Aféra Dumba a Američané (ILN 2. října 1915)

October 2, 1915 The Dumba Affair and the Americans

Dumbova aféra dokazuje jen málo nového o německých zemích. Je to jen další příklad extravagantní ztráty důstojnosti, která vždy pronásleduje její mimořádné zaujímání. Smích je instinkt, který střeží lidskou důstojnost a barbaři projevují nedostatek smíchu, skoro tak jako dobytčata, která hynou. Stejný nedostatek projevili, když propukli v morální šílenství proti obyvatelstvu Belgie, i když v onom případě před námi nemorálnosti jejich počínání poněkud skryla plnou míru pokoření. I ti z nás, kdo se dokázali přimět k názoru, že Němci byli v právu, se už nedonutili tvrdit, že Belgičané jednali špatně. Dokonce i podle jejich vlastní verze nebyla Belgie nepřítelem, ale dveřmi. A duelantovi nesluší, aby se, když přijde návštěvou za starým nepřítelem, rozvášnil před vstupními, nebo i zadními dveřmi. Nebo by to bylo, jako když člověk vešel rozhněvaně do místnosti—a v příští chvíli se s klením a oprašováním zvedal poté, co zakopl a spadl o rohožku nebo stoličku. Jeho pře s majitelem domu v sobě může mít jakousi lidskou důstojnost, ve při s podnožkou však žádné důstojnosti není. V teutonské pokradmosti i zuřivosti je stejná nevědomá ošklivost a rozpačitost.

A toto staré ponaučení je jediné ponaučení, které si lze vzít z případu dr. Dumba a jeho patronů. Jeho přirozeností, jeho raison d’etre, bylo jednat jako rakouský diplomat, možná jako diplomat bez skrupulí, ale on nejednal vůbec jako diplomat, ale jako cosi mezi reklamním manažerem a neobyčejně nízkým špionem. Nejsem žádným velkým přítelem bizarních večeří žido-amerického finančnictva. Snadno si dokážu představit jejich odsouzení, pronesené jako by hlasy stávkujících nebo revolucionářů, snadno si dokáži představit i sebe, jak v některém konkrétním případě mám porozumění třeba i pro Černou ruku. Ale rozdíl v tomto případě je jako rozdíl mezi rukou píšící slova odsouzení na Belšazárově hostině a rukou ukrádající pamlsky z talířů, než je Belšazárovi sloužící donesou ke stolu. Revolucionáři skutečně poklesli, když měli s tímhle diplomatem cosi společného.

Ale ať už to o Němcích nebo Rakušanech prokazuje cokoliv, skutečně hodně zajímavého to potvrzuje o Američanech. Nelítostné a bezohledné rozervání celého diplomatického skandálu před národem je součásti určitých pravd, které musíme promýšlet víc, než to děláme. Jednou z nich je fakt, že Amerika je skutečně demokracií, v tom smyslu, v němž my demokracií nejsme, a to je právě tak výhodou jako nevýhodou onoho typu státu. Jednou výhodou je to, že zřídka nebo vůbec existuje tajemství, kterému se v názvu románu říká „smrtelné“. Amerika má mnoho vad, ale má přednost smyslu pro senzace. Senzační totiž může být jen soud nebo poprava vraha. Sama vražda je vždy velmi delikátní a domácká záležitost a vrah je obvykle velmi skromný, pokud jde o jeho kvality jako umělce. V demokracii má mrtvola velmi málo času na hnití. Skutečná námitka proti kostlivci ve skříní není, že může být nalezen: to záleží převážně na tom, kdo má klíče a králové a aristokracie si obyčejně klíče od takových skříní nechává. Nebezpečí je spíše v tom, že nalezen nebude. Námitka spočívá v tom, že dávno před tím, než dosáhne poměrně elegantního stavu kostlivce, musí projít procesem, který bude patrně považován za nějaký problém s kanály. Nu a v úžeji spravovaných státech, při všech jejich skutečných přednostech, tu je skutečná nevýhoda hnilobného rozkladu tohoto druhu, výsledku tajností veřejného života. V naší moderní politice poslední doby zbylo několik vyčpělých záhad, o kterých jsme ještě neslyšeli poslední slovo. A v krizích, jako je ta naše, je opravdu nebezpečné být v nejistotě, komu můžeme plně důvěřovat, nebo čelit budoucnosti bez plného porozumění minulosti. Stížnosti Unie demokratické kontroly jsou v této věci nezřízeně irelevantní a směšné. Mluvčí onoho sdružení vrchním představitelům národa očividně vyčítá, že jednali rychle a osobně právě v tom případě, kde opravdu museli jednat rychle a osobně, a klade jim za vinu právě ten jeden případ, kdy jednali tak, jak by si ti, kdo je zvolili, jistě přáli. Sir Edward Gray prostě musel jednat za Anglii: jednal za ni, a jednal správně. Vinit jej z „tajné diplomacie“ je cosi jako vinit sloužícího z defraudace, protože ztratil půlpenny v potyčce, když chránil měšec svého pána v docela neočekávaném přepadení v uličce. Ale mluvčí Unie demokratické kontroly prostě nikdy vůbec nepromluvil, když byly politické skandály skutečně ututlány a lidé na vysokých místech byli skutečně lživě očištěni. Při takových příležitostech by trocha americké senzacechtivosti byla skutečně tím nejvíce veřejně prospěšným počínáním, jaké bychom si mohli přát. Rozvážná moudrost byla velmi škodlivá a unáhlenost by byla velmi moudrá.

