Anglický vstup do Evropy (ILN 30. října 1915)

October 30, 1915 The English Entry into Europe

Když první anglický seržant nebo vojín pocítil potřebu vykřiknut do palby děl matoucí jméno Ypres, a směle se rozhodl nazývat je Wipers (a držet se jména i místa), udělala Anglie první skutečný krok v populárním vzdělávání po stoletích. V každém ohledu to byl nový vstup našeho národa do Evropy. Ono totiž v dobách, kdy byli Angličané skutečně v živém kontaktu s kontinentální vírou a kulturou, kdy Nicolas Brakespear (papež Hadrián IV., jediný papež anglického původu, vládl ve dvanáctém století pozn. překl.) nosil trojí korunu a Cour de Lion (anglický král Richard Lví srdce pozn. překl.) byl, na rozdíl od Jiřího IV., skutečně prvním gentlemanem Evropy, anglický lid vyslovoval francouzská jména, jak se mu zamanulo, někdy v téhle věci následoval příkladu Francouzů, ale stejně často si slovo pokroutil zcela po anglicku. Stále zůstává určitá tradice v případech dobře známých nebo důležitých míst, u nichž je příliš korektní výslovnost nejen projevem pedanterie, ale špatného původu, zatímco hrubší národní výslovnost je hodnější skutečně vzdělaného muže. Gentleman vyslovuje Paříž jako Paris, jen cockney ji bude říkat Paríí. A to zase zakládá paradox: protože kulturní třída, která si Paříž poangličtila, je jedinou třídou, která Paříž znala. Uhlazenější statkáři byl lepšími Angličany, protože byli lepšími Evropany.

Letos máme poprvé velká množství Angličanů, kteří nejsou „gentlemany“, a žijí, pracují a bojují v cizí zemi, a jsou tak nuceni k jisté důvěrné obeznámenosti s jejím jazykem, jídlem, klimatem a náboženstvím. A to přináší něco, co se nepodařilo přinést padesátce neohrabaných vzdělávacích zákonů—poměrně vzdělané obyčejné lidi. Jací jsou rolníci a venkované, jací jsou kněží, jaké jsou hranice—to jsou tři věci, které anglický lid v převažující míře neví. A jsou to věci, bez kterých nyní asi milion či dva z nich nemůže hájit svou vlastní zemi, aniž by je znali.

To, čemu říkáme naše public schools (doslovně veřejné školy, fakticky typ soukromých škol, kde žáci, respektive jejich rodiče, zpravidla platí vysoké školné pozn. překl. ) jsou velmi bohaté soukromé školy. To, co označujeme za lidové vzdělávání, by se mnohem správněji mělo nazývat nepopulární vzdělávání. A i tam, kde mohly školy pro bohaté připravit své studenty na přísně britské vůdcovství, i tam kde školy pro chudé mohly své studenty připravit na přísně britskou výrobu a obchod, ani jedny se ani na sto mil nepřiblížily osvícení o zbytku bílé civilizace, v níž byla Británie, jako římská provincie, rohem. Věci, které jsou doslovně stejné všude jinde (jako aritmetika) a věci, které jsou zcela zvláštní pro naši konkrétní společnost (jako kriket) mohou být vyučovány snesitelně dobře. Ale všechny ty ušlechtilé záležitosti, které jsou současně universální a rozmanité, všechny ty roztomilé odlišnosti mnohobarevného křesťanstva, celý ten úžasný strom života, který má tolik větví a tak jediný kořen—to vše v Anglii vyschlo do dvou žalostných oborů zvaných dějepis a zeměpis. Anglický lid, až do této hrozné a plodné nové zkušenosti, byl neznalý nejen skutečné historie a geografie, ale byl nevědomý i o tom, čím jsou.

Vezmu příklad geografie, protože je to obor, ve kterém jsem obzvláště neznalý, jelikož jsem mu byl více než pět let vyučován ve výtečné anglické public school. Jsem dalek tvrzení, že jsem se měl zeměpisu naučit, i kdyby se ho někdo vyučovat pokoušel, ale v jediném zásadním smyslu se stalo, že se o to nikdo ani nepokoušel. První Tommy (zaužívané označené pro britské vojáky, zejména pěšáky pozn. překl.) který vstoupil do severní Francie, na první pohled uviděl pravdy o té zemi, které jsou důležité, jako to, že je to krajina zemědělská, převážně rovná, že kolem ní je mořské pobřeží velmi podobné tomu jihoanglickému, ale že se mnohem více stará o to, co je praktické, a mnohem méně o to, co je malebné, a venkov proto rozřezává na zeleninové zahrady a topoly přistřihuje skoro až do samé špičky. To jsou všechno věci, které jsou viditelné pouhým oken, a všechno jsou to věci skutečně významné a cenné pro intelekt. Že je to země rolníků a venkovanů je zevšeobecnění stejně reálné a rozmáchlé jako krajina. Pokud se ale obrátíme k jedné z našich předepsaných zeměpisných knih, najdeme zřejmě dlouhý seznam „produktů“ a „hlavních vývozních artiklů“, které se vyrábí v severofrancouzských městech a možná potřebují příspěvky ze severofrancouzského venkova. Bude nám sděleno, že takové a takové místo produkuje nakládanou zeleninu, gutaperču, nebozezy, tkaničky do bot, sodovku a malované sklo, a bude docela nemožné vytvořit si v mysli nějaký obrázek o tom, jaký asi typ místa může produkovat věci takového druhu. Seznamy v zeměpisných knihách jsou přesně stejné, jako seznam darů, které v „Bad Balads“ dostal Pasha Ben:

Donesli mu česnek natažený na šňůrách/ a studené hovězí a teleskopy/ a kolejové sochory a váhy se závažím/a ozdoby pro prázdné mříže (They brought him onions strung on ropes/ And cold boiled beef and telescopes/ And capstan bars and scales and weights/ And ornaments for empty grates.)

