Hrozby míru (ILN 25. prosince 1915)

December 25, 1915

The Peril of Peace

Hrozba míru, jež je pro nás větší než jakákoliv z hrozeb války, celkem vzato poklesla po projevu německého kancléře na tohle téma. Je třeba ji stále sledovat, protože zmiňovaný proslov vlastně žádnou velkou změnu jakýmkoliv směrem nepřinesl. Není nutno zacházet do nějakých podrobností o tak bludných únicích od reality, jako je přirovnání, o něž se pokusil, mezi okamžitým a loajálním vzdorem Belgie a nelogickou a váhavou pohostinností Řecka. Není třeba se paralely držet bod po bodu, lze předpokládat, že on se jí držel. Není pochyb, že žalostně popsal, jak spojenci vyhnali řeckého krále z Athén a prakticky i z Řecka, jak jsme sebrali jeho korunu, a jeho choť a rodinu vyhnali do exilu, jak jsme zakázali v řeckých městech vyvěšovat řeckou vlajku, a urazili řeckého patriarchu za to, že nazýval Konstantina zákonným králem. V silné pasáži nepochybně odsoudil naše chování, že jsme nutili řecké pracující třídy vyrábět munici pro nepřátele jejich země. Vylíčil dojemný obraz tisíců neškodných řeckých rolníků, které jsme dovlekli do zajetí, aby se trápili v pevnostech ve Scarborough nebo obnovovali zničené londýnské doky. Naše chování při udržování pořádku v řeckých vsích a trestání malých kluků za nošení řeckých národních barev volalo po silném odsudku. Ukázal prstem na neomluvitelný výjev, kdy anglický voják zastřelil řeckou ženu za to, že dovolila řeckému muži utéci k vlajce jeho otčiny. „Jak dlouho,“ (předpokládám, že zvolal) „jak dlouho ještě, Pane, bude vášnivá propruská jednomyslnost řeckého obyvatelstva brutálně potlačována ozbrojenými miliony, jimiž již Britové nebo Srbové zavalili celé jeho území?“ Mohl zkrátka vynaložit jakési směšně okázalé úsilí podepřít ochromenou postavu ubohého řeckého krále do vzdorného postoje v nápodobě krále Belgičanů. Není příliš pravděpodobné, že by ta snaha někoho příliš obtěžovala, vyjma samotného řeckého krále, který neustále vysvětluje, že proti Spojencům vůbec nic nemá.

Nebo se kancléř mohl pokusit s paralelou pracovat opačně. Mohl říct, že většina Belgičanů ve volbách, veřejných shromážděních a samotném parlamentu stojí otevřeně na straně Pruska, že největší patriotický státník v Belgii a možná celé Evropě plane touhou po válce Belgie s Francií. Moc nezáleží na tom, co řekl.

Nedávná řeč německého kancléře ale obsahovala jedno zajímavé odhalení. Nebylo záměrné, ale Prus není nikdy tak průhledný, jako když se pokouší klamat. V hlavní záležitosti německého mírového úsilí skutečně nezávisíme na vnitřních důkazech. Jsou tu pohyby Němců po celém světě, které jiný význam mít nemohou. Zajímavé na kancléřově postoji je popírání jakékoliv touhy na jeho straně uzavřít mír, spojené s velmi zřejmou a dychtivou tužbou, abychom jej uzavřeli my. O této jedinečné pozici by se toho dalo říct mnoho, ale nejdůležitější je snad tohle: pokud by bylo něco pravdy na morální velikosti, kterou si Němci vždy nárokují, (a nikdy si ji nenárokují lidé, kteří ji mají) můžeme bezpečně říct, že představitel Německa mohl říct téměř cokoliv, vyjma tohoto.

