám a Napoleon a velká hnutí, která tvořila dějiny. A pak s velkou námahou postaví neohrabanou nevkusně oblečenou dřevěnou loutku a řeknou nám, že jejich kultura konečně našla svůj výraz.

A je to tak. Všechno na té figuře je symbolické: místo, materiál, velikost, zacházení a (zjevně) proporce. Dřevěná socha visí jako dřevěný kyj nad hlavami Reichstagu, který Houston Chamberlain nazývá „nejpaličatějším parlamentem na světě“, a který je skutečně nanejvýš zatvrzelý ve svém rozhodnutí nedělat nic. Je tu, vyryt v dřevěné věži, epigram Frederika Velikého „Budou si říkat, co chtějí, a já si budu dělat, co budu chtít já.“ Každý poslanec Reichstagu (když bude vycházet ven), uvidí, a v záři slunce to bude ohromné, co přesně získá, pokud se kdy pokusí cokoliv udělat—botu, obrovskou velkou nádhernou botu, botu větší než deset chlapů. Materiál je to nanejvýš levný a dočasný, vybraný z části pro nesmyslnou velikost a zčásti pro ještě nesmyslnější železářství. Velikost je prostě velikost, o nic působivější než zvětšený hrášek.

Vítězství Německa je vítězstvím druhého řádu. Nedorozumění s Němci povstává z toho, že Němci si myslí, že jde o vítězství prvotřídní. Nemyslící lidé si myslí, že kaiser je subtilní rouhač, pošklebující se vlastnímu vyznání míru. Lidé bez mozku si myslí, že je to zbožný fanatik považující se za nástroj nebes. Nemá hloubku na to, aby byl jedním či druhým, je to druhořadý politik. Pokud říká, že si nepřál tuhle válku, míní tím, tedy nakolik tím vůbec něco míní, že si přál válku s méně bitvami a s četnějšími vítězstvími. On se ale sám sebe příliš neptá, co míní. Je to veřejný člověk—ten druh člověka, který nemá žádný vnitřní život. Bůh není ani jeho pánem, ani sluhou, ale jeho oblíbenou metaforou. A hluboké a skutečné podráždění, které vůči Němcům cítí lidé tak rozliční jako Francouzi, Poláci a Srbové, je převážně podrážděním vůči této špatně vychované chytrosti. Je to hněv lidí, kteří zažili tragedie proti lidem, kteří nikdy neměli nic než melodramata. Němci přidají další ke svým nesčetným omylům, pokud s tím budou zacházet jako s umělým pocitem a pouhým plodem této války. Stejná levná nadřazenost tu je v záležitostech umění míru. Pan Houston Chamberlain, němečtější než Němci, má (v pamfletu, který byl nedávno v oběhu) pasáže, které jsou zcela bez významu, pokud jde o boje, stačily ale k tomu, aby byl člověk rád, že bojovat musí s Německem. Téměř náhodně vybírám z pamfletu tento odstavec: „Nemusím se šířit o obecnějším tvrzení—o snadném přístupu poctivého hledajícího k pravdě—ne proto, že by byla příliš filosofická, ale proto, že Pascal, ten autentický německý Lotrinčan, je plně ustanovil proti všemu scholasticismu jako pravou moudrost, již lidé potřebují, aby je vedla životem, onu nauku, která nás uschopňuje čistě žít a ušlechtile umírat. Metafora je často poučnější než výklad. Existuje obraz Zahalené pravdy—pro sochaře přitažlivé téma, protože ilustruje prchavé ustrojení mysli. Faktem totiž je, že zahalená není Pravda, nahá ve své záři, ani přes její podobu není rozprostřen závoj, ten se spíše rozprostírá před naším zrakem. Stačí jen odstranit zákal bránící nám ve výhledu a iluze mizí.“

