Slabost našich vůdců (ILN, 27. listopadu 1915)

November 27, 1915

The Weaknesses of Our Leaders

Lord Fischer řekl ve Sněmovně lordů tu nejmoudřejší a smyslem pro veřejný zájem nejvíce prodchnutou věc v naší současné politické diskusi. Neřekl totiž nic. Je to jediná osoba, která se nepokusila prokázat, že má pravdu a usvědčil z omylu všechny ostatní. V poslední době znělo příliš mnoho osobních vysvětlení, na ty je správný čas po válce. S flagrantními zly našeho politického systému se, doufám, vypořádá několik tisíc pracujících, kteří nyní bojují, až se vrátí, aby nám pomohli je zvládnout. Nyní je potřeba jen jednoho velmi naléhavého vysvětlení, a to politici musí vyslechnout, ne přednášet. Třeba já jsem v krizi samotné autoritář. Jsem proti vzpurnosti ať už v takových žurnalistech jako jsem sám, nebo v těch, jako kteří chvála Bohu jako já sám nejsem, nebo v politicích, jací jsou, nebo v případě sufražetek v Albert Hall. V tomto velmi praktickém smyslu jsem zcela proto, abychom důvěřovali vládě—tedy politikům. Je tu ale jedno vysvětlení, které je nutné jim jednou provždy dát.

Jde o tohle—že jim nedůvěřujeme jako neobyčejným lidem, ale jako obyčejným lidem. Síla je velkou slabostí politiků. Pronásleduje je upadlá carlylovská smyšlenka, že národ v tísni musí být zachráněn Velikánem a každý z nich se pořád pokouší dokázat, že on byl tím Velikánem a všichni jeho kolegové k tomu byli hříšně slepí. Zcela od základu se mýlí. Velký národ v tísni je zachráněn velkým národem, jinak není zachráněn vůbec. Napoleon by ničeho nedosáhl bez revoluční Francie. Nalézt Napoleona je silou, ale hledání Napoleona je vždy slabostí. O generálovi Joffrem vypráví jedna anekdota, která nemusí být pravdivá, ale která by velmi odpovídala jeho vydatnému rozumu a humoru, že říkal „Napoleon by pravděpodobně něco vymyslel“. Je to pravda, a je to taky k ničemu. Jen vymýšlení něčeho vede k vymýšlení čehokoliv. Vidíme to ve sterilním násilí nových uměleckých škol, které říkají „udělám něco originálního“, když je nenapadlo nic, co by mohly udělat. To je velká past na státníky. A my, kdo podporujeme jejich rozumnou autoritu proti pobuřování a panice, je před tímto velkým pokušením musíme varovat. Musí být vyléčeni ze siláctví. Musí být zachráněni od zachraňování státu. Jediné, co se po nich žádá je, aby státu sloužili, a v tom jsou docela zdatní.

Členu vládního kabinetu důvěřuji přesně tak, jako důvěřuji drožkáři. Je to člověk a není důvodu předpokládat, že je šílený. Obvykle není tak zábavný jako drožkář, ale shodou okolností má právě nyní za úkol řídit politickou drožku, a smrtícím provozem ji nebude řídit nijak lépe kvůli tomu, že budu pořád sahat po opratích, nebo (protože člověk musí být moderní) po volantu. Zdržím se, abych na muže u volantu mluvil, ne proto, že by byl moudřejší než kdokoliv, nebo dokonce moudřejší než já, ale proto, že paradoxem řízení je, že jeden člověk, který nemusí být jako jedinec moudřejší než kdokoliv jiný, musí být moudřejší než všichni dohromady. Za volantem musí být jeden člověk prostě proto, že za ním nemůže být dav—dokonce ani ne posádka. Nu, a pokud se od řidiče považuje něco víc než prostá znalost řízení, není to mistrovská osobnost, tím méně mystická pýcha na ni. Naopak zřejmě bude řídit mnohem líp pro svou skromnost a u vědomí, že za volantem je toliko člověk. Ministru bez váhání povím—

 

Be good, sweet Minister; and let who can be clever,
Do ordinary things, not defend them all day long. (Dobrý buď, ministře milý, a chytrý ať si je, kdo chce/ ty dobré věci čiň, nehaj je celý den)

 

Jediné slabosti, před nimiž je třeba veřejně činného člověka varovat jsou slabosti morální: přepych a chamtivost, kterou mohou snadno oslabit kohokoliv až tak, že je nadosah zradě a vydírání. Nemůže dodat ani loket ke své duševní velikosti, ale může pečovat o své duševní zdraví. Jedno či dvě slabá místa v našem nynějším uspořádání nejsou nové komplikace, které by mohly být politikovým omylem, ale staré skandály, které byly jeho chybou.