Kdyby řekl „Ani vy ani já ani nic lidského nezná budoucnost, známe přítomnost, a tou je válka,“ byla by v tom jakási skutečná velikost. Kdyby řekl „Hráli jsme o vysokou sázku, využili našeho štěstí, nikdy nepochopíte, co velkého jste odvrátili,“ byla by v tom jakási velikost. Cosi velkého by bylo třeba i v tom, kdyby řekl: „Tahle válka nás ničí, ale ničí i vás; zkáza, z níž se radujeme, je nezaujatá, a jaksi neosobní, naše nenávist je naší ctí.“ Velmi skutečná velikost by se projevila, pokud by řekl „Německo jste teprve začali poznávat, protože jsme je teprve začali poznávat i my. Zjistíte, že válka s Němci je cosi nového a odlišného od války s německým císařem. Říkáte, že jsme někdy chabě hrdí, když jsme dobyvateli, teprve se ještě dozvíte, jak nezdolní dokážeme být, když jsme přemoženi. Naší matkou je totiž země a naše jméno zní Antaeus, a pokud jsme se pozdě učili pokoře, naučili jsme se jí, proto se mějte na pozoru!“ Vůbec největší by nejspíš bylo neříct nic. To, co německý představitel řekl, bylo v zásadě něco takovéhleho: „Osobně tuto válku shledáváme nanejvýš příjemnou. S potěšením sledujeme, jak Německo bohatne, roste ve spokojenosti i velikosti a má se minutu od minuty příjemněji a pohodlněji. Ale právě v samotné bujarosti naší spokojenosti jsme také tak nadpřirozeně velkorysí, že i když přebytek obyvatelstva a nadbytek potravy nabývá vítané rozmanitosti se zprávami o neustálých a bezchybných triumfech, nemůžeme si pomoci a je nám líto žalostného zbytku našich nepřátel, jejich agonie poroste, až pomyšlení na ni bude nesnesitelné. Ať proboha kapitulují teď, pokud kapitulují o týden později budou všichni postříleni, o týdne později zaživa upáleni, ještě o týden později uvařeni v oleji nebo roztrháni na malé kousky do ruda rozpálenými kleštěmi. Ach prosím, kapitulujte, než k tomuhle dojde, kapitulujte dnes—kapitulujte okamžitě! Nemáte ponětí, jak ty doruda rozpálené kleště budou bolet.“

Německý kancléř byl z pruské ústřední skupiny tím nejváženějším, a v mezích svých pruských možností, mohl pro svou zemi dělat, co nejlepšího dovedl. Pokud ale jde o člověka, který v takové chvíli pronese takovou výzvu, jako cestu z takových potíží, nevím, jak jinak jej nazvat než žalostným hlupákem.

Skutečnost, že Prus o mír usiluje tím nejopovrženíhodnějším způsobem, jakým o něj může usilovat—odmítnutím přiznat vlastní obavy, ale horečnatě rozněcovat ty naše—by nám nemělo zakrýt konečný fakt, že usiluje právě o mír—respektive příměří. Nikdy nevěřil v nic na nebi ani na zemi vyjma šikanování a zastrašování, a nyní dospěl do stadia, kdy musí věřit v blufování. Je pro něj přirozené, že se nakonec uchyluje k užívání nejkrajnějších výhružek, zrovna tak jako jeho poslední pokusy dobýt Rusko byly čím extrémnější způsoby nasazování, a ztrácení, mužů a munice. Poslední naděje celé jeho filosofie a politiky je, že když bude nejslabší, bude nejsilnější. Jeho prvním slovem světu byla výhrůžka trestem, který nemá právo uvalit, jeho posledním slovem světu bude výhrůžka trestem, který nebude moci uvalit. Fakta ale stále ukazují, jako ukazovala i dříve, k nemožnosti německého triumfu, pokud bude válka pokračovat—a možnosti německého triumfu, pokud ustane. Německo ji, pokud to bude v jeho silách, zastaví, a udělá to nepřímo, prostřednictvím jiných hlasů, které je mohou ukázat jako oběť, i když se samo předvádí jako vítěz. Proti těmito pokusům se pořád ještě musíme mít na pozoru. V jednom ohledu ale musíme německému kancléři a všem Němcům, kteří mluví jeho stylem, poděkovat. Bude nyní považováno za obtížnější, aby angličtí pacifisté byli nadále pacifisty a předstírali, že jsou Angličany. Každý, kdo dnes navrhuje, abychom zahájili jednání s nepřítelem, nenavrhuje nutné ustoupení skutečnému triumfu, ale potupu ustoupení triumfu předstíranému. Bude navrhovat, abychom se sami ponížili před čímsi, co má nestoudné způsoby, pokud to není nestoudné samo. Nelze se nedále tvářit, že se vzdáváme vavřínu, abychom získali olivy, ale lze jen přijmout pórek.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 342-345 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Pruská nabídka příměří (ILN 18. prosince 1915))