To je celé okázalé, tajuplné a laciné. Je laciné označovat Pascala za Němce, laciné tvářit se, že se jeden vyhýbá tomu, co je „příliš filosofické“, je laciné zakrývat, se vší tou alegorií o nahé bohyni, docela obyčejnou myšlenku, že krátkozrací lidé nevidí věci moc jasně. Je laciné, a lživé, mluvit o námětu pro sochaře ilustrujícím prchavé rozložení mysli, jelikož sochařství je zjevně umění nejvhodnější pro prosté a setrvalé stavy mysli. Člověk může náhle procitnout s podivným pocitem nereálnosti či iracionálního zneklidnění, a může si je spojit s pohybem slov nebo přízračnou melodií, ale nevyběhne spěšně na ulici a nezačne o tom tesat sochu. Triumfující Hindenburg, se svými hřebíky za deset pencí, ilustruje prchavý stav mysli, nebo alespoň stav mysli, o kterém doufáme, že brzy prchne. To je důvod, proč je to špatná socha. Je laciné a falešné tvrdit, že iluse pomine, jakmile odstraníme zákal, lidé se zákalem žádné iluze nemají. Pan Houston Chamberlain nedokáže svou metaforu udržet pohromadě, ani zpříma říct, co má na mysli, ani nic soustavného, vyjma jeho vlastní soustavné sebechvály.

To, že není rodilý Němec, ilustruje, čím nám obyčejnost hrozí. Šíření německé kultury znamená učení všech, aby mluvili právě takhle. Je to o to nebezpečnější, protože je to nadmíru snadné, ale vítězství německých zbraní způsobí, že to bude vypadat jako nadřazenost. Hádankou v samém srdci války je totiž to, že je tak heroicky těžké postarat se aby se všichni lidé cítili rovni, ale je velmi snadné způsobit, aby se cítili nadřazení. Německo je ve válce se zkušeností, která je hlubší a tragičtější než je ta jeho, jejíž symboly stojí u mnoha cest v pobořených Flandrách, ale tam je dřevo vyřezané jinak a hřebů je v něm méně.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 270-274 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Omluvy Němců (ILN 21. srpna 1915)

August 21, 1915 5 The Apologies of the Germans

Severoněmec je lidská bytost. Zpravidla proto mluvil, jako by byl něco víc, a jednal, jako by byl něco míň. Je ale lidskou bytostí a každý kdo uznává lidské pouto, jež on ne vždy uznával, jej jistě přivítá—ne uštěpačně, ale docela upřímně—k přirozenému potěšení, které mu dělají jakékoliv dobré zprávy, které může dostat z fronty. Není ani důvod být kvůli tak férovému smýšlení marnivý, protože nám je usnadňuje vědomí, že i když má mnoho, z čeho se může těšit, sotva kde dostal, co chtěl. Říká se, že nejeden římský císař měl ve zvyku pořádat triumfy, kdykoli nemohl slavit vítězství. A je jisté, že když například oblehatelé obsadili Varšavu, byl triumf zrovna tak prázdný jako samotné město. Nedávno jsem tu napsal, že Prus byl od počátku zloděj: a nebyl to pomluva, ale střízlivé historické shrnutí. Rozhodně ale vypadá jako zloděj, který krade šperkovnice a ne šperky.

Realistické vojenské posouzení stavu a zásobování bojů vede k závěru velmi odlišnému od těch, k nimi dospělo několik málo zpanikařených reportérů v davu, kteří vyvolají křik, pokaždé když postupimský kapesní zloděj uřízne prázdnou kapsu.

Nejsee tu od toho, aby psal o takových věcech a v morální atmosféře vně vojenské vědy je ostatně dost důkazů, které by nás měly, i kdyby jen pro uklidnění našich myslí, docela ujistit, že Prusové v těch svých vůbec klidní nejsou. Je tu velké množství znamení, které o tom mohou ujistit i civilistu. Ale pro každého s historickou pamětí a úsudkem je tu jeden důkaz o pruském nezdaru, který je současně překvapivý i konečný. Když si jej náležitě uvědomíme, je kataklysmatičtější než Rýn zavalený mrtvolami, Kaiser podřezávající si hrdlo, Berlín vypálený do základů a Kileský kanál vyhozený do povětří se vším všudy, včetně lodí. Prus promluvil o spravedlnosti. Když mluví o spravedlnosti, začíná doufat v milosrdenství. Po více než sto let se roztahoval a slunil v létě pouhého úspěchu, otevřeně plesal ve své svobodě od skrupulí a náboženské zdrženlivosti, na svá porušená slova ukazoval jako jiní lidé ukazují na své sliby. Nikdy se mu ani nesnilo, že by odpovídal na obvinění z falše a krutosti, vyjma toho, že je prohnaný a silný. Nikdy nepředstíral, že by uznával jakýkoliv zákon lidský nebo božský, leda ve smyslu, že devět bodů z něj je držba. Když se začne hájit na desátém bodě, je to důkaz, že mu vyjma té desetiny už jen málo zbylo. Když Prus říká, že má právo věc provést, můžete si být docela jisti, že už není mocen ji udělat.

