Falešné představy o Francouzích (ILN 9. října 1915)

October 9, 1915 False Notions about the French

Když přišly zprávy, že Britové prorazili kolem kaple Panny Marie Utěšitelky a drželi výšiny nad Lens, zatímco současně Francouzi hnali nepřítelem prache Champagne, byli tu tací, kteří poprvé skutečně pochopili, že „porozumění s Francií“ je právě tak praktickou skutečností jako sentimentem. Zdá se dostatečně neobvyklé, že by taková zpráva byla pro kohokoliv novinkou, ale bylo tomu tak. Hlavní orgán našeho pesimistického tisku dokonce se vší vážností navrhoval, aby se hlavy spojeneckého velení společně poradily, ale jen potřásl hlavou nad nepravděpodobností, že by tak smělá rada byla přijata. Se stejnou náležitostí už mohlo být navrhováno, že k ochraně našich vojsk by mohly být zajištěny zákopy, že nedávný vynález, známý jako bajonet, by mohl být připevněn k puškám při potyčkách muže proti muži a že pro naše generály na frontě by mohla být velmi užitečná mapa severní Francie. Měli bychom být nejen připraveni souhlasit s naším zachmuřeným žurnalistou v těchto bodech, ale i projasnit jeho chmury ujištěním, že takové věci napadly i jiné velké mysli a částečně byly dokonce i provedeny. Byla tu však i jedna další část zpráv, která v některých částech Anglie vzbudila hlubší, byť více podvědomé překvapení. Je to opakovaná zpráva, od všech pozorovatelů, o „klidu“ Paříže po vítězství. Matně jsme si začali uvědomovat, že Francouzi zůstávají po porážce v klidu. Pochopíme o nich mnohem víc, když porozumíme tomu, jak a proč jsou v klidu i když dosáhnou triumfu.

Mám za to, že naše falešná představa o francouzské povaze se zakládala převážně na francouzském drožkáři. A osobně jsem přesvědčen, že ona bytost je subtilní, ne-li citlivý duch, který je velmi nepochopen. Snad ne všichni angličtí cestovatelé upadnou do oné toliko slovní chyby staré dámy, která si povšimla jisté chladnosti, jíž se vyznačoval cocher, jehož obřadně oslovila cochon (druhé slovo znamená francouzsky vepř pozn. překl.). Je to typ, jemuž se dostalo lepšího uznání. V obdivuhodné detektivní povídce „Trentův poslední případ“ páně Bentleyův hrdina učinil zadost kultivovanému slovníku francouzského drožkáře, když se pojistil pozoruhodnou citací z Keatse: „Šťastná je Anglie, sladký její neumný drožkář, stačí mi jejich prostá roztomilost.“ Pan Dooley, onen hluboce smýšlející demokrat, řekl, že pokud by byl Francouz, nebál by se nikoho než drožkářů, „a nebál bych se jich dlouho, protože bych se drožkářem sám stal.“ Sám jsem ale ještě neupadl do způsobů nějakého sociálního filosofa, abych analysoval francouzského drožkáře, pokud by některý z nich něco takového provedl, rozbil by mnoho falešných představ o francouzských občanech.

