Válka jako pouhé nedorozumění. (ILN 29. ledna 1916)

January 29, 1916 75 the War Just a Misunderstanding?

Válka nebo možnost války je cenou, již platíme za svobodu mysli. Lze ji učinit nepravděpodobnou konversí—tedy společným či obecným vyznáním dotýkajícím se věcí považovaných za posvátné. Nijak ji nelze učinit nemožnou, vyjma popření našeho práva mít cokoliv za posvátné. Je totiž naléhavě potřebné pochopit, že ti, kdo spolu bojují, se obvykle neshodnou nikoliv na věcech, ale na jejich hodnotě. Je marné říkat, že dáváte člověku pokutu jen čtvrťák, pokud se rozhodne tvrdit, že je to jeho šťastný čtvrtťák. Je marné plýtvat dechem a říkat něčemu hadr, když on tomu říká vlajka. To je omyl těch, kdo si jako zdatný americký kritik pan Gerland Stanley Lee, představují, že válka musí být nedorozumění, které urovnají společenské styky a vysvětlení. Taková vysvětlení mohou urovnat jen věci materiálních faktů. Bylo by nepochybně dobré, kdybychom mohli mít tahle fakta vždy v pořádku, a patří k odsudkům pruského a rakouského chování, že tyto země debaty o těchto faktech odmítaly a oddalovaly. Bylo by dobré, kdyby anglický lid ve své době věděl, že povídačky o Jakubu II. a nahřívací pánvi jsou prolhané. Bylo by dobré, kdyby americký lid ve své době věděl, že byly vylhané povídačky o tragedii lodi Maine. Ale pokud nevíme, jakou hodnotu přikládal Jakub II. svému náboženství nebo protestanté jejich, nemůžeme správně předpovědět jakékoliv vyhnutí se sváru, který proměnil vody Boyne v pelyněk. Podobně španělsko americká válka závisela na důležitosti připisované Španělskem jeho americkým koloniím a Spojenými státy jejich americké hegemonii. Pan Stanley Lee v zábavném článku v Everybody’s Magazine, říká, že se evropské ozbrojené síly pokouší vyjádřit neohrabaým způsobem a radí, že stejně dobře mohou všechno své úsilí vynaložit na pohnutí horou a pak na to, aby jí pohnuly zpět. Když přijmu tenhle obraz, dodal bych, že hory často bývají posvátnými objekty, jako je tomu s hlavními horami v Japonsku nebo Araratem či Sinajem. Také bych nadhodil, že často obsahují diamanty a vzácné minerály. Představte si, že takový kopec bude věnovaný mnichům a nepřístupný horníkům a máte funkční model původu většiny válek. Představte si, že je nějaký vladař docela přesvědčený, že posvátná isolace jen brání světu získat legitimní bohatství, bude pravděpodobně bojovat—téměř vždy bojuje. Pokud se do boje dá, nemůžete zabránit horalům bránit jejich horu, leda byste jim dokázali, že jejich diamanty jsou drahocennější než jejich božstva, což je obecně nemožné, a dle mého skromného názoru je to sotvakdy vylepšení. Jediný další způsob je konverse vladaře k náboženství a k tomu nemusí mít chuť. Je prostě jalové říct, že hora je jen hromada kamení. Totéž platí o diamantu. V posledku je jen věcí názoru, zda je kámen drahý kámen a lidé mají právě tak právo považovat oblázek za talisman jako jej mít za šperk.

Článek Stanley Leeho je o nějakých amerických milionářích a jejich názorech na mír a nijak mě dál nezajímá. Na idealismus takových osob nemám názor. Nezajímá mně, že muži, kteří se nejprve stali žoky zlata, se potom stali nafouknutými papírovými pytlíky. Myslel bych si ale, že pan Lee měl pravdu, kdy řekl, že chudák Ford je dosti nezvykle poctivý človíček, aspoň pokud se těchhle lidí týká. Když ovšem pan Lee nevinně volá „Kdo by s námi chtěl bojovat?“ protože Fordova auta lze vyrábět dostatečně levně, aby si je mohla dovolit pracující třída, ve vší zdvořilosti jej upozorňuji, že netuší, o čem boj vlastně je. Ani zdaleka není možné, Bohu díky za to!, že by Anglie a Amerika spolu bojovaly. Ale s upřímností obdivovatele řeknu panu Stanley Leeovi, že než bych nejen já, ale skoro každý, kdo si v Evropě vydělává na živobytí, přijal levnou fordku spolu s levnou Fordovou filosofií a levnými a suchopárnými Fordovými představami o životě, raději uvidíme celý příběh bílého člověka spláchnutý z tváře světa krví. Jsem si však jist, že pan Ford je přesvědčen, že ve společnosti organizované podle jeho přesvědčení—což vlastně znamená je tolik, že řekneme, že to je i jeho usvědčení—o nic nepřijdeme. A právě takové přesvědčení dohnalo svět do války: ale v tomto případě bylo toto přesvědčení, německé přesvědčení, nejen úzké, ale bylo také silně příbuzné šílenství.

