Omluvy Němců (ILN 21. srpna 1915)

August 21, 1915 5 The Apologies of the Germans

Severoněmec je lidská bytost. Zpravidla proto mluvil, jako by byl něco víc, a jednal, jako by byl něco míň. Je ale lidskou bytostí a každý kdo uznává lidské pouto, jež on ne vždy uznával, jej jistě přivítá—ne uštěpačně, ale docela upřímně—k přirozenému potěšení, které mu dělají jakékoliv dobré zprávy, které může dostat z fronty. Není ani důvod být kvůli tak férovému smýšlení marnivý, protože nám je usnadňuje vědomí, že i když má mnoho, z čeho se může těšit, sotva kde dostal, co chtěl. Říká se, že nejeden římský císař měl ve zvyku pořádat triumfy, kdykoli nemohl slavit vítězství. A je jisté, že když například oblehatelé obsadili Varšavu, byl triumf zrovna tak prázdný jako samotné město. Nedávno jsem tu napsal, že Prus byl od počátku zloděj: a nebyl to pomluva, ale střízlivé historické shrnutí. Rozhodně ale vypadá jako zloděj, který krade šperkovnice a ne šperky.

Realistické vojenské posouzení stavu a zásobování bojů vede k závěru velmi odlišnému od těch, k nimi dospělo několik málo zpanikařených reportérů v davu, kteří vyvolají křik, pokaždé když postupimský kapesní zloděj uřízne prázdnou kapsu.

Nejsee tu od toho, aby psal o takových věcech a v morální atmosféře vně vojenské vědy je ostatně dost důkazů, které by nás měly, i kdyby jen pro uklidnění našich myslí, docela ujistit, že Prusové v těch svých vůbec klidní nejsou. Je tu velké množství znamení, které o tom mohou ujistit i civilistu. Ale pro každého s historickou pamětí a úsudkem je tu jeden důkaz o pruském nezdaru, který je současně překvapivý i konečný. Když si jej náležitě uvědomíme, je kataklysmatičtější než Rýn zavalený mrtvolami, Kaiser podřezávající si hrdlo, Berlín vypálený do základů a Kileský kanál vyhozený do povětří se vším všudy, včetně lodí. Prus promluvil o spravedlnosti. Když mluví o spravedlnosti, začíná doufat v milosrdenství. Po více než sto let se roztahoval a slunil v létě pouhého úspěchu, otevřeně plesal ve své svobodě od skrupulí a náboženské zdrženlivosti, na svá porušená slova ukazoval jako jiní lidé ukazují na své sliby. Nikdy se mu ani nesnilo, že by odpovídal na obvinění z falše a krutosti, vyjma toho, že je prohnaný a silný. Nikdy nepředstíral, že by uznával jakýkoliv zákon lidský nebo božský, leda ve smyslu, že devět bodů z něj je držba. Když se začne hájit na desátém bodě, je to důkaz, že mu vyjma té desetiny už jen málo zbylo. Když Prus říká, že má právo věc provést, můžete si být docela jisti, že už není mocen ji udělat.

A to dokazuje jeden fakt, který je tak zřejmý až to ohromuje: je to fakt, že všechny jeho omluvy jsou dodatečné nápady. Například někteří z jeho méně opatrných polemiků tvrdí, že po dobytí Bruselu našli dobyvatelé důkazy, že byli předmětem nějakého spiknutí—jež se jeví jako být něco málo víc než přípravy k obraně, jež se ukázaly jako velmi nutné. V každém případě je to ale něco podobného, jako kdyby zloděj po vloupání do domu tvrdil, že vedle bankovek našel v zamčeném stole nějaký dopis, který byl vůči němu nepřívětivý. I kdyby měl pravdu, neměl by nárok být v právu. Podobně říká Houston Chamberlain, ten únavný odrodilec, v pamfletu kolujícím v Anglii víceméně tajně, že Francie napadla Belgii ještě před Němci. To vyvolává otázku, kdo má nejvíc co společného s německou vládou, tenhle pan Chamberlain (který sám ani není Němec), nebo německý kancléř? V celé kancléřově omluvě šlo o kontrast mezi Francií a Německem, podle nějž Francie nemusel být v Belgii první, protože si „mohla dovolit čekat“. Je očividné, že to jsou výmluvy vymyšlené dávno po zločinu a proto to jsou výmluvy bezcenné. S tím jak německá síla slábne, jsou ale den ode dne častější, čím dál omluvnější a popletenější. A v německém tisku již je obecný sklon celo při představovat jako nějaké nedorozumění, přinejmenším jako věc k diskusi, pokud ne k arbitráži.

