Nový plán odvodů (ILN 13. listopadu 1915)

November 13, 1915

The New Conscription Plan

Nový plán lorda Derbyho na nábor vojáků si podle všech informací vede nadmíru dobře, je to ale případ, kdy vést si dobře je užitečné zejména jako podnět dělat svou práci ještě lépe. Už samo to, že jsme povzbuzeni, by mělo být příčinou k tomu, abychom nebyli spokojeni. Je snad proto dobré zbavit tuto prostou a praktickou záležitost některých irelevantních protivností, které kolem ní vyvstaly. Chceme mnohem více mužů, a nechceme je z žádného z pokroucených a zatrpklých důvodů diskutovaných ve většině novin, ale z důvodu vskutku velmi prostého. Je to důvod, který je docela zbytečné komukoliv vyčítat, leda snad Adamovi, který do světa přinesl smrt. Když tohle říkám, mám skoro dojem, jako bych svým novinářských kolegům rval chleba od úst, ale tato potřeba nevystává z nechvalně proslulého jednání kohokoliv. Nevyvstává, jak si někteří myslí, kvůli tomu, že „Němců je víc než kdykoliv dřív“—totiž toho, že když přeseknete Němce vejpůl, promění se ve dva Němce. Lze omluvit, pokud si někdy myslíme, že Němci jsou netvoři, odmítám ale věřit, že by to byly hydry. Ta potřeba vyvstává ze strašné prostoty, jež je první skutečností války a posledním slovem žalu, čímsi tak blízkým nám všem, že je nejsnazší odkazovat na to vzdáleně a jako ve staré rytířské básni:

The stubborn spearmen still made good/ Their dark impenetrable wood, /Each stepping where his comrade stood /The instant that he fell. (Kopiníci zarytí drží dál /svůj temný neprostupný háj/hned jeden vkročí, kde druh jeho stál/v tu chvíli, kdy jeho sok sklál)

Nad tento fakt, zvětšený z měřítka bojiště u Floddenu do měřítka půli světa, není třeba dalšího argumentu či větší jistoty. Jednotky naší armády musí být doplněny—ne proto, že naše armáda selhala, ale naopak proto, že uspěla, ne protože jsme bojovali zle, ale protože jsme bojovali tak dobře. Někteří psali o „váznutí na mrtvém bodě ve Francii“ jako by všichni naši vojáci nedělali nic. Kdyby všichni nic nedělali, pořád by tam všichni byli, aby mohli něco dělat. Více mužů chceme proto, protože i v tom zdánlivém tichu, dělali tak rychle a zuřivě, co tam přišli dělat.

Je proto užitečné na chvíli se u té odlišnosti zastavit, protože někteří naši vysoce úspěšní žurnalisté jsou špatní náboroví seržanti, protože jsou špatní psychologové. Patriotismus soudí podle velmi prosaickým metod moderního podnikatelského světa. Vědí, že v podnikání se věci většinou dějí šéfovským poroučením, propouštěním a hledáním chyb. A jejich jediná představa vedení národní války je šéfovsky poroučet dělníkům, propouštět ministry a na každém hledat chyby. Nechápou ale, že vše mění přítomnost smrti, jedině naprosto jedinečné věci v lidské zkušenosti—či spíše mimo lidskou zkušenost. Příčiny, které člověka pohnou nebo nepohnou, aby riskoval svůj život, jsou nutně zcela odlišného druhu od těch, které jej přimějí, aby riskoval jakékoliv potěšení, které závisí na jeho životě. Uplatit ho, aby zemřel, ho můžete jen určitými věcmi, jinými ne. A jednu z těch věcí, jimiž ho uplatit můžete, lze nejsnáz popsat jako dechovou kapelu. S radostí zemře v atmosféře triumfu—ba co víc, v atmosféře triumfu bude i radostně poražen. V atmosféře porážky ale ty samé věci dělat nebude. Tato romance je nejskutečnější ze všech realit války. Její nezbytnost je právě tak praktická jako benzín pro auta a jídlo pro muže. Je vlastně experimentálně dokázáno, že úspěchu bylo často dosaženo přítomností nějakého velitele, i když nevelel, nebo že při jisté míře nezdaru v celém tělese se hroutí morálka a nastává úprk. Starosvětský odvodový seržant, který rekruta ověsil stuhami jako svatebními ozdobami a říkal mu, že se po něm dívají všechna děvčata, svou praktickou práci znal mnohem lépe než ji zná většina žurnalistů. Muži takovou tragedii přijmou jen tehdy, pokud ji mohou považovat za komedii. Je, jak říkám, nutné se na chvíli zastavit u tohoto faktu, pokud by snad někdo pořád ještě předpokládal, že v rekrutování lze udělat pokrok pesimismem. Muži nejsou potřeba kvůli našim porážkám. Jsou potřeba k našemu vítězství.