Až pan Stanley Lee jednoho krásného dne vyjde z domu, může potkat dva muže zápasící na život a na smrt a možná se snažící jeden druhému zabránit dostat se k tradičnímu transatlantickému účelu do zadní kapsy. Poté může zjistit, že jedna z osob je pevně přesvědčena, že je Anděl smrti Azrael, zatímco ten druhý jej považuje za nešťastného gentlemana uprchnuvšího z lékařské péče v přísně střežené budově v sousedství. Nu, pro pana Lee je k ničemu jen jim oběma vyčítat, že se perou, nebo jich i obou litovat, že se perou. Ti dva se vůbec nevěnují žádné společné aktivitě. V jakémkoli společném smyslu ti dva ani neexistují. Každý je v odlišném vesmíru. V jednom Anděl smrti koná svou povinnost a vykonává svá legitimní rozhodnutí, a rouhavý Antikrist pochybuje o jeho způsobilosti. V jiném vesmíru se zpocený soukromý občan pokouší zkrotit umanutého šílence. Proto je nyní v Evropě válka: protože Němci jsou právě tak přesvědčeni o tom, že jsou přirozenými pány lidstva, jako my jsme přesvědčeni, že jimi nejsou. Je ale nutné neustále připomínat, že je to svár o ducha a kvalitu a nemohou jej rozptýlit žádná zjištění o faktech. Šílenec toho druhu, který si o sobě myslí, že je anděl, si ani nutně, ani obvykle nemyslí, že by měl křídla. Podobně si Němci doopravdy nemyslí, že by Francouzi měli ocasy. Myslí si, ale že Francouzi mají malou život a zlovolnost opic, že jsou plemeno vůči Němcům podřadné v tomtéž domorodém smyslu jako opice. A na to není jiná odpověď než to, že Francouzi si to nemyslí, že osoby běžně považované za příčetné a obeznámené s Francouzi si to rovněž nemyslí, že si to vlastně nemyslí nikdo na světě, vyjma Němce, který to tvrdí. Jelikož je ale podle vlastní hypotézy jedinou osobou oprávněnou soudit, tak to přirozeně tvrdí. A také podle toho jedná, a kvůli porušení smlouvy a bodnutí Francouzů do zad měl právě tak málo výčitek jako kvůli nastražení pasti a lapení opice za ocas. O pruském moralistovi tohle neříkám já, ale říká to on sám. Znovu a znovu tvrdil, že jen Němci mohou posuzovat německou morálku, zrovna tak, jako my říkáme, že lidé musí být soudci spravedlnosti a milosrdenství pro opice. Je však nutné zdůraznit fakt, že tento pocit nadřazenosti německé civilisace je čistě duchovní obsese, a nelze ji prokázat nebo vyvrátit. Berlínští barbaři se nemyslí, že by jejich dřevěný Hindenburg byl doopravdy ze zlata. Jen si myslí, že jako by zlatý byl, zatímco všichni ostatní so myslí, že je obyčejné dřevo. O vkusu je marné diskutovat—proto jsou kvůli němu rvačky. Moderní německá morální filosofie obsahuje mimo jiné víru v nekonečnou sílu přání a popření pochybnosti. Věří, že přání je nejen otcem myšlenky, ale také otcem faktu. Mají víc než nadpřirozenou víru ve víru. To vysvětluje opakování rituálních frází o moci a trestu při nejmenších příležitostech, jako jsou soukromé dopisy von Papenovi.

Moderní Němec zavře své oči a pokusí se cítit jako slepý osud. Vychloubá se, aby se ohlušil.

Musíme proto předpokládat, že třpyt jeho brutality, iluse jeho všemocnosti, budou přetrvávat mnohem déle než u lidí, kteří mají jakoukoliv pokoru před objektivním stvořením. Dalo by se říct, že už jen kvůli prostým faktům musí již pruský nadčlověk pochybovat, že by v něm byla tak mimořádná nadřazenost. Odpověď zní, že čím víc pochybuje, tím víc svou pochybnost popírá, že je vycvičen nad pokorou mávat rukou jako nad ďáblovým našeptáváním. Musí si „nemohu selhat“ opakovat jako vyznání víry—nebo spíš jako zaříkání. Zde, víc než v čemkoliv jiném, má problém s celou tradicí pravdy. Je dětinské popírat jeho tělesnou odvahu, ale morální odvahu nemá žádnou. „Nemohu selhat“ ve skutečnosti znamená „Netroufám si selhat“.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 365-370 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Špatné argumenty pro a proti branné povinnosti (ILN 22. ledna 1916)

January 22, 1916 Bad Arguments for and against Conscription

Důrazně namítám proti špatným argumentům, a to i pro dobrou věc—či spíše, zejména pro dobrou věc. A v oněch vzácných, ale skutečných případech, kdy lze cosi jako dobrou věc postavit na obou stranách, proti nim namítám vůbec nejvíc. Jedním z takových případů je branná povinnost, a když jsou nyní povinné odvody praktickým problémem v rukou úřadů, bylo by myslím docela dobré, pokud bychom odvezli jakýkoliv náklad špatných argumentů, které sloužily jako barikády na obou stranách. Abych ukázal, že se tu nekloním k ničemu jinému než k logice, vezmu dva omyly kvetoucí jeden na jedné a druhý na druhé straně. Za prvé, kupříkladu, nejenže není nic pravdy, ale skoro ani žádného smyslu, na tvrzení některých liberálů, že branná povinnost je popřením demokracie. Demokracie je dosažením toho, co chce lid, a lid má právě tak právo chtít brannou povinnost jako cokoliv jiného. A když se vidíme, že nejdemokratičtější země na světě, náš spojenec Francie, nejenže má už dávno brannou povinnost, ale povinné odvody prakticky vymyslela, je iracionální tvrdit, že je tahle záležitost proti demokracii, i když může být v jistém smyslu proti svobodě. A stará liberální odpověď na konstatování, že Francie má brannou povinnost byla naprosto férová odpověď, že by ji neměla, kdyby si mohla pomoci. Ale jelikož jsme nyní, přiznejme si, v abnormální krisi, a potřebujeme abnormální armádu, lze na tuto liberální odpověď docela férově odpovědět, že ani my bychom ji neměli, kdybychom si my mohli pomoci, ale pomoci si nemůžeme. Připusťme, že ta záležitost může být nezbytná, a nezbytná branná povinnost nemůže sama o sobě zničit anglickou demokracii, leda by už zničila demokracii francouzskou.

