Uzavírání míru s Prusy (ILN 6. listopadu 1915)

November 6, 1915 Making Peace with the Prussians

Rozvinulo se v poslední době nebezpečí, které jsme někteří z nás už nějakou dobu očekávali. Využiji této příležitosti zde, abych na ně upozornil, a také na okolnosti, které z něj činí závažnou hrozbu. Vládnoucí mysli v Prusku nyní již vědí, stejně dobře jako vládnoucí mysli ve Velké Alianci, že Prusko nemůže nyní být zachráněno Bulharskem. A kdyby mohlo, považovalo by takovou záchranu za horší než zmar a zkázu. Byl by to pro světový epos velkého Teutona zábavný konec, pokud by měl být v poškozené koalici zachráněn malým Slovanem. Celá věc začala hněvem Berlína, když tři balkánská knížata byla dost silná na to, aby porazila tureckou říši. Bylo by legrační, a ani zdaleka by to neutišilo hněv Berlína, kdyby celá věc skončila tím, že by jedno z balkánských knížat bylo dost silné na to, aby zachránilo německou říši. Takový závěr je ale příliš zábavný na to, aby mohl být pravdivý. Když se německá vláda pokouší o tohle odvedení pozornosti na Balkáně, není tak hloupá, aby předpokládala, že by Francie, Rusko a Británie, všechno nepřemožené mocnosti rostoucí v síle, mohly být zničeny králem Ferdinandem a jeho dosti váhavými poddanými. Německá vláda nedoufala, že nepokoje obstarají trvalé vítězství. Ale německá vláda doufá, že obstarají dočasný mír. A právě v této chvíli se některé z vlivných myslí v této zemi začaly ubírat, převážně nevědomě, týmž směrem.

Situaci lze shrnou se stejnou jistotou i prostotou. Před rokem chtělo Prusko válku proto, že chtělo nadvládu. Nyní chce Prusko mír, protože chce nadvládu. Pokud se čtenář jen na okamžik postaví na místo dnešního Prusa, uvidí, že mír, a nic než mír, je jeho poslední nadějí na konečný triumf: jediná cesta otevřená k jeho původnímu imperiálnímu cíli. Mír, pokud ho dokáže získat ihned, je pro Prusa čistě vojenským manévrem, podobně jako ústup. Třeba i evakuace Belgie může být zrovna tak součástí jeho plánu jako jí byla invaze do Belgie. Mír v tuto chvíli prostě znamená, že se stáhne do svých opevnění na Rýně, zrovna tak jako se stáhl do svých opevnění na Aisne. Musíme očekávat jeho protiútok.

Před nějakým již značným časem jsem na této stránce poznamenal, že pan Charles Buxton vydal dobře míněnou ale špatně uváženou výzvu, abychom se spokojili s částečným, či spíše s negativním úspěchem. Nyní ji oživil v dopise Daily Chronicle. Neradí vlastně výslovně uspořádání, o kterém si myslí, že by je Německo přijalo, ale mluví o něm s nadějí, jako by to byla nějaká dobrá zpráva, a staví ji do protikladu s tónem pesimistického tisku, vůči kterému vyjadřuje velmi spravedlivé pohrdání. Přiznám se ale, že pokud bych myslel, že naše nejvyšší úsilí nemůže dosáhnout ničeho jiného než tam načrtnutého míru, byl bych sám dosti pesimistický. On totiž tam načrtnutý mír je totiž vůbec nejblíž takového pruského triumfu, jaký může i samo Prusko nyní očekávat. Současně se jako stoupenci nějakého takového slátaného uspořádání ukazuje množství vážených myslitelů, například dr. Horton a pan J. A. Lobson. Poprvé je nám předkládána otázka nerozhodnutého míru, který by ponechal nekajícné Prusko v čele neporaženého německého plemene. Žádám čtenáře, aby ji posoudil ve světle následujících úvah.

