Málo známý Angličan (ILN 25. září 1915)

September 25, 1915 The Little-Known Englishman

Potkal jsem muže, který čekal dopis od své rodiny ve Východních hrabstvích. Než dopis dorazil, dozvěděl se, že místo, kde rodina bydlela, se stalo jedním z těch, těch, ze kterých Němci v poslední době dělali se svými obrovskými a ničivými vzducholoděmi ohnivé peklo. Nejevil přílišné rozrušení, ale když list od jeho nejbližších příbuzných dorazil, otevřel jej přirozeně s určitým zájmem.

Bylo to celé o bleše. Nebudu téma rozvíjet, i když Swift pod tímto obrazem alegorizoval věčnost a William Blake považoval za užitečné namalovat nanejvýš pečlivý obraz Ducha blechy. Ve východoanglické domácnosti ovšem nikdy před tím ducha blechy nebylo. Ojedinělý exemplář byl pánem domácnosti jakýmsi způsobem spojen s nerozumností jeho příbuzného v jakési příhodě ve slumu, a jako by ji před ním držel s výsměchem a velmi podrobným popisem. Její příchod, dobrodružství a osobní výstřednosti byly předneseny přímo vědecky. Německý entomolog píšící o zvycích a prostředí východoanglické blechy by to považoval za velmi pečlivou kompilaci. Neobsahovala žádnou zmínku o válce.

Je tu ovšem další živočich, ne východoanglická blecha, o kterém by si německý entomolog mohl postupně něco málo ujasnit. A nemám na mysli Zeppelin. Zeppeliny se v dopise neobjevují. Mám na mysli málo známého živočicha zvaného Angličan, jehož zvyklosti, prostředí a další pozoruhodné konstitutivní prvky by mohlo německému entomologovi přijít zajímavé studovat, a o nichž je tento dopis zlomkovým, leč ne tak docela bezcenným záznamem.

Nedělám si z tohoto živočicha modlu. Nečekám od Němce, že padne k zemi a začne uctívat obyvatele východní Anglie, zrovna tak jako nečekám, že se začne klanět východoanglické bleše—jako starověký Egypťan uctívající brouka. Vlastnosti, které v takových případech projevuje, jsou charakteristikami, spíše než abstraktními ctnosti. Z pouhého lichocení vlastnímu národu nikdy nevzešlo nic dobrého: člověk lichotí zemi, jíž se bojí, ne zemi, jíž miluje. Angličan nepřehlíží Zeppeliny, jelikož je tak klidný, moudrý a silný, je mnoho ohledů, v nichž může být svéhlavý, bláhový a slabý. Podobně jako ten druhý živočich může být přinejlepším protivný a v nejhorším parazit. Angličan není prostě klidný, moudrý a silný, ale je anglický. A co to znamená, Němec nezačíná poznávat ani zdaleka, a velmi pravděpodobně kvůli tomu, že to neví, tuhle válku prohraje. Nejde o to mít v živočichovi zalíbení, ale vědět, co je zač. Nestavím svou zemi mimo možnost lidského pokušení, jako nějakou alegorii na stropě, neříkám, že si nelze ani představit, že by nepřátelé mohli vyvést z míry britského lva nebo rozrušit britského buldoka. Tvrdím, že sám rozrušen nejsem, a konkrétně nejsem rozrušen lidmi, kteří říkají „Britský lev zatahuje rohy“—vnímám, že nenají v mysli zrovna živý obraz lva. Nerozruší mně lidé, kteří říkají „britský buldok bude mít brzy přistřižená křidýlka,“ protože vím, že takové omezení je jak nepotřebné, tak nemožné. A ten rozdíl je důležitý. Samotné naše slabosti jsou přednostmi, dokud zůstávají neobjevenými slabostmi. Je možné mým krajanům velmi obecně připomenout, kde se přednosti a slabiny nachází. Neudělal bych ani to, kdyby byla nejmenší šance, že tomu bude Němec rozumět.

Některé z nejlepších věcí, které kdy Angličané udělali, byly ty, které vůbec nedělají. Například navzdory zuřivému povyku malých lig a výborů je nelze donutit, aby „udělali cokoliv pro Shakespeara“. Lord Melbourne (který je skoro tak anglický jako Shakespeare) řešíval nejintenzivnější diplomatické krize slovy „Nemůžeme to nechat být?“ Můžeme. Nechme Shakespeara být.