Zkrátka nedávné omyly našich vládců byly převážně prominutelné, jsou to jejich obrany, které jsou nehajitelné. Drožkáři nebudu nijak dvakrát vyčítat, pokud si bude myslet, že najde zkratku, aby objel zácpu, a když se mu to nepovede, strávíme v ní oba nějaký čas bez pohnutí. Zácpa závisí na mnoha lidech mimo něj samotného, a v jeho plánu nebylo nic drze nepravděpodobného. Budu ale mnohem raději, pokud si drožkář nebude ubíhající hodiny krátit popisem všech svých pocitů, zatímco míjel všechna vozidla po cestě, proč předjel zprava jeden omnibus ale ne další, jak dychtivě dbal o mé bezpečí, jak by to žádný jiný drožkář nezvládl tak dobře, jak mu jeho svědomí nedovoluje nadále zastírat své kvality. A politici tohle dělají a pochází to z návyku domýšlivosti, který jeho divoké odsuzování jen posiluje. Nestačí říkat, že oni sami válku vyhrát nemohou. Musí jim být jemně oznámeno, že ji sami nemohou ani prohrát. Bude s nimi samozřejmě potíž, protože stát ve světle ramp se pro ně stalo tímtéž jako pro populární herce, a pokud na veřejnosti nemohou uspět, raději na veřejnosti selžou—jako nějaká herečka, o níž se říká, že někdy o své šperky přijde, místo toho, aby je nosila.

Politici chtějí, aby jim bylo odpuštěno, ne aby byli zapomenuti. Přesto by v tuto chvíli bylo nejspíš pro ně i pro všechny ostatní nejlepší, pokud by byli zcela zapomenuti, tak jako byli v čase míru zapomenuti velmi schopní muži, kteří připravili naše válečné námořnictvo na tuto válku. V plutokratickém kompromisu nebo mrtvém bodě, který se nazýval politikou těsně před válkou, nebylo v povaze věcí, aby povstal nějaký lídr, který by byl v nejvyšším smyslu slova populární. Je nyní divokou a utopickou vizí, že nejlepším mužem pro takové místo by byl takový, který by jen držel místo. Je šílenství doufat, že by ho za takového každý považoval. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby byl panovníkem ten, kdo je u každého až druhou volbou. Člověk, který by byl pro každého tou nejlepší volbou by nejvíc mohl podléhat tomu, aby byl sám sebou—nebo přinejmenším někým, kdo ze sebe samého má velkou radost. Bude stačit, pokud můžeme politikům věřit natolik, jako věříme stálým úředním činovníkům—ne proto, že jsme si je vybrali, ale protože byli vybráni. Musíme být spokojeni, pokud je celá vláda z poloviny tak dobrá jako úředník úřadu vlády.

Bylo by myslím velmi těžké dělat naši politiku, kdybychom na naše politiky vznášeli tento velmi skromný nárok—nárok, že by měli něco vědět o svém každodenním zaměstnání a nejsou o nic pitomější než jiní lidé. Nebyly by to zrovna ty nejvíc strhávající volební plakáty, kdyby na nich bylo napsáno „Volte Gubbinse, není to blázen“, nebo „Volte Snubbinse, kandidáta s oběma očima“. Je tu ale serióznější způsob, jak se nad tímtéž zamyslet a ten v sobě má něco víc než výsměch. Tohle je totiž doba, kdy obyčejným lidem důvěřujeme ve smyslu mnohem zásadnějším, než důvěřujeme jakékoliv pantomimě stranických voleb, kdy jim důvěřujeme pro nejhroznější z morálních ctností, nejkonečnější z pozemských obětí. Celou povahou armád se vine demokratická idea, jejímž nejlepším symbolem je strážný. Je čas a situace, v níž to, co musí být nahodilé, musí být také podstatné. Strážný je voják jako každý druhý, možná hloupější a horší než druhý, a tam, kde stojí, stojí z nejnahodilejšího údělu. Přesto může být stráž v dané chvíli důležitější než vrchní velitel. Nemám iluzí o politické mašinerii, jíž jsou vybíráni lidé k tomu, aby nám vládli, ani o bohaté třídě, z níž jsou nejvíce vybíráni. Mnozí jsou slabí, někteří zlí, všichni jsou nahodilí. Stejně tak je tomu ale s těmi mnohem chudšími, a mnohem důležitějšími lidmi, jimž dnem i nocí věříme, že zachrání krby a oltáře civilisace před nihilistickými miliony, které se nás vyvalily ze Severu. I zde hrály svou roli ve sbírání lidí pro nejtvrdší z lidských řemesel náhoda, hřích a slabost, stejně jako patriotismus a rytířskost