A to dokazuje jeden fakt, který je tak zřejmý až to ohromuje: je to fakt, že všechny jeho omluvy jsou dodatečné nápady. Například někteří z jeho méně opatrných polemiků tvrdí, že po dobytí Bruselu našli dobyvatelé důkazy, že byli předmětem nějakého spiknutí—jež se jeví jako být něco málo víc než přípravy k obraně, jež se ukázaly jako velmi nutné. V každém případě je to ale něco podobného, jako kdyby zloděj po vloupání do domu tvrdil, že vedle bankovek našel v zamčeném stole nějaký dopis, který byl vůči němu nepřívětivý. I kdyby měl pravdu, neměl by nárok být v právu. Podobně říká Houston Chamberlain, ten únavný odrodilec, v pamfletu kolujícím v Anglii víceméně tajně, že Francie napadla Belgii ještě před Němci. To vyvolává otázku, kdo má nejvíc co společného s německou vládou, tenhle pan Chamberlain (který sám ani není Němec), nebo německý kancléř? V celé kancléřově omluvě šlo o kontrast mezi Francií a Německem, podle nějž Francie nemusel být v Belgii první, protože si „mohla dovolit čekat“. Je očividné, že to jsou výmluvy vymyšlené dávno po zločinu a proto to jsou výmluvy bezcenné. S tím jak německá síla slábne, jsou ale den ode dne častější, čím dál omluvnější a popletenější. A v německém tisku již je obecný sklon celo při představovat jako nějaké nedorozumění, přinejmenším jako věc k diskusi, pokud ne k arbitráži.

Historicky je samozřejmě takový názor nesmyslný. Byl by to nesmysl, kdyby sir John Jellicoe řekl, že byl na lodi náhodou, jelikož, že mu jeho lékař doporučil plavbu po moři. Byl by to nesmysl proto, že by ignoroval veškerý historický nárok, který si Britové na moře vznáší. Byl by to nesmysl, kdyby generál Joffre tvrdil, že se na soutoku Sambre a Mázy ocitl náhodnou, protože obdivoval přirozenou nádheru těchto řek a přemýšlel o jejich příhodnosti pro onu kanálovou loď, o níž se tvrdí, že na ní zamýšlí strávit svá soumračná léta. Byl by to nesmysl, protože by zcela ignoroval historickou hrozbu Francii v oné konkrétní chvíli. A je nesmysl, aby Němci opožděně mluvili tak, jako by do Belgie zabloudili, nebo do války se zapletli proto, že si mysleli, že Francie nebo Belgie dělají něco, co ani jedna z nich nedělala. Je to nesmysl, protože to ignoruje celou historickou politiku Prusku v liniích po kterých vždy znovu a znovu zasazovalo údery. V jeho případě je principem principy nemít. Fridrich Veliký považoval za proje vysoce uměleckého humoru vpadnout do držav svého rakouského nepřítele dřív než sám vyhlásil válku, jako by vyběhl dřív, než řekl, že přiběhne. Bismarck nejen roztrhal svoje vlastní cáry papíru, ale vesele padělal cáry papíru druhých lidí, když chtěl vyvolat válku. Němci zjevně docela nerozumí tomu, co o nich říkáme. Když říkám, že se provinili zcela mimořádnou a bezpříkladnou zradou a agresí, míníme tím samozřejmě, že takové věci byly mimořádné a bezpříkladné mezi civilizovanými národy. Nemíníme tím, že by byly mimořádné a bezpříkladné mezi barbary. Nevíme přirozeně, zda Němci tu či ono konkrétní věc udělají nebo ne. Jen jsme věděli, že vyjma Prusů v Evropě nikdo nic takového neudělá. Mezi frázemi na jejich straně, které se objevují stále častěji, je fráze o čtyřiceti letech. Říkají, že po tu dobu zachovávali mír a předkládají to jako důkaz, že nezpůsobili tuto válku. Naneštěstí to prokazuje pravý opak. Válka není nějaká věc, je to neslučitelnost dvou věcí, jedna či druhá z nichž činí válku jistou. V tomto smyslu samozřejmě ani Němci, ani nikdo jiný, válku nechtěl. Chtěli nadvládu. A je docela zřejmé, že až do konce oněch čtyřiceti let byla jejich nadvláda zaručena. Novou válku nepotřebovali, a pár dalších válek, které se odehrávaly jinde, měly na Německo vliv příznivý, pokud nějaký. Rusko, jeho hlavní nepřítel, bylo raněno ve válce s Japonskem. Turecko, jeho hlavní spojenec, vítězilo v řecko-turecké válce. Doba německé moci, a tedy německého míru, sahá a ž k úspěchu Rakouska v bosenské záležitosti. Potom to s německou politikou v Evropě začalo jít k horšímu. Itálie napadla Turka v Africe, Balkán na něj zaútočil v Evropě a Turek padl. Francie si začala dělat věci po svém v Maroku, Anglie stála pevně na Agadiru. Byl tu jediný stát, který mírovými procesy relativně ztrácel svou převahu v Evropě. A právě tento stát se dal do války. Kdyby se Prusko vypravilo do nějaké války před takovými dvaceti lety, mohlo to být pro nějaký ideál. Kdyby Prusko loni zachovalo mír, mohlo to být kvůli nějakým skrupulím. Ale samotná data prokazují, že pokud nebojovalo o vzestup, bylo to proto, že jej již mělo. Pořád nám říkalo, že je na vzestupu. V tomto, jako ve všem ostatním, její nové volání je věru nové, a zrodilo se z čirého strachu. Chlubilo se válkami, mírem se nechlubilo nikdy, dokud o něj nepřišlo škemrat.