December 18, 1915 The Prussian Truce Offer

Když Prusko vyslalo ona jemná stvoření, německé socialisty, diskutovat o podmínkách příměří, jen přitáhla pozornost k tomu, co již bylo zřejmé. Pruský kancléř ostatně v Reichstagu řekl, že Prusko nechce „mír“. Pravděpodobně by ale pro Prusa bylo příhodné dohodnout příměří: ne příměří k pohřbení mrtvých, ale k výcviku a vyzbrojení živých. Pokud toho dosáhne, pravděpodobně nakonec bude triumfovat. Pokud je odmítneme, už jsme triumfovali.

V předchozí řeči se pruský kancléř opožděně pokusil hovořit o svých ideách pro Evropu. Když Prus hovoří o ideách, můžeme si být jisti, že už nemá skoro o čem mluvit. Pro začátek nemůže udělat nic lepšího než se vrátit k tomu, co dříve řekl o svých ideálních záměrech a střízlivě to ověřit s jejich skutečnou aplikací. Tahle práce, jakkoliv je chmurná, nepostrádá veselí. V první řadě kancléř řekl, že Německo touží po svobodě na mořích. A my svým způsobem můžeme připustit, že tomu tak je. Po svobodě moří toužilo vícero lidí, a stěžovali si, že do ní zasahuje britské válečné námořnictvo. Kapitán Kidd byl silně tohoto názoru, pan Teach, jinak známý jako Černovous, s ním nejspíš souhlasil, velkým obhájcem svobody na mořích byl bukanýr Morgan, a nikdo nepopře, že Prusové jsou také emancipátoři, tedy pokud je dopřávání si libovůle totéž, co vytváření svobody. Copak nepřinesli dobrodružnou smrt ke dveřím pokojných lidí, kteří by jinak své dny dokončili v banální vážnosti? Copak nechystali barvitý konec pro lidi, kteří to, že budou zabiti na lodích, očekávali právě tak málo, jako že by byli zabiti v koupacích aparátech? Copak nepřinesli slávu války osobám, jež všechny předchozí civilisace ponechávaly s pokojem? Copak neuchystali vodní sporty, svého druhu, jaké slunko ještě nevidělo? Nikdo nebude popírat, že v takových záležitostech byli vynalézaví a pokrokoví. Je ale velmi prakticky důležité jasně ukázat, že právě tohle Prusova vynalézavost a pokrokovost doopravdy znamená, a bude znamenat i dál, dokud to bude on, kdo si je bude dopřávat. Svobodou moří myslí, že si bude na moři dělat, co se mu zamane. A co má v oblibě už víme.