. Jistě můžeme po státníkovi zrovna tak jako po vojákovi chtít, aby byli lepší sebe sama—aby nebyli otroky minulosti, ale pány budoucnosti. Chtěli jsme to po mužích nevědomých—a ne marně.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 326-330 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Eugenika, principy a německá arogance (ILN 20. listopadu 1915)

November 20, 1915 Eugenics, Principles and German Arrogance

Ve svém koníčku, nebo samozvaném úkolu, zkoumání hlubin proněmecké mysli jsem se setkal s podivnými hlubokomořskými rybami. Jeden dopisovatel mi laskavě poslal pamflet nazvaný „Eugenický mír“ od Franka O. Smithe a pokud vzniklo někde ve světě něco divočejšího, doufám, že mi to nějaký laskavý korespondent pošle také, velkou naději ale nechovám. O uprostřed jeho jména není pouhý výkřik, i když by tomu tak docela dobře být mohlo. Nevím, co znamená, ale pokud by jméno toho gentlemana skutečně bylo Franz Otto Schmidt, psal by vlastně skoro stejně jako píše. V každém případě by takovou domněnku považoval za kompliment, protože Severoněmce bere zcela podle jejich vlastního hodnocení (či spíše vlastního hodnocení těch pošetilejších mezi nimi) a myslí si, že jejich porážka by byla „pohromou z hlediska oné svrchované spravedlnosti, která vyžaduje, aby evoluce rasy byla pod kontrolou těch nejvyšších typu.“ Je asi zbytečné říkat, že své nejvyšší typy zkouší onou velmi negramotnou věcí, tedy zkouškou negramotnosti. Lidé, kteří mnoho různého přečetli, a jistě lidé, kteří umí dobře psát, nedávají čtení a psaní velkou důležitost. Jejich čtení je, mimo jiné, naučilo, že někteří z největší lidí, kteří kdy žili, číst neuměli: že lze pochybovat o tom, zda se Homér uměl podepsat, a jisté je, že Shakespeare se podepisoval roztřeseně. Mnozí géniové po sobě zanechali stopu ve dvou smyslech slova. A pokud lidé skutečně měli nějakou schopnost psát, pak ji kladli níže než schopnost mluvit. Nesouhlasili by s postupem, který má vyvolené—nebo jak jim říká pan Smtih elitu—hledat způsobem, který by přirozeně vyloučil všechny starověké bardy a zahrnul všechny moderní podvodníky. Pravda je samozřejmě taková, že existuje celá třída velmi ubohých zločinců, kterým nikdy neschází tyto zdatnosti: špioni, napodobovatelé, pisatelé žebravých dopisů a předáci kosmopolitních financí.

Nemůžeme opakovat dostatečně často, že nebezpeční pro svět z takzvaných mentálních triumfů Německa (kterému bylo ve skutečnosti lichoceno výlučně ze strachu z vojenských triumfů Německa) spočívá v šíření po světě právě tohoto druhu mělké a nadmíru sebejisté modernity. Docela ji totiž vyděsí, pokud člověk prohlásí například tak prostý fakt, že ústní tradice je mnohem aktivnější cvičení myšlení než čtení. Ziskem psaní může být toliko ztráta paměti. Znát báseň tak, jako člověk zná melodii je mnohem více aktem myšlenkového zvládnutí a sjednocení, než její čtení tak, jak člověk čte hieroglyfy. Abeceda je podobně jako heraldika, soubor symbolů. A může snadno nastat doba, jak se už i stalo, kdy bude podobně absurdní tvrdit, že člověk, který neumí napsat své jméno, může být dobře informovaný, jako nyní vypadá absurdní říkat, že člověk nemůže být rytířský, aniž by si nejprve nevymaloval svůj štít. Ale zprušáčtělý Angličan nebo Američan je v přítomnosti držen jako ve vězení, a o budoucnosti neví nic, protože neví nic o minulosti.

