Měnící se německý tón (ILN 7. srpna 1915)

August 7, 1915 The Changing German Tone

Uvádí se, že německý kancléř řekl: „Němci bojují o život proti světu pigmejů.“ Je to zaznamenáno hlavně jako tisková kuriozita, protože v novinách bylo uveden, že Němci bojovali za svá játra. O Prométheovi by se možná dalo říct, že bojoval za svá játra a potud se metafoře dostává důstojnosti a nemůže urazit. Jinak by mohl člověk povrchně usuzovat, že se Němci věnovali čistě hygienické aktivitě, jako lidé, kteří kvůli svým játrům jezdí na koni. Ale verze, kterou jsem uvedl jako první, je nepochybně správná, a odpovědnost za popletená slova zjevně nesou anglické noviny.

Ale kancléřovo vyjádření, tak jsme je dohadem výše upravili, je skutečně zajímavé: je to totiž příklad jisté vlastnosti běžné pro německá prohlášení i tehdy, když jsou—tak jak to u kancléře, abychom k němu byli spravedliví, obyčejně bývá—z těch racionálnějších a uznávanějších. Tou vlastností je základní rozdělení mysli mezi dva naprosto protikladné názory. První je rozpoložení mysli v němž Německo zahájilo válku, druhé je rozpoložením mysli, v němž jedině nyní shledávají možným ji vést. První je mrzká pýcha hrubého vítězství, druhé je ona ušlechtilejší hrdost, která dokáže pohlédnout do tváře porážce. Je pravda, že všichni Němci jsou vzdělaní, ale nejenže nejsou vzdělaní rovným dílem, oni jsou rozděleni do dvou velmi odlišných intelektuálních kast: profesorů a intelektuálů střední třídy, kteří Němce obdivují a inspirují, a pruských oligarchů, kteří jimi opovrhují a vládnou nad nimi. Každý, kdo čte životopisy mužů jako byl Bismarck si všimne, že pruská autokracie a reakce jsou hájeny na dvojím přesně opačném základě, podle toho, zda oslovují prostou, patriotickou buržoasii, nebo vládnoucí kliku. Veřejně ospravedlňují despocii, protože Němci mohou vládnout komukoliv. Soukromě ospravedlňují despocii tím, že si Němci nedovedou vládnout sami. Tato skutečně vzdělaná země je proto rozdělena do dvou typů, a to těch, kdo ví, a těch, kdo to ví líp. Nu a na počátku války obě tyto třídy docela pevně věřily ve vítězství, dokonce i v okamžité vítězství. Jejich přesvědčení měla ale samozřejmě velmi odlišné důvody. Ti, kdo měli informace, věděli, že je jejich země po zuby vyzbrojena právě a jen pro účel této války, protože ji sami vyzbrojili. Ti, kdo měli jen „kulturu“ byli naládování nesmyslnými pohádkami o teutonské rase jako přirozené přemožitelce všech ostatních. Skuteční vládci nebyli tak hloupí, aby si doopravdy mysleli, že jeden Němec může přemoci dva Francouze. Věřili si na mnohem rozumnějším základě brutálního faktu, že mohli proti jednomu každému Francouzi postavit dva Němce, nebo jinak řečeno, že jeden každý Francouz se musí pokusit přemoci dva Němce. Francouzské a anglické síly, které německé miliony rozdrtily loni v září, a přehnaly se přes ně od Sambry po Mázu, byly proti nim mnohem slabší. A pořád to byly mnohem slabší francouzské a anglické síly, které se vzpamatovaly a vrhly zpět do boje, a zatlačily německé miliony zpět do noci, ze které přišly. Nikdy v celé historii lidstva tu nebylo jasnější a férovější zkoušky, ani jasnějšího a férovějšího triumfu. Nikdy se jeden člověk jasněji neprokázal být lepším a mistrem druhého, než se Joffre projevil lepším nad von Klucka. Oni sinalí lidé, kteří začali tvrdit, že my a naši spojenci nemůžeme Němce porazit, říkají, v takřka aritmetickém smyslu, nesmysly. Tvrdí, že s celou naší armádou nedokážeme to, co jsme dokázali s její polovinou. Existuje důkaz, že si tento prostý fakt začali uvědomovat i samotní Němci, proto se v jejich výrocích objevuje nový tón a nálada, které ani v nejmenším neladí s jejich starým instinktem k vychloubání. Proto ony neladné věty, trhavě padající jedna na druhou, jako je ta připisovaná kancléři, která je přinejmenším přesně stejná jako to, co by bylo velmi snadné citovat z řeči nespočtu Němců. Mluvčí se nemůže rozhodnout, zda má obdivovat svou zemi pro to, jak snadno vítězí, nebo jak je heroicky porážena. „Němci bojují o život proti světu obrů.“ Tohle by měl zřejmě v zájmu důslednosti říci, a řekl by docela pěknou věc. Jenže pruský starý Adam nerozumné nadřazenosti procitá i v půli věty a nemůže snést, že by připustil, že je Rusko velké, i kdyby mělo být velké jako zlý obr. Zprudka proto náhradou použije slovo „pygmejové“, které nepochybně bude mít ten účinek, že přivede Rusko k tomu, aby pochopilo, jak velmi malé ve skutečnosti je. V očích jakékoliv osoby s imaginací a rytířskostí je to změna zcela ku jeho neprospěchu. Zvolání Cyrana z Bergeracu „Il me faut des géants!“ (Obry, potřebuji obry pozn. překl.) je výkřikem niterného dobra a velikosti, erupcí vulkánu ctnosti. „Il me faut des nains“ jím zcela určitě není. Nezní příliš obtížně bojovat třeba i se světem plným pouze pygmejů. Zní to jako práce příliš nehodná i pro Kruppa a hodná spíše pro insekticid. Byl to pravidelný a náležitý typ řeči pro Prusy v míru. Nehodí se, ani pro Prusy, do času války.