Dál řekl, nejspíš s jistým úsilím, že udělají, co bude v jejich silách pro práva malých národností. To se může na první pohled jevit poněkud paradoxnější. Přesto však, pokud se pokusíme o tutéž vážnou a chápavou interpretaci, nemůže to být svým způsobem oprávněné? Neměli v první řadě na mysli Belgii? Copak nepřispěchali k její záchraně, takříkajíc, a nenechali se svést působivějšími pevnostmi na delší hranici takové prvotřídní mocnosti, jako byla Francie? Měli pocit, že se ta malá země musí co nejdříve těšit výhod německé správy, jakkoliv netrpělivé mohly být mocnější národy stejného prospěchu. Kancléř původně připustil, k veliké nelibosti mnoha svých krajanů, že útok na Liege byl špatnost, kterou je třeba omluvit nutností. V tomto zavádějícím výroku řekl: „Francie si mohla dovolit čekat, my ne.“ Snad tím chtěl říct: „Francie si mohla dovolit čekat, Belgie ne,“ tak srdceryvné bylo belgické volání po zásahu ochránce malých států. Osvíceni touto myšlenkou můžeme sledovat touž něžnou starost v zájmu Rakouska o Srbsko. Rakousko bylo vůči všem malým královstvím tak přátelské, že chtělo zbavit chudáky Srby námahy s vedením svých vlastních soudů a vlastních policejních stanic. I zde zůstává praktické ponaučení pro nás beze změny. Pokud německé mocnosti milují malé státy, milují je takto. Pokud je zamýšlí ochraňovat, zamýšlí je ochraňovat takto. Je dobré tyhle věci vědět. Bylo řečeno, a je to velmi důležité, že Prusko si přálo mír před válkou právě tak, jako po ní. Pokud máme toto tvrzení považovat za výrok s nějakým základem, nebo i jen jakýmkoliv smyslem, pak musíme připustit, že německé mocnosti žádný ze svých návrhů nepovažují za provokativní. Nebylo provokací vůči Srbsku nařídit mu, aby rakouským bezprávím potlačilo noviny, které nebylo možné potlačit podle srbských zákonů. Nebylo provokací nutit krále Petra, aby jako sluha Rakouska dělal to, co ve skutečnosti nesměl dělat jako panovník Srbska. Nebylo provokací říci ústavnímu králi, aby do čtyřiadvaceti hodin zničil svou Ústavu. Srbové tohle všechno měli povinně přijmout jako nejpřirozenější věc na světě. Rusko, věrohodný obránce svobodných balkánských států, bylo povinné toto násilné vykuchání jednoho z nich přijmout jako nejpřirozenější věc na světě. Nu dobrá. Pokud tedy Prus řekl tehdy, nebo říká dnes, že chce mír, pak je to tenhle druh míru, který chce. Chce mír, v němž může náhle jakékoliv autoritě kdekoliv říct, aby z rohu vlastní ulice stáhla svého policistu a postavila tam místo toho policistu pruského. Chce mír, ve kterém britská ústava může být do čtyřiadvaceti hodin rozbita kdykoliv se mu zachce ji rozbít. Chce mír, ve kterém může říct, kdykoliv se mu zamane, že američtí soudci nejsou dost dobří, aby předsedali americkým procesům, nebo že na francouzské detektivy není spoleh, aby mohli zatýkat francouzské zločince, chce mír, kde může tohle říkat, a být si jist, že soudci a detektivové budou okamžitě odstraněni. Články v logickém řetězu tu jsou docela neoddělitelné a nerozlomné. A jelikož je jisté, že řekl, že jeho návrhy měly nutně vést k míru pro Evropu, lze z toho dovodit jedině to, že měly nutně vést k jeho všemocnosti.

A zde spočívá, pokud jde o jeho novou řeč o míru, důležitost jeho starých volání po svobodě moří, řečí o národnostech a toužení po budoucí harmonii světa. Pro nás nezáleží na tom, zda když se k tomu všemu hlásí, je jen kluzkým pokrytcem nebo neobyčejně sebeobelhávajícím snílkem. Záleží na tom, že Prus, který moc dobře ví, co dělal na moři, co udělal s národnostmi a co navrhuje jako mír, to vše ospravedlňuje a bude v tom dál pokračovat všude tam, kde to bude možné. Pokud Prusko může tváří v tvář těmto faktům a při plné paměti na ně, klidně opakovat své záměry jako své ideály, pak v nich neudělá ani neuvidí nic, co by nebylo ideální. V míru i válce životy žen a dětí na cestách po právu závisí na libovůli německé vlády, v míru i válce podléhají hranice svobodných států náhlému navštívení a narušení všude tam, kde je německá „nutnost“, ve válce i míru mohou být ústavní svobody jakéhokoliv nezávislého království pozastaveny nanejvýš náhlým německým rozkazem.