Měl jsem nedávno příležitost nahlédnout do referenčního díla o Čechách. Ta země může docela dobře hrát značnou roli v nadcházejících událostech, je to totiž nejnárodnější ze všech národů přikovaných k Rakousku, a je možná nejméně dotčena oním jedinečným jemnocitem pociťovaným dosud ne tak za habsburským královstvím, ale k habsburské rodině. Habsburkové pravděpodobně přežijí Hohenzollerny, a přetrvají ne v tom, že by byli efektivní, ale spíš tím, jak jsou neefektivní. Nu a jediným faktem, který mi utkvěl v hlavě ze všech hustě psaných faktů, které jsem při té příležitosti četl, je to, že jedním z českých produktů, zastrčeným kdesi mezi párátky a čímsi jako ingoty, byla výroba tureckých fezů. Fez se zjevně nevyrábí ve Fezu, zrovna tak jako se stiltonský sýr nevyrábí ve Stiltonu. V tak drobném faktu je tu samozřejmě ponaučení, a ne jedno. Je to zrovna jako by Turci odmítali vyrábět i svou vlastní pokrývku hlavy, když mohli obstarat někoho, kdo to udělá za ně. Nemálo národů trpělo pro hlubokou náboženskou víru Turků, že Nebesa pomáhají těm, kdo si pomohou sami. A možná mají Turkové stejně strohou cudnost, a nemohou své fezy prohlašovat za své vlastní. Proč by i v takovém případě měly být vyráběny v Čechách, to nedokážu pochopit. Od Čechů by se čekalo, že budou na hlavy těch, kdo je porazili u Moháče, sypat rozpálené uhlí, nebo něco podobně horkého. Zmiňuji tu tuhle záležitost ale jen jako ilustraci nesymbolické a nenárodní povahy těchto odtažitých informací. Žádný průměrný čtenář si nedokáže o nějaké zemi udělat obrázek z toho, že má všechny materiály potřebné pro výrobu fezů. Když jsem otevřel ono referenční dílo, věděl jsem toho o Čechách skoro tak málo jako Shakespeare. Když jsem je nyní zavřel, živě jsem si pamatoval, že umí vyrábět fezy. Je jistě možné poskytnout obecný obrázek o nějaké zemi, který v mysli zanechá poněkud jasnější obrys její krajiny, asi takový obrázek, jaký bych chtěl dát jakémukoliv českému dítěti o rozlišnostech mezi severní a jižní Anglií—vždy za předpokladu, že bych mluvil plynně česky. Ale ony zástupy tisíců nešťastníků Angličanů, kteří nyní bojují za svobodné tradice Evropy skutečně vidí, jaké jednotlivé země jsou: jsou právě tak v rámci živoucí geografie, jako živoucí historie. Jsou vlastně, řečeno oněmi ušlechtilými slovy středověkého pochodového hymnu

Coheredes et soldates/In terra viventum (spoludědici a druzi v zemi živých pozn. překl)

Pravda, jíž učí bojiště—ba dokonce i nocležny a jídelny—lépe, než ji vyučuje většina škol, je tu vyjádřena tak dobře, jak ji jen vyjádřit lze. Že historie až daleko ke svému prvopočátku, byla, a je, tvořena lidmi jako jsme my sami, že krajina ve většině tohoto světa je utvořena právě tak člověkem jako přírodou, že nejzajímavější na národech nejsou věci, které vyrábí a exportuje, ale věci které vyrábí a konzumuje, a především, že pravá pouta národů nejsou v obchodu ani diplomacii, ale ve společném čelení faktům našeho bytí a společné lásce k životu, společné hrdosti smrti „Druzi a vojáci v zemi živých.“

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 309-313 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Bůh válek (ILN, 23. října 1915)

October 23, 1915 The God of Battles

V náhodě, že slovo „psací stroj“ může v angličtině znamenat jak stroj, tak písařku, je ošklivý symbol naší doby. Naše plutokracie je o své strojové krutosti málokdy tak upřímná, jako v tomhle případě. Mechanické nevolnictví popsané už dávno v „Song of the Shirt“ stále existuje, stejně jako většina zneužívání, které odsuzoval Hood a Dickens a velcí humanisté minulosti. Šičce však ve skutečnosti neříkáme šicí stroj. Pracující v továrnách může být, jak říkají socialističtí satirici, pouhým kolečkem v soukolí. Ale neříká se mu se zalíbením „ozubené kolo“, nebo „kolečko“ mezi jeho důvěrnými přáteli. Děvčeti na telefonní ústředně neříkám „telefon“—ať už ji někdy máme chuť pojmenovávat jakkoliv. V možnostech vyvstávajících z dvojího významu anglického slova pro psací stroj je ale celý detektivní příběh. Bylo by snadné sestavit složité vyprávění, ve kterém by nanejvýš neškodný literát, který jen rozebral svůj psací stroj, mohl být uvěřitelně obviněn, že rozsekal a ukryl tělo své sekretářky.