Ale pokud antimilitaristé nasadili svůj idealismus na špatném místě, pak to samé dělají militaristé a to v ještě sentimentálnějším a výstřednějším smyslu. Za čpící sentimentalismus například považuji řeči o „nespravedlnosti“ braní několika vojáků z jedné rodiny a žádných vojáků z další rodiny. To, co chceme, není „spravedlnost“—nebo spíš aritmentika—ale vojáky, zejména dobré vojáky. Nu a je známým faktem, že dobrých vojáků bývají celé rodiny, všichni známe příjmení, která zahrnují šest nebo sedm bratrů či bratranců, z nichž téměř všichni jsou spolehliví a zkušení vojáci. Nedokážu si představit nic méně praktického, a rozhodně nic méně vojáckého, než vynechat jednoho z těchto mužů a vytáhnout z postele, nebo zpod postele, někoho jiného. Jen si na okamžik představme, jak stejný princip ovlivnil vyšší velení v historii. Národ by uměle odřízl dodávku takových lidí, jako byl sir Charles a sir William Napier, protože v Anglii byli ještě příslušníci nějaké kvakerské rodiny, kteří ještě nevykonali svou povinnost v čele našich armád. Než postoupím k nejsměšnějšímu příkladu na téže straně, vrátím se ještě k nespornému talentu k omylu, který existuje na druhé straně. Mohlo by například být moudré, ale ve skutečnosti je nelogické, dělat výjimky pro odpírače z důvodu svědomí. Neexistuje žádný zákon, proti kterému by jednotlivec nemohl vznést výhradu svědomí. A je jen velmi málo našich moderních donucovacích opatření, které mají tak jednoznačné oprávnění jako fysická obrana ve fysickém nebezpečí.

A nyní mi dovolte ještě jednou vyrovnávat rovnováhu dalšími nesmysly z druhé strany. Protože i stoupenci branné povinnosti pálí nesmysly v domnění, že pálí munici. Jakýsi stoupenec branné povinnosti zastupující nějaké kalvinisty žijící v jednom koutě Severního Irska, si postěžoval, že Irové dostávají výjimku z návrhu povinných odvodů. Řekl, že Ulsteru (myslel tím Belfast) vadí a je protivné, že je vynecháván. Nu chápu, jak může být člověku protivné, když mu nedovolí být vojákem, ale nedokážu si představit, jak může někomu vadit a být protivné, že není k tomu, aby byl vojákem, nucen. Naprosto nic nebrání každé lidské bytosti mužského pohlaví v Ulsteru, aby se přihlásila k odvodu, a jediné, oč může přijít, bude drobné pokoření z toho, že k tomu nebude nucen.

Ať už je logika jakákoliv, lze říct skutečně mnoho ve prospěch návrhu skutečně celostátní politiky, a irský kompromis je nanejvýš anglické rozhodnutí. Týž duch nás vedl k propuštění de Weta. Je to proto, že Angličané mají jakýsi zbytkový zdravý rozum, který je v dějinách znovu a znovu zachraňoval od posledních a nejlogičtějších extrémů idiocie. I tehdy, když Angličan nepřizná, že se mýlil, bude jednat tak, jako by se mýlil. Tak tomu bylo s národním cítěním ohledně Búrů, a tak tomu bude s národním cítění ohledně Irů. Rozdíl mezi povinnou a dobrovolnou vojenskou službou je pro nás, kteří celkem vzato bojujeme proto, že chceme, relativně věcí formy. Pro Iry, kteří byli tak často nuceni dělat věci, které nechtěli, je to věc jasného a zásadního rozdílu. Irčan musí být dobrovolník, ne proto, aby ukázal, že není vzbouřenec, ale aby ukázal, že není jen nucený odvedenec. Pokud Irové nenastoupí dobrovolně, nebudeme moci říct, že vůbec přišli. Velká většina Irčanů se, ať už je to správně nebo ne, dívá na dějiny způsobem, který z anglického požadavku na pomoc dělá něco velmi podobného tureckému požadavku na pomoc Arménů. Nu, je možné, aby existovala situace a linie přesvědčování, ve kterých Arméni shledají, že jejich zájmy jsou totožné s těmi tureckými—jako například, kdyby byl jak islám, tak arménské křesťanství pronásledováno nějakými ďábelskými modláři z temného nitra Asie. A alespoň já bych řekl, že dnes s démonickými modláři bojujeme. Ale i tehdy každý alespoň trochu příčetný člověk pochopí, že si Arméni budou ohromně cenit toho, že své dávné utiskovatele zachraňují ze své svobodné vůle. A jako někdo, kdo nemá vůbec žádné sklony zastírat bláhovosti našeho imperialismu, říkám, že přesně v tomhle se liší od imperialismu pruského a to ke své velmi rozhodující výhodě.

Je to právě tenhle poslední krok aktivní a aplikované stupidity, který anglický panovník nepodnikne, a pruský panovník ho podnikne. O Angličanovi neplatí, jak to platí o Prusovi, že pokud mu dáte dost provazu, tak se na něm oběsí. Angličan se jistěže zamotá a provaz zašmodrchá do těch nanejvýš nelogických uzlů. Ale těsně před tím, než by se zaškrtil, Angličan přesekne gordický uzel, který nijak nemůže rozvázat. Naši kritici, zejména ti domácí, vždycky naříkají nad naším nedostatkem důslednosti. Ale mnohokrát v dějinách byl náš nedostatek naším štěstím. Zastavili jsme se včas. Dařilo se nám, všemu navzdory, být na místě, protože jsme svolili se na místě učit. Znovu a znovu v anglických dějinách byli lidé posíláni něco udělat a pak udělali něco jiného a něco mnohem rozumnějšího. Lze tomu říkat instinkt, ale je-li tomu tak, pak je instinkt jen zakopaným rozumem. Je to starodávné osvícení ponořené hluboko do nás téměř dvěma tisíci lety křesťanské filosofie a občanství, pokryté ale ne rozdrcené kupeckou hrubostí a skeptickým chaosem pozdějších dob. Právě tohle historické náboženství a občanství severní Němci nikdy neměli a zjevně nechtějí. Nemají taková svá stará já, takové hluboké dodatečné myšlenky. Ani se tiše nekají, ani se instinktivně nereformují. Jsou hrdí na to, že dokonale naplňují své principy a dovádějí je do konce, což je skutečně hořký konec. V jejich hlavách není jiná myšlenka než důslednost. Budou důsledně organisovaní, důsledně poučení, důsledně spořádaní a budou stejně důsledně zničeni.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 361-365 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