Pokud v této chvíli uzavřeme jakýkoliv mír, celý tento ohromující postoj zůstane neomezený a nezměněný. Pruské úspěchy jsou vskutku neadekvátní pokračování jeho počínání. Docela ale stačí k pokračování jeho postoje. Mír dnes by byl požehnáním pro zabijáctví a zradu a naprostou nezodpovědnost velkých batalionů. Mír by nebyl ničím jiným, než tímto, a nebyl by ani mírem zítra. Pruské pojetí sebe sama je představa jakéhosi Říma, jemuž všechny říše náleží transcendentním právem, a který má poslání přetvořit lidstvo. Jenže všude tam, kam šli římští orli následoval nějaký druh písní a umění. Ale kdekoliv, i v Německu, prošel stín pruského orla, ptáci v lesích zmlkli.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 338-341 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Páně Fordův mírový plán (ILN 11. prosince 1915))

December n, 1915 Mr. Ford’s Peace Plan

Pan Ford, slavný americký komik (míní se průmyslník Henry Ford pozn. překl.), je nyní na turné se svou společností, a typ jejich reklamy, stejně jako skupina samotná, velmi odpovídají způsobům pana Barnuma. Jak se humoristovi, naštěstí, daří držet jeho nápady daleko od jakékoliv příliš bolestivé reality lze posoudit z následující poznámky, kterou měl pronést v jednom rozhovoru—

 

Myslím, že potopení Lusitanie bylo záměrně naplánované, aby tuto zemi zavedlo do války. Nebylo naplánováno žádným jednotlivým státem. Naplánovali je finančníci této války.

 

To myslím docela stačí, pokud jde o pana Forda ve vztahu k politickým pravděpodobnostem. Tahle linie myšlení zřejmě nemá mezí a překvapuje mě, že ji nedovedl dál. Sám jsem mezinárodnost financí často odsuzoval: myslím, že banky často bývají pevnostmi tiché invase. Mám ale jisté problémy uvěřit, že se bankéři potápí do moře, aby vyřezávali díry do dna lodí. Předpokládám, že pan Ford myslí, že několik tisíc bankovních úředníků převlečených za německé vojáky překročilo hranice a poplenilo Belgii, zatímco mírumilovná německá armáda zůstala doma. Je možné, že pod „finančníky“ pan Ford rozumí výrobce munice, protože jeho styl rozhodně není jasný, a já sám jsem často poukazoval, že německá firma je Krupp a Kaiser, ne Kaiser a Krupp. Ale pokus vysvětlit střet všech lidských ambicí a zájmů jen skrze materiál, jimiž působí, je věc patřící do blázince. Tím, že dám panu Fordovi k Vánocům revolver, nemohu způsobit, že spáchá vraždu, i kdybych jej v návalu citů pro něj vyrobil sám. Právě tak nikdo nemůže jen tím, že tisícovkám běžných mužů poskytne příslušné kousky železa způsobit, že budou pochodovat, hladovět a spokojeně umírat. Tím, že pro ně vyrobí těžké pušky, je ještě nemůže přimět, aby je nosili. Celá ta věc je nabubřelý nesmysl zrozený z bohatství a bezpečí a ze zející a strašné nevědomosti o všem, co působí, že se lidé chovají jako lidé. Je pravda, že pýcha, ambice a chamtivost často vedou k válkám, je to ale jiná záležitost, která nemá nic společného s bezmyšlenkovým materialismem vysvětlujícím věci podle jejich nástrojů. Mučení je například strašná záležitost, a skuteční náboženští horlivci se často navzájem mučili. Pokud by mi ale kdokoliv tvrdil, že se navzájem mučili proto, že výrobci mučidel chtěli prodat své náčiní, pak bych si dovolil nazvat ho bláznem. Nevěřím tomu, že reformace nastala proto, že kramáři chtěli rychlý odbyt skřipců. Nevěřím ani tomu, že epidemie upalování čarodějnic v sedmnáctém století byla důsledkem spiknutí obchodníků s dřívím. Kvůli takovým urážkám a křivdám, jako byla ultimáta Srbsku a Belgii se vedly války dávno před tím, než existovala jakákoliv moderní výzbroj a firmy, které ji vyrábějí. Někdy se mi dokonce zdá, že cestovat lidé toužili ještě před tím, než byl vynalezen automobil Ford.