Tvrdím, že jazyk obchodu a podnikání je jen zřídka takhle upřímný, i když se k tomu blíží s běžným výrazem „ruce“ pro dělníky. A jedním ze čtyř nebo pěti nejdůležitějších aspektů současné války je to, že je převážně konfliktem mezi muži považovanými za „ruce“ a muži, kteří jsou, alespoň z času na čas, považováni za hlavy a srdce. To neznamená, že je Německo, víc než kterýkoliv velký moderní stát, pouze a jen mechanické. Lze připustit, že pokud jde o přímo vojenské kvality udatnosti nebo loajality, jsou Němci rovni svým nepřátelům. Ale Němci mají převahu jen v mechanismu, pokud nějakou převahu vůbec mají. Dokonce i v záležitosti čísel je nové předstírání Němců, že jsou slabší a více ublížená strana, docela absurdní. Válka, do níž energicky vstoupili, a z níž doufají úspěšně vyjít, byla válka, v níž měli ohromnou početní převahu proti všem možným protivníkům—v mužích zrovna tak jako v munici. Už tehdy by připustili, že do roka by pro ně válka byla mnohem náročnější. Dodali by ale, že do roka bude po válce. To, že britská a ruská říše mají populace, které mohou být nakonec použity, pokud německý plán selže, byla skutečnost, která přirozeně nehrála roli pro ty, kdo věřili, že uspěje. Je to podobné, jako kdyby Crippen tvrdil, že byl slabší stranou jednající v sebeobraně, protože v Anglii je více žen než mužů. Pokud ale přejdeme od záležitosti mužů k věci munice, pak je německé počínání ještě zřejmějším a více ohromujícím zneužitím síly. V Rusku se vskutku vítr obrací proti Němcům, ale není to ještě ani kvůli tomu, že Rusové by měli lepší nebo i stejné vybavení municí. Je to proto, že Němci potřebují téměř zázračnou materiální převahu, aby soupeřili s morální převahou. Zkrátka velký mechanický stát začal s velkou převahou všech možných otroků, ale měl větší převahu v mrtvých otrocích než v živých! Soustředil se na svou mašinerii jako mašinerii víc než na lidství jako lidství: soustředil se s důkladnou a vědeckou kalkulací, která měla jen jednu logickou vadu.

Tou vadou byl fakt, který nevzali v potaz—fakt, že člověk může vyrábět stroje, ale stroj nemůže vyrobit člověka. Je typické pro Bismarcka, že mu tenhle rozdíl unikl i tehdy, když mluvil o „metodách krve a železa.“ Je zbytečné držet si všechno vaše železo, pokud jste prolili všechnu svou krev. Dokud zůstane ruský rolník natolik pohromadě a zdráv, aby mohl vést nějaký ten pluh, je dost pohromadě a zdravý na to, aby vyrobil nový kanon. Jde je o to, naučit ho, jak ho vyrobit. Ale kroužek pruských profesorů by potřeboval velkou učební vytrvalost a trpělivost, pokud by nový kanon učili, jak vyrobit celého rolníka. Je to velmi praktická záležitost, protože to znamená, že jeden druh plýtvání lze vždy nahradit, zatímco druhý ne. Ale jako většina praktických věcí, je to záležitost současně velmi mystická. Nejlevnější a nejdětinštější provokací pacifistů je myslím pošklebování se bojechtivým, že se dovolávají Boha bitev. Je to směšně nelogické, protože zjevně nemáme právo zabíjet pro vítězství, vyjma těch případů, kdy máme právo se za ně modlit. Pokud není válka svatá válka, je to válka nesvatá—masakr. Pan Bernard Shaw v marné snaze najít nějaké téma, na kterém by se svými krajany v této věci mohl neshodnout, upadl do tlachu, který jej podivně není hoden, když řekl, že kostely by měly v době války zavřené. Jistěže by v době války měly být zavřené, pokud mají být zavřené kostely, i vojenská náborová střediska. A to chce pan Shaw stejně málo, jako my ostatní. Ale zatímco tvrzení, že Bůh je na naší straně, je jen jinak řečeno, že máme oprávněně svou stranu, je tu další a zvláštnější smysl, ve kterém tak transcendentní slova můžeme použít. Ony primární a před-lidské prvky, jejichž působení jsme dílem, nás drží proti sebejistotě království mašinerie. Bůh je na naší straně, protože Člověk je na naší straně a člověk je jednou z věcí, kterou lidé nemohou vyrobit.

V tomto věku nerozumu může být nutné zde poznamenat, že odpovědí na tuto kosmickou sebedůvěru rozhodně není tvrzení, že Němci vznáší stejný nárok. Je zrovna tak málo nelogické dovolávat se Boha, když se jej dovolávají Němci, jako je doufat ve vítězství, když v ně doufají i Němci. Říci, že našemu přesvědčení lze odporovat, znamená prostě jen říct, že mu lze porozumět. Nejsem povinen opustit svou paradoxní fantasii v tom smyslu, že Shakespeara napsal Shakespeare, protože někdo jiný věří, že to byl Bacon a další, že to byl John Knox. Zákony logiky mi dovolují předložit důvody mé jistoty proti jeho, a ne jen jeho jistoty proti mojí jistotě. Ale v tomto případě je spor vskutku obzvláště zbytečný. Ona masa, jež je myslí německého národa, není přesvědčena o Bohu, ale naopak, o nepřítomnosti Boha. A Němci míní, výtečně důvodně, že nepřítomnost Boha by byla velmi na jejich straně. Pokud jde o německého císaře, není to ani satanista, ani vyznavač božského práva králů. Je to žurnalista. Když inteligentně prozkoumáte kteroukoliv z jeho slavných frází, dojdete k závěru, že je to unavený žurnalista. Jeho božstvem je klišé, ne konfese. Jedním z jeho klišé například bylo, že Němci jsou „solí země“, zjevně to slovo použil ve vulgárním, bezmyšlenkovitém smyslu hlavní složky nebo látky—tedy masa země. Ale sůl není piece de resistance. Je to korektiv. Je to kněz, ne člověk. Smyslem soli je, že je tu cosi z čeho nemůžeme být živi, ale bez čeho se neobejdeme.