 

Matnost současné pruské rétoriky (ILN 15. ledna 1916)

January 15, 1916 The Haziness of Current German Rhetoric

Dílem německého vzdělávání je vyplnit nedostatečnost soběstačností. V jistém smyslu je pravda, že pruská vláda ví, jak své poddané uspokojit: ví, jak je uspokojit podřadnými věcmi. Tou snad nejpotupněji podřadnou věcí je nadřazenost. Je-li vytvoření populace důležitých trpaslíků největším dobrem z největšího počtu, pak jej v jistém smyslu německá kultura a kontrola dosáhla. Jejich smysl pro dokonalost je činí neustále nedokonalými. V klidné nepřítomnosti veškeré sebekritiky může vykvést květ hlouposti, který nenalezneme v žádné méně chráněné zemi. K této ohromné nejapnosti musíme přistupovat s pokorou, neřkuli strachem. Anglie a Amerika byly takovými farizejskými pošetilostmi pokoušeny, ale anglický a americký smysl pro humor (i když jsou oba velmi odlišné) držely takové věci v mezích. Pokud by nás ale Prusko doopravdy přemohlo, všichni bychom mohli být takoví.

Je to hloupost, která nachází výraz v samotném stylu a gramatice. Obdržel jsem celý svazek německo-anglických pamfletů, včetně brožury nazvané „Válečná kronika“ a při jejich čtení převážně zůstávám v úžasu nad na nanejvýš divnou slabostí už je v dikci, dávno předtím než vůbec dojdu k obecné slabosti věci samé. Dám vám jen jeden či dva příklady jakési smůly v jazyce. Musíme tak očekávat rekriminace o ničení budov na jedné či druhé straně. Ať už ale si v tom ale kterákoliv ze stran vede hůř, nemůže být jistě sporu v tom, která je hůř vysvětluje. První, co nacházím, je věta, jako je tahle: „Kostel v Langemarck byl kompletně zničen vinou anglických a francouzských granátů a střepin, jak dokazují mnohé díry ve zdech.“ Chápu, co tím ten člověk chce říct, ale v pouhé logice jazyka je těžké pochopit, jak uděláte díru do něčeho, co je zcela zničené. Musíme očekávat různé verze odpovědnosti za smrt na bojišti, pokud jde o lidi nezapojené do boje. Podle zprávy od Rusů: „Německá vojska připouští, že během těchto útoků se zdráháním poslechla a zastřelila tisíce Rusů, včetně mnoha žen a dětí.“ Němci zjevně říkají, nebo se pokouší říct, že to bylo proto, že Rusové ženy a děti dali na místo, kde jim šlo o život. Ve skutečnosti se ale Němcům podařilo říct: „Naše děla byla zdráhavě nucena požadovat cenu mnoha jejich životů.“ Měl některý z mých čtenářů někdy to potěšení vidět zdráhavé dělo? Líbí se mi představa kanónu stydlivě se odtahujícího od obsluhy lidskými bytostmi, ale mistrní Němci jej donutí předstoupit a zachovat se jak se patří. V mé pruské brožuře jsou ty dvě věty vytištěny ve sloupcích vedle sebe, jaksi nevinně se tak pokouší předstírat, že Němci mluví pravdu a Rusové lžou. Jediné, co obě věty dokazují, je to, že Rusové aspoň říkají, co říct chtějí, a že Němci nedokážou ani to. Přesto musíme očekávat poněkud spletité užívání argumentace tu quoque ohledně vyjednávání před válkou. Jsou tu ale tvrzení, která by Němci skutečně neměli po nás chtít, abychom je přijímali, a tohle je jedno z nich: „Zpráva hraběte Metternicha ze zimy 1912 jasně ukazuje, že britští ministři tehdy upřímně připouštěli svou starost o vztahy Velké Británie s Anglií a Francií.“ To jistě ne. Jsem si jistý, že to bude nějaký omyl. Vztahy Velké Británie s Anglií, jak sdělují v králově řeči, jsou nadále příznivé. Dalším poznámkám na toto diplomatické téma prostě nelze porozumět. Co například znamená tohle? „Samozřejmě se takhle válka ukazuje jako příklad německé prohnanosti. Nechceme tyto iluze narušovat, musíme však poukázat na pozoruhodný fakt, že anglické prohlášené jako podpora tvrzení, že tato válka je německou agresí, se vztahuje k věrolomné Itálii.“ Proč bychom měli ukazovat příklad německé prohnanosti? Co myslí tím, když říká, že mluvíme o věrolomné Itálii? Rozhodně nemůže myslet, že bychom o ní mluvili jako o věrolomné. „Věrolomná“ se jeví jako krátký ostrý výkřik unikající z něj mimoděk v průběhu věty. Ale proč je to pak pozoruhodný fakt, že bychom se měli zmiňovat o Itálii. Nedovedu říct. Jak říká Němec v knize pana Belloca „Je to uchováno v tajemství všemoudré matky přírody.“