Pravdu lze vyslovit stručně.: Německo šlo do války proto, že se ostatní státy začaly chovat jako kdyby byly nezávislé. V příčetnějším Německu Bismarck řekl, že mu kosti pomořanského granátníka nestojí za urovnání východní otázky. Jeho nástupci dali kosti mnoha pomořanských granátníků jen jako mstu za to, že byla ta otázka urovnána.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 266-270 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Pacifistova nelogičnost (ILN 14. srpna 1915)

August 14, 1915 The lllogic of the Pacifists

Umlčet člověka je často strategickým omylem, protože to svět ponechává v dojmu, že ten člověk má co říct. Z toho důvodu bych se nepouštěl do velmi malých organizací, které naléhají na sjednání míru—neboli jinými slovy řečeno, ponechání Prusku jeho kořisti. Donucení, právě tak jako povinná vojenská služba, jsou legitimní nástrojem, ale nejsou tu příliš rodem, a tudíž ani příliš snadné, celkem vzato, řekl bych, by člověk Angličanům neradil, aby své bezpečí budovala na nové a dosti nenárodní etice pronásledování, dokonce ani ne ospravedlnitelného pronásledování. Radil bych jim stavět své bezpečí na velkém, pevném a trvanlivém základě pacifistovy polemické neschopnosti. Po určitém studiu všech jeho děl jsem dospěl k tomu, že v něj skládám jistou důvěru. Je na něj spoleh, že selže a čím veřejněji selže, tím lépe. Postavil jsem jej na vysokou tribunu, obklopil jsem jej tichem naplněného amfiteátru, hlasitě zvolám „Favete linguis!“. On pak široce otevře ústa a nevyjde z nich ani slovo. Nebo, což je to samé, vyjdou slova jako tato: „Věříme, že správným postupem pro nás není napomínat milovníky míru v jiných zemích, pokud jde o jejich povinnosti vůči jejich vládám, ale dát najevo, že se jsme zcela vážně činní tím, že žádáme, aby britský podíl na této válce byl přiveden k okamžitému, čestnému a spravedlivému konci.“ Co s něčím takovým můžeme udělat, vyjma odpovědi, se stejnou vážností, že chceme čtvercový, kruhový, trojúhelníkový konec, nebo že se kloníme spíše k štíhlému, tlustému nebo prostřednímu konci? Je očividné a zřejmé, že okamžitý mír nemůže být čestný, jelikož vedle všech vysvětlování s Německem, bychom to museli vysvětlit našim spojenců.