Zrovna tak, jako máme ohromný negativní pomník Shakespearovi, máme i ohromné negativní vítězství nad hrabětem Zeppelinem. Jako národ přijímáme jeho plamenné návštěvy s něčím urážlivějším než vzdorem—roztržitostí. Taková roztržitost může koexistovat s pozoruhodnou soustředěností v konkrétní chvíli. Tak tomu bylo o Hamleta—kterého považuji za obzvláště anglickou postavu—což byl nepochybně důvod, proč nemohl vyjít s Dány a bylo nutné ho poslat do Anglie. Jeho náhlý skok k závěsu se velmi podobal spěchu, s nímž se někdy náš dav vrhá po vetřelci. Celkem vzato je to ale ten druhý postoj, který je naší poslední silou. Naším památníkem aere perennius není nic z toho, co jsme udělali proti Zeppelinům, ale vše, co jsme proti nim neudělali. Pokračujme v tom a nadále si Zeppelinů nevšímejme. Nemyslím to s tupou doslovností, a zříkám se zodpovědnosti za kohokoliv, kdo takhle vezme. Jistě všímejme si jich, ale ne příliš—ne tolik jako blech.

Je tu jedna spřízněná charakteristika Angličanů, která je velmi subtilní a snadno se vyjadřuje špatně, ale hraje velmi velkou roli v praktických věcech tohoto druhu. Nevím, jak ji pojmenovat, leda snad jakási kdesi-jinakost. Je to druh vzdáleného optimismu. Je to odmítnutí přijmou jako konečné fakty, které jsou přímo před námi—silná víra v jinou stranu světa nebo i odvrácenou stranu měsíce. Dosti pompézně to bylo vyjádřeno ve frázi o slunci, které nikdy nezapadá nad Britským impériem. Tatáž myšlenka byla mnohem upřímněji vyjádřena v populárním zvolání „Někde slunko svítí!“ Myslím, že pochází z jedné z našich ušlechtilých komických písniček a používali je lidé, když rozbili cennou čajovou konvici, nebo stoupli do rámů na okurky. Jeho přehánění dobře satirizoval pan John Burns, když shrnul imperialismus do slov: Oči blázna jsou na konci světa. A stejně jako o každé jiné národní charakteristice platí, že má vadu své vlastní kvality, a často ji doprovází nenáležitá laxnost vůči právům našeho vlastního pole nebo zákonech naší vlastní farnosti. Doprovází ji také nápaditější velkorysost vůči odlehlým zemím jako je Bulharsko nebo Japonsko, než je běžné v blíže logických zemích. A opravdu existuje mnoho úředníků v City, kteří si dělají víc starosti s bombami v Belgii, než s bombami v City.

Opakuji, že nebudu mít nic společného s vychloubáním se o těchto dobrých vlastnostech, jako by to byly jediné dobré vlastnosti. Není to nadřazenost, ale nedostatek v nás, že nechápeme francouzskou revanche, jen to znamená, že nemáme dost dlouhé vzpomínky, abychom nutili tyrany a nepřátele držet slovo. A i když náš lid obecně trefí správnou notu, náš tisk někdy zazní žalostně falešně. Nedávno jsem viděl jeden ilustrovaný list s fotografií koupajících se německých vojáků a u ní černé na bílém vytištěné cosi v tom smyslu, že je podivné, že by se Němci snížili k tak anglickým zábavám. To jsou věci, kvůli kterým se nepřátelé Anglie pochechtávají a její přátelé skřípou zuby. Zjevně to mělo znamenat, že Angličané vynalezli vodu, že Leander a Horác nic nevěděli o plavání a že, pokud je nám známo, se lidé a ryby poprvé naučili plavat v některých z našich veřejných lázní. Pravda je taková, že podobné lázně jsou mnohem více de rigueur v Německu než v Anglii. V tomto stylu by bylo mnohem lepší být hrdý na blechy než na čistotu. Naši lidé jsou udatní ne pro takovou pýchu a chválu, ale spíše jim navzdory. Navzdory našemu vzdělání jsme stále inteligentní, a často jsme silní navzdory našemu atletice. Bitva u Waterloo nebyla vyhraná na etonských hřištích. Bitvu u Waterloo (jak řekla tatáž autorita, a on o tom něco věděl /řeč je oWellingtonovi, kterému se připisuje i ta poznámka o hřištích pozn. překl./) vyhrála špína země. A dnes nás převážně zachraňují lidé, které jsme nedokázali vzdělat, nedokázali jim vládnout, nedokázali jim poskytnout zemi či náboženství a téměř jsme je nedokázali zachránit od smrti hladem. Jsou to právě tito lidé, kdo v dřině a bolesti této hodiny, hrají nanejvýš potřebnou a nanejvýš neočekávanou notu, a to notu frivolní. A právě oni, ještě víc než ti, kdo jim společensky nadřazeni, viděli nebesa plná ohně a sešlo jim na tom méně než na kousnutí blechou.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 287-292 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Jak se Prus staví (ILN, 18. září 1915)