Nejprve musíme z našich myslí zcela vypudit velmi aktuální myšlenku na sjednání smlouvy s německými muži. Stejně tak bychom mohli mluvit o sjednání smlouvy s německými koni. Máme co do činění se ambiciozní a smělou pruskou monarchií, která se po dvě staletí držela jedné politiky. Proč se velcí, tělnatí a blonďatí, pohlední němečtí tažní koně nechají pohánět tímhle žebrákem v sedle—či spíše zlodějem v sedle—nevíme. Víme ale, že jeho subordinace je subordinací a ničím jiným: že to není případ, kdy jeden stát pověřen zastupováním celého plemene. Ve skutečnosti víme, že Německo o řízení Pruska sní právě tak málo jako kůň o ježdění na člověku. Není to jen tak, že by pruský král jednoznačně netvrdil, že zastupuje Němce. Král Pruska jednoznačně odmítl reprezentovat Němce, A odmítl to na jednoznačném základě, že je nechce reprezentovat, ale chce jim vládnout. Někdy před rokem 1870 Němci, ještě svobodní a zasedající v radě, dokonce přímo nabídli císařskou korunu Honenzollernovi, a Hohenzollern ji odmítl, zcela výlučně proto, že mu byla svobodně nabídnuta. Hohenzollernové svolili jen k vládě nad Saskem a Bavorskem, aby v nich vládli tak přímo a despoticky, jako vládli v Polsku a Alsasku. A tak také vládnou. Dalším faktem je, že k dohadu o důvodech k obecné německé poslušnosti, se nejblíže můžeme přiblížit asi takto: Němci věří, že Prusové, kteří přemohli je, mohou přemoci kohokoliv. Vnějšího nebezpečí se nebojí z téhož důvodu, z jakého nemají naději na vnitřní vzpouru. Němce nemůžeme zachránit před Prusem, dokud jej nevysvobodíme ze strachu před Prusem. Jsme, jinak řečeno, ve válce s legendou—nebo abychom to řekli ještě přesněji, s kouzlem. Nu a pro všechna kouzla je příznačné, že přetrvávají, dokud existuje jakákoliv pochybnost a poloviční porážky pro nejsou žádné porážky. Pokud sjednáme mír nyní navrhovaným způsobem, dokonce i naše vítězství bude považované jen za plynoucí obláček, jako Jena, po kterém přijdou osudová vítězství, jako u Lipska. Prus zůstane nadčlověkem—to je, zůstane pověrou. S takovými pověrami, pokud skutečně a upřímně věříme, že jsou zlé a nesnesitelné, můžeme udělat toliko jediné. Musíme udělat nemožné. Musíme uhasit neuhasitelnou lampu, zabít nesmrtelného člověka, pronést nevýslovné slovo, zdolat nezdolnou armádu. Prusko vládne prutem železným, protože je to také kouzelná hůlka, a jediným způsobem jak zlomit kouzlo, je zlomit hůlku. Neschvaloval bych takové konečné znesvěcení chrámu žádného boha, vyjma ďábla, myslím ale, že pruský nadčlověk, se svou vyšší morálkou, je ďábel. Myslel jsem si to tehdy, když bylo téměř universálním německým obyčejem jej chválit. Události od té doby nesnížili množství těch, kdo se mnou souhlasí.

Třetí fakt, který je třeba pevně uchopit, se rovněž týká původního německého plánu. Prus se sám považuje, a je Němcem považován, za nadřazeného celému světu. To, co my označujeme za jeho zločiny, on nazývá svými „kulturními výdobytky“. Neděláme to, co on, protože nejsme dost čistí na to, abychom porušovali slovo, ani dost hrdinští, abychom stříleli ženy. Protože nic neví o náboženství, považuje Rusko za barbarské. Jsa neznalý civilisace, má Francii za dekadentní. Jeho ignorance a opovržení nemají výjimky, je tu ale jedna poloviční výjimka. Pokud jde o Francii a Rusko, považuje se za jejich automatického dědice: je jediná země, k níž se snížil natolik, že se považuje za jejího dědice dobýváním. Se studem říkám, že příjemcem tak neohrabané lichotky je Anglie. Pro nás, kdo se zabýváme skutečnostmi, a zápasíme se zmatky a snobstvím našeho vlastního systému, je těžké pochopit, jak by tomu tak mohlo být, ale je to tak. Byla to součást celé jeho hřmotné teutonické teorie. Anglie byla zemí, která se s ním skutečně přela o svět. Anglie je zemí, kterou bude nenávidět a bít, pokud mu bude dovoleno sebrat síly a vrátit se k útočení. A neustane, dokud nebude po smrti.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 314-317 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s