Člověk musí být například úplně neznalý minulosti, aby napsal větu jako třeba tahle: „Běh evoluce dějinami směřoval ke scelování menších národů do větších a větších skupin. Bránit takové evoluci by bylo stejně pošetilé, jako snaha přehradit Golfský proud.“ Nu, pokud by panu Smithovi někdo řekl, že celá historie nejvyšší lidské civilisace asi tak od roku 600 do roku 1600 pozůstávala zcela z „přehrazování Golfského proudu“ zprvu částečně a posléze zcela, byla by to pro něj nejspíš úplná novinka. Přesto byly evropské dějiny po tisíc let zcela nesporně příběhem rozpadání největší skupiny, jakou kdy poznaly, totiž římské říše, do skupin, které existují nyní. „Běh evoluce dějinami“, který musí vynechat posledních tisíc let nejdůkladněji vyvinuté lidské společnosti, mi nepřijde velmi kontinuální. Změna od římské říše k  intenzivnímu nacionálnímu cítění dneška je podle pana Smithe čímsi jako Golfským proudem tekoucím nazpět do Mexického zálivu. Svou špatnou znalost historie se pokouší používat jako argument pro připojení Srbska do německých říší. Je ale zvláštní, že mu uniká, že to má mnohem širší a zjevnější použití. Pokud je pohlcení menších zemí většími žádoucí evolucí světa, pak je to ještě silnější argument pro pohlcení Rakouska Ruskem než pro pohlcení Srbska Rakouskem. On nepochybně odpoví, že i když je Rusko větší země, není „vyššího typu“ To jest, že je Rus je méně zdatný než Prus v psaní na cár papíru—a jeho následném roztrhání. Vrátí se, jak říkám, ke svým vyšším typům. Jinak řečeno, když se ukáže, že jedna z jeho pitomých generalizací byla mylná, najde nejspíš útočiště v jiné.

Pokud ho pronásledujeme do oné druhé pozice, zjistíme, že ještě neudržitelnější. Očividně se pokouší uskutečnit spojení Británie, Ameriky, Německa a Francie, a se zvláštní prostotou se zdá tvrdit, že to bude zajištěno (a dokonce zajištěno navždy), když se Amerika vzdá ve prospěch Británie sporného pásu Aljašky, o kterém lze stěží říct, že by ležel v centru lidských událostí. Poté pokračuje takto slavnostně. „Nárok Německa na místo na slunci je v zásadě založen na eugenických principech, Nyní je zřejmé, že pokud se elity nesjednotí, musí eugenická věda zůstat pouhou spekulací. Málo prospěje, pokud zjistí, jaký typ lidí má největší naděje na přežití, pokud pro svou prokletou nejednotu přijdou o moc svůj nárok vynutit.“ Docela souhlasím, že eugenická věda je pouhá spekulace, a že je to pěkně nebezpečná, když nechceme rovnou říct zkažená spekulace. Pan Smith je Američan a eugenika je hlavně popřením Deklarace nezávislosti. Daleko vzdálena tomu, že se všichni lidé rodí rovni, prosazuje, že se mnozí z nich narodit vůbec nemají. A daleka toho, že mají nárok na život, svobodu a úsilí o štěstí, jim chce zakazovat formu svobody a štěstí natolik soukromou, že ani toho nejšílenějšího inkvizitora nikdy nenapadlo se do ní vměšovat. Když ale přijdeme k praktickým nápadům, ten nerozum naprosto křičí. Čtyři národy mají být naprosto libovolně vybrány k tomu, aby se spojily. A spojit se mají proto, aby svévolně vybíraly, aby tak eugenika již nebyla pouhou spekulací. Nevím, na jakém božském zjevení je výběr oněch čtyř národů založen. Jediné, co je docela zřejmé, je to, že nemůže být založen na čtyřech národech. Francouzi by nepřipustili, že Němci jsou „vyššího typu“, protože stále se opakujícím břemenem jejich dějin je to, že Němci jsou nedovaření barbaři. Prakticky všichni Francouzi a nyní už i velmi mnoho Angličanů, by dnes řeklo, že Rusové se projevili jako mnohem „vyššího typu“ než Prusové. Celý výběr spočívá prostě a výlučně na Frankovi O. Smithovi. V tomto světle je snad cosi pravdy na tvrzení, že „německý nárok na místo na slunci je založen v podstatě na eugenických principech.“ Jediný eugenický princip, podle kterého pan Smith postupuje jakkoliv zřetelně, je princip dělat, co se mu zlíbí, a brát si cokoliv, co se mu líbí. A nikdo nebude popírat, že Německo tohle dělá. Jak se dozvídám, je pan Frank O. Smith členem kongresu státu Maryland, ale z anglické zkušenosti vím, jak nereprezentativní může zvolený reprezentant být. Tyto nápady a módy se zachytávají ve vyšších částech každé politické struktury. Je možné, že tyranova noha stojí na tvém pobřeží Marylande, můj Marylande a je jisté, že své kopyto tam na zem dosud nepoložil žádný těžší tyran než eugenik. Zdá se mi ale, že je tu pořád ještě docela dost občanů tohoto slovutného státu, kteří vědí, ať už jsou jejich názory na evropskou válku jakékoliv, že kvůli Aljašce se ta válka nevede.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 322-326 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Nový plán odvodů (ILN 13. listopadu 1915)