September 18, 1915 The Prussian Strikes a Pose

Nynější vylomeninycop Prusů, jinak to nazvat nelze, na souši i na moři mají jedno vysvětlení, které není nyní myslím náležitě zvažováno. Pokud jde o Rusko, je situace existující dnes, když píši tyto řádky, převážně taková, jaká byla, když jsem psal tenhle zápisník minulý týden. Prusko zaujímá postavení, a je to sevřené postavení. Prusko žádá, aby bylo zaznamenáno na snímku v okamžiku vítězství—protože to je okamžik. Minulý týden jsem řekl, že tento postoj na východě se zprvu jevil v přímém rozporu s postojem na západě, a že tu byl současně triumf nad Ruskem a pouhá kapitulace před Amerikou. Poznamenal jsem také, že to má jen jediné vysvětlení. Vysvětluje to předpoklad, že Německo si doopravdy myslí, že má převahu, ale opravdu také ví, že tu převahu už nemůže dlouho vydržet, protože zjišťuje, že je to vyčerpávající zábava. To vysvětluje spojení extrémní smělosti v pokusu jednu válku skončit a extrémní pokory ve snaze vyhnout se druhé. Od té doby ovšem rozpory narostly do ještě větší rozpornosti a německá mentalita se zdá být tak složitá, až to hraničí s šílenstvím. Musíme nejen dávat dohromady pýchu nad ohavnostmi minulosti s odřeknutím se budoucích ohavností: musíme teď ještě obojí dávat dohromady s obnovením ohavností přítomných. Někteří si snad myslí, že o žádné z nich není nutné nic povídat, vyjma toho, že je Německo špatné ve všem, co dělá a lživé ve všem, co říká. Jsem ještě víc protiněmecký než většina mých krajanů, protože si myslím, že mírová umění a mírové vědy Pruska, plné pedanterie, perverze a kultu paniky, byly ještě horší než válečnická umění a vědy Německa, plná jedu a mučících nástrojů, přenesených poprvé na bojiště.

Myslím ale, že takhle mávnout nad celou záležitostí je zrovna tak snadné jako nedostatečné. Nepřátelský výklad Pruska může nabýt tří podob: že je Prusko žravě hladové jako vlk, že je Prusko vyděšené jako ovce a že je Prusko vlk v rouše beránčím. Nic z toho ale nevysvětluje potopení Arabic těsně před nakláněním si Ameriky, po potopení Hesperian těsně poté. Ani vlk oděný ve vlně (jako hygienický idealista) se nepokouší přidat se ke skotačení jednoho beránka na palouku, zatímco se právě pokouší urvat si pořádné sousto z druhého. Neběhá po poli, aby střídavě jednu ovci líbal a druhou žral. Pokud pirát zamýšlí pokračovat, nebude naznačovat, že ustoupí, pokud nastavil kurs a zamýšlí podle něj plout, určitě nebude jásat nad stažením vlajky, i kdyby to mělo být jen na chvíli. Pokud by na druhé straně chtěl klamat, pokusil by se klamat. Pokud by chtěl získat výhodu slibem, který později poruší, pak prvně dá slib a pak poruší slib. Ať už pruská vláda doufala omluvou Spojeným státům získat jakoukoliv výhodu, počínaje snem o polovičním odpuštění od papeže po vytržení z vyvolání kratičkého úsměvu na ostré tváři pana Wilsona, je docela nemožné, že by to dosud pruská vláda získala.

Nakolik může jeden posoudit, tyto prudké změny nemohou být součástí jednoho dokonale soudržného plánu. A vysvětlení pro to je, jsem nakloněn si myslit, že nepocházejí z jedné dokonale soudržné vůle. Něco je možná nutné připustit jako důsledek praktických selhání v informování nebo předávání, i když si vážně myslím, že Prusové by raději přiznali cokoliv jiného, než by přiznali skutečné selhání jejich organizace. Něco málo takového připustit lze, ale ne mnoho. Německá říše je materiálně velmi dobře organizovaná. Jsem ale více a více nakloněn pochybnostem o tom, zda je německá říše dobře organizovaná morálně. Jinak řečeno, myslím, že těla Němců jsou docela dobře ukázněná, vážně však pochybuji, zda jsou vůbec nějak ukázněné německé duše. O to, že jsou Němci patriotičtí není naprosto žádných pochybností, to je na nich to nejchvályhodnější—až je člověk nakloněn dodat (ve stavu, do kterého se nyní dostali), že je to to jediné, co je na nich hodno obdivu. Ale jejich národní cítění je pocit. Není to nauka—či spíše je to patero nebo šestero naprosto odlišných nauk. Když pět mužů spáchá z patera odlišných motivů vraždu, přijde chvíle, kdy poznáme rozdíl.

