Anglický vstup do Evropy (ILN 30. října 1915)

October 30, 1915 The English Entry into Europe

Když první anglický seržant nebo vojín pocítil potřebu vykřiknut do palby děl matoucí jméno Ypres, a směle se rozhodl nazývat je Wipers (a držet se jména i místa), udělala Anglie první skutečný krok v populárním vzdělávání po stoletích. V každém ohledu to byl nový vstup našeho národa do Evropy. Ono totiž v dobách, kdy byli Angličané skutečně v živém kontaktu s kontinentální vírou a kulturou, kdy Nicolas Brakespear (papež Hadrián IV., jediný papež anglického původu, vládl ve dvanáctém století pozn. překl.) nosil trojí korunu a Cour de Lion (anglický král Richard Lví srdce pozn. překl.) byl, na rozdíl od Jiřího IV., skutečně prvním gentlemanem Evropy, anglický lid vyslovoval francouzská jména, jak se mu zamanulo, někdy v téhle věci následoval příkladu Francouzů, ale stejně často si slovo pokroutil zcela po anglicku. Stále zůstává určitá tradice v případech dobře známých nebo důležitých míst, u nichž je příliš korektní výslovnost nejen projevem pedanterie, ale špatného původu, zatímco hrubší národní výslovnost je hodnější skutečně vzdělaného muže. Gentleman vyslovuje Paříž jako Paris, jen cockney ji bude říkat Paríí. A to zase zakládá paradox: protože kulturní třída, která si Paříž poangličtila, je jedinou třídou, která Paříž znala. Uhlazenější statkáři byl lepšími Angličany, protože byli lepšími Evropany.

Letos máme poprvé velká množství Angličanů, kteří nejsou „gentlemany“, a žijí, pracují a bojují v cizí zemi, a jsou tak nuceni k jisté důvěrné obeznámenosti s jejím jazykem, jídlem, klimatem a náboženstvím. A to přináší něco, co se nepodařilo přinést padesátce neohrabaných vzdělávacích zákonů—poměrně vzdělané obyčejné lidi. Jací jsou rolníci a venkované, jací jsou kněží, jaké jsou hranice—to jsou tři věci, které anglický lid v převažující míře neví. A jsou to věci, bez kterých nyní asi milion či dva z nich nemůže hájit svou vlastní zemi, aniž by je znali.

To, čemu říkáme naše public schools (doslovně veřejné školy, fakticky typ soukromých škol, kde žáci, respektive jejich rodiče, zpravidla platí vysoké školné pozn. překl. ) jsou velmi bohaté soukromé školy. To, co označujeme za lidové vzdělávání, by se mnohem správněji mělo nazývat nepopulární vzdělávání. A i tam, kde mohly školy pro bohaté připravit své studenty na přísně britské vůdcovství, i tam kde školy pro chudé mohly své studenty připravit na přísně britskou výrobu a obchod, ani jedny se ani na sto mil nepřiblížily osvícení o zbytku bílé civilizace, v níž byla Británie, jako římská provincie, rohem. Věci, které jsou doslovně stejné všude jinde (jako aritmetika) a věci, které jsou zcela zvláštní pro naši konkrétní společnost (jako kriket) mohou být vyučovány snesitelně dobře. Ale všechny ty ušlechtilé záležitosti, které jsou současně universální a rozmanité, všechny ty roztomilé odlišnosti mnohobarevného křesťanstva, celý ten úžasný strom života, který má tolik větví a tak jediný kořen—to vše v Anglii vyschlo do dvou žalostných oborů zvaných dějepis a zeměpis. Anglický lid, až do této hrozné a plodné nové zkušenosti, byl neznalý nejen skutečné historie a geografie, ale byl nevědomý i o tom, čím jsou.

Vezmu příklad geografie, protože je to obor, ve kterém jsem obzvláště neznalý, jelikož jsem mu byl více než pět let vyučován ve výtečné anglické public school. Jsem dalek tvrzení, že jsem se měl zeměpisu naučit, i kdyby se ho někdo vyučovat pokoušel, ale v jediném zásadním smyslu se stalo, že se o to nikdo ani nepokoušel. První Tommy (zaužívané označené pro britské vojáky, zejména pěšáky pozn. překl.) který vstoupil do severní Francie, na první pohled uviděl pravdy o té zemi, které jsou důležité, jako to, že je to krajina zemědělská, převážně rovná, že kolem ní je mořské pobřeží velmi podobné tomu jihoanglickému, ale že se mnohem více stará o to, co je praktické, a mnohem méně o to, co je malebné, a venkov proto rozřezává na zeleninové zahrady a topoly přistřihuje skoro až do samé špičky. To jsou všechno věci, které jsou viditelné pouhým oken, a všechno jsou to věci skutečně významné a cenné pro intelekt. Že je to země rolníků a venkovanů je zevšeobecnění stejně reálné a rozmáchlé jako krajina. Pokud se ale obrátíme k jedné z našich předepsaných zeměpisných knih, najdeme zřejmě dlouhý seznam „produktů“ a „hlavních vývozních artiklů“, které se vyrábí v severofrancouzských městech a možná potřebují příspěvky ze severofrancouzského venkova. Bude nám sděleno, že takové a takové místo produkuje nakládanou zeleninu, gutaperču, nebozezy, tkaničky do bot, sodovku a malované sklo, a bude docela nemožné vytvořit si v mysli nějaký obrázek o tom, jaký asi typ místa může produkovat věci takového druhu. Seznamy v zeměpisných knihách jsou přesně stejné, jako seznam darů, které v „Bad Balads“ dostal Pasha Ben:

