Hrozby míru (ILN 25. prosince 1915)

December 25, 1915

The Peril of Peace

Hrozba míru, jež je pro nás větší než jakákoliv z hrozeb války, celkem vzato poklesla po projevu německého kancléře na tohle téma. Je třeba ji stále sledovat, protože zmiňovaný proslov vlastně žádnou velkou změnu jakýmkoliv směrem nepřinesl. Není nutno zacházet do nějakých podrobností o tak bludných únicích od reality, jako je přirovnání, o něž se pokusil, mezi okamžitým a loajálním vzdorem Belgie a nelogickou a váhavou pohostinností Řecka. Není třeba se paralely držet bod po bodu, lze předpokládat, že on se jí držel. Není pochyb, že žalostně popsal, jak spojenci vyhnali řeckého krále z Athén a prakticky i z Řecka, jak jsme sebrali jeho korunu, a jeho choť a rodinu vyhnali do exilu, jak jsme zakázali v řeckých městech vyvěšovat řeckou vlajku, a urazili řeckého patriarchu za to, že nazýval Konstantina zákonným králem. V silné pasáži nepochybně odsoudil naše chování, že jsme nutili řecké pracující třídy vyrábět munici pro nepřátele jejich země. Vylíčil dojemný obraz tisíců neškodných řeckých rolníků, které jsme dovlekli do zajetí, aby se trápili v pevnostech ve Scarborough nebo obnovovali zničené londýnské doky. Naše chování při udržování pořádku v řeckých vsích a trestání malých kluků za nošení řeckých národních barev volalo po silném odsudku. Ukázal prstem na neomluvitelný výjev, kdy anglický voják zastřelil řeckou ženu za to, že dovolila řeckému muži utéci k vlajce jeho otčiny. „Jak dlouho,“ (předpokládám, že zvolal) „jak dlouho ještě, Pane, bude vášnivá propruská jednomyslnost řeckého obyvatelstva brutálně potlačována ozbrojenými miliony, jimiž již Britové nebo Srbové zavalili celé jeho území?“ Mohl zkrátka vynaložit jakési směšně okázalé úsilí podepřít ochromenou postavu ubohého řeckého krále do vzdorného postoje v nápodobě krále Belgičanů. Není příliš pravděpodobné, že by ta snaha někoho příliš obtěžovala, vyjma samotného řeckého krále, který neustále vysvětluje, že proti Spojencům vůbec nic nemá.

Nebo se kancléř mohl pokusit s paralelou pracovat opačně. Mohl říct, že většina Belgičanů ve volbách, veřejných shromážděních a samotném parlamentu stojí otevřeně na straně Pruska, že největší patriotický státník v Belgii a možná celé Evropě plane touhou po válce Belgie s Francií. Moc nezáleží na tom, co řekl.

Nedávná řeč německého kancléře ale obsahovala jedno zajímavé odhalení. Nebylo záměrné, ale Prus není nikdy tak průhledný, jako když se pokouší klamat. V hlavní záležitosti německého mírového úsilí skutečně nezávisíme na vnitřních důkazech. Jsou tu pohyby Němců po celém světě, které jiný význam mít nemohou. Zajímavé na kancléřově postoji je popírání jakékoliv touhy na jeho straně uzavřít mír, spojené s velmi zřejmou a dychtivou tužbou, abychom jej uzavřeli my. O této jedinečné pozici by se toho dalo říct mnoho, ale nejdůležitější je snad tohle: pokud by bylo něco pravdy na morální velikosti, kterou si Němci vždy nárokují, (a nikdy si ji nenárokují lidé, kteří ji mají) můžeme bezpečně říct, že představitel Německa mohl říct téměř cokoliv, vyjma tohoto.

