Pacifistova nelogičnost (ILN 14. srpna 1915)

August 14, 1915 The lllogic of the Pacifists

Umlčet člověka je často strategickým omylem, protože to svět ponechává v dojmu, že ten člověk má co říct. Z toho důvodu bych se nepouštěl do velmi malých organizací, které naléhají na sjednání míru—neboli jinými slovy řečeno, ponechání Prusku jeho kořisti. Donucení, právě tak jako povinná vojenská služba, jsou legitimní nástrojem, ale nejsou tu příliš rodem, a tudíž ani příliš snadné, celkem vzato, řekl bych, by člověk Angličanům neradil, aby své bezpečí budovala na nové a dosti nenárodní etice pronásledování, dokonce ani ne ospravedlnitelného pronásledování. Radil bych jim stavět své bezpečí na velkém, pevném a trvanlivém základě pacifistovy polemické neschopnosti. Po určitém studiu všech jeho děl jsem dospěl k tomu, že v něj skládám jistou důvěru. Je na něj spoleh, že selže a čím veřejněji selže, tím lépe. Postavil jsem jej na vysokou tribunu, obklopil jsem jej tichem naplněného amfiteátru, hlasitě zvolám „Favete linguis!“. On pak široce otevře ústa a nevyjde z nich ani slovo. Nebo, což je to samé, vyjdou slova jako tato: „Věříme, že správným postupem pro nás není napomínat milovníky míru v jiných zemích, pokud jde o jejich povinnosti vůči jejich vládám, ale dát najevo, že se jsme zcela vážně činní tím, že žádáme, aby britský podíl na této válce byl přiveden k okamžitému, čestnému a spravedlivému konci.“ Co s něčím takovým můžeme udělat, vyjma odpovědi, se stejnou vážností, že chceme čtvercový, kruhový, trojúhelníkový konec, nebo že se kloníme spíše k štíhlému, tlustému nebo prostřednímu konci? Je očividné a zřejmé, že okamžitý mír nemůže být čestný, jelikož vedle všech vysvětlování s Německem, bychom to museli vysvětlit našim spojenců.

Ne, na tyhle lidi je spoleh—že zakopnou. Všechno co řeknou lze jedním zakroucením ruky převrátit naruby. Je mnohem lepší s nimi tak zacházet, když se objeví, než se proti postupovat jako proti vážným heresiarchům a poskytnout jim heresi, na jejíž vymyšlení nejsou sami dost chytří. Slova, která cituji, jsou z divného kusu papíru šířeného čímsi, co si říká „Výbor Zastavte válku“. Zbaveni nebesy schopnosti řeči, ulevují svým pocitům převážně velkými písmeny, a tisknou jimi ve skoro každé větě jedno až dvě slova bez zvláštního vztahu k tomu, jaká slova to jsou. Tedy: „NEJLEPŠÍM a nejvíce LIDSKÝM postupem by bylo vyjednávat a ne vyhnat Němce pryč.“ Na což mohu, v témže uctivém duchu imitace, jen odpovědět, že je ZROVNA TAK dobré, v PRINCIPU, udělat si nějakou PŘEDSTAVU, CO slova znamenají, když je používám. A co musí znamenat slovo „vyjednávání“, v tom nejlepším případě, je dostatečně zřejmé. Všimněme si, že vyjednávání nemá nic společného s morálním přesvědčením, které by lepší druh fanatiků předkládal jako nadřazené válce. Kdyby pan Scott Duckers (který zřejmě za ten kus papíru odpovídá) mohl jít za Kaiserem a promluvit k němu s touž duši zapalující výmluvností, až by Kaiser propukl v pláč a odvolal válečné psy, dal by ten případ (jakkoliv nepravděpodobný) považovat za ušlechtilejší než boj na bitevní poli. Ale vyjednávat znamená směňovat a zapůsobit tímto způsobem na Prusko musí znamenat něco Prusku dát, aby od něj bylo možné něco získat. A co můžeme Prusku dát? Ať už by to bylo cokoliv, i kdyby to měl být kus africké bažiny, bude to nad sebou mít zaražený poutač se zvoláním: „Uděleno evropskými mocnostmi jako odměna za vpád do Belgie.“