Je třeba mít na paměti, že je nejen moderní, ale také obzvláště hrdé na to, že je moderní. Ve své přehlídce toho, co někteří označují za pokrokové, a já za nedávné, se Německo podobá módnímu krejčímu nebo manažerovi music-hallu. Dernier cri, poslední výkřik módy propaguje stejně široce, ať už jsou to pušky nebo Písma: ten typ války a ten druh moudrosti, které jsou označované za „poslední“—a jak bych si přál, aby tomu tak bylo doopravdy. Mezi Teutony vypukne z času na čas poprask o Naší Poslední Linii v architektuře či žhářství. Tento závod o nahodilou novotu tvoří všude, mezi námi i mezi Němci, výstřední odlišování a onu vysoce rozvinutou formu individualismu, která bývá někdy umisťována do Colney Hatch (útulek pro duševně choré v anglickém Middlesexu pozn. překl.). Fyzické Německo je vystavěno na mentálním Německu a mentální Německo je anarchie. Ostatně všechny jeho myšlenkové školy žily až doposud ve velmi drastickém podřízení malé třídě státních činitelů. Ale ona jednota je prostě tělesnou jednotou a vytvářena je do značné míry prostým tělesným strachem. Konečnou německou doktrínou je, že strach z meče a ne bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti, to ale má za přirozený důsledek, že zlomení meče je počátkem tisícera bláhovostí. Zdá se, že Němci, a mnozí poněmčelí Angličané, jsou naprosto neschopní porozumět reálné ideji autority což není věc, která by se měla poslouchat, když je silná, ale naopak, věc, která se má poslouchat, když je slabá. Poslední příslušník regimentu, který zahyne odříznut v poušti plné divochů, je osaměle stojícím pilířem podepírajícím celá obrovská neviditelná nebesa autority. Respekt k autoritě představuje právě proto, že měl nejméně čeho se od ní obávat a nejvíce čeho se obávat od nepřátel. Jiným jménem Autority je Právo.

Vrátit ránu, když jste udeřeni bezprávně, neznamená přidat křivdu, ale naopak, dodat situaci právo. Tento abstraktní nárok poctivosti zůstává stejný, ať už je úspěšný nebo neúspěšný. Ale vytrvalé pokusy Prusů—nejen pruských vojáků, ale ještě víc pruských profesorů—nahradit toto abstraktní právo konkrétní moci jako základem pro všechny boje mají, vedle všeho svého ničivého účinku na svědomí a srdce, jednu nevýhodu. A to tu, že právo, nebo jakýkoliv srozumitelný nárok na právo, zůstává pevné, a proto se s ním dá počítat. Síla jsou ale svou povahou měnlivé: mocenská síla je nestabilní jako voda a nemůže vyniknout. Může člověka srazit k zemi, ale to může i voda. Nemůže člověka přimět, aby dával přednost tomu být povalen nebo k tomu dokonce přivolit, jak se nechali Poláci a Irové věčně kropit hadicí, než by popřeli jméno svého lidu. Irové říkají, že jsou stát, prakticky víme, že nikdy neřeknou nic víc ani nic míň. Ale pokud Německa drží něco pohromadě, pak to není princip, ale ambice, a ambice je nutně oportunistická. Je to nemesis carlylovské koncepce toho čemu se říká „canning“ (možnosti), nebo schopnosti, že se samotné naše touhy stanou kořistí vnějších okolností. Má nám to dát svobodu jednat, ale na konci nemáme volnost ani si něco přát. Mohou existovat nějací skuteční němečtí nacionalisté, kteří si myslí, že Německo je stát a musí si proto myslet, že Belgie je stát, právě tak jako já tvrdím, že Anglie je stát a proto z logické nezbytnosti, tvrdím, že je Irsko stát. Jsou tu ale jistě i jiní, kteří tvrdí, že Německo není stát, ale tendence, a že až zgermanizuje celou Zemi, jen si dá něco na chuť a půjde germanizovat Měsíc. Proti tak hluboké rozrůzněnosti principů je pruský policajt k ničemu. Je možné, že dospěli k rvačce v samotném srdci systému,? To nedovedu říct, ale pokud ano, pak by se tvář německého chování velmi podobala té nynější.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 283-287 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Optimismus a pesimismus o válce (ILN 11. září 1915)