Tahle věc stojí za slovíčko, protože válka (která je samozřejmě i mnohým jiným) je jistě rozcestím mezi demokracií a jejími bezprostředně staršími alternativami. Říkám „bezprostředně staršími“, protože bereme-li historii jako celek, je demokracie snad tím nejstarším, co existuje. Ale bezprostředně před francouzskou revolucí byla v plné síle jiná koncepce: a té jiné koncepce bylo tehdy, a je i nyní, Německo prvořadým zastáncem. Tvrdit, že germanismus představuje útok na demokracii, není samo o sobě útokem na germanismus. Spíše je to jeho obrana. Pokud totiž germanismus neznamená tohle, pak neznamená vůbec nic—vyjma zvláštní kombinace špatnosti a nudnosti. Ale ono ten význam má. Jádrem celé téhle záležitosti je svár Francie a Německa a smysl tohoto sváru je v posledních dvou staletích zhruba tenhle.

Francie řekla: „Podívejte na tohohle chudáka, žijícího v městě Paříži. Říkáte, že je to chlapík, který má hlavu stejně dřevěnou jako boty, a aby ji měl ještě idiotštější, nasazuje si na ni červenou čapku. Tvrdím, že nohy v těchhle dřevěných střevících toho namašírují víc než všechny Blücherovy boty. Tvrdím, že tyhle dřevěné střevíce budou šlapat po krcích králů. Říkám však ještě víc. Říkám, že ta dřevěná hlava a červená čapka vystoupají výš než všechny vaše barbarské koruny ze stříbra, zlata a železa. Říkám, že tenhle muž má intelekt a energii k vládnutí, a má i, což bývá stejně podstatné, intelektuální energii, aby si nechali vládnout. Tvrdím, že chápe smysl státu, a může se jednak prosadit v jeho obraně a jednak se ponížit v úctě k němu. Říkám, že se může vládnout sám sobě, a že může vládnout vám.“ Tohle řekla Francie a řekla to oprávněně. Je to fakt zůstává i po jakýchkoliv docela rozumných rekriminacích o zločinech, jichž se dopustila, aby toho dosáhla, nebo výhodách, o které přišla, aby toho dosáhla. Demokracie existuje, a není to anarchie. Francie existuje, a je převážně spravována tak, jak se to běžným Francouzům libí, a není to nijak nepříjemné místo. V hodinách nebezpečí se může postavit do latě a v takových hodinách se, pokud to lze, staví do latě trochu příliš. Terror nebyl Robespierre, byla to Francie. Grande Armé nebyla Bonaparte, byla to Francie. V dnešní Francii nejsou vůdci v carlylovském smyslu. Je tu nesmiřitelný, neosobní Gal.

Nu a na toto vše měly německé země v podstatě následující, docela zajímavou a hajitelnou odpověď. Řekly: „Říkáte, že naše zlaté a železné koruny jsou barbarské a zastaralé. My říkáme, že pod těmito korunami, aniž bychom je zbavili jediného drahokamu jejich výsad či hrůzy, učiníme národ právě tak spokojeným a dobře vzdělaným, jako je ten váš. Pohleďte na tohoto chudáka, žijícího v městě Frankfurtu. Myslíme si, že je docela směšné, že by snad měl volit, nebo i jen mít volební právo. A pokud už ho mít musí, ať má, podle pruského volebního zákona, docela směšný hlas, odpovídající jedné dvacetině hlasu jeho bohatého souseda. Bude ale mít levnou operu s nejlepší hudbou na světě, korbel piva, maličkou tramvaj jako na hraní, která ho zaveze do lesa a zdarma vydávané povolení dokazovat, že měsíc je ze zeleného sýra v tolika užvaněných filosofických knihách, v kolika se mu jen zamane. Jinak řečeno, prokázali jste, že nová rovnost může být stejně ukázněná a autoritativní jako stará nerovnost. My ale prokážeme, že stará nerovnost může stejně kultivovaná a spokojená jako nová rovnost a tak vás nakonec porazíme.“

Takto tedy pře ve skutečnosti stojí. Sám jsem zcela na francouzské straně sporu, která je (je-li správně chápána) nejen stranou důstojnosti, ale i stranou pokory. Jednoho dne možná záležitost rozvedu více, o tom řeknu jen tolik, že se mi zdá, že klíč spočívá v nahrazení našeho příliš módního slova „efektivita“ praktičtějším slovem „dostatečnost“. Vysoce udržitelná německá theorie vede, slovem i praxí, ke starodávné instituci otroctví. Dále se mi zdá, že věc nerovnosti, či aristokracie, je sama o sobě pochopitelná, mívá ve zvyku selhávat ve své vlastní zkoušce. Co mám na mysli, lze vyjádřit mnoha způsoby. Lze, a je to způsob snad stejně dobrý jako kterýkoliv jiný, vyjádřit pochybnost, zda dr. Dumba skutečně zastínil pana Wilsona, pokud je o gentlemanské chování.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 292-297 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s