Historicky je samozřejmě takový názor nesmyslný. Byl by to nesmysl, kdyby sir John Jellicoe řekl, že byl na lodi náhodou, jelikož, že mu jeho lékař doporučil plavbu po moři. Byl by to nesmysl proto, že by ignoroval veškerý historický nárok, který si Britové na moře vznáší. Byl by to nesmysl, kdyby generál Joffre tvrdil, že se na soutoku Sambre a Mázy ocitl náhodnou, protože obdivoval přirozenou nádheru těchto řek a přemýšlel o jejich příhodnosti pro onu kanálovou loď, o níž se tvrdí, že na ní zamýšlí strávit svá soumračná léta. Byl by to nesmysl, protože by zcela ignoroval historickou hrozbu Francii v oné konkrétní chvíli. A je nesmysl, aby Němci opožděně mluvili tak, jako by do Belgie zabloudili, nebo do války se zapletli proto, že si mysleli, že Francie nebo Belgie dělají něco, co ani jedna z nich nedělala. Je to nesmysl, protože to ignoruje celou historickou politiku Prusku v liniích po kterých vždy znovu a znovu zasazovalo údery. V jeho případě je principem principy nemít. Fridrich Veliký považoval za proje vysoce uměleckého humoru vpadnout do držav svého rakouského nepřítele dřív než sám vyhlásil válku, jako by vyběhl dřív, než řekl, že přiběhne. Bismarck nejen roztrhal svoje vlastní cáry papíru, ale vesele padělal cáry papíru druhých lidí, když chtěl vyvolat válku. Němci zjevně docela nerozumí tomu, co o nich říkáme. Když říkám, že se provinili zcela mimořádnou a bezpříkladnou zradou a agresí, míníme tím samozřejmě, že takové věci byly mimořádné a bezpříkladné mezi civilizovanými národy. Nemíníme tím, že by byly mimořádné a bezpříkladné mezi barbary. Nevíme přirozeně, zda Němci tu či ono konkrétní věc udělají nebo ne. Jen jsme věděli, že vyjma Prusů v Evropě nikdo nic takového neudělá. Mezi frázemi na jejich straně, které se objevují stále častěji, je fráze o čtyřiceti letech. Říkají, že po tu dobu zachovávali mír a předkládají to jako důkaz, že nezpůsobili tuto válku. Naneštěstí to prokazuje pravý opak. Válka není nějaká věc, je to neslučitelnost dvou věcí, jedna či druhá z nichž činí válku jistou. V tomto smyslu samozřejmě ani Němci, ani nikdo jiný, válku nechtěl. Chtěli nadvládu. A je docela zřejmé, že až do konce oněch čtyřiceti let byla jejich nadvláda zaručena. Novou válku nepotřebovali, a pár dalších válek, které se odehrávaly jinde, měly na Německo vliv příznivý, pokud nějaký. Rusko, jeho hlavní nepřítel, bylo raněno ve válce s Japonskem. Turecko, jeho hlavní spojenec, vítězilo v řecko-turecké válce. Doba německé moci, a tedy německého míru, sahá a ž k úspěchu Rakouska v bosenské záležitosti. Potom to s německou politikou v Evropě začalo jít k horšímu. Itálie napadla Turka v Africe, Balkán na něj zaútočil v Evropě a Turek padl. Francie si začala dělat věci po svém v Maroku, Anglie stála pevně na Agadiru. Byl tu jediný stát, který mírovými procesy relativně ztrácel svou převahu v Evropě. A právě tento stát se dal do války. Kdyby se Prusko vypravilo do nějaké války před takovými dvaceti lety, mohlo to být pro nějaký ideál. Kdyby Prusko loni zachovalo mír, mohlo to být kvůli nějakým skrupulím. Ale samotná data prokazují, že pokud nebojovalo o vzestup, bylo to proto, že jej již mělo. Pořád nám říkalo, že je na vzestupu. V tomto, jako ve všem ostatním, její nové volání je věru nové, a zrodilo se z čirého strachu. Chlubilo se válkami, mírem se nechlubilo nikdy, dokud o něj nepřišlo škemrat.

Pravdu lze vyslovit stručně.: Německo šlo do války proto, že se ostatní státy začaly chovat jako kdyby byly nezávislé. V příčetnějším Německu Bismarck řekl, že mu kosti pomořanského granátníka nestojí za urovnání východní otázky. Jeho nástupci dali kosti mnoha pomořanských granátníků jen jako mstu za to, že byla ta otázka urovnána.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 266-270 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s