September 11, 1915 Optimism and Pessimism about the War

Je velmi matoucí zjišťovat, že lidé v souvislosti s válkou pořád mluví o „optimismu“ a „pesimismu“. Nemůžete být optimističtí nebo pesimističtí o tom, zda je zbraň nabitá. Buď nabitá je, nebo není. Pokud nabitá je, může vás střelit v nejradostnějším a nejpovznesenějším rozpoložení. Pokud není, nestřelí vás ani po nejžalostnějších pohřebních přípravách a rodinných rozloučeních. Stejně tak je tomu s jistým velkým kanónem, který je nyní, jak víme, namířen k Rýnu. Většina z těch, kdo o těchto záležitostech ví nejvíc, jej prakticky viděla nabitý. Ti z nich, kdo v takovém případě říkají, že v něm není granát, nejsou pesimisté, ale lháři. Další ho chtějí, zdá se, předčasně odpálit, aby prokázali, že nabitý je. To nejsou optimisté, ale šílenci. Nu a moje stížnost, kterou mám vůči panikařícímu tisku v jeho komentářích o věcech, jako je ruský ústup nebo zápolení v Galliopoli, není vůbec stížností proti pesimismu. Mojí námitkou není ani to, že tihle novináři dávají zprávám zbytečně pochmurný tón, i když každý vidí, že přesvědčivější tón stejně příhodný a patriotičtější. Námitkou je, že tito autoři neví, o čem mluví a to ne ve volném slova smyslu, ale doslovně. Oni opravdu neví, že ruský ústup je ústup, protože neví, co to ústup je. Neustále to slovo používají jako zaměnitelné s „úprkem“, což je téměř pravý opak. Ústup je vojenský poměr mezi dvěma soudržnými armádami, v němž je cílem postupující síly dosáhnout bitvy, asi tak, jako je cílem lovce lišky dosáhnout úniku. Lovec lišky se nepovažuje za přemožitele v tu chvíli, kdy liška začne utíkat, ale v tu chvíli, kdy běžet přestane. Pokud liška uteče úplně, lovec ji považuje za vítěze. Některé projevy pruského nadšení mi připomínají absurdní triolet jednoho mého přítele, který zněl:

Když jdu na pstruha, to je nádhera!

Zahulákám z plna hrdla, když jdu na pstruha

A pstruzi jako když střelí, já jsem, kdo tady velí

Když jdu na pstruha, to je nádhera!

(When I go for the trout It is perfectly glorious! I give one hearty shout When I go for the trout; And they scatter in rout And they leave me victorious. When I go for the trout It is perfectly glorious!)

To ani v nejmenším neznamená, že ústup není politováníhodná záležitost, a dalo by se dokonce říct, že pravděpodobnost je obecně proti lišce a pstruhovi. Neznamená to, že pronásledovatel své bitvy nedosáhne. Znamená to, že dokud jí nedosáhne, nemá nic. Míním zkrátka, že to, co tihle novináři nedokáží vidět, není nadějnost či beznadějnost takové operace, ale operace samotná.

Vždy samozřejmě musíme připustit různé formy, jichž může vlastenecké cítění nabývat. Mohou být lidé, kteří pro svou zemi nemohou zemřít, a za nejlepší další věc, kterou pro ni mohou udělat, považují to, že si pro ni budou zoufat. Sami ale, pokud jsou to žurnalisté tohoto druhu, nemají takovou toleranci pro naši větší víru v budoucí energie našeho národa. Jednoho takového jsem nedávno našel v jedněch novinách, jak naříká proti panu Bellocovi, vojenskému kritikovi z magazínu Land and Water (který byl tak smělý, že si dovolil, že si dovolil být kdesi s čímsi spokojený, nebo tvrdit, že Rusku ještě zbyli nějací vojáci a) a trpce prohlašoval, že žádné z jeho proroctví se nenaplnilo. To je docela pravda, protože on nikdy žádná proroctví nepronášel. Je to skoro jako by říkali, že všichni svatí, kteří se ukázali Bradlaughovi ve vidění, jej všichni klamali. Nejenže si pan Belloc nikdy nenárokoval v této válce moc předpovídání, ale několikrát prohlašoval, někdy téměř zuřivě, že kdokoliv něco takového tvrdil, je blázen. Mluvím o tomto detailu jen proto, že dává měřítko skutečnému rozdílu, který není rozdílem mezi optimismem a pesimismem, a mezi úsudky o minulosti a pouhými strachy z budoucnosti. Budoucnost může být mnohem horší než přítomnost, a takové obavy zůstanou samy o sobě náhodné a nezodpovědné. Pokud před tím, než tyto řádky vyjdou, nebo i zatímco je píši, dojde k rozhodujícímu německému vítězství, jakákoliv kritika bude stále platit. Pokud Hindenburg a Mackensen uspějí jako vojenští stratégové, tito autoři budou jako vojenští kritici nadále neúspěšní.