V jednom ohledu pan Ford a jeho turné pravděpodobně k užitku bude. Pokazí totiž snahu mnohem věrohodnějších a líbivějších jednotlivcům, pokud se pokusí bránit důkladnému očištění Křesťanstva. Jsou tu další pacifisté, mnozí z nich jsou mužové vyžadující respekt, kteří by se mohli snažit vytvořit smíření bez toho, aby porozuměli sporu. Takové lidé budou mít pouze dobré úmysly a napáchají jenom škodu, ale jistě napáchají méně škody, pokud kamkoliv přijdou, všude najdou otrhané a vybledlé plakáty neúspěšného cirkusu pana Forda. Slyšel jsem (a nevím, zda a co je na tom pravdy), že běhen amerických voleb posílají protivníci nějakého politika jakousi jeho živou karikaturu, nějakého člověka oblečeného jako jeho nedůstojná napodobenina, snad ani nemusím říkat, že se chová tak, aby mu to bylo pramálo ke cti. Tihle umělečtí loutkáři svou chodící karikaturu neposílají po nenáviděném politikovi, aby ho parodovali, ale před ním, aby mu brali slova z úst. Ohromený státník tak zjišťuje, že jeho nejvážnější slova se setkávají s výbuchy smíchu. Nenavrhuji, abychom tuhle metodu používali na pacifisty samotné, nebo se pokoušeli předejít pana Morela nebo pana Philipa Snowdena tím, že bychom před nimi poslali nějakou zábavnější postavu. Už jen proto, že si těžko dokážu představit zábavnější osobu než pana Morela nebo pana Philipa Snowdena. A jde tu také o to, že takové žerty ve velkém stylu vyžadují atmosféru připomínající šampaňské, o níž se zdá, že národu (symbolicky zvanému Carrie Nation) slouží jako náhražka šampaňského. Je-i pro nás ale těžké, abychom to udělali sami, měli bychom být o to více vděčni panu Fordovi, že to udělal za nás. A nedokážu si představit cokoliv, co by předčasný mír mohlo více obrátit v trvalý žert, než člověka, který své přesvědčování světa začíná tím, že nám vypráví o potopení Lusitanie, jímž pruská vláda bránila, co nedělala.

Zodpovědné pacifisty v Americe bych požádal, aby uvážili tuhle věc. Nesmí je překvapit, pokud bude dlouho trvat a strašně bolet, než ze země vyrveme, co se snažíme vyrvat, protože je to celoevropské zlo, jímž jsme byli trápeni po dvě staletí. Americké demokracii je třeba poblahopřát, že byla založena daleko od nás a tehdy, když zlo teprve začínalo růst. Ale právě z toho důvodu, pro který je Americe potřeba blahopřát, že mu unikla, není Amerika příliš způsobilá je hodnotit. Pro Američany je přirozeným pokušením říkat nám, jak máme řešit pokušení militarismu, právě tak jako pro nás bylo přirozeným pokušením říkat jim, jak řešit problém černošského otroctví. Ale větší část toho, co jsme o černošském otroctví povídali, byly nesmysly. Bylo to plné oné křehkosti mysli, v níž mohou být lidé vždy nejvíce důrazní v tom, co říkají o věcech, k nimž mají nejdál. Pro Dickense nebo Thackeraye byla emancipace převelice snadná, ale pro Lincolna i Leeho se zdála být velmi obtížná. A myslím, že na ústech i toho nejhorlivějších amerického pacifisty vyvolá úsměv, pokud se zamyslí nad tím, jako asi přivítání by asi Lincoln a Lee dali anglickému vlastníkovi drožek, který by bezprostředně po bitve u Chancellorsville oběma stranám nařídil, aby se objaly. A pro každého Američana je právě tak zbytečné, aby zacházel mimo své národní dějiny, pokud hledá nějaký obraz mysli slušného Evropana, který si přeje mír zrovna tako jako každý Američan, ale přesto je v této chvíli naprosto pevně pro válku. Žádný Američan nebyl ani pacifističtější, ani puritánštější, než James Russell Lowell. Pro můj osobní vkus byl až moc velký pacifista a až moc velký puritán a jeho přednášející hlas pro mě snadno zanikal ve velkém větru Walta Whitmana. Ve svých mladších básních kázal doslovně mír za každou cenu, a to v té nejpřesnější, ba dokonce pedantské formě. Řekl, že každá válka je vražda a že pro to nemusí chodit nikam dál než ke svému Zákonu. Za nejsžíravější satiru považoval doporučení, aby civilizace popojela dopředu na vozíku s prachem. Když stanul ve výhni reality, v níž stojíme dnes, takhle nemluvil. A když na něj tak začali mluvit druzí lidé, když Fordové té doby chtěli předčasný mír mezi Severem a Jihem, řekl něco dosti odlišného, což si myslím přibližně pamatuji—

Come, Peace, not as a mourner bowed

For honour lost and dear ones wasted,

But proud to meet a people proud

With eyes that tell of triumph tasted . . .