Nu, nedělám díry, ani na ně nepoukazuji v pouze povýšeneckém a povrchním duchu. Netvrdím, že německá věc je jako kostel v Langemarcku a je zcela zničená tím, že je v ní pár děr. Ale myslím si, že člověk se může těmi dírami podívat a vidět něco z vnitřku německé mysli. Tohle plácání se ve formulacích odpovídá určitému plácání se ve filosofii. Němec například, omylem ve svém mechanickém vyznání, dostává do stadia, kdy o dělu říká, že se zdráhalo zabít ženu. Omyl je v tom, že on si intuitivně myslí, že ženu zabíjí dělo, je vycvičený zapomínat, že ženu ve skutečnosti zabíjí muž. Potom jeho systematičností začíná prosakovat jeho sentimentalita, a pozoruhodným výsledkem je ostýchavý kanón. A krátké zkoumání věty o děravé zdi poskytne mladému studentovi vynikající příklad, jak nebezpečné je nejprve něco říct, a pak se to pokoušet dokazovat.

Tímto podivným sklapovacím stylem jsou poznamenané i některé dopisy profesora Deissmanna z Berlína, které tuto knížečku doprovází. Jsou také poznamenány čpícím pokrytectvím humanitářských frází užívanými ke zmírnění nelidskosti, s níž nebudu předstírat žádnou trpělivost. Pokud k Prusově povinnosti skutečně patří pobíjet mé bratry (a sestry), byl bych mu velmi vděčen, kdyby nad nimi neplakal. Ujišťuje mě, že v jeho srdci není nenávisti, stav kteréhožto orgánu je mi lhostejný, protože je docela jasné, že bez ohledu na to, co může být v jeho srdci, v jeho hlavě není nic, co by mu bránilo chovat, se jak se chová, a podle všeho takový účinek nebude mít nic menšího než kulka do hlavy. Uvedu jeden příklad podivného zmatení slov, které v tolika podobných případech zakrývá stejně podivné zmatení svědomí. Když mluví o jakémsi luteránském shromáždění, říká: „Synod vyjádřil své vděčné uspokojení nad tím, že synody, kongregace a jednotliví američtí křesťané odvážně a energicky protestovali proti americkému vývozu munice nepřátelům Německa a jejich spojencům, jako odporujícímu křesťanství, a spojuje s tím vyjádření naděje, že naši souvěrci za oceánem budou nadále zastávat toto stanovisko. Synod současně žádá vysokou správu církve, aby usilovala, aby výbor německých evangelických církví publikoval podobné prohlášení jménem evangelického křesťanství v Německu.“

Obávám se, že v nejasnosti stylu nemůžeme najít naději, že synod německé evangelické křesťany žádá, aby nevyráběli munici. Přesto je těžké pochopit, jak by synod mohl, s jakoukoliv konzistencí svých názorů, žádat cokoliv jiného. Jaký smysl má říkat, že Američan není křesťan, pokud vyrábí dělo, aby se z něj střílelo a pak říkat, že Němec je křesťan, když vyrábí děla a sám z nich pak střílí. Jako jediní mezi národy mají být Yankeeové jedinými kvakery a to jen proto, aby Němci mohli být jedinými militaristy. Amerika má být lepší ve výzbroji, aby Prusko mohlo být lepší ve výzbroji. Ale zda má profesor a jeho synod na mysli tohle nebo opak a zda mají na mysli vůbec něco je na základě jeho dikce těžké určit.

Další pasáže tolik nejasné nejsou, ale jsou krajně upracovaného a je na nich cosi nepopsatelně zábavného, pokud si z nich přečtěte pokaždé jen kousek. Jednou ze zvláštností tohoto hlubokomyslného německého způsobu psaní je, že buď vůbec není pochopitelné oč jde, nebo lze pochopit, oč půjde dávno před tím, než se k tomu bádavý autor dostane. Většinou jde o historickou kritiku Bible, což je sport, který je velké vážnosti v temných pralesích a to, co profesor Deismann nazývá „blažený vzájemný účinek mezinárodního biblického výzkumu.“

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 357-361 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Omlouvání Prusů (ILN 8. ledna 1916))

January 8, 1916

Whitewashing the Prussians

Na této stránce jsem věnoval trochu pozornosti těm, kdo začali naznačovat, že přišel čas zakopat válečnou sekeru. Není třeba říkat, že si myslím, že zakopat válečnou sekeru by znamenalo předčasný pohřeb. Ovšem to druhé podobenství je pravdivější, protože v některých oblastech je to právě Prus, který je předčasně pohřbíván a může tak ještě předčasněji vstát z mrtvých. Tak jako velký Stevensonův ničema, pán z Ballantrae, i ničema evropské historie bude uvržen do smrti podobné mdloby jako jediného úniku ze smrti. Jinak řečeno, je tu naděje, že pokud Prusko zůstane po nějakou dobu nehybné, může se zdát, že bylo vždy neškodné. Je tu ale jeden docela zajímavý aspekt téhle zastírací fáze. Naši humanitáři tvrdí, že válka národy demoralizuje, vypadá to ale, že válka moralizovala hlavně je. Jisté je, že v téhle záležitosti jsou všichni lidé moralisté—zejména ti nemorální. Autoři—nebo jak si říkají raději, umělci—kteří byli v devadesátých letech nadetickými anarchisty až k zločinu, nyní sbírají střepy přikázání, které rozbili. Dokonce i Němci se ve své teorii, i když ne v praxi, stávají etickými. Morálka je totiž vědou skutků a lidé musí být morální, když něco dělají, i když to dělají špatně. Němci nejsou tupá zvířata, protože tupá zvířata jsou nevinná, a člověk má vždy svědomí, i kdyby to bylo špatné svědomí. Mnozí sofisté, kteří za mého mládí svůj čas trávili svůj čas nevrlým rozškubáváním pečlivě utkaných sítí sociálních závazků, nyní želí ztráty jakékoliv sítě, do níž by bylo možné chytit tohoto bezprávného Leviathana, kvůli kterému hlubiny vřou jako kotel.