November 13, 1915

The New Conscription Plan

Nový plán lorda Derbyho na nábor vojáků si podle všech informací vede nadmíru dobře, je to ale případ, kdy vést si dobře je užitečné zejména jako podnět dělat svou práci ještě lépe. Už samo to, že jsme povzbuzeni, by mělo být příčinou k tomu, abychom nebyli spokojeni. Je snad proto dobré zbavit tuto prostou a praktickou záležitost některých irelevantních protivností, které kolem ní vyvstaly. Chceme mnohem více mužů, a nechceme je z žádného z pokroucených a zatrpklých důvodů diskutovaných ve většině novin, ale z důvodu vskutku velmi prostého. Je to důvod, který je docela zbytečné komukoliv vyčítat, leda snad Adamovi, který do světa přinesl smrt. Když tohle říkám, mám skoro dojem, jako bych svým novinářských kolegům rval chleba od úst, ale tato potřeba nevystává z nechvalně proslulého jednání kohokoliv. Nevyvstává, jak si někteří myslí, kvůli tomu, že „Němců je víc než kdykoliv dřív“—totiž toho, že když přeseknete Němce vejpůl, promění se ve dva Němce. Lze omluvit, pokud si někdy myslíme, že Němci jsou netvoři, odmítám ale věřit, že by to byly hydry. Ta potřeba vyvstává ze strašné prostoty, jež je první skutečností války a posledním slovem žalu, čímsi tak blízkým nám všem, že je nejsnazší odkazovat na to vzdáleně a jako ve staré rytířské básni:

The stubborn spearmen still made good/ Their dark impenetrable wood, /Each stepping where his comrade stood /The instant that he fell. (Kopiníci zarytí drží dál /svůj temný neprostupný háj/hned jeden vkročí, kde druh jeho stál/v tu chvíli, kdy jeho sok sklál)

Nad tento fakt, zvětšený z měřítka bojiště u Floddenu do měřítka půli světa, není třeba dalšího argumentu či větší jistoty. Jednotky naší armády musí být doplněny—ne proto, že naše armáda selhala, ale naopak proto, že uspěla, ne protože jsme bojovali zle, ale protože jsme bojovali tak dobře. Někteří psali o „váznutí na mrtvém bodě ve Francii“ jako by všichni naši vojáci nedělali nic. Kdyby všichni nic nedělali, pořád by tam všichni byli, aby mohli něco dělat. Více mužů chceme proto, protože i v tom zdánlivém tichu, dělali tak rychle a zuřivě, co tam přišli dělat.