Základy racionální důvěry nenajdeme položené v nějakém rámci našeho vlastního důmyslu, ale v prvcích německého plánu. Nepochází jen tak od nějakého Belloca, ale od Bernhardiho. Je den ode dne zřejmější, že německý plán byl smělý, ale dobře uvážený a dlouho připravovaný. Lze ho shrnout ve třech pojmech: neutralizovat Anglii, zničit Francii a tím odradit Rusko. Jelikož je Rusko od přirozenosti právě tak nepřipravené, jako je nevyčerpatelné, mělo se za to, že odradit jej bude postačovat. Nyní u přesně víme, jak se jejich plánu vedlo. Anglii neutralizovat nedokázali. Francii zdaleka nezničili, dokonce ji ani neodradili. Rusko také ani zdaleka neodradili, a teď se pustili do téměř nemožného úkolu Rusko zničit. Kterýkoliv z jejich generálů, Moltke zrovna jako Frederick, Bernhardi zrovna jako Moltke, by řekli, že je to téměř nemožný úkol, ve kterém jsou vítězství zrovna tak marná jako porážky. A je-li von Hindenburg tak dobrý voják, jak se jeví, pak mám silné podezření, že si totéž myslí i on sám.

Je prakticky jisté, že stejně smýšlí ti, kdo jsou mu intelektuálně na roveň nebo nadřazení mezi spojenci, oni velmi zdatní muži ve vrchním velení Západu. Většina z nás nemůže spoléhat na to, že by své zprávy dostávala jen z hlavního stanu, ale můžeme se vyhnout tomu, abychom je dostávali jen z hlavních zpráv v novinových titulcích.

Civilista mezitím může vidět většinu pravdy v tisku nebo veřejných výrocích nepřítele. Poznamenává je paradoxní kombinace, v níž spočívá klíč k celé záhadě; ohromující nabubřelost o přítomnosti spojená s novou a zvláštní obezřelostí o budoucnosti. Velmi často je poměrná opatrnost v tom, co říkají a „chvástavost“ (teď se tomu tuším říká „švih“) v tom, jak to říkají. Vysvětlení lze vložit do několika slov: Chtějí udělat obchod a dohodnout se, ale chtějí mít v ruce dost na to, aby do byla dobrá koupě. A tak hlučně triumfují nad Ruskem, protože Rusko lze vyobrazit právě v tuto chvíli, která je drahocenná a pomíjí, jako povalené a ležící na zemi. Ale pokud jde o Ameriku, to své rohy pokorně zatáhnou, protože triumfu nad Amerikou, pokud by to bylo vůbec možné, by bylo možné dosáhnout až za velmi dlouho dobu, kdy bude docela možné, že už nebude žádné německé říše, která by jej dosáhla. Jejich vojenské depeše z východní fronty obsahují takové ozdoby, jaké dnes už nevidět ani ve vojenských depeších, ani v jízdních řádech. Jedna z nich prostořece sděluje, že němečtí generálové se už nespokojí s takovou maličkostí, aby brali zajatce po tisících, ale budou je v budoucnu brát po statisících. Nevím, jak tomu říct, leda snad, že je to ženské. Myslím, že to byly ženy, kdo slavil vítězství na Filištíny slovy „Saul zabil své tisíce, ale David své desetitisíce.“, jsem si jist, že to nebyl David, který byl sám vojákem. Vojáci jsou jen zřídka militaristy. Ale jejich sestrám, sestřenkám a tetičkám lze tak inspirující přehánění povolit: někteří z historických kritiků jsou sice zprvu docela schopni to brát doslova, a pak dokazovat, že je to špatně. Pokud ale srovnáme tento nádherný způsob mluvy se spěšnými a rozrušenými vysvětlováními nabízenými Spojeným státům po aféře s potopením lodi Arabic, bude pro nás těžké uvěřit, že pochází od jedné a té samé vlády. Německá odpověď přišla skoro dřív než padal americká otázka: a odsoudila Němce za to, o čem Německo opakovaně řeklo, že má právo dělat. Je to velmi odpovídající epilog k velmi odpovídající tragedii: pirátství, proradnost, masakr, chvála masakru, pýcha, impertinence, a nakonec panika. Německo porušilo své slovo vůči všem ostatním ve světě. Zbývalo jen, aby porušilo slovo vůči sobě samému, i to se stalo.