Ne, na tyhle lidi je spoleh—že zakopnou. Všechno co řeknou lze jedním zakroucením ruky převrátit naruby. Je mnohem lepší s nimi tak zacházet, když se objeví, než se proti postupovat jako proti vážným heresiarchům a poskytnout jim heresi, na jejíž vymyšlení nejsou sami dost chytří. Slova, která cituji, jsou z divného kusu papíru šířeného čímsi, co si říká „Výbor Zastavte válku“. Zbaveni nebesy schopnosti řeči, ulevují svým pocitům převážně velkými písmeny, a tisknou jimi ve skoro každé větě jedno až dvě slova bez zvláštního vztahu k tomu, jaká slova to jsou. Tedy: „NEJLEPŠÍM a nejvíce LIDSKÝM postupem by bylo vyjednávat a ne vyhnat Němce pryč.“ Na což mohu, v témže uctivém duchu imitace, jen odpovědět, že je ZROVNA TAK dobré, v PRINCIPU, udělat si nějakou PŘEDSTAVU, CO slova znamenají, když je používám. A co musí znamenat slovo „vyjednávání“, v tom nejlepším případě, je dostatečně zřejmé. Všimněme si, že vyjednávání nemá nic společného s morálním přesvědčením, které by lepší druh fanatiků předkládal jako nadřazené válce. Kdyby pan Scott Duckers (který zřejmě za ten kus papíru odpovídá) mohl jít za Kaiserem a promluvit k němu s touž duši zapalující výmluvností, až by Kaiser propukl v pláč a odvolal válečné psy, dal by ten případ (jakkoliv nepravděpodobný) považovat za ušlechtilejší než boj na bitevní poli. Ale vyjednávat znamená směňovat a zapůsobit tímto způsobem na Prusko musí znamenat něco Prusku dát, aby od něj bylo možné něco získat. A co můžeme Prusku dát? Ať už by to bylo cokoliv, i kdyby to měl být kus africké bažiny, bude to nad sebou mít zaražený poutač se zvoláním: „Uděleno evropskými mocnostmi jako odměna za vpád do Belgie.“