Je proto užitečné na chvíli se u té odlišnosti zastavit, protože někteří naši vysoce úspěšní žurnalisté jsou špatní náboroví seržanti, protože jsou špatní psychologové. Patriotismus soudí podle velmi prosaickým metod moderního podnikatelského světa. Vědí, že v podnikání se věci většinou dějí šéfovským poroučením, propouštěním a hledáním chyb. A jejich jediná představa vedení národní války je šéfovsky poroučet dělníkům, propouštět ministry a na každém hledat chyby. Nechápou ale, že vše mění přítomnost smrti, jedině naprosto jedinečné věci v lidské zkušenosti—či spíše mimo lidskou zkušenost. Příčiny, které člověka pohnou nebo nepohnou, aby riskoval svůj život, jsou nutně zcela odlišného druhu od těch, které jej přimějí, aby riskoval jakékoliv potěšení, které závisí na jeho životě. Uplatit ho, aby zemřel, ho můžete jen určitými věcmi, jinými ne. A jednu z těch věcí, jimiž ho uplatit můžete, lze nejsnáz popsat jako dechovou kapelu. S radostí zemře v atmosféře triumfu—ba co víc, v atmosféře triumfu bude i radostně poražen. V atmosféře porážky ale ty samé věci dělat nebude. Tato romance je nejskutečnější ze všech realit války. Její nezbytnost je právě tak praktická jako benzín pro auta a jídlo pro muže. Je vlastně experimentálně dokázáno, že úspěchu bylo často dosaženo přítomností nějakého velitele, i když nevelel, nebo že při jisté míře nezdaru v celém tělese se hroutí morálka a nastává úprk. Starosvětský odvodový seržant, který rekruta ověsil stuhami jako svatebními ozdobami a říkal mu, že se po něm dívají všechna děvčata, svou praktickou práci znal mnohem lépe než ji zná většina žurnalistů. Muži takovou tragedii přijmou jen tehdy, pokud ji mohou považovat za komedii. Je, jak říkám, nutné se na chvíli zastavit u tohoto faktu, pokud by snad někdo pořád ještě předpokládal, že v rekrutování lze udělat pokrok pesimismem. Muži nejsou potřeba kvůli našim porážkám. Jsou potřeba k našemu vítězství.

Velká většina zastánců povinné vojenské služby nejsou monomaniaci. Sahají od nejschopnějších vojáků, jako je lord Roberts k nejschopnějším žurnalistům jako je pan Garvin a vedle svých dalších dovedností dokáží vnímat, že touha získat velké množství vojáků je sotva důvodem odmítnout pár z nich. Současné úsilí ostatně mnoha nejschopnějším zastáncům povinných odvodů poskytlo příležitost ukázat, že usilovali o vlastní řešení, protože si přejí, aby národ v Evropě zvítězil. Pokud jde o to málo, leč bohatých, jedinců, kteří stále trvají na tom, aby princip dobrovolnosti zůstal nedotčen jako cosi nečistého, o těch nezbývá než říci, že musí být šílení—šílení jako byl šílený starý pruský král, když dával přednost vojákům, před vojákováním. Není ani žádného nesouladu v přesvědčení, že je nutná povinná vojenská služba a v hrdosti na službu dobrovolnou. A pro kohokoliv anglického rodu musí jistě být velmi těžké nebýt velmi hrdý na dobrovolnou službu, tak jak narostla a stále roste.

Nový plán lorda Derbyho je totiž sice nový, drastický a praktický, ale pořád zůstává naplněním toho, co je nutno označit za velmi pozoruhodné lidové hnutí. Dílo, které nyní oslovuje každého muže, který je může završit, je docela vážně tím nejnádhernějším dílem za všechna naše zaznamenaná století. Bez přehánění lze říci, že každý, kdo nyní předstoupí, se jedním krokem stává velkou historickou postavou. Nejenže přijde včas, aby svět zachránil před takřka kosmickou katastrofou. Nejenže se bude účastnit toho, co připomíná válku na nebi, když se bude vypořádávat s největší ze všech invazí propastí pekelných proti věžím času či věčnosti. I sám způsob, jímž to dělá, může docela dobře změnit směr, jímž se svět ubírá. Učiní Anglií nejen pomocí, ale i příkladem, obnoví mládí země. Triumfálně ověřil naši ostrovní tradici a dokázal, že svoboda není laxnost. Každý argument pro konání tohoto díla z donucení je také argumentem pro velikost a slávu jeho konání bez donucení. Učiní svobodu faktem, jakým dosud nikdy nebyla. Tohle může být docela dobře poslední anglická válka, ale může to také být první z anglických revolucí. Zasloužili jsme si právo sázet a budovat, rozšiřovat náš vliv, tvořit podle vlastního obrazu, jež jsme nikdy neměli v našich letech zasmušilého individualismu a cynického míru. Skutečně budeme, jak se říkalo o Římu, národem králů, protože každý muž sám vyhlásil válku jako král. Dáme nový smysl oné svobodě, která má k plnosti doplnil rovnost a bratrství demokracií, jež jsou našimi spojenci. Máme vnést cosi nového do války Vůle proti Osudu a dát jiný konec všem tragédiím. Je možné, že ubíhají poslední dny, kdy může tuto velkou věc vykonat svobodný člověk. Nebesa vědí, že ti, kdo nemohou mít podíl na materiálních nebezpečích tohoto soudného dne, nemají o nic co zlehka povídat, nebo v té věci nabízet vulgární a chvástavé rady