Ale zásadní věcí, kterou si musíme uvědomit, je skutečnost, že tato dvojí a protikladná činnost může mít jen jeden význam. Jejím významem je, že se Německo v jednom smyslu cítí dost silné na to, aby válku ukončilo, ale necítí se dost silné na to, aby ji znovu zahájilo. Je tu podobenství v onom pomalém nástupu zimy, která postupně zmrazí jeho úsilí na Východě. Seč jí síly stačí, dosahuje svých posledních vítězství, nadešla totiž noc, kdy nikdo nemůže pracovat. Cítí se tak, jak se cítilo mnoho zlých králů, když zaslechli kročeje smrti.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 279-283 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

droj: Illustrated London News 1914-1916, str. 279-283 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Co si Němci doopravdy myslí (ILN 4. září 915)

September 4, 1915 What the Germans Really Mean

Už dlouho není potřeba ospravedlňovat morální pozici Anglie ve válce. Nemůžeme si přát nic lepšího než výmluvnou a přesvědčivou obranu britské politiky přednesou německým kancléřem v Reichstagu. Pro účely dalšího výkladu ji tu není třeba rekapitulovat jinak než v souhrnu. Ovšem pro případ, že by jemná ironie, s níž ji předložil, nebo čas, který mezitím uplynul, zastřela a rozmlžila její význam v kterékoliv lidské mysli, mohu po čtenář stručně shrnout, co kancléř řekl. Řekl, že odmítl anglický slib nezaútočit, ani se za účelem útoku nespiknout. Zjevně to odmítl na tom základě, že civilisované mocnosti neútočí, ani netvoří spiknutí. Potud by se nám mohlo dařit jeho výklad sledovat, civilizované mocnosti to možná nedělají, ale Německo ano. A to, že to Německo dělá, pak v dalším dokazuje. I když civilisované mocnosti na nikoho neútočí, požádal o příslib neutrality, pro případ, že by civilisované mocnosti na Německo zaútočily. To samo o sobě nic neznamená. Osvětluje to paprsek poznání z následujícího přiznání: že totiž bezprostřední odpovědí na původní anglický slib byl požadavek, aby Anglie zůstala neutrální v každém případě. To je jistě definitivní. Jaký je rozdíl mezi slibem neutrality a slibem nebýt agresivní? Co záleží na tom, zda Jones slíbí Brownovi nepřidávat se k útoku, nebo zda Jones slíbí Brownovi nepřidat se k boji? V jednom ohledu na tom skutečně záleží. Pro Browna je důležité, pokud on zamýšlí někoho napadnout. Chce-li se prát s Jonesovým přítelem Smithem, bude mít Brown na základě prvního slibu o jednoho nepřítele víc, na základě druhého příslibu o jednoho nepřítele míň. Podle vlastního kancléřova přiznání jednal přesně jako by jednal muž, který zvažuje přejití do útoku. Poté se mu nezdařilo získat úplnou neutralitu, a pokusil se ji vymoci na základě toho, že válka byla Německu vnucena. Co mínil „vnucením“ se vysvětlil, když se snažil ukázat, že Němci byli připraveni jednat s Ruskem, ale ne se Srbskem, které již bylo napadeno Rakouskem. Pak, říká, mobilizovalo Rusko, a to vyvolalo válku. Podle tohoto názoru představuje mobilizace výzvu, invaze nikoliv. Rakousko skutečným zahájením války neprovokovalo, ale Rusko velmi provokovalo, když se na možnou válku chystalo. Nad takovými nesmysly tu nemusím marnit žádný další čas. Každý ví, že pokud přípravy znamenají válečný akt, pak to Rusko dělalo asi tak tři dny, zatímco Německo nějaké tři roky.

Je tu něco lidsky zajímavého v tom, co měl kancléř na mysli těmi sardonickými a dokonce sebevražednými nesmysly, které vykládal? Myslím, že ano, a myslím, že skutečné německé cítění stojí za poznání mnohem víc, než tahle unavená a neohrabaná pokrytectví. Němci jsou docela neupřímní v tvrzení, že nechtějí bojovat, ale v boji jsou docela upřímní. A byli upřímní ve skutečných citech, které je k boji vedly. Tyto city lze najít docela jednoduše vypsané v jejich etické a politické literatuře napsané do roku 1914. Až ve válce mluví Prusové o míru: v míru nemluvili o ničem jiném než o válce. Je pravděpodobné, že se Prus považoval docela upřímně za vítěze, není možné věřit, že by se považoval za oběť. Z jeho nových komických póz pacifismu se mi nad jiné líbí rytířský postoj (přímo zaujatý i v kancléřově řeči) romantického zachraňování nešťastného Balkánu před „nátlakem“ Ruska, jeho nelítostného nepřítele. To se mi líbí, nic lepšího už niky neudělají.

Jelikož ale Němci zjevně nemohou vyjádřit, co mají na mysli, musíme se pokusit vyslovit to za ně. Je to o to těžší, že jejich mínění je skryto mlhou pouhé chvály Teutona, v níž je těžké vysledovat obry jakékoliv konkrétní ideje. Pro teutonomaniaky jsou všechny ctnosti ctnostmi speciálně teutonskými. Nikomu dalšími nedovolují v čemkoliv se specializovat. A to platí pro germanizátory, kteří sami ani Němci nejsou. Srovnejme třeba pana Houstona Chamberlaina hájícího Německo s panem Mauricem Baringem hájícím Rusko. Pan Baring někde tvrdí, že se mnoho Rusů skutečně zdráhá získat politickou svobodu, protože si myslí, že to znamená ztratit svobodu společenskou.