Kdyby řekl „Ani vy ani já ani nic lidského nezná budoucnost, známe přítomnost, a tou je válka,“ byla by v tom jakási skutečná velikost. Kdyby řekl „Hráli jsme o vysokou sázku, využili našeho štěstí, nikdy nepochopíte, co velkého jste odvrátili,“ byla by v tom jakási velikost. Cosi velkého by bylo třeba i v tom, kdyby řekl: „Tahle válka nás ničí, ale ničí i vás; zkáza, z níž se radujeme, je nezaujatá, a jaksi neosobní, naše nenávist je naší ctí.“ Velmi skutečná velikost by se projevila, pokud by řekl „Německo jste teprve začali poznávat, protože jsme je teprve začali poznávat i my. Zjistíte, že válka s Němci je cosi nového a odlišného od války s německým císařem. Říkáte, že jsme někdy chabě hrdí, když jsme dobyvateli, teprve se ještě dozvíte, jak nezdolní dokážeme být, když jsme přemoženi. Naší matkou je totiž země a naše jméno zní Antaeus, a pokud jsme se pozdě učili pokoře, naučili jsme se jí, proto se mějte na pozoru!“ Vůbec největší by nejspíš bylo neříct nic. To, co německý představitel řekl, bylo v zásadě něco takovéhleho: „Osobně tuto válku shledáváme nanejvýš příjemnou. S potěšením sledujeme, jak Německo bohatne, roste ve spokojenosti i velikosti a má se minutu od minuty příjemněji a pohodlněji. Ale právě v samotné bujarosti naší spokojenosti jsme také tak nadpřirozeně velkorysí, že i když přebytek obyvatelstva a nadbytek potravy nabývá vítané rozmanitosti se zprávami o neustálých a bezchybných triumfech, nemůžeme si pomoci a je nám líto žalostného zbytku našich nepřátel, jejich agonie poroste, až pomyšlení na ni bude nesnesitelné. Ať proboha kapitulují teď, pokud kapitulují o týden později budou všichni postříleni, o týdne později zaživa upáleni, ještě o týden později uvařeni v oleji nebo roztrháni na malé kousky do ruda rozpálenými kleštěmi. Ach prosím, kapitulujte, než k tomuhle dojde, kapitulujte dnes—kapitulujte okamžitě! Nemáte ponětí, jak ty doruda rozpálené kleště budou bolet.“

Německý kancléř byl z pruské ústřední skupiny tím nejváženějším, a v mezích svých pruských možností, mohl pro svou zemi dělat, co nejlepšího dovedl. Pokud ale jde o člověka, který v takové chvíli pronese takovou výzvu, jako cestu z takových potíží, nevím, jak jinak jej nazvat než žalostným hlupákem.

Skutečnost, že Prus o mír usiluje tím nejopovrženíhodnějším způsobem, jakým o něj může usilovat—odmítnutím přiznat vlastní obavy, ale horečnatě rozněcovat ty naše—by nám nemělo zakrýt konečný fakt, že usiluje právě o mír—respektive příměří. Nikdy nevěřil v nic na nebi ani na zemi vyjma šikanování a zastrašování, a nyní dospěl do stadia, kdy musí věřit v blufování. Je pro něj přirozené, že se nakonec uchyluje k užívání nejkrajnějších výhružek, zrovna tak jako jeho poslední pokusy dobýt Rusko byly čím extrémnější způsoby nasazování, a ztrácení, mužů a munice. Poslední naděje celé jeho filosofie a politiky je, že když bude nejslabší, bude nejsilnější. Jeho prvním slovem světu byla výhrůžka trestem, který nemá právo uvalit, jeho posledním slovem světu bude výhrůžka trestem, který nebude moci uvalit. Fakta ale stále ukazují, jako ukazovala i dříve, k nemožnosti německého triumfu, pokud bude válka pokračovat—a možnosti německého triumfu, pokud ustane. Německo ji, pokud to bude v jeho silách, zastaví, a udělá to nepřímo, prostřednictvím jiných hlasů, které je mohou ukázat jako oběť, i když se samo předvádí jako vítěz. Proti těmito pokusům se pořád ještě musíme mít na pozoru. V jednom ohledu ale musíme německému kancléři a všem Němcům, kteří mluví jeho stylem, poděkovat. Bude nyní považováno za obtížnější, aby angličtí pacifisté byli nadále pacifisty a předstírali, že jsou Angličany. Každý, kdo dnes navrhuje, abychom zahájili jednání s nepřítelem, nenavrhuje nutné ustoupení skutečnému triumfu, ale potupu ustoupení triumfu předstíranému. Bude navrhovat, abychom se sami ponížili před čímsi, co má nestoudné způsoby, pokud to není nestoudné samo. Nelze se nedále tvářit, že se vzdáváme vavřínu, abychom získali olivy, ale lze jen přijmout pórek.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 342-345 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s