Císař proto neměl na mysli božskou pomoc, protože neměl na mysli nic. My ale, jak jsem už řekl, můžeme tu frázi použít ve smyslu, který něco znamená. Znamená to za prvé, že bojujeme za jisté prohlášení přibité císařem Konstantinem, které byla většina kmenů za Rýnem připravena strhnout tehdy, a je připravena to udělat to právě teď. Znamená to ale i to, co už tu bylo naznačeno: že síly na naší straně, jsou síly přírodní, rukama nevytvořené, které povstaly proti němu. A právě tak jako tvrzení, že Bůh je na naší straně je přesnější, než si uvědomujeme, když je používáme, tak i další tvrzení, které používáme, že čas je na naší straně, je také přesnější. V souboji mezi člověkem a motorovým vozem, člověk vždycky padne první. Ale pokud člověk není zabit, zotaví, a pokud se zotaví, může auto rozebrat na kousky, protože člověk je složil dohromady. Slyšel jsem motoristy zuřivějšího a útočnějšího založení, velmi klidně hovořit o tom, jak právě projeli vsí a téměř přitom projeli i nějakým vesničanem. Jejich sociologická teorie říká, zdá se, že se vesničan oddával velmi nebezpečnému a sebevražednému experimentu života ve vlastní vsi. Stejně tak jako tyto velmi prosperující osoby považují od anglického vesničana za velmi neopatrné, že se ocitá uprostřed silnice, že si Němci myslí, že od ruského rolníka je velmi neopatrné, že žije uprostřed země. Tyhle věci jsou velmi praktickou alegorií. Pokud nynější Rusové nedokáží vyrobit dělostřelecký granát, naučí se to jejich děti. Ale motory nejsou matkami motorů, ani děla neplodí děla, říct, že oni věří ve své válečné vozy, zatímco my ve Stvořitele světa, není fráze, ale filosofie.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 305-309 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Irská propaganda pro Německo (ILN 16. října 1915)

