Falešná zrcadla úspěchu (ILN 4. prosince 1915)

December 4, 1915 The False Mirror of Success

Mnozí si museli všimnout, že už samotná jména v této válce, zejména na severu Francie, jsou jako jména v alegorii. Podobají se částem Cesty křesťana nebo mirákulu jako „Everyman“. Mnozí museli cítit, jaké symboly by se daly vytvořit z takových jmen, jako je Les Vyvolených nebo Knězův les. Ale nejumělečtější ze všech náhod, náhoda, v níž krystalizují všechny ústřední prvky tohoto konfliktu, lze nalézt ve faktu, že jeden z těchto lesů (kde, jak už to tak bývá, se bajonety pracovalo obzvláště trpce a skvěle) nese jméno Les falešných zrcadel. Kdybych psal symbolickou romanci o tomto vysoce symbolickém zápase, a kdybych představil sv. Denise či sv. Jiří nebo jiného takového hrdinu, jak je tázán, na jakou výpravu míří, považoval bych za velmi výstižné, pokud bych ho nechal odpovědět „Rozbít falešné zrcadlo.“

V nejniternější ze všech svých otázek se tato válka vede o to, zda je pýcha hřích. Němci jako takoví jsou docela schopni skromosti—v některých ohledech docela šílené skromnosti: snadno se podřizují hlupákům a lehko se nechají ošálit klamy. Ale i tehdy, když překypují skromností, věří v pýchu. V pýchu skládají svou naději, v pýchu—či jinak řečeno, v Prusko. Nejde jen o to, že všechna jejich naděje je složena v úspěch arogantních mužů, jejich naděje jsou jednoznačně a nesporně složeny v jejich aroganci. Mají radost, že junkeři nejsou pokorní. Jižní Němci se mohou vyznávat ze svých hříchů, nevyznávají ale svůj hřích nejhlubší. Je tomu totiž tak, že když skutečně hledají rozkazy a skutečně hledají pomoc, hledají „mimo dobro a zlo“. Hledají Nadčlověka. Jižní Němci mohou pořád mít své víly a své světce, ale postarali se, aby jejich světci byli tak malí a fantastičtí, jako jejich víly. Když dojde na práci, obrací se zády ke svým katedrálám obtěžkaným hagiografií pokory, a obrací se tam, kde jásající barbaři vytesali svého Hindenburga, protože odtud jim přijde pomoc.

Nu, je zcela pravda, že v takovou modlu vedle Němců důvěřovali mnozí jiní. Neodsuzuji toto modlářství proto, že nikdy nezasáhlo mé krajany, ale naopak proto, že zasáhlo. I my jsme pohlédli do falešného zrcadla. Pokud se ptáme, v čem je rozdíl, měli bychom myslím rozhodnout, že rozdíl je v tomto: že Angličané, podobě jako další křesťané, ve svém srdci vědí, že pýcha je hřích, kdežto Prusové si doopravdy myslí, že je to ctnost. Z této dvojakosti plyne to, co mnozí nazývají pokrytectvím Angličanů a je docela dobře možné, že to pokrytectví někdy je.

Obdržel jsem sdělení—nápadné možná svou rozpáleností než světlem—od jednoho irsko-amerického gentlemana, který vyhrožoval, že se vypraví do Evropy a přijde se na mně podívat, jsem jist, že by byl velmi vítaný. Obávám se, že by věci nenalezl zcela takové, jak by doufal, jelikož má dojem, že jsme byli s mými krajany uštváni k smrti (možná taky „uštváni k smrti“ to záleží na rukopisu) tedy, abych pokračoval, že jsme byli uštváni k smrti Němci a hraním golfu, a já mu ani v jednom nemohu vyhovět. Není zrovna dobře informovaný o vývoji války: myslím, že asi musel číst některé anglické noviny. Přijde mi ale, že je to docela poctivý člověk, a říká jednu docela poctivou věc, která vyvolává skutečnou otázku. Říká: „Iroameričané jsou trpce nepřátelští vůči Velké Británii. Vyčítáte jim to?“ Na což odpřisáhnu, že ne. Jejich pozornost povedu k jedinečné skutečnosti, že v samotném Irsku, které je blíže faktům, je pro Spojence pochopení mnohem větší, než v Iroamerice, která k nim blízko nemá. A řeknu jim i důvod, pokud mi v téhle věci budou chtít věřit. Je to proto, že Irové doma vědí, jací jsou Angličané nyní, zejména mladší Angličané, kdežto Irové v cizině přirozeně zdědili vzpomínky na starší a ohavnější angličanství. Poctivému americkému feniánovi nevyčítám, že je proti Anglii. Ale se vším důrazem mu vyčítám, že je proti Belgii, proti Polsku, proti Srbsku, proti Černé hoře, proti Dánsku, proti Alsasku, proti všem malým, citlivým zbožným národnostem, nad nimiž pruští imepriální páni vladaří ocelovou botou. Irovi zkrátka se vším důrazem vyčítám, že je proti Irsku a proti všem ostatním nešťastným Irskům, které sdílely jeho víru a jeho tragédii. A říkám, že když už musí nenávidět Anglii, pak není žádného myslitelného důvodu k nenávisti proti Anglii, který by nebyl důvodem k ještě větší nenávisti vůči Prusku. To nejhorší, co kdy Anglie udělala, je mnohem méně zhola donucující než to nejlepší, co kdy Prusko slibuje. Anglie, starší národ, čas od času upadla do hereze pouhého dobývání. Prusko, národ novější, je na herezi pouhého dobývání založeno. Nikdy nemělo žádný jiný důvod k existenci, a bez něj by nikdy neexistovalo. Anglie a Irsko se přely o různoběžných filosofiích a politikách, o kterých se dal vést spor s abstraktním rozumem. Anglie byla protestantská, Irsko katolické, whigovská, když Irsko bylo jakobitské, se spojenci proti Napoleonovi, když Irsko bylo s Francouzi a Napoleona podporovalo. Ale jaké bylo kdy Prusko vyjma toho, že bylo pruské? Kdy bojovalo za jakoukoliv jinou věc než svou vlastní nebo pracovalo pro jakýkoliv jiný cíl než svůj? Kdy Prusové cítili, nebo se k tomu alespoň hlásili, že cítí, něco k jednomu nešťastnému národu tak, jak Angličané jistě cítili vůči Garibaldimu a Leeovi, nebo Irové k Arabům a de Wettovi? Pokud nemáte oblibu v hrubém, pohrdlivém, materialistickém militarismu, pak se vám nelíbí Prusko, protože nic jiného na něm k oblibě či neoblibě není.

Možná se vám ale líbí, a v tom je celá bitva, jíž jsem tenhle článek začal. Je možné, aby v sobě člověk podněcoval servilní a zženštilý obdiv vůči pouhému úspěchu—k čemukoliv, co je silné, nebo se za silné prohlašuje. V tuto odpornou chorobu mysli Německo skutečně upadlo—a ještě nedávno jí trpěla i značná část evropské mysli. To je ono falešné zrcadlo, které je nutno rozbít, aby již lidi nepřitahovalo. Nepředstíráme těmto tyranům, že k takové tyranii nebudeme nikdy pokoušeni. Odpovídáme jim ale dnes tak, jak lidé odpovídají ďáblům, v oné velké hodině, kdy je pokouší nadarmo.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 330-333 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s