Však při vší skromnosti a znalosti sebe sama lze střízlivě říct, že na žádném bojišti, ani ve vězeňské kobce nebude člověk tak ubohý, jako těch pár, pro jejichž zdráhání či pochyby by v poslední chvíli měl selhat tak velký zázrak člověka.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 318-322 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Uzavírání míru s Prusy (ILN 6. listopadu 1915)

November 6, 1915 Making Peace with the Prussians

Rozvinulo se v poslední době nebezpečí, které jsme někteří z nás už nějakou dobu očekávali. Využiji této příležitosti zde, abych na ně upozornil, a také na okolnosti, které z něj činí závažnou hrozbu. Vládnoucí mysli v Prusku nyní již vědí, stejně dobře jako vládnoucí mysli ve Velké Alianci, že Prusko nemůže nyní být zachráněno Bulharskem. A kdyby mohlo, považovalo by takovou záchranu za horší než zmar a zkázu. Byl by to pro světový epos velkého Teutona zábavný konec, pokud by měl být v poškozené koalici zachráněn malým Slovanem. Celá věc začala hněvem Berlína, když tři balkánská knížata byla dost silná na to, aby porazila tureckou říši. Bylo by legrační, a ani zdaleka by to neutišilo hněv Berlína, kdyby celá věc skončila tím, že by jedno z balkánských knížat bylo dost silné na to, aby zachránilo německou říši. Takový závěr je ale příliš zábavný na to, aby mohl být pravdivý. Když se německá vláda pokouší o tohle odvedení pozornosti na Balkáně, není tak hloupá, aby předpokládala, že by Francie, Rusko a Británie, všechno nepřemožené mocnosti rostoucí v síle, mohly být zničeny králem Ferdinandem a jeho dosti váhavými poddanými. Německá vláda nedoufala, že nepokoje obstarají trvalé vítězství. Ale německá vláda doufá, že obstarají dočasný mír. A právě v této chvíli se některé z vlivných myslí v této zemi začaly ubírat, převážně nevědomě, týmž směrem.

Situaci lze shrnou se stejnou jistotou i prostotou. Před rokem chtělo Prusko válku proto, že chtělo nadvládu. Nyní chce Prusko mír, protože chce nadvládu. Pokud se čtenář jen na okamžik postaví na místo dnešního Prusa, uvidí, že mír, a nic než mír, je jeho poslední nadějí na konečný triumf: jediná cesta otevřená k jeho původnímu imperiálnímu cíli. Mír, pokud ho dokáže získat ihned, je pro Prusa čistě vojenským manévrem, podobně jako ústup. Třeba i evakuace Belgie může být zrovna tak součástí jeho plánu jako jí byla invaze do Belgie. Mír v tuto chvíli prostě znamená, že se stáhne do svých opevnění na Rýně, zrovna tak jako se stáhl do svých opevnění na Aisne. Musíme očekávat jeho protiútok.

Před nějakým již značným časem jsem na této stránce poznamenal, že pan Charles Buxton vydal dobře míněnou ale špatně uváženou výzvu, abychom se spokojili s částečným, či spíše s negativním úspěchem. Nyní ji oživil v dopise Daily Chronicle. Neradí vlastně výslovně uspořádání, o kterém si myslí, že by je Německo přijalo, ale mluví o něm s nadějí, jako by to byla nějaká dobrá zpráva, a staví ji do protikladu s tónem pesimistického tisku, vůči kterému vyjadřuje velmi spravedlivé pohrdání. Přiznám se ale, že pokud bych myslel, že naše nejvyšší úsilí nemůže dosáhnout ničeho jiného než tam načrtnutého míru, byl bych sám dosti pesimistický. On totiž tam načrtnutý mír je totiž vůbec nejblíž takového pruského triumfu, jaký může i samo Prusko nyní očekávat. Současně se jako stoupenci nějakého takového slátaného uspořádání ukazuje množství vážených myslitelů, například dr. Horton a pan J. A. Lobson. Poprvé je nám předkládána otázka nerozhodnutého míru, který by ponechal nekajícné Prusko v čele neporaženého německého plemene. Žádám čtenáře, aby ji posoudil ve světle následujících úvah.