October 16, 1915 Irish Propaganda for the Germans

Jelikož jsem se většinu života, s přestávkami na občerstvení, přel, rozhodl jsem se, když mě soukromá příhoda zařadila mezi ty, kdo přímo nemohou bojovat za vlajku, že je tu práce, kterou pro ni lze odvést v podobě intelektuálního boje. Zdálo se, že je tu jakási možná užitečnost v sledování polemického trhu, a odstraňování pochybností, pokud nějaké zbyly, o morálním nároku mé země. Přečetl jsem velké množství proněmeckých knih, pamfletů a novin, a mohu si nárokovat nějakou olověnou medaili, jako někdo, kdo se nudil pro Anglii. V poslední době ale, nevím proč, dodávka poklesla. Continental Times, blahé paměti, které mi byly zasílány, už nedostávám. Nemůže to být kvůli jakémukoliv nedostatku uznání z mé strany, protože jsem o nich na tomto místě opakovaně psal. Toto ukončení zanechalo v mém životě mezeru. Myslím, že němečtí polemici musí být zadržováni v Kielském kanále. Jediná věc, která se ke mně dostala—obávám se, že poněkud opožděně—se nazývá „Katechismus Balaama jr.“ a tvrdí o sobě, že je to dílo Američana irského původu. Pro naplnění mého obecného slibu jej zde posoudím.
Použití katechismus v polemice je vždy slabé, protože je vždy snadné udělat z jednoho z debatujících osla. Nebývá to ovšem často, aby jej oslem nazval sám katecheta. V „Katechismu Balaama jr.“ od Iroameričana je tato metoda použita a „čtenáři zbývá hádat, které odpovědi dává nedávný prorok a které osel inspirovaný Bohem.“ Co si o nich obou myslím, lze asi nejzdrženlivěji říci tak, že poznamenám, že si nemyslím, že by kteréhokoliv z nich bylo možné považovat za proroka. K ilustrování slabosti metody postačí citovat první dvě nebo tři věty. „Otázka: Kdo začal tuto válku? Odpověď: Kaiser. Otázka: Jak to víme?“ Nu, kdybych takovou otázku dostal já, kupodivu bych neodpovídal bezmocně, jako respondent v tomhle katechismu „Všichni přece ví, že jeto vojevůdce!“ Odpověděl bych „Víme to ze skutečnosti, že mírová jednání mezi Ruskem a Rakouskem zkrátil doručením svých vlastních ultimát Rusku a Francii, ze skutečnosti, že vpadl do neutrální země dřív, než kterýkoliv z jeho nepřátel vůbec napadl byť i jen bojujíc zemi.“ Myslím, že konverzace by pak plynula jiným korytem.
Intelektuální dělostřelectvo tohoto pamfletisty je dvojího druhu—děla, která pálí dosti divoce do vzduchu a děla, která do něj zpětným rázem vráží a rozbíjí ho. První druh tvoří tvrzení, která prostě nejsou pravdivá, a o kterých člověk může stěží předpokládat, že vůbec kdy byla za jako pravdivá zamýšlena. Říká například, že anglické a francouzské jednotky nedosáhly žádných úspěchů, a všechny jejich takzvané úspěchy dosáhli indičtí a afričtí divoši. Ale ať už se to Němcům libí nebo ne, je prostou skutečností, že jejich výtečné jednotky byly znovu a znovu poráženy stejně výtečnými anglickými a francouzskými jednotkami. Není pravda, a je divné to říkat, že belgická půda byla před vyhlášením války narušena „třiceti auty plnými francouzských důstojníků.“ Byla by to smělá, byť sotva vojenská záležitost, podniknout takový výlet, zjevně bez toho, že by s sebou důstojníci vzali nějaké regimenty, ale nic takového se vůbec nestalo. Kdyby se stalo, nemusel by sám německý kancelář přiznávat, že se mýlil. Ani není pravda, že Spojenci „se sdružili v ohromných množstvích, než si troufli zaútočit na nepřítele.“ Pokud na svého nepřítele zaútočili, udělali to tehdy, když jejich počty byly o něco víc než poloviční proti němu samému. Není pravda, že Ludvík XIV. vyrval Alsasko „z krvácejícího německého boku.“ Německo v té době nevystavovalo žádný bok, ať už krvácející nebo ne—vlastně Německo ani neexistovalo. Území, ať už získaná právem nebo neprávem, byla oddělená a držená ve všech možných složitých polonezávislých feudálních držbách. V pouhé historii to nemá žádné obdoby s rokem 1871 a zotročením francouzských státních příslušníků v éře zuřivého nacionalismu. Není pravda, že M. Delcassé je gentlemanem, „jehož zaměstnáním je vést válku s Německem“ a to do té míry, nakolik může být věc nepravdivá, když zjevně nedává smyslu. Není pravda, že Alsasané pod francouzskou vládou nepoznali prosperitu. Není pravda, že jsou, alespoň navenek, spokojení pod vládou německou. Seznamem těchto prostých nepravd bychom mohli naplnit celé stránky.
Ale pisatelovy pravdy jsou ještě sebevražednější než jeho nepravdy. Druhou polovinu jeho pamfletu tvoří tvrzení, která i tehdy, když jsou korektní v tom, že jsou proti naší straně, jsou ještě ničivěji korektní proti jeho vlastní straně. Nejvíc do očí bijící příklad je ten, v němž si stěžuje na „každodenní škodolibost Angličanů, s níž oznamují zajímání a potápění německých lodí.“ Nu, nikdo příčetný si nestěžuje na škodolibou radost Němců (nebo jak by příčetná osoba řekla, na jásání) na jakoukoliv anglickou bitevní lodí, kterou se jim podaří potopit. Ale Angličané zcela jistě nikdy nejásali nad jakoukoli pokojnou civilní lodí pro přepravu cestujících, kterou by se jim podařilo potopit—a to z toho prostého důvodu, že nikdy žádnou takovou nepotopili. Ale Němci se doslovně škodolibě radovali z potopení Lusitannie mnohem víc, než Angličané posměšně jásali nad jakýmkoliv nanejvýš počestným námořním vítězstvím. Totéž platí o pasáži, kde autor obviňuje Rusy, že si půjčují od Francie „pouze z toho důvodu, aby postavili železnici k hranicím Pruska—železnici, který nebude mít jiný účel, než přepravu vojska.“ Kdokoliv se rozhodne podívat na mapu, může vidět, že ruské železnice mířící k Německu jsou mnohem méně hotové a efektivní než německé železnice mířící k Rusku. Pokud tedy má tento argument vůbec nějakou váhu, pak zpětným rázem dopadá na německého stoupence a drtí ho.
Poslední příklad, který dám, mě přivádí k mnohem zajímavější záležitosti. Autor využívá příležitosti, aby velmi pravdivě řekl, Angličané vládli Irům zle, jak obecným opovržením a útiskem keltské kultury, a zejména politickými zločiny, jejichž nejhorším příkladem je způsob útisku z roku 1898. Nu, tohle je špatné pro Angličany, ale horší pro Němce. Je to horší v obecné záležitosti, protože ten úzkoprsý nesmysl, který se v Anglii příliš často vykládal o Keltech se ve skutečnosti zakládal na velké německé teorii o přirozené nadřazenosti Teutonů. Je docela jisté, že pokud angličtí teutonisté trestali Kelty biči, němečtí teutonisté by je trestali škorpiony. A je to horší v konkrétní věci, protože krutosti osmadevadesátého byly spáchány nejen jako součást anglické aliance s Německem a v odvetě za irskou alianci s Francií—ale byly také v některých z nejhorších případů přímo spáchány německými vojáky. A v mnoha částech Irska je doposud německý žoldák z onoho zlého času proklínán hlouběji než Angličan nebo Oranžista.
Nevěřím, že by tenhle článek napsal Iroameričan. Doufám, že to není Američan—jsem si jist, že Ir to není. Pokud to Ir je, musí se za sebe stydět. Z mnoha mužů toho národa, které jsem znal, nebylo žádného, který by o válce nemluvil dobrým vojáckým způsobem. Je pro mě těžké uvěřit, že by jakýkoliv Irčan napsal, jak píše tenhle autor, že v roce 1870 „Německo udělalo z Francie během pár týdnů války opici.“ To je, když dovolíte, opičí vřeštění. Ještě těžší je pro mě ale uvěřit, že by nějaký Irčan mohl napsat tak mizerný teutonismus, který se tu vyučuje. O Německu jako „rodičovském plemeni“ civilisace. „Jejich krev a mozky zachránily upadající římský svět,“ atd. Krve bylo dosti, o mozcích se nám žádné záznamy nedochovaly. Byli tehdy, jako jsou dnes, ničiteli. Civilisace přežila tehdy, jako přežívá dnes, protože ji nemohli docela zničit. Tenhle katecheta jistě předkládá teutonskou theorii s prostotou, která je nutná k jejímu vyložení. „Vytvořili Španělsko, když bylo Španělsko velké, Francii, když byla Francie velká.“ To šli všichni Němci ve Španělsku najednou do kláštera—nebo emigrovali do Francie? Takové bláhovosti o rasové nadřazenosti jsou nyní pro všechny vzdělané muže zábavou. Pro Irsko to ale byla skoro smrt.

Falešné představy o Francouzích (ILN 9. října 1915)

October 9, 1915 False Notions about the French

Když přišly zprávy, že Britové prorazili kolem kaple Panny Marie Utěšitelky a drželi výšiny nad Lens, zatímco současně Francouzi hnali nepřítelem prache Champagne, byli tu tací, kteří poprvé skutečně pochopili, že „porozumění s Francií“ je právě tak praktickou skutečností jako sentimentem. Zdá se dostatečně neobvyklé, že by taková zpráva byla pro kohokoliv novinkou, ale bylo tomu tak. Hlavní orgán našeho pesimistického tisku dokonce se vší vážností navrhoval, aby se hlavy spojeneckého velení společně poradily, ale jen potřásl hlavou nad nepravděpodobností, že by tak smělá rada byla přijata. Se stejnou náležitostí už mohlo být navrhováno, že k ochraně našich vojsk by mohly být zajištěny zákopy, že nedávný vynález, známý jako bajonet, by mohl být připevněn k puškám při potyčkách muže proti muži a že pro naše generály na frontě by mohla být velmi užitečná mapa severní Francie. Měli bychom být nejen připraveni souhlasit s naším zachmuřeným žurnalistou v těchto bodech, ale i projasnit jeho chmury ujištěním, že takové věci napadly i jiné velké mysli a částečně byly dokonce i provedeny. Byla tu však i jedna další část zpráv, která v některých částech Anglie vzbudila hlubší, byť více podvědomé překvapení. Je to opakovaná zpráva, od všech pozorovatelů, o „klidu“ Paříže po vítězství. Matně jsme si začali uvědomovat, že Francouzi zůstávají po porážce v klidu. Pochopíme o nich mnohem víc, když porozumíme tomu, jak a proč jsou v klidu i když dosáhnou triumfu.