Míru uvažování těchto nešťastných lidí lze dovodit z následujícího: „Pokud by mělo být porušování smluv považováno za poskytnutí záminky k válce, mezinárodní právo by důvody k válce neumenšilo, ale znásobilo. “ Jinými slovy, právo bude mít svou důstojnost potud, pokud nikoho ani nenapadne je dodržovat, ale právo bude mít méně důstojnosti, pokud se někdo kdy pokusí prosadit jeho dodržování. Pokud by zákon proti vraždě jedem byl zákonem, který nikdy nenabyl účinnosti, předpokládám, že tento brilantní myslitel by si blahopřál, že „neznásobuje“ důvody k vedení soudních pří. Jistě by bylo méně travičských případů, jen by bylo více travičství. A přece hned v další větě se pisatel odpotácí od praktického popření, že lze vůbec mezinárodní právo prosazovat k implikaci, že by mělo být vymáháno stejně přesně jako právo soukromé. „V soukromém právu,“ říká (absurdní velká písmena nechám být) „není porušení smlouvy omluvou pro vraždu“ Prostudujte si tu větu: je to obraz mysli. V soukromém právu je porušení smlouvy vždy potrestáno a to různými sankcemi, od nejmírnější, jíž je ztráta všech smluvních výhod pro provinivší se stranu. Důvodem, proč můžeme trestat takto uměřeně a přiměřeně, je samozřejmě v tom, že v soukromém právu máme všechny strany ve svých rukou a běžným tlakem policie můžeme poškozenému zajistit tolik, kolik si zaslouží, nebo omezit provinilce do té míry, jakou považujeme za vhodnou. Ale máme trestat smrtí, pokud nemůžeme uložit jiný trest, a pokud by bylo jedinou alternativou zavržení všech smluv. Postavte porušitele smluv do postavení, které zastává jako ozbrojený panovník a „vražda“ se stává tím, jediným, co můžeme udělat. Představme si, že by každý kupec kupující, poté, co dostane bochník za penny a odmítne penny zaplatit, se zavřel do ocelové věže, ze které by ho dostal jen vojenský útok. Vojenský útok bude podniknut. Pokud by podniknut nebyl, zemi by přemohla a ovládla aristokracie zlodějů. To co, autor pamfletu nazývá vraždou, co my nazýváme válkou, je to, co nastává, když má lupič lupičskou tlupu a lupičskou pevnost. Vnějšek tohoto kusu papíru je mnohem zábavnější než vnitřek. Vpředu je obrovskými šarlatovými písmeny napsáno „Mají být britská krev a peníze marně promrhány?“ Odpověď na to se zdá být „Ne“ se zřejmým dovozením, že pokud by tu byl „okamžitý konec“, marně promrhány by byly. Zadní strana je ještě lepší. Říká „Jdete to do toho úplně naplno?“ a také „Buď buďte militarista a řekněte „Jen pokračujme v masakru“ nebo Přispějte svým dílem k ZASTAVENÍ VÁLKY.“ Zdá se docela jist, že třetí cesty není. Myslím tedy, že budu militaristou a během dne budu opakovaně říkat „Pokračujme v masakru“. Doufám, že takhle se to dělá opravdu naplno, a nevypadá to moc těžce. Pokud jde o ostatní, je tu ignorantská fráze o tom, že jsme tam, kde jsme byli loni, což je přesně tam, kde nejsme, ať už argumentujeme jakkoliv. To samé by člověk mohl říct o člověku, který kvůli otravě krve přišel o nohu. Nebýt amputace mohl být perfektně dvounohý. Také by byl mrtvolou. Na celém pamfletu je jen jedna věc, kterou může člověk brát vážně a je to věc nejen vážná, ale i smutná. Pan C. H. Norman, jehož jméno se tam objevuje vedle pana Duckerse není žádný hlupák. Je to muž, který často míval pravdu, a obvykle míval cosi ze správného ducha i tehdy, když se mýlil. Budu věřit, že tyranii původně napadal ze skutečného soucitu s křivdami, jež utrpěli ti, jimiž nepřálo štěstí, a že k útokům na patriotickou tradici přešel v domnění, že je to forma tyranie. To, co on označuje za militarismus, já nazývám sebeobranou, myslím však, že on by to upřímně nazval sobectvím. Ale co můžeme o tomhle „míru“ říct jiného, než je to takřka doslova ztučnělá degenerace srdce? Jak může něco, co bývalo kdysi velkorysé končit tak děsivým nedostatkem velkorysosti? Jak dospěje idealista nakonec k věcem tak duchovně špinavým, jako jsou zde obhajované kapitulace a zrady? Nemohu uvěřit, že by pan Norman s dvěma lidskými společníky, i kdyby to byli uprchlí vězni obtížení odpornými zločiny, zacházel tak, jak se Anglii doporučuje zacházet v tomto případě s Francií a Ruskem, nemohu uvěřit, že by zanechal jakoukoliv lidskou bytost, již by mohl zachránit svým vlastním životem, pod tak usměvavou urážkou a vítěznou ohavností, jako by tohle zanechalo miliony lidských bytostí v Belgii. Člověk, který by uváděl do praxe doporučení tohoto pamfletu, by byl právě tak málo militaristou jako pacifistou… nebyl by ničím tak loajálním jako německý špeh. Byl by to zbabělec, muž kapitulující před mocí, protože je mocná, muž opouštějící přátele, protože jsou v nebezpečí, muž upírající lidem zlomeného srdce vysvobození, jež jim bylo přislíbeno, muž velebící mír jatek a „vyjednávání“ trhu s otroky—

Who would not laugh if such a man there be?

Who would not weep if Atticus were he? (Kdo by se nesmál, kdyby tu byl takový muž?/Kdo by neplakal, byl-li by to Atticus?)