Velká většina zastánců povinné vojenské služby nejsou monomaniaci. Sahají od nejschopnějších vojáků, jako je lord Roberts k nejschopnějším žurnalistům jako je pan Garvin a vedle svých dalších dovedností dokáží vnímat, že touha získat velké množství vojáků je sotva důvodem odmítnout pár z nich. Současné úsilí ostatně mnoha nejschopnějším zastáncům povinných odvodů poskytlo příležitost ukázat, že usilovali o vlastní řešení, protože si přejí, aby národ v Evropě zvítězil. Pokud jde o to málo, leč bohatých, jedinců, kteří stále trvají na tom, aby princip dobrovolnosti zůstal nedotčen jako cosi nečistého, o těch nezbývá než říci, že musí být šílení—šílení jako byl šílený starý pruský král, když dával přednost vojákům, před vojákováním. Není ani žádného nesouladu v přesvědčení, že je nutná povinná vojenská služba a v hrdosti na službu dobrovolnou. A pro kohokoliv anglického rodu musí jistě být velmi těžké nebýt velmi hrdý na dobrovolnou službu, tak jak narostla a stále roste.

Nový plán lorda Derbyho je totiž sice nový, drastický a praktický, ale pořád zůstává naplněním toho, co je nutno označit za velmi pozoruhodné lidové hnutí. Dílo, které nyní oslovuje každého muže, který je může završit, je docela vážně tím nejnádhernějším dílem za všechna naše zaznamenaná století. Bez přehánění lze říci, že každý, kdo nyní předstoupí, se jedním krokem stává velkou historickou postavou. Nejenže přijde včas, aby svět zachránil před takřka kosmickou katastrofou. Nejenže se bude účastnit toho, co připomíná válku na nebi, když se bude vypořádávat s největší ze všech invazí propastí pekelných proti věžím času či věčnosti. I sám způsob, jímž to dělá, může docela dobře změnit směr, jímž se svět ubírá. Učiní Anglií nejen pomocí, ale i příkladem, obnoví mládí země. Triumfálně ověřil naši ostrovní tradici a dokázal, že svoboda není laxnost. Každý argument pro konání tohoto díla z donucení je také argumentem pro velikost a slávu jeho konání bez donucení. Učiní svobodu faktem, jakým dosud nikdy nebyla. Tohle může být docela dobře poslední anglická válka, ale může to také být první z anglických revolucí. Zasloužili jsme si právo sázet a budovat, rozšiřovat náš vliv, tvořit podle vlastního obrazu, jež jsme nikdy neměli v našich letech zasmušilého individualismu a cynického míru. Skutečně budeme, jak se říkalo o Římu, národem králů, protože každý muž sám vyhlásil válku jako král. Dáme nový smysl oné svobodě, která má k plnosti doplnil rovnost a bratrství demokracií, jež jsou našimi spojenci. Máme vnést cosi nového do války Vůle proti Osudu a dát jiný konec všem tragédiím. Je možné, že ubíhají poslední dny, kdy může tuto velkou věc vykonat svobodný člověk. Nebesa vědí, že ti, kdo nemohou mít podíl na materiálních nebezpečích tohoto soudného dne, nemají o nic co zlehka povídat, nebo v té věci nabízet vulgární a chvástavé rady

Však při vší skromnosti a znalosti sebe sama lze střízlivě říct, že na žádném bojišti, ani ve vězeňské kobce nebude člověk tak ubohý, jako těch pár, pro jejichž zdráhání či pochyby by v poslední chvíli měl selhat tak velký zázrak člověka.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 318-322 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s