Mám za to, že naše falešná představa o francouzské povaze se zakládala převážně na francouzském drožkáři. A osobně jsem přesvědčen, že ona bytost je subtilní, ne-li citlivý duch, který je velmi nepochopen. Snad ne všichni angličtí cestovatelé upadnou do oné toliko slovní chyby staré dámy, která si povšimla jisté chladnosti, jíž se vyznačoval cocher, jehož obřadně oslovila cochon (druhé slovo znamená francouzsky vepř pozn. překl.). Je to typ, jemuž se dostalo lepšího uznání. V obdivuhodné detektivní povídce „Trentův poslední případ“ páně Bentleyův hrdina učinil zadost kultivovanému slovníku francouzského drožkáře, když se pojistil pozoruhodnou citací z Keatse: „Šťastná je Anglie, sladký její neumný drožkář, stačí mi jejich prostá roztomilost.“ Pan Dooley, onen hluboce smýšlející demokrat, řekl, že pokud by byl Francouz, nebál by se nikoho než drožkářů, „a nebál bych se jich dlouho, protože bych se drožkářem sám stal.“ Sám jsem ale ještě neupadl do způsobů nějakého sociálního filosofa, abych analysoval francouzského drožkáře, pokud by některý z nich něco takového provedl, rozbil by mnoho falešných představ o francouzských občanech.

Kupříkladu tři hlavní dojmy, které si nešťastná stařena utvořila o svém cochon pravděpodobně byly: 1) že jezdí divoce, 2) že hulákal, práskal bičem a vůbec dělal celkově rámus, 3) že byl grobián. To stará dáma sdělila jiným stařenám, které psaly autoritativní knihy o zahraniční politice a imperiálním cestováním a výsledkem byl obrázek Francouze jako toliko snadno rozčílitelného a neukázněného, mluvit proto o francouzském klidu se se stále jevilo jako paradox. Ve skutečnosti ale náš starý omyl o Francii spadá do tří oddílů, které odpovídají třem zmíněným faktům. Za prvé, mnohé rozdíly jsou nahodilé. Myšlenkově jsou nepovědomé, morálně však bezbarvé. Mnoho z dojmu o divokém ježdění (byť ne vše), pochází ze skutečnosti, že se jezdí opačně, a ten kdo jede vpravo, jede správně. Z této pouhé nepovědomosti vzešlo mnoho báchorek. Z rudých kalhot francouzského vojáka se odvozovaly všech možné vtipy, kritika, domněnky marnivosti, uvolněnosti, hamižnosti, lenosti a okázalosti. Zkusil si to i pan Dooley. Koneckonců tu ale těžko může být hluboká duchovní propast mezi vojáky, kteří nosí modré kabáty a červené kalhoty a vojáky, kteří nosí červené kabáty a modré nohavice. Je také dále zvykem nechávat okna francouzské restaurace převážně zavřená. Důvod neznám, nejspíš ani žádný nebude. Jistě však důvodem nemůže být klášternická hrůza z čerstvějšího vzduchu, protože tentýž Francouz si svou večeři a stůl pro ni chytne a odnese na ulici, z čehož by stará anglická dáma, byť zcestovalá, mohla omdlít. Člověk se nemůže schovávat za zavřeným oknem, pokud se obejde beze zdí. Většina nedorozumění je tedy převážně z místních zvyklostí, jako jsou pravidla, po které straně silnice se jezdí. Pak jej tu záležitost s hlukem. Někomu to přijde jako paradox, ale hluk nepochází od Francouze rozrušeného, ale nerozrušeného. Nemá nervy, jak říkáme, když myslíme, že má nervy velmi dobré. Jeho úžasné vytí jej nepřivádí v úžas. Hluk je normální, jako šum větru nebo vzdálené vody. Jeho povzdechnutí je kravál, jeho šepot děsný ryk. Jeho předkové šli ve stovkách tažení za kanónem, a on svůj každodenní život vede jako kanonádu. Je pravda, že z jeho nervovou imunitou se mísí stopa zuřivosti, která není ani tak emocí, jako pouhou netrpělivostí. Často to bývá intelektuální netrpělivost—skoro by člověk mohl říct, studená netrpělivost. Je to netrpělivost šachisty, který se nedokáže nudit dlouhou hrou, když už předvídá poslední tah. Ale jeho prudkost, někdy se blížící brutalitě, má s hlučností méně společného než s ostatními prvky nervové nezdolnosti. Pařížské ulice nedokazují jen nebo primárně, jaký randál umí Francouzi udělat: ještě více dokazují, jaký randál dokážou Francouzi snést.

A pokud jde o zdvořilost, i zde se bude pravda jevit paradoxní. To, co činí chudého Francouze neřádným, je totéž, co jej činí spořádaným (anglická slovní hříčka uncivil/civil s následujícím). Je to občanská, či obecní, idea—idea lidské rovnosti. Mnohé bohaté staré dámy z aristokratičtějších zemí skutečně mluví tak, jako by cochon bylo skutečně to samé co cocher. Pokud chudák vrátí ránu, není to proto, aby zničil společenskou strukturu, ale spíše proto, aby ji zachoval. Drží svůj konec nahoře, aby bylo hřiště v rovině. Jelikož je ale lidská přirozenost nedokonalá, je samozřejmě pravda, že kombinace demokratického instinktu, který jsem popsal, a povahové netrpělivosti, na niž jsem poukázal, vyvolává příležitostně dojem nestoudnosti. Toto obvinění proti Francouzům je mnohem více podloženo než to opačné, které proti nim s oblibou vznášeli naši otcové. Starý divadelní Francouz se svou opičí vznětlivostí před námi skryl jak skutečné francouzské vady, tak skutečné francouzské přednosti. Uniklo nám například, že Francouzi mají některé z tvrdších vad Skotů. Ať už jsou ale jakékoliv, není to národ tanečních mistrů—spíše národ drožkářů.