Je to tvrzení, sugestivní tvrzení, je to idea a rozlišení, člověk je může ověřit jako hypotézu. Obraťme se k panu Chamberlainovi a zjistíte, že jen říká „Německá láska ke svobodě je živoucí věc, naplňující celou bytost, tak jako mozek naplňuje lebku, která jej ukrývá a obklopuje atd. atd. atd.“ Aniž bychom bádali o konkrétním případu páně Chamberlainova mozku (o němž je možné, že skutečně naplňuje jeho lebku, tak obrovské jsou jeho křeče), chci poukázat, že jeho poznámka se od poznámky pana Baringa liší v tom, že je k ničemu. Nezaznamenává žádnou charakteristiku, nedává žádné vodítko. Jen nám výstředním jazykem říká, že Němec miluje svobodu, což platí v té či oné míře o každém člověku. I Angličan, který miluje Němce, by souhlasil, že je toto tvrzení nevysvětluje. V každém případě to není rozdíl mezi anglickými a německými obyčeji, nevrhá to žádné světlo na fakt, že anglické komíny se vymetají, když chce pán domu a německé, když o tom rozhodne městská rada.

Ale tenhle únavný trik chvály Teutona jako úplné lidské bytosti jen zastírá skutečnou pravdu, že je to velmi neúplná lidská bytost, která se upřímně považuje za nadlidskou. Nejblíže nezabarvenému vyjádření budeme, když řekneme, že Prus je výjimka, která se pokouší vnutit jako pravidlo. Je prostou lží tvrdit, že Německo bylo v tomto případě napadeno. Je ale pravdou říci, že více či méně očekávalo, že bude napadeno, protože se mezi lidmi pohybovalo tak, jak se člověk pohybuje mezi zvěří. Domnívalo se, že je v neoblibě, a domnívalo se správně. Poblahopřejme mu k tomu a kancléři otevřeně přiznejme (oplátkou za jeho vlastní upřímnost), že kdybychom mluvili o rozkoši, na rozdíl od principu, téměř kdokoliv na světě by Prusku s rozkoší vyprášil kožich. Plně mu uznejme plné doznání, že kdekoliv byly jakékoliv svobody, jakékoliv svobodně a z loajality uzavřené smlouvy, kdekoliv se dva nebo tři sešli, aby jako rovní obchodovali nebo se svobodně přeli, tam všude bylo skutečně nevědomé spiknutí proti Prusku. Ve vší srdečnosti a prostotě kancléři přiznejme, že Prusko bylo nejen jedem pro veškeré lidské principy a zkázou pro veškeré lidské duše, přiznejme i to, že Prusko bylo divoce a nevyléčitelně ničivé, pokud jde o praktické zájmy všech lidí. Toto úplné doznání kancléře jistě uspokojí. V tomto smyslu je pravda, že Prusko vede obrannou válku: v tom smyslu, že cokoliv tak nehajitelného lze hájit jen válkou.

Existuje jaksi instituce zvaná „Jakási demokratická kontrola“, pochybně podporovaná některými z vůbec nejbeznadějněji nedemokratických lidí, které znám. Strašnou spoustu toho nadělá kolem „tajné diplomacie“. Želí toho, že komunikace sira Edwarda Greye s našimi velvyslanci nemá původ ve spontánních povstáních celých národů, jako tomu bylo u zákona o pojištění, se vším tím veřejným jásotem mezi chudými, kteří před pár lety tak plesali, že jim obstavují mzdu. Všechny řeči o tajné diplomacii zbavuje váhy prostý fakt. Kdyby se demokracie lišila od diplomatů, pak by to bylo v tom, že by byla bojechtivější. A jelikož všechny demokratické třídy jsou víc protiněmecké než třídy aristokratické, tak jsou i všechny více demokratické země více protiněmecké než země aristokratické. A čím je demokracie osvícenější, tím je víc protiněmecká. Málokdo bude popírat, že Francouz toho o francouzské zahraniční politice ví víc než Angličan o anglické. A protože Francouz národní politiku důkladněji zná, plněji ji podporuje. Je zbytečné mluvit o to, že třeba dát lidem vědět, čím víc ví, tím víc nesnáší. Všechny alternativy, všechno uhýbání, selhává před jedním nevyčerpatelným zkušenostním faktem, který lze upravit z páně Bellocova nesmrtelného kupletu—

O dobyvačný Teuoten, což někdy dojde ti

Že čím víc tě vidíme, tím méně nás to těší?

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 275-278 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988