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 262-266, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Měnící se německý tón (ILN 7. srpna 1915)

August 7, 1915 The Changing German Tone

Uvádí se, že německý kancléř řekl: „Němci bojují o život proti světu pigmejů.“ Je to zaznamenáno hlavně jako tisková kuriozita, protože v novinách bylo uveden, že Němci bojovali za svá játra. O Prométheovi by se možná dalo říct, že bojoval za svá játra a potud se metafoře dostává důstojnosti a nemůže urazit. Jinak by mohl člověk povrchně usuzovat, že se Němci věnovali čistě hygienické aktivitě, jako lidé, kteří kvůli svým játrům jezdí na koni. Ale verze, kterou jsem uvedl jako první, je nepochybně správná, a odpovědnost za popletená slova zjevně nesou anglické noviny.

Ale kancléřovo vyjádření, tak jsme je dohadem výše upravili, je skutečně zajímavé: je to totiž příklad jisté vlastnosti běžné pro německá prohlášení i tehdy, když jsou—tak jak to u kancléře, abychom k němu byli spravedliví, obyčejně bývá—z těch racionálnějších a uznávanějších. Tou vlastností je základní rozdělení mysli mezi dva naprosto protikladné názory. První je rozpoložení mysli v němž Německo zahájilo válku, druhé je rozpoložením mysli, v němž jedině nyní shledávají možným ji vést. První je mrzká pýcha hrubého vítězství, druhé je ona ušlechtilejší hrdost, která dokáže pohlédnout do tváře porážce. Je pravda, že všichni Němci jsou vzdělaní, ale nejenže nejsou vzdělaní rovným dílem, oni jsou rozděleni do dvou velmi odlišných intelektuálních kast: profesorů a intelektuálů střední třídy, kteří Němce obdivují a inspirují, a pruských oligarchů, kteří jimi opovrhují a vládnou nad nimi. Každý, kdo čte životopisy mužů jako byl Bismarck si všimne, že pruská autokracie a reakce jsou hájeny na dvojím přesně opačném základě, podle toho, zda oslovují prostou, patriotickou buržoasii, nebo vládnoucí kliku. Veřejně ospravedlňují despocii, protože Němci mohou vládnout komukoliv. Soukromě ospravedlňují despocii tím, že si Němci nedovedou vládnout sami. Tato skutečně vzdělaná země je proto rozdělena do dvou typů, a to těch, kdo ví, a těch, kdo to ví líp. Nu a na počátku války obě tyto třídy docela pevně věřily ve vítězství, dokonce i v okamžité vítězství. Jejich přesvědčení měla ale samozřejmě velmi odlišné důvody. Ti, kdo měli informace, věděli, že je jejich země po zuby vyzbrojena právě a jen pro účel této války, protože ji sami vyzbrojili. Ti, kdo měli jen „kulturu“ byli naládování nesmyslnými pohádkami o teutonské rase jako přirozené přemožitelce všech ostatních. Skuteční vládci nebyli tak hloupí, aby si doopravdy mysleli, že jeden Němec může přemoci dva Francouze. Věřili si na mnohem rozumnějším základě brutálního faktu, že mohli proti jednomu každému Francouzi postavit dva Němce, nebo jinak řečeno, že jeden každý Francouz se musí pokusit přemoci dva Němce. Francouzské a anglické síly, které německé miliony rozdrtily loni v září, a přehnaly se přes ně od Sambry po Mázu, byly proti nim mnohem slabší. A pořád to byly mnohem slabší francouzské a anglické síly, které se vzpamatovaly a vrhly zpět do boje, a zatlačily německé miliony zpět do noci, ze které přišly. Nikdy v celé historii lidstva tu nebylo jasnější a férovější zkoušky, ani jasnějšího a férovějšího triumfu. Nikdy se jeden člověk jasněji neprokázal být lepším a mistrem druhého, než se Joffre projevil lepším nad von Klucka. Oni sinalí lidé, kteří začali tvrdit, že my a naši spojenci nemůžeme Němce porazit, říkají, v takřka aritmetickém smyslu, nesmysly. Tvrdí, že s celou naší armádou nedokážeme to, co jsme dokázali s její polovinou. Existuje důkaz, že si tento prostý fakt začali uvědomovat i samotní Němci, proto se v jejich výrocích objevuje nový tón a nálada, které ani v nejmenším neladí s jejich starým instinktem k vychloubání. Proto ony neladné věty, trhavě padající jedna na druhou, jako je ta připisovaná kancléři, která je přinejmenším přesně stejná jako to, co by bylo velmi snadné citovat z řeči nespočtu Němců. Mluvčí se nemůže rozhodnout, zda má obdivovat svou zemi pro to, jak snadno vítězí, nebo jak je heroicky porážena. „Němci bojují o život proti světu obrů.“ Tohle by měl zřejmě v zájmu důslednosti říci, a řekl by docela pěknou věc. Jenže pruský starý Adam nerozumné nadřazenosti procitá i v půli věty a nemůže snést, že by připustil, že je Rusko velké, i kdyby mělo být velké jako zlý obr. Zprudka proto náhradou použije slovo „pygmejové“, které nepochybně bude mít ten účinek, že přivede Rusko k tomu, aby pochopilo, jak velmi malé ve skutečnosti je. V očích jakékoliv osoby s imaginací a rytířskostí je to změna zcela ku jeho neprospěchu. Zvolání Cyrana z Bergeracu „Il me faut des géants!“ (Obry, potřebuji obry pozn. překl.) je výkřikem niterného dobra a velikosti, erupcí vulkánu ctnosti. „Il me faut des nains“ jím zcela určitě není. Nezní příliš obtížně bojovat třeba i se světem plným pouze pygmejů. Zní to jako práce příliš nehodná i pro Kruppa a hodná spíše pro insekticid. Byl to pravidelný a náležitý typ řeči pro Prusy v míru. Nehodí se, ani pro Prusy, do času války.