Jsem hluboce přesvědčen, že Francouzi znovu povedou Evropu. Jejich vady pochází z toho, že jsou v jádru reality, tam kde se věci dějí. Mají smůlu, že nemají poesii ostrovů, mystiku pocházející z života na okraji věcí. Jsou ale lépe umístěni k tomu, aby očistili demokracii od některých zasněných pedanterií, do nichž ji zvrhly některé výlučnější společnosti, a předvedli, co lze skutečně udělat s volností, rovností a bratrstvím. Už je to tak, že Spojenci tuto proslulou trojici dosti zvláštní způsobem ilustrují. Jen málokdo kdy miloval svobodu jako Angličané, bratrství nerozuměl nikdo tak dobře jako Rusové. Obojí ještě musí pochopit skutečný význam rovnosti—že lidstvo je tvořeno lidmi.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 297-301 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Aféra Dumba a Američané (ILN 2. října 1915)

October 2, 1915 The Dumba Affair and the Americans

Dumbova aféra dokazuje jen málo nového o německých zemích. Je to jen další příklad extravagantní ztráty důstojnosti, která vždy pronásleduje její mimořádné zaujímání. Smích je instinkt, který střeží lidskou důstojnost a barbaři projevují nedostatek smíchu, skoro tak jako dobytčata, která hynou. Stejný nedostatek projevili, když propukli v morální šílenství proti obyvatelstvu Belgie, i když v onom případě před námi nemorálnosti jejich počínání poněkud skryla plnou míru pokoření. I ti z nás, kdo se dokázali přimět k názoru, že Němci byli v právu, se už nedonutili tvrdit, že Belgičané jednali špatně. Dokonce i podle jejich vlastní verze nebyla Belgie nepřítelem, ale dveřmi. A duelantovi nesluší, aby se, když přijde návštěvou za starým nepřítelem, rozvášnil před vstupními, nebo i zadními dveřmi. Nebo by to bylo, jako když člověk vešel rozhněvaně do místnosti—a v příští chvíli se s klením a oprašováním zvedal poté, co zakopl a spadl o rohožku nebo stoličku. Jeho pře s majitelem domu v sobě může mít jakousi lidskou důstojnost, ve při s podnožkou však žádné důstojnosti není. V teutonské pokradmosti i zuřivosti je stejná nevědomá ošklivost a rozpačitost.

A toto staré ponaučení je jediné ponaučení, které si lze vzít z případu dr. Dumba a jeho patronů. Jeho přirozeností, jeho raison d’etre, bylo jednat jako rakouský diplomat, možná jako diplomat bez skrupulí, ale on nejednal vůbec jako diplomat, ale jako cosi mezi reklamním manažerem a neobyčejně nízkým špionem. Nejsem žádným velkým přítelem bizarních večeří žido-amerického finančnictva. Snadno si dokážu představit jejich odsouzení, pronesené jako by hlasy stávkujících nebo revolucionářů, snadno si dokáži představit i sebe, jak v některém konkrétním případě mám porozumění třeba i pro Černou ruku. Ale rozdíl v tomto případě je jako rozdíl mezi rukou píšící slova odsouzení na Belšazárově hostině a rukou ukrádající pamlsky z talířů, než je Belšazárovi sloužící donesou ke stolu. Revolucionáři skutečně poklesli, když měli s tímhle diplomatem cosi společného.

Ale ať už to o Němcích nebo Rakušanech prokazuje cokoliv, skutečně hodně zajímavého to potvrzuje o Američanech. Nelítostné a bezohledné rozervání celého diplomatického skandálu před národem je součásti určitých pravd, které musíme promýšlet víc, než to děláme. Jednou z nich je fakt, že Amerika je skutečně demokracií, v tom smyslu, v němž my demokracií nejsme, a to je právě tak výhodou jako nevýhodou onoho typu státu. Jednou výhodou je to, že zřídka nebo vůbec existuje tajemství, kterému se v názvu románu říká „smrtelné“. Amerika má mnoho vad, ale má přednost smyslu pro senzace. Senzační totiž může být jen soud nebo poprava vraha. Sama vražda je vždy velmi delikátní a domácká záležitost a vrah je obvykle velmi skromný, pokud jde o jeho kvality jako umělce. V demokracii má mrtvola velmi málo času na hnití. Skutečná námitka proti kostlivci ve skříní není, že může být nalezen: to záleží převážně na tom, kdo má klíče a králové a aristokracie si obyčejně klíče od takových skříní nechává. Nebezpečí je spíše v tom, že nalezen nebude. Námitka spočívá v tom, že dávno před tím, než dosáhne poměrně elegantního stavu kostlivce, musí projít procesem, který bude patrně považován za nějaký problém s kanály. Nu a v úžeji spravovaných státech, při všech jejich skutečných přednostech, tu je skutečná nevýhoda hnilobného rozkladu tohoto druhu, výsledku tajností veřejného života. V naší moderní politice poslední doby zbylo několik vyčpělých záhad, o kterých jsme ještě neslyšeli poslední slovo. A v krizích, jako je ta naše, je opravdu nebezpečné být v nejistotě, komu můžeme plně důvěřovat, nebo čelit budoucnosti bez plného porozumění minulosti. Stížnosti Unie demokratické kontroly jsou v této věci nezřízeně irelevantní a směšné. Mluvčí onoho sdružení vrchním představitelům národa očividně vyčítá, že jednali rychle a osobně právě v tom případě, kde opravdu museli jednat rychle a osobně, a klade jim za vinu právě ten jeden případ, kdy jednali tak, jak by si ti, kdo je zvolili, jistě přáli. Sir Edward Gray prostě musel jednat za Anglii: jednal za ni, a jednal správně. Vinit jej z „tajné diplomacie“ je cosi jako vinit sloužícího z defraudace, protože ztratil půlpenny v potyčce, když chránil měšec svého pána v docela neočekávaném přepadení v uličce. Ale mluvčí Unie demokratické kontroly prostě nikdy vůbec nepromluvil, když byly politické skandály skutečně ututlány a lidé na vysokých místech byli skutečně lživě očištěni. Při takových příležitostech by trocha americké senzacechtivosti byla skutečně tím nejvíce veřejně prospěšným počínáním, jaké bychom si mohli přát. Rozvážná moudrost byla velmi škodlivá a unáhlenost by byla velmi moudrá.