Come, such as mothers prayed for when

They kissed their Cross with lips that quivered,

And bring fair wages for brave men,

A nation saved, a race delivered. (Přijdi, Míre, a schýlen netruchli/pro čest ztracenou a drahé marně padlé/ Však hrdě setkej se s lidem hrdým/ S očima, jež poznaly chuť triumfu/ Přijď, zač matky modlily se, když rety rozechělé kříž líbaly/a hodnou mzdu přines mužům smělým/národu spasenému, plemeni vysvobozenému)

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 334-338 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Falešná zrcadla úspěchu (ILN 4. prosince 1915)

December 4, 1915 The False Mirror of Success

Mnozí si museli všimnout, že už samotná jména v této válce, zejména na severu Francie, jsou jako jména v alegorii. Podobají se částem Cesty křesťana nebo mirákulu jako „Everyman“. Mnozí museli cítit, jaké symboly by se daly vytvořit z takových jmen, jako je Les Vyvolených nebo Knězův les. Ale nejumělečtější ze všech náhod, náhoda, v níž krystalizují všechny ústřední prvky tohoto konfliktu, lze nalézt ve faktu, že jeden z těchto lesů (kde, jak už to tak bývá, se bajonety pracovalo obzvláště trpce a skvěle) nese jméno Les falešných zrcadel. Kdybych psal symbolickou romanci o tomto vysoce symbolickém zápase, a kdybych představil sv. Denise či sv. Jiří nebo jiného takového hrdinu, jak je tázán, na jakou výpravu míří, považoval bych za velmi výstižné, pokud bych ho nechal odpovědět „Rozbít falešné zrcadlo.“

V nejniternější ze všech svých otázek se tato válka vede o to, zda je pýcha hřích. Němci jako takoví jsou docela schopni skromosti—v některých ohledech docela šílené skromnosti: snadno se podřizují hlupákům a lehko se nechají ošálit klamy. Ale i tehdy, když překypují skromností, věří v pýchu. V pýchu skládají svou naději, v pýchu—či jinak řečeno, v Prusko. Nejde jen o to, že všechna jejich naděje je složena v úspěch arogantních mužů, jejich naděje jsou jednoznačně a nesporně složeny v jejich aroganci. Mají radost, že junkeři nejsou pokorní. Jižní Němci se mohou vyznávat ze svých hříchů, nevyznávají ale svůj hřích nejhlubší. Je tomu totiž tak, že když skutečně hledají rozkazy a skutečně hledají pomoc, hledají „mimo dobro a zlo“. Hledají Nadčlověka. Jižní Němci mohou pořád mít své víly a své světce, ale postarali se, aby jejich světci byli tak malí a fantastičtí, jako jejich víly. Když dojde na práci, obrací se zády ke svým katedrálám obtěžkaným hagiografií pokory, a obrací se tam, kde jásající barbaři vytesali svého Hindenburga, protože odtud jim přijde pomoc.

Nu, je zcela pravda, že v takovou modlu vedle Němců důvěřovali mnozí jiní. Neodsuzuji toto modlářství proto, že nikdy nezasáhlo mé krajany, ale naopak proto, že zasáhlo. I my jsme pohlédli do falešného zrcadla. Pokud se ptáme, v čem je rozdíl, měli bychom myslím rozhodnout, že rozdíl je v tomto: že Angličané, podobě jako další křesťané, ve svém srdci vědí, že pýcha je hřích, kdežto Prusové si doopravdy myslí, že je to ctnost. Z této dvojakosti plyne to, co mnozí nazývají pokrytectvím Angličanů a je docela dobře možné, že to pokrytectví někdy je.