Nejprve musíme z našich myslí zcela vypudit velmi aktuální myšlenku na sjednání smlouvy s německými muži. Stejně tak bychom mohli mluvit o sjednání smlouvy s německými koni. Máme co do činění se ambiciozní a smělou pruskou monarchií, která se po dvě staletí držela jedné politiky. Proč se velcí, tělnatí a blonďatí, pohlední němečtí tažní koně nechají pohánět tímhle žebrákem v sedle—či spíše zlodějem v sedle—nevíme. Víme ale, že jeho subordinace je subordinací a ničím jiným: že to není případ, kdy jeden stát pověřen zastupováním celého plemene. Ve skutečnosti víme, že Německo o řízení Pruska sní právě tak málo jako kůň o ježdění na člověku. Není to jen tak, že by pruský král jednoznačně netvrdil, že zastupuje Němce. Král Pruska jednoznačně odmítl reprezentovat Němce, A odmítl to na jednoznačném základě, že je nechce reprezentovat, ale chce jim vládnout. Někdy před rokem 1870 Němci, ještě svobodní a zasedající v radě, dokonce přímo nabídli císařskou korunu Honenzollernovi, a Hohenzollern ji odmítl, zcela výlučně proto, že mu byla svobodně nabídnuta. Hohenzollernové svolili jen k vládě nad Saskem a Bavorskem, aby v nich vládli tak přímo a despoticky, jako vládli v Polsku a Alsasku. A tak také vládnou. Dalším faktem je, že k dohadu o důvodech k obecné německé poslušnosti, se nejblíže můžeme přiblížit asi takto: Němci věří, že Prusové, kteří přemohli je, mohou přemoci kohokoliv. Vnějšího nebezpečí se nebojí z téhož důvodu, z jakého nemají naději na vnitřní vzpouru. Němce nemůžeme zachránit před Prusem, dokud jej nevysvobodíme ze strachu před Prusem. Jsme, jinak řečeno, ve válce s legendou—nebo abychom to řekli ještě přesněji, s kouzlem. Nu a pro všechna kouzla je příznačné, že přetrvávají, dokud existuje jakákoliv pochybnost a poloviční porážky pro nejsou žádné porážky. Pokud sjednáme mír nyní navrhovaným způsobem, dokonce i naše vítězství bude považované jen za plynoucí obláček, jako Jena, po kterém přijdou osudová vítězství, jako u Lipska. Prus zůstane nadčlověkem—to je, zůstane pověrou. S takovými pověrami, pokud skutečně a upřímně věříme, že jsou zlé a nesnesitelné, můžeme udělat toliko jediné. Musíme udělat nemožné. Musíme uhasit neuhasitelnou lampu, zabít nesmrtelného člověka, pronést nevýslovné slovo, zdolat nezdolnou armádu. Prusko vládne prutem železným, protože je to také kouzelná hůlka, a jediným způsobem jak zlomit kouzlo, je zlomit hůlku. Neschvaloval bych takové konečné znesvěcení chrámu žádného boha, vyjma ďábla, myslím ale, že pruský nadčlověk, se svou vyšší morálkou, je ďábel. Myslel jsem si to tehdy, když bylo téměř universálním německým obyčejem jej chválit. Události od té doby nesnížili množství těch, kdo se mnou souhlasí.

Třetí fakt, který je třeba pevně uchopit, se rovněž týká původního německého plánu. Prus se sám považuje, a je Němcem považován, za nadřazeného celému světu. To, co my označujeme za jeho zločiny, on nazývá svými „kulturními výdobytky“. Neděláme to, co on, protože nejsme dost čistí na to, abychom porušovali slovo, ani dost hrdinští, abychom stříleli ženy. Protože nic neví o náboženství, považuje Rusko za barbarské. Jsa neznalý civilisace, má Francii za dekadentní. Jeho ignorance a opovržení nemají výjimky, je tu ale jedna poloviční výjimka. Pokud jde o Francii a Rusko, považuje se za jejich automatického dědice: je jediná země, k níž se snížil natolik, že se považuje za jejího dědice dobýváním. Se studem říkám, že příjemcem tak neohrabané lichotky je Anglie. Pro nás, kdo se zabýváme skutečnostmi, a zápasíme se zmatky a snobstvím našeho vlastního systému, je těžké pochopit, jak by tomu tak mohlo být, ale je to tak. Byla to součást celé jeho hřmotné teutonické teorie. Anglie byla zemí, která se s ním skutečně přela o svět. Anglie je zemí, kterou bude nenávidět a bít, pokud mu bude dovoleno sebrat síly a vrátit se k útočení. A neustane, dokud nebude po smrti.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 314-317 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988