Co se doopravdy odehrálo za rok války, který právě skočil, je přísně a správě vyznačeno touto změnou německého tónu. Člověk by skoro mohl říci, že se německý hlas láme. Nepřítel alespoň povstal od myšlenky, že Německo shledává vítězství snadným, k zmužilejší myšlence, že Německo je těžké porazit. Co se stalo s pověrou toliko akademického Německa, domněnkou, že Němci jsou od přirozenosti lepší bojovníci než ostatní lidé, sotva stojí za naše bádání. Je to nyní méně důležité než teorie, že je země placatá. Legenda o přirozeném vojenském panování náležejícím Teutonovi již dostala smrtící ránu. A i kdyby měli Němci díky svým výtečným přípravám a vybavení municí nakonec válku i vyhrát, a triumfálně vejít do každého hlavního města, ona legenda už z mrtvých nevstane.

Selhalo ale i rozumnější sebeuspokojení vojenského specialisty. Selhalo z toho výtečného důvodu, že základy na nichž bylo legitimně vystavěno, jsou pryč. Bylo založeno na číselné převaze—která už neexistuje: monopolu určitých sil—které již neexistují: na výhodě přepadení a náhlé agrese, které přirozeně již také neexistují. Pořád se ale lišíme od nejmoudřejších a nejpříčetnějších Němců v tomto: třebaže můžeme být postupně stále více přesvědčeni o úspěchu, celý náš argument na úspěchu nestojí. Od počátku jsme si drželi, a do konce si udržíme onu nadřazenost, jíž Prusové teprve začínají rozumět: schopnost představit si nezdar. Bojujeme proti něčemu víc než pygmejům, a o něco víc než o naše životy. Jsme nejen rozhodnuti zvítězit, ale jsme též rozhodnuti podléhat, znovu a znovu, dokud a pokud bude jedinou další možností přijetí těchto pirátů s jejich míru. Odpovídáme ušlechtilou alternativou mučedníků z Písma: je-li náš Bůh Bohem, a jsou-li naši mužové muži, pak nás vysvobodí, ale pokud ne, i kdyby naše šance byly tak černé, jak se ve skutečnosti projasňují, i kdyby znamení tak ukazovala k pohromě, jak jsou ve skutečnosti příznivá, pokud bychom se vším, co dokážeme, nedošli k ničemu než k temnotě a konci cesty, vězte, že se nepokloníme modle, již tihle divoši postavili jako boha, ale kterou ani nedokážou vytesat tak, aby se podobala člověku.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 258-261, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988