Kupříkladu tři hlavní dojmy, které si nešťastná stařena utvořila o svém cochon pravděpodobně byly: 1) že jezdí divoce, 2) že hulákal, práskal bičem a vůbec dělal celkově rámus, 3) že byl grobián. To stará dáma sdělila jiným stařenám, které psaly autoritativní knihy o zahraniční politice a imperiálním cestováním a výsledkem byl obrázek Francouze jako toliko snadno rozčílitelného a neukázněného, mluvit proto o francouzském klidu se se stále jevilo jako paradox. Ve skutečnosti ale náš starý omyl o Francii spadá do tří oddílů, které odpovídají třem zmíněným faktům. Za prvé, mnohé rozdíly jsou nahodilé. Myšlenkově jsou nepovědomé, morálně však bezbarvé. Mnoho z dojmu o divokém ježdění (byť ne vše), pochází ze skutečnosti, že se jezdí opačně, a ten kdo jede vpravo, jede správně. Z této pouhé nepovědomosti vzešlo mnoho báchorek. Z rudých kalhot francouzského vojáka se odvozovaly všech možné vtipy, kritika, domněnky marnivosti, uvolněnosti, hamižnosti, lenosti a okázalosti. Zkusil si to i pan Dooley. Koneckonců tu ale těžko může být hluboká duchovní propast mezi vojáky, kteří nosí modré kabáty a červené kalhoty a vojáky, kteří nosí červené kabáty a modré nohavice. Je také dále zvykem nechávat okna francouzské restaurace převážně zavřená. Důvod neznám, nejspíš ani žádný nebude. Jistě však důvodem nemůže být klášternická hrůza z čerstvějšího vzduchu, protože tentýž Francouz si svou večeři a stůl pro ni chytne a odnese na ulici, z čehož by stará anglická dáma, byť zcestovalá, mohla omdlít. Člověk se nemůže schovávat za zavřeným oknem, pokud se obejde beze zdí. Většina nedorozumění je tedy převážně z místních zvyklostí, jako jsou pravidla, po které straně silnice se jezdí. Pak jej tu záležitost s hlukem. Někomu to přijde jako paradox, ale hluk nepochází od Francouze rozrušeného, ale nerozrušeného. Nemá nervy, jak říkáme, když myslíme, že má nervy velmi dobré. Jeho úžasné vytí jej nepřivádí v úžas. Hluk je normální, jako šum větru nebo vzdálené vody. Jeho povzdechnutí je kravál, jeho šepot děsný ryk. Jeho předkové šli ve stovkách tažení za kanónem, a on svůj každodenní život vede jako kanonádu. Je pravda, že z jeho nervovou imunitou se mísí stopa zuřivosti, která není ani tak emocí, jako pouhou netrpělivostí. Často to bývá intelektuální netrpělivost—skoro by člověk mohl říct, studená netrpělivost. Je to netrpělivost šachisty, který se nedokáže nudit dlouhou hrou, když už předvídá poslední tah. Ale jeho prudkost, někdy se blížící brutalitě, má s hlučností méně společného než s ostatními prvky nervové nezdolnosti. Pařížské ulice nedokazují jen nebo primárně, jaký randál umí Francouzi udělat: ještě více dokazují, jaký randál dokážou Francouzi snést.

A pokud jde o zdvořilost, i zde se bude pravda jevit paradoxní. To, co činí chudého Francouze neřádným, je totéž, co jej činí spořádaným (anglická slovní hříčka uncivil/civil s následujícím). Je to občanská, či obecní, idea—idea lidské rovnosti. Mnohé bohaté staré dámy z aristokratičtějších zemí skutečně mluví tak, jako by cochon bylo skutečně to samé co cocher. Pokud chudák vrátí ránu, není to proto, aby zničil společenskou strukturu, ale spíše proto, aby ji zachoval. Drží svůj konec nahoře, aby bylo hřiště v rovině. Jelikož je ale lidská přirozenost nedokonalá, je samozřejmě pravda, že kombinace demokratického instinktu, který jsem popsal, a povahové netrpělivosti, na niž jsem poukázal, vyvolává příležitostně dojem nestoudnosti. Toto obvinění proti Francouzům je mnohem více podloženo než to opačné, které proti nim s oblibou vznášeli naši otcové. Starý divadelní Francouz se svou opičí vznětlivostí před námi skryl jak skutečné francouzské vady, tak skutečné francouzské přednosti. Uniklo nám například, že Francouzi mají některé z tvrdších vad Skotů. Ať už jsou ale jakékoliv, není to národ tanečních mistrů—spíše národ drožkářů.

Jsem hluboce přesvědčen, že Francouzi znovu povedou Evropu. Jejich vady pochází z toho, že jsou v jádru reality, tam kde se věci dějí. Mají smůlu, že nemají poesii ostrovů, mystiku pocházející z života na okraji věcí. Jsou ale lépe umístěni k tomu, aby očistili demokracii od některých zasněných pedanterií, do nichž ji zvrhly některé výlučnější společnosti, a předvedli, co lze skutečně udělat s volností, rovností a bratrstvím. Už je to tak, že Spojenci tuto proslulou trojici dosti zvláštní způsobem ilustrují. Jen málokdo kdy miloval svobodu jako Angličané, bratrství nerozuměl nikdo tak dobře jako Rusové. Obojí ještě musí pochopit skutečný význam rovnosti—že lidstvo je tvořeno lidmi.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 297-301 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s