Donesli mu česnek natažený na šňůrách/ a studené hovězí a teleskopy/ a kolejové sochory a váhy se závažím/a ozdoby pro prázdné mříže (They brought him onions strung on ropes/ And cold boiled beef and telescopes/ And capstan bars and scales and weights/ And ornaments for empty grates.)

Měl jsem nedávno příležitost nahlédnout do referenčního díla o Čechách. Ta země může docela dobře hrát značnou roli v nadcházejících událostech, je to totiž nejnárodnější ze všech národů přikovaných k Rakousku, a je možná nejméně dotčena oním jedinečným jemnocitem pociťovaným dosud ne tak za habsburským královstvím, ale k habsburské rodině. Habsburkové pravděpodobně přežijí Hohenzollerny, a přetrvají ne v tom, že by byli efektivní, ale spíš tím, jak jsou neefektivní. Nu a jediným faktem, který mi utkvěl v hlavě ze všech hustě psaných faktů, které jsem při té příležitosti četl, je to, že jedním z českých produktů, zastrčeným kdesi mezi párátky a čímsi jako ingoty, byla výroba tureckých fezů. Fez se zjevně nevyrábí ve Fezu, zrovna tak jako se stiltonský sýr nevyrábí ve Stiltonu. V tak drobném faktu je tu samozřejmě ponaučení, a ne jedno. Je to zrovna jako by Turci odmítali vyrábět i svou vlastní pokrývku hlavy, když mohli obstarat někoho, kdo to udělá za ně. Nemálo národů trpělo pro hlubokou náboženskou víru Turků, že Nebesa pomáhají těm, kdo si pomohou sami. A možná mají Turkové stejně strohou cudnost, a nemohou své fezy prohlašovat za své vlastní. Proč by i v takovém případě měly být vyráběny v Čechách, to nedokážu pochopit. Od Čechů by se čekalo, že budou na hlavy těch, kdo je porazili u Moháče, sypat rozpálené uhlí, nebo něco podobně horkého. Zmiňuji tu tuhle záležitost ale jen jako ilustraci nesymbolické a nenárodní povahy těchto odtažitých informací. Žádný průměrný čtenář si nedokáže o nějaké zemi udělat obrázek z toho, že má všechny materiály potřebné pro výrobu fezů. Když jsem otevřel ono referenční dílo, věděl jsem toho o Čechách skoro tak málo jako Shakespeare. Když jsem je nyní zavřel, živě jsem si pamatoval, že umí vyrábět fezy. Je jistě možné poskytnout obecný obrázek o nějaké zemi, který v mysli zanechá poněkud jasnější obrys její krajiny, asi takový obrázek, jaký bych chtěl dát jakémukoliv českému dítěti o rozlišnostech mezi severní a jižní Anglií—vždy za předpokladu, že bych mluvil plynně česky. Ale ony zástupy tisíců nešťastníků Angličanů, kteří nyní bojují za svobodné tradice Evropy skutečně vidí, jaké jednotlivé země jsou: jsou právě tak v rámci živoucí geografie, jako živoucí historie. Jsou vlastně, řečeno oněmi ušlechtilými slovy středověkého pochodového hymnu

Coheredes et soldates/In terra viventum (spoludědici a druzi v zemi živých pozn. překl)

Pravda, jíž učí bojiště—ba dokonce i nocležny a jídelny—lépe, než ji vyučuje většina škol, je tu vyjádřena tak dobře, jak ji jen vyjádřit lze. Že historie až daleko ke svému prvopočátku, byla, a je, tvořena lidmi jako jsme my sami, že krajina ve většině tohoto světa je utvořena právě tak člověkem jako přírodou, že nejzajímavější na národech nejsou věci, které vyrábí a exportuje, ale věci které vyrábí a konzumuje, a především, že pravá pouta národů nejsou v obchodu ani diplomacii, ale ve společném čelení faktům našeho bytí a společné lásce k životu, společné hrdosti smrti „Druzi a vojáci v zemi živých.“

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 309-313 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s