Tahle věc stojí za slovíčko, protože válka (která je samozřejmě i mnohým jiným) je jistě rozcestím mezi demokracií a jejími bezprostředně staršími alternativami. Říkám „bezprostředně staršími“, protože bereme-li historii jako celek, je demokracie snad tím nejstarším, co existuje. Ale bezprostředně před francouzskou revolucí byla v plné síle jiná koncepce: a té jiné koncepce bylo tehdy, a je i nyní, Německo prvořadým zastáncem. Tvrdit, že germanismus představuje útok na demokracii, není samo o sobě útokem na germanismus. Spíše je to jeho obrana. Pokud totiž germanismus neznamená tohle, pak neznamená vůbec nic—vyjma zvláštní kombinace špatnosti a nudnosti. Ale ono ten význam má. Jádrem celé téhle záležitosti je svár Francie a Německa a smysl tohoto sváru je v posledních dvou staletích zhruba tenhle.

Francie řekla: „Podívejte na tohohle chudáka, žijícího v městě Paříži. Říkáte, že je to chlapík, který má hlavu stejně dřevěnou jako boty, a aby ji měl ještě idiotštější, nasazuje si na ni červenou čapku. Tvrdím, že nohy v těchhle dřevěných střevících toho namašírují víc než všechny Blücherovy boty. Tvrdím, že tyhle dřevěné střevíce budou šlapat po krcích králů. Říkám však ještě víc. Říkám, že ta dřevěná hlava a červená čapka vystoupají výš než všechny vaše barbarské koruny ze stříbra, zlata a železa. Říkám, že tenhle muž má intelekt a energii k vládnutí, a má i, což bývá stejně podstatné, intelektuální energii, aby si nechali vládnout. Tvrdím, že chápe smysl státu, a může se jednak prosadit v jeho obraně a jednak se ponížit v úctě k němu. Říkám, že se může vládnout sám sobě, a že může vládnout vám.“ Tohle řekla Francie a řekla to oprávněně. Je to fakt zůstává i po jakýchkoliv docela rozumných rekriminacích o zločinech, jichž se dopustila, aby toho dosáhla, nebo výhodách, o které přišla, aby toho dosáhla. Demokracie existuje, a není to anarchie. Francie existuje, a je převážně spravována tak, jak se to běžným Francouzům libí, a není to nijak nepříjemné místo. V hodinách nebezpečí se může postavit do latě a v takových hodinách se, pokud to lze, staví do latě trochu příliš. Terror nebyl Robespierre, byla to Francie. Grande Armé nebyla Bonaparte, byla to Francie. V dnešní Francii nejsou vůdci v carlylovském smyslu. Je tu nesmiřitelný, neosobní Gal.

Nu a na toto vše měly německé země v podstatě následující, docela zajímavou a hajitelnou odpověď. Řekly: „Říkáte, že naše zlaté a železné koruny jsou barbarské a zastaralé. My říkáme, že pod těmito korunami, aniž bychom je zbavili jediného drahokamu jejich výsad či hrůzy, učiníme národ právě tak spokojeným a dobře vzdělaným, jako je ten váš. Pohleďte na tohoto chudáka, žijícího v městě Frankfurtu. Myslíme si, že je docela směšné, že by snad měl volit, nebo i jen mít volební právo. A pokud už ho mít musí, ať má, podle pruského volebního zákona, docela směšný hlas, odpovídající jedné dvacetině hlasu jeho bohatého souseda. Bude ale mít levnou operu s nejlepší hudbou na světě, korbel piva, maličkou tramvaj jako na hraní, která ho zaveze do lesa a zdarma vydávané povolení dokazovat, že měsíc je ze zeleného sýra v tolika užvaněných filosofických knihách, v kolika se mu jen zamane. Jinak řečeno, prokázali jste, že nová rovnost může být stejně ukázněná a autoritativní jako stará nerovnost. My ale prokážeme, že stará nerovnost může stejně kultivovaná a spokojená jako nová rovnost a tak vás nakonec porazíme.“

Takto tedy pře ve skutečnosti stojí. Sám jsem zcela na francouzské straně sporu, která je (je-li správně chápána) nejen stranou důstojnosti, ale i stranou pokory. Jednoho dne možná záležitost rozvedu více, o tom řeknu jen tolik, že se mi zdá, že klíč spočívá v nahrazení našeho příliš módního slova „efektivita“ praktičtějším slovem „dostatečnost“. Vysoce udržitelná německá theorie vede, slovem i praxí, ke starodávné instituci otroctví. Dále se mi zdá, že věc nerovnosti, či aristokracie, je sama o sobě pochopitelná, mívá ve zvyku selhávat ve své vlastní zkoušce. Co mám na mysli, lze vyjádřit mnoha způsoby. Lze, a je to způsob snad stejně dobrý jako kterýkoliv jiný, vyjádřit pochybnost, zda dr. Dumba skutečně zastínil pana Wilsona, pokud je o gentlemanské chování.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 292-297 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988