Co se doopravdy odehrálo za rok války, který právě skočil, je přísně a správě vyznačeno touto změnou německého tónu. Člověk by skoro mohl říci, že se německý hlas láme. Nepřítel alespoň povstal od myšlenky, že Německo shledává vítězství snadným, k zmužilejší myšlence, že Německo je těžké porazit. Co se stalo s pověrou toliko akademického Německa, domněnkou, že Němci jsou od přirozenosti lepší bojovníci než ostatní lidé, sotva stojí za naše bádání. Je to nyní méně důležité než teorie, že je země placatá. Legenda o přirozeném vojenském panování náležejícím Teutonovi již dostala smrtící ránu. A i kdyby měli Němci díky svým výtečným přípravám a vybavení municí nakonec válku i vyhrát, a triumfálně vejít do každého hlavního města, ona legenda už z mrtvých nevstane.

Selhalo ale i rozumnější sebeuspokojení vojenského specialisty. Selhalo z toho výtečného důvodu, že základy na nichž bylo legitimně vystavěno, jsou pryč. Bylo založeno na číselné převaze—která už neexistuje: monopolu určitých sil—které již neexistují: na výhodě přepadení a náhlé agrese, které přirozeně již také neexistují. Pořád se ale lišíme od nejmoudřejších a nejpříčetnějších Němců v tomto: třebaže můžeme být postupně stále více přesvědčeni o úspěchu, celý náš argument na úspěchu nestojí. Od počátku jsme si drželi, a do konce si udržíme onu nadřazenost, jíž Prusové teprve začínají rozumět: schopnost představit si nezdar. Bojujeme proti něčemu víc než pygmejům, a o něco víc než o naše životy. Jsme nejen rozhodnuti zvítězit, ale jsme též rozhodnuti podléhat, znovu a znovu, dokud a pokud bude jedinou další možností přijetí těchto pirátů s jejich míru. Odpovídáme ušlechtilou alternativou mučedníků z Písma: je-li náš Bůh Bohem, a jsou-li naši mužové muži, pak nás vysvobodí, ale pokud ne, i kdyby naše šance byly tak černé, jak se ve skutečnosti projasňují, i kdyby znamení tak ukazovala k pohromě, jak jsou ve skutečnosti příznivá, pokud bychom se vším, co dokážeme, nedošli k ničemu než k temnotě a konci cesty, vězte, že se nepokloníme modle, již tihle divoši postavili jako boha, ale kterou ani nedokážou vytesat tak, aby se podobala člověku.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 258-261, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s