Jeden americký gentleman, jménem Viereck, je zjevně německého původu a očividně má k Německu sympatie. Dosud psal poesii, ale pod tlakem a silou této sympatie k Německu propukl v prózu. Jeho poesie patřila k opožděné dekadenci. Ten styl je jakýmsi druhým kvasem ze Swinburna a připomíná druhé kvašení, které mění víno v ocet. Tyhle básně, kterými jsem nedávno náhodou listoval, jsou plné secesních řečí o nadřazenosti umění nad lidstvím a božstvím a nutnosti „pohanského“ opovržení soucitem. Autoři z této školy prohledávali řecké a římské záznamy kvůli šíleným příběhům útisku a zvrácenosti a psali verše, ve kterých je velebili. O tom, že skuteční pohané tyhle věci zaznamenali ne jako obdivuhodné, ale ohavné, se nezmiňovali. Ještě větší potíže měli s lidmi renesance, kteří byli křesťané—někteří z nich hodně, třeba Michelangelo, který byl právě tak křesťanský jako jeho křestní jméno. Ale pan Viereck mezi nimi dokáže najít nějaký ten text, a jedním z nich je příběh vyprávěný Leonardem da Vinci, v tom smyslu, že pro jakousi slavnost pozlatil nějakého hocha a příliš pozdě zjistil, že to bude mít dusivý a smrtící účinek. Pan Viereck to popisuje v baladě nazvané „Zlatý hoch“ a popisuje mladou osobu, jak odmítá všechny nabídky pomoci a raději se nechá uzlatou barvou ve službě umění zabít. Pronese, patrně s jistými obtížemi, řeč, ve které říká, že jeho život je nyní „zlatým šplíchancem na peří noci.“ Zdá se, že máme všechny důvody předpokládat, že Leonardo této nehody palčivě litoval, důležité ale samozřejmě je, že pan Viereck jí nelituje ani trochu.

Teď ale, když se pan Viereck dal na politiku, předpokládejme, že se kvůli tomu stal neoblíbeným v nějaké velmi neklidné oblasti amerického života. Předpokládejme, jen pro účely našeho výkladu, že byl vyválen v dehtu a peří. Ani zdaleka takové zacházení nedoporučuji, nanejvýš silně bych s ním nesouhlasil. Mě ale v tuhle chvíli zajímá ten fakt, že by s tím nesouhlasil i on. Nepřijímal by svůj úděl tak filosoficky jako Zlatý hoch. Nepustí se přátelsky do poesie ani svůj nikoli zanedbatelný verbální talent nepoužije k pokrytí své situace útěšnými metaforami. „Peří noci“ je přesto jistě nejkouzelnější metafora pro vyválení v dehtu a peří. Pokud chudák italský chlapec musel zahynout kvůli jakémusi dávno zapomenutému mizernému karnevalu, pan Vierock by jistě přivolil k troše dočasného nepohodlí, aby je mohl svému potomstvu předat jako temné a divoké vyobrazení velké války. A bylo by právě tak snadné upříst estetický nesmysl z brutality vyválení v dehtu a peří, jako ze všech ostatních brutalit upalování, vraždění a rdoušení, pro které dekadenti oslavovali pohany. Snadno bych mohl říct, že dehet zobrazuje temnotu smrtelné lidské nevědomosti, zatímco peří naznačuje serafické rašení jeho duchovního osudu. Snadno bych mohl napsat elegantní filosofické pojednání, ve kterém by Člověka mohl nanejvýš alegoricky symbolizovat černoch s andělským peřím. Byla by to zrovna tak dobrá poesie, a zrovna tak by to dávalo smysl jako blahopřát Leonardovi, že udusil dítě žlutou barvou. My ale jistě víme, že pokud by nějaká taková nehajitelná ukrutnost byla spáchána na panu Viereckovi kvůli jeho proněmecké propagandě, nejenže by ho to velmi pobouřilo, ale velmi spravedlivě by byli pobouřeni všichni jeho patroni a sympatizanti. Pro Němce a proněmecké přívržence by bylo morálně nemožné zdržet se toho, aby po všem našem vyčítání jejich bezpráví a bezcitnosti po nás tak ohavnou skutečnost nevrhali. A přesně to je shrnutím celého problému. Je morálně nemožné nebýt morální. Chceme příliš mnoho po lidské přirozenosti, pokud po ní žádáme, aby byla jen nepoctivá, když může být licoměrná. Když jste jednou na správné straně je tu neudržitelné pokušení říct správnou věc. Člověk nemůže odsoudit zločiny svého nepřítele, aniž by důkladně nepostavil soudní tribunál, který musí nutně odsoudit jeho vlastní zločiny.

Stavba morálního úsudku, pokud se zhroutí, bude tedy vždy znovu vystavěna, bude znovu vystavěna, protože se zřítila. Týž šok praktických událostí, který odhaluje její negaci, také odhaluje její nutnost. Svár je vždy vzájemným apelem na svědomí. Vlivem jeho šoku i šiřitelé nejfantastičtějších paradoxů skládají svou důvěru ve věčné truismy. Ve vytržení bude básník volat, že nic není zakázané, že vše je oprávněné. Když je ale básník ve při, zrovna snadno z něj volání, že jeho vydavatel je oprávněný nedostanete. Malíř může vznášet nárok na subtilitu všech barev duhy, přecházejících jedna v druhou. ale když umělec dojednává dohodu s obchodníkem s uměním, začne ho zajímat černá a bílá. A v takové bouři, jaká zuří dnes, byly zaznamenány i případy, kdy na povrch pomalu vyvstal morální smysl teuonského filosofa jako nějaký netvor vyhozený ze zmítaných hlubin.