Míru uvažování těchto nešťastných lidí lze dovodit z následujícího: „Pokud by mělo být porušování smluv považováno za poskytnutí záminky k válce, mezinárodní právo by důvody k válce neumenšilo, ale znásobilo. “ Jinými slovy, právo bude mít svou důstojnost potud, pokud nikoho ani nenapadne je dodržovat, ale právo bude mít méně důstojnosti, pokud se někdo kdy pokusí prosadit jeho dodržování. Pokud by zákon proti vraždě jedem byl zákonem, který nikdy nenabyl účinnosti, předpokládám, že tento brilantní myslitel by si blahopřál, že „neznásobuje“ důvody k vedení soudních pří. Jistě by bylo méně travičských případů, jen by bylo více travičství. A přece hned v další větě se pisatel odpotácí od praktického popření, že lze vůbec mezinárodní právo prosazovat k implikaci, že by mělo být vymáháno stejně přesně jako právo soukromé. „V soukromém právu,“ říká (absurdní velká písmena nechám být) „není porušení smlouvy omluvou pro vraždu“ Prostudujte si tu větu: je to obraz mysli. V soukromém právu je porušení smlouvy vždy potrestáno a to různými sankcemi, od nejmírnější, jíž je ztráta všech smluvních výhod pro provinivší se stranu. Důvodem, proč můžeme trestat takto uměřeně a přiměřeně, je samozřejmě v tom, že v soukromém právu máme všechny strany ve svých rukou a běžným tlakem policie můžeme poškozenému zajistit tolik, kolik si zaslouží, nebo omezit provinilce do té míry, jakou považujeme za vhodnou. Ale máme trestat smrtí, pokud nemůžeme uložit jiný trest, a pokud by bylo jedinou alternativou zavržení všech smluv. Postavte porušitele smluv do postavení, které zastává jako ozbrojený panovník a „vražda“ se stává tím, jediným, co můžeme udělat. Představme si, že by každý kupec kupující, poté, co dostane bochník za penny a odmítne penny zaplatit, se zavřel do ocelové věže, ze které by ho dostal jen vojenský útok. Vojenský útok bude podniknut. Pokud by podniknut nebyl, zemi by přemohla a ovládla aristokracie zlodějů. To co, autor pamfletu nazývá vraždou, co my nazýváme válkou, je to, co nastává, když má lupič lupičskou tlupu a lupičskou pevnost. Vnějšek tohoto kusu papíru je mnohem zábavnější než vnitřek. Vpředu je obrovskými šarlatovými písmeny napsáno „Mají být britská krev a peníze marně promrhány?“ Odpověď na to se zdá být „Ne“ se zřejmým dovozením, že pokud by tu byl „okamžitý konec“, marně promrhány by byly. Zadní strana je ještě lepší. Říká „Jdete to do toho úplně naplno?“ a také „Buď buďte militarista a řekněte „Jen pokračujme v masakru“ nebo Přispějte svým dílem k ZASTAVENÍ VÁLKY.“ Zdá se docela jist, že třetí cesty není. Myslím tedy, že budu militaristou a během dne budu opakovaně říkat „Pokračujme v masakru“. Doufám, že takhle se to dělá opravdu naplno, a nevypadá to moc těžce. Pokud jde o ostatní, je tu ignorantská fráze o tom, že jsme tam, kde jsme byli loni, což je přesně tam, kde nejsme, ať už argumentujeme jakkoliv. To samé by člověk mohl říct o člověku, který kvůli otravě krve přišel o nohu. Nebýt amputace mohl být perfektně dvounohý. Také by byl mrtvolou. Na celém pamfletu je jen jedna věc, kterou může člověk brát vážně a je to věc nejen vážná, ale i smutná. Pan C. H. Norman, jehož jméno se tam objevuje vedle pana Duckerse není žádný hlupák. Je to muž, který často míval pravdu, a obvykle míval cosi ze správného ducha i tehdy, když se mýlil. Budu věřit, že tyranii původně napadal ze skutečného soucitu s křivdami, jež utrpěli ti, jimiž nepřálo štěstí, a že k útokům na patriotickou tradici přešel v domnění, že je to forma tyranie. To, co on označuje za militarismus, já nazývám sebeobranou, myslím však, že on by to upřímně nazval sobectvím. Ale co můžeme o tomhle „míru“ říct jiného, než je to takřka doslova ztučnělá degenerace srdce? Jak může něco, co bývalo kdysi velkorysé končit tak děsivým nedostatkem velkorysosti? Jak dospěje idealista nakonec k věcem tak duchovně špinavým, jako jsou zde obhajované kapitulace a zrady? Nemohu uvěřit, že by pan Norman s dvěma lidskými společníky, i kdyby to byli uprchlí vězni obtížení odpornými zločiny, zacházel tak, jak se Anglii doporučuje zacházet v tomto případě s Francií a Ruskem, nemohu uvěřit, že by zanechal jakoukoliv lidskou bytost, již by mohl zachránit svým vlastním životem, pod tak usměvavou urážkou a vítěznou ohavností, jako by tohle zanechalo miliony lidských bytostí v Belgii. Člověk, který by uváděl do praxe doporučení tohoto pamfletu, by byl právě tak málo militaristou jako pacifistou… nebyl by ničím tak loajálním jako německý špeh. Byl by to zbabělec, muž kapitulující před mocí, protože je mocná, muž opouštějící přátele, protože jsou v nebezpečí, muž upírající lidem zlomeného srdce vysvobození, jež jim bylo přislíbeno, muž velebící mír jatek a „vyjednávání“ trhu s otroky—

Who would not laugh if such a man there be?

Who would not weep if Atticus were he? (Kdo by se nesmál, kdyby tu byl takový muž?/Kdo by neplakal, byl-li by to Atticus?)

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 262-266, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s