Obdržel jsem sdělení—nápadné možná svou rozpáleností než světlem—od jednoho irsko-amerického gentlemana, který vyhrožoval, že se vypraví do Evropy a přijde se na mně podívat, jsem jist, že by byl velmi vítaný. Obávám se, že by věci nenalezl zcela takové, jak by doufal, jelikož má dojem, že jsme byli s mými krajany uštváni k smrti (možná taky „uštváni k smrti“ to záleží na rukopisu) tedy, abych pokračoval, že jsme byli uštváni k smrti Němci a hraním golfu, a já mu ani v jednom nemohu vyhovět. Není zrovna dobře informovaný o vývoji války: myslím, že asi musel číst některé anglické noviny. Přijde mi ale, že je to docela poctivý člověk, a říká jednu docela poctivou věc, která vyvolává skutečnou otázku. Říká: „Iroameričané jsou trpce nepřátelští vůči Velké Británii. Vyčítáte jim to?“ Na což odpřisáhnu, že ne. Jejich pozornost povedu k jedinečné skutečnosti, že v samotném Irsku, které je blíže faktům, je pro Spojence pochopení mnohem větší, než v Iroamerice, která k nim blízko nemá. A řeknu jim i důvod, pokud mi v téhle věci budou chtít věřit. Je to proto, že Irové doma vědí, jací jsou Angličané nyní, zejména mladší Angličané, kdežto Irové v cizině přirozeně zdědili vzpomínky na starší a ohavnější angličanství. Poctivému americkému feniánovi nevyčítám, že je proti Anglii. Ale se vším důrazem mu vyčítám, že je proti Belgii, proti Polsku, proti Srbsku, proti Černé hoře, proti Dánsku, proti Alsasku, proti všem malým, citlivým zbožným národnostem, nad nimiž pruští imepriální páni vladaří ocelovou botou. Irovi zkrátka se vším důrazem vyčítám, že je proti Irsku a proti všem ostatním nešťastným Irskům, které sdílely jeho víru a jeho tragédii. A říkám, že když už musí nenávidět Anglii, pak není žádného myslitelného důvodu k nenávisti proti Anglii, který by nebyl důvodem k ještě větší nenávisti vůči Prusku. To nejhorší, co kdy Anglie udělala, je mnohem méně zhola donucující než to nejlepší, co kdy Prusko slibuje. Anglie, starší národ, čas od času upadla do hereze pouhého dobývání. Prusko, národ novější, je na herezi pouhého dobývání založeno. Nikdy nemělo žádný jiný důvod k existenci, a bez něj by nikdy neexistovalo. Anglie a Irsko se přely o různoběžných filosofiích a politikách, o kterých se dal vést spor s abstraktním rozumem. Anglie byla protestantská, Irsko katolické, whigovská, když Irsko bylo jakobitské, se spojenci proti Napoleonovi, když Irsko bylo s Francouzi a Napoleona podporovalo. Ale jaké bylo kdy Prusko vyjma toho, že bylo pruské? Kdy bojovalo za jakoukoliv jinou věc než svou vlastní nebo pracovalo pro jakýkoliv jiný cíl než svůj? Kdy Prusové cítili, nebo se k tomu alespoň hlásili, že cítí, něco k jednomu nešťastnému národu tak, jak Angličané jistě cítili vůči Garibaldimu a Leeovi, nebo Irové k Arabům a de Wettovi? Pokud nemáte oblibu v hrubém, pohrdlivém, materialistickém militarismu, pak se vám nelíbí Prusko, protože nic jiného na něm k oblibě či neoblibě není.

Možná se vám ale líbí, a v tom je celá bitva, jíž jsem tenhle článek začal. Je možné, aby v sobě člověk podněcoval servilní a zženštilý obdiv vůči pouhému úspěchu—k čemukoliv, co je silné, nebo se za silné prohlašuje. V tuto odpornou chorobu mysli Německo skutečně upadlo—a ještě nedávno jí trpěla i značná část evropské mysli. To je ono falešné zrcadlo, které je nutno rozbít, aby již lidi nepřitahovalo. Nepředstíráme těmto tyranům, že k takové tyranii nebudeme nikdy pokoušeni. Odpovídáme jim ale dnes tak, jak lidé odpovídají ďáblům, v oné velké hodině, kdy je pokouší nadarmo.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 330-333 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988