Lidem ale možná hrozí nebezpečí, že v této obrodě morálních zájmů zapomenou na nezaměnitelný způsob, jímž se Prusko postavilo do čela útoku proti nim. V tom spočívá zdánlivě podivný paradox důležitosti pana Vierecka. On a ti, kdo spolu s ním sdílí proněmecké smýšlení, jsou teď poněkud připraveni celou záležitost odbýt jako nedorozumění a obecně nás ujistit o dobrých úmyslech průměrného Němce. Jsou pronášeny chvalořeči na jeho dobrou povahu, domáckost, a bojechtiví paliči domovů jsou velebeni jako mírumilovní členové domácností. Připouští se možná, že bylo poněkud netaktní mučit Belgičany. Je to ale považováno za bujarost mladého státu, a je požadovaná shovívavost vůči takovým zálibám pruských důstojníků—na základě principu, že kluci zůstanou kluky. Onen temný a bdělý nepřítel, rozsévač koukoulu, je představován jako by si jen trochu vyhazoval z kopýtka a vířil přitom prach. Je nyní připraven nám připít na zdraví mírným německým pivem z domáckého a bratrského německého žejdlíku, a dva velké teutonské národy (ať už je to kdokoliv) mohou žít v míru. Na toto vše je už jen pouhé jméno pana Vierecka absolutní odpovědí. Žejdlík, který pozvedá obsahuje jen nejvyčpělejší slitky jedů dekadentů. První americký proněmecký autor byl filosoficky jedním z posledních evropských zdegenerovanců. Kluci zůstanou kluky, ale nebudou (pokud to bude na nich) zlatými hochy. Nedorozumění je skutečně možné, jenže Prusko své nedorozumění mělo ne s Evropou, ale s vesmírem. A to, co dopadlo na poničené země, není ani tak hrom z nebes, jako spíše věž vyzdvižená s bezbožnou lopotou ze země, ale podkopaná dlouhým zasahováním morální anarchie a zoufalství.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 353-357 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Mír hodný války (ILN 1. ledna 1916)

January I, 1916

A Peace Worthy of the War

Je jedním z paradoxů války, že pacifisté, kteří trvají na její ohavnosti, si zřejmě neuvědomují jak ohavná je. Nazývají ji zločinem, a přesto ji chtějí vyléčit kompromisem. O všeobecnosti hrůz se dávají do řeči tak široce, jako lidé vykládající o zlomených pečetích a padajících hvězdách Apokalypsy, předzvěstech moru a pronásledování vedoucích k Soudnému dni. A pak nechtějí, aby vedla k Soudnému dni, nebo i jen k logické lidské spravedlnosti. Chtějí, aby vedla k pouhému kompromisu, jako by šlo jen o vyrovnání účtu u kadeřníka nebo spropitné popelářům. Zdá se mi podivné, že lidé citlivého a uměleckého druhu nevidí, jak nepřístojnou to má imaginaci. Světová válka je příliš velké zlo na to, aby byla zastavena malým dobrem. Existuje velmi mnoho zcela praktických námitek vůči předčasnému míru, takovému jaký navrhují lidé jako dr. Horton nebo pan J. A. Hobson. Je tu i ta nejpraktičtější námitka ze všech—a to ta, že takový mír chtějí Němci. Je tu námitka, že by jim v takovém případě zůstalo jejich válečné námořnictvo a mnoho dalších válečných prostředků nedotčených a připravených ke speciální válce proti speciálnímu nepříteli, totiž Anglii, tehdy již pravděpodobně isolované od všech jejích spojenců. Je tu námitka, že by je takový mír zanechal s nedotčenou jejich prestiží a to v době kdy teatrální předvádění pruské všemocnosti může být pořád ještě neutrály a sousedy bráno vážně. Je tu námitka, že by takový mír představoval kapitulaci před nejméně nezávislými a nejméně národními evropskými elementy, před vším kosmopolitním bohatstvím, které je připraveno peníze půjčovat, ale vskutku se zdráhá je dávat. Je tu také (proto ty, kterým na takových věcech záleží) námitka, že je takový mír špatný. Ale ještě nade všemi těmito přímými úvahami je tu primární a kolosální nesrovnalost, v níž musí být našimi průvodci už pouhé naše instinkty. Kompromis s Pruskem (a každý možný mír dnes musí být kompromisem s Pruskem) by znamenal mnohé—bylo by to potlačení pravdy a pád do pasti, byla by to milost pro vraha a znovunastolení tyrana, bylo by to nelogické a nespravedlivé, a bylo by to zoufalé šlápnutí vedle. Ale byl by to také antiklimax. Byl by to falešný patos a imaginace by nedovolila, aby tak epický příběh skončil tak triviálně. Vše, co je velké v myšlení člověka, se dožaduje, aby i v závěrečném vypořádání byla jakási velikost. Ať už jinak máme cokoliv, musíme mít mír hodný války.

Dokonce i pacifisté, na právě pacifisté, budou souhlasit, že kdokoliv rozpoutal toto všeobecné vraždění spáchal ohromující zločin. Pokud je mezi klidnými neutrály, tak jako jsou mnozí mezi rozzuřenými Němci, kdo dokážou věřit, a skutečně věří, že Německo bylo lapeno do sítě agresivního spiknutí, ať vyhledají skutečný německý triumf. Dá to trochu hledání, ale nikdy nebudu špatně smýšlet o člověku, který doposledka doufá v historickou spravedlnost. Znamenalo by to konec Anglie a všeho, čím jsme, znamenalo by to konec Francie a všeho, čím jsme jí zavázáni, ale to vše je lepší než konec všeho práva a spravedlnosti v příběhu světa. Pokud bylo Prusko beránkem mezi vlky, pak ať beránčí krev volá do nebes o pomstu. Sám nemohu pochopit, jak by mohl kdokoliv, kdo někdy četl nějakou pruskou proklamaci, nebo i jen viděl pruského důstojníka, myslet, že Prusko hrálo roli tak nevinného živočicha. Ale „na Boží zemi není nouze o zvěř“, jak se praví v Esto perpetua, a je možné, že Prusko je novou a klamnou kombinací. Lze tvrdit, že by se dalo říct, že Angličan je vlk v rouše beránčím, proto předpokládám, že by se dalo i tvrdit, že Prus je beránek v rouše vlčím. V každém případě, pokud se tvrdí, že Německo bylo obětí, neříká se to nikdo jiný než Němci. Pokud kdokoliv, kdo tohle říká, si to i myslí, ať svou myšlenku dovede až k řádnému a triumfálnímu závěru. Ať doufá v ospravedlnění každého německého vychloubání, naplnění každé německé iluse. Ať doufá, že Hindenburg, i když se mu nepodařilo Rusko zdolat šestkrát, posedmé uspěje, protože sedmička je šťastné číslo. Ať doufá, že von Kluck zase bude vrhat velké armády proti Paříži, dokud ji netrefí. Ať se modlí, aby německý císař nezemřel na odkládanou naději s jménem Calais napsaným na srdci. Ať doufá, že uvidí britské válečné námořnictvo stíhané jednou pohromou za druhou, které vyvrcholí jakoby v crescendu a zhroucení, až několik německých lodí vypluje z jejich kanálu. Takové zmítavé triumfy nejsou příliš velkou náhradou pro národ zavlečený prostopášně a neochotně do světa války. Jisté je, že pokud nejsme v právu, velmi se mýlíme. Pokud jsme na planetě zaseli takovéhle pohromy a pak se odřekli odpovědnosti, pak jsme skutečně spolkem rouhavých pokrytců a zasloužíme poslední pohromy, které může mít vesmír připravené—ano, i německý mír.

Ale pokud to nejsme my, jsou to oni, a ano, jsou to oni. Nebylo to žádné nedorozumění. To lze ověřit zcela jednoduše. Na nedorozumění si nemůže stěžovat člověk, který veřejně a jednoznačně odmítl rozumět. Když jsou lidé jen navzájem zmateni chováním těch druhých, pak žádají o vysvětlení, a vysvětlování přímo neodmítnou, jak to udělaly německé státy. Srbsko žádalo o odklad, Rakousko jej odmítlo. Sir Edward Grey žádal konzultace velmocí, Německo je odmítlo. Tato fakta by snad ještě bylo lze nějak porovnat s myšlenkou, že německé mocnosti chtěli nezbytnost nebo třeba i nějaké právo. Nijak je ale nelze porovnat s myšlenkou, že chtěly vysvětlení. Ať už měly na mysli cokoliv, už to měli vymyšlené. Mohli mít jakousi naději na mír ve smyslu naděje na paniku a bezmoc mezi jejich soupeři. Ti vážnější mezi nimi sotva předstírali, že chtějí Srbsko držet mimo válku, možná ale chtěli mimo válku držet Rusko. Ale i kdyby tomu tak bylo, pak doufali, že je udrží mimo tím, že je provokovali, aby do války vstoupilo. Když někoho povalím a seberu mu hodinky, nechci se prát, chci hodinky. Ale Rusko bylo morálně mnohem více zavázané bojovat za Srbsko než je jakýkoliv soukromý občan zavázaný se prát se kvůli svému soukromému časoměru, a obecná fakta zůstávají tak, jak jsem je načrtl. Lze si představit, že bychom mohli v celém příběhu najít nějaký smysl, pokud bychom předpokládali, že se Ústřední mocnosti dožadovaly boje, který považovaly za legitimní nebo nevyhnutelný. Pokud budeme vycházet z teorie, že boj nepožadovaly, nemůže nám celá věc dávat smysl vůbec žádný. A tohle inferno je boj, který požadovaly.

Právě kvůli samotné výšce a pýše pruské výzvy bychom na ni měli odpovědět se stejno rozhodností, s jakou byla předložena. Ti, kdo nerozumí tomu, jak rozhodná je, neví nic o pruské historii. Byla by to skoro neuvěřitelná shoda okolností, pokud by tahle válka neměla kořeny v ambicích Pruska. Všechny bezprostředně předcházející konflikty byly v ambicích Pruska zakořeněné. O tom, aby se svých ambicí zřeklo, se mu, ještě před měsícem či dvěma, kdy jeho vyhlídky poprvé začínaly temnět, nikdy ani nesnilo. To, že Prusko dychtí po dominanci, je zrovna takovým prostým historickým faktem, jako to, že katolická církev touží obracet na víru, nebo že moderní přírodní věda touží objevovat. Ti, kdo postaveni před závěť Fridricha Velikého a tradici předávanou Bismarckem, dokáží předpokládat, že do téhle války všichni stejně tak nějak zabloudili, mohou stejně předpokládat, že kapitán Peary nějak dobloudil na severní pól, nebo že se křižáci jaksi samovolně vydali na procházku východním směrem. Pro ty, kdo tenhle příběh znají, je předčasné a částečné urovnání snad ještě víc komické než tragické. Tahle věc se na nás řítí poháněná veškerou silou tří set let utkvělé myšlenky, a aby jim bylo možné zastavit, bude nutné ji rozbít.

 

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 349-352 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988