Mír hodný války (ILN 1. ledna 1916)

January I, 1916

A Peace Worthy of the War

Je jedním z paradoxů války, že pacifisté, kteří trvají na její ohavnosti, si zřejmě neuvědomují jak ohavná je. Nazývají ji zločinem, a přesto ji chtějí vyléčit kompromisem. O všeobecnosti hrůz se dávají do řeči tak široce, jako lidé vykládající o zlomených pečetích a padajících hvězdách Apokalypsy, předzvěstech moru a pronásledování vedoucích k Soudnému dni. A pak nechtějí, aby vedla k Soudnému dni, nebo i jen k logické lidské spravedlnosti. Chtějí, aby vedla k pouhému kompromisu, jako by šlo jen o vyrovnání účtu u kadeřníka nebo spropitné popelářům. Zdá se mi podivné, že lidé citlivého a uměleckého druhu nevidí, jak nepřístojnou to má imaginaci. Světová válka je příliš velké zlo na to, aby byla zastavena malým dobrem. Existuje velmi mnoho zcela praktických námitek vůči předčasnému míru, takovému jaký navrhují lidé jako dr. Horton nebo pan J. A. Hobson. Je tu i ta nejpraktičtější námitka ze všech—a to ta, že takový mír chtějí Němci. Je tu námitka, že by jim v takovém případě zůstalo jejich válečné námořnictvo a mnoho dalších válečných prostředků nedotčených a připravených ke speciální válce proti speciálnímu nepříteli, totiž Anglii, tehdy již pravděpodobně isolované od všech jejích spojenců. Je tu námitka, že by je takový mír zanechal s nedotčenou jejich prestiží a to v době kdy teatrální předvádění pruské všemocnosti může být pořád ještě neutrály a sousedy bráno vážně. Je tu námitka, že by takový mír představoval kapitulaci před nejméně nezávislými a nejméně národními evropskými elementy, před vším kosmopolitním bohatstvím, které je připraveno peníze půjčovat, ale vskutku se zdráhá je dávat. Je tu také (proto ty, kterým na takových věcech záleží) námitka, že je takový mír špatný. Ale ještě nade všemi těmito přímými úvahami je tu primární a kolosální nesrovnalost, v níž musí být našimi průvodci už pouhé naše instinkty. Kompromis s Pruskem (a každý možný mír dnes musí být kompromisem s Pruskem) by znamenal mnohé—bylo by to potlačení pravdy a pád do pasti, byla by to milost pro vraha a znovunastolení tyrana, bylo by to nelogické a nespravedlivé, a bylo by to zoufalé šlápnutí vedle. Ale byl by to také antiklimax. Byl by to falešný patos a imaginace by nedovolila, aby tak epický příběh skončil tak triviálně. Vše, co je velké v myšlení člověka, se dožaduje, aby i v závěrečném vypořádání byla jakási velikost. Ať už jinak máme cokoliv, musíme mít mír hodný války.

Dokonce i pacifisté, na právě pacifisté, budou souhlasit, že kdokoliv rozpoutal toto všeobecné vraždění spáchal ohromující zločin. Pokud je mezi klidnými neutrály, tak jako jsou mnozí mezi rozzuřenými Němci, kdo dokážou věřit, a skutečně věří, že Německo bylo lapeno do sítě agresivního spiknutí, ať vyhledají skutečný německý triumf. Dá to trochu hledání, ale nikdy nebudu špatně smýšlet o člověku, který doposledka doufá v historickou spravedlnost. Znamenalo by to konec Anglie a všeho, čím jsme, znamenalo by to konec Francie a všeho, čím jsme jí zavázáni, ale to vše je lepší než konec všeho práva a spravedlnosti v příběhu světa. Pokud bylo Prusko beránkem mezi vlky, pak ať beránčí krev volá do nebes o pomstu. Sám nemohu pochopit, jak by mohl kdokoliv, kdo někdy četl nějakou pruskou proklamaci, nebo i jen viděl pruského důstojníka, myslet, že Prusko hrálo roli tak nevinného živočicha. Ale „na Boží zemi není nouze o zvěř“, jak se praví v Esto perpetua, a je možné, že Prusko je novou a klamnou kombinací. Lze tvrdit, že by se dalo říct, že Angličan je vlk v rouše beránčím, proto předpokládám, že by se dalo i tvrdit, že Prus je beránek v rouše vlčím. V každém případě, pokud se tvrdí, že Německo bylo obětí, neříká se to nikdo jiný než Němci. Pokud kdokoliv, kdo tohle říká, si to i myslí, ať svou myšlenku dovede až k řádnému a triumfálnímu závěru. Ať doufá v ospravedlnění každého německého vychloubání, naplnění každé německé iluse. Ať doufá, že Hindenburg, i když se mu nepodařilo Rusko zdolat šestkrát, posedmé uspěje, protože sedmička je šťastné číslo. Ať doufá, že von Kluck zase bude vrhat velké armády proti Paříži, dokud ji netrefí. Ať se modlí, aby německý císař nezemřel na odkládanou naději s jménem Calais napsaným na srdci. Ať doufá, že uvidí britské válečné námořnictvo stíhané jednou pohromou za druhou, které vyvrcholí jakoby v crescendu a zhroucení, až několik německých lodí vypluje z jejich kanálu. Takové zmítavé triumfy nejsou příliš velkou náhradou pro národ zavlečený prostopášně a neochotně do světa války. Jisté je, že pokud nejsme v právu, velmi se mýlíme. Pokud jsme na planetě zaseli takovéhle pohromy a pak se odřekli odpovědnosti, pak jsme skutečně spolkem rouhavých pokrytců a zasloužíme poslední pohromy, které může mít vesmír připravené—ano, i německý mír.

Ale pokud to nejsme my, jsou to oni, a ano, jsou to oni. Nebylo to žádné nedorozumění. To lze ověřit zcela jednoduše. Na nedorozumění si nemůže stěžovat člověk, který veřejně a jednoznačně odmítl rozumět. Když jsou lidé jen navzájem zmateni chováním těch druhých, pak žádají o vysvětlení, a vysvětlování přímo neodmítnou, jak to udělaly německé státy. Srbsko žádalo o odklad, Rakousko jej odmítlo. Sir Edward Grey žádal konzultace velmocí, Německo je odmítlo. Tato fakta by snad ještě bylo lze nějak porovnat s myšlenkou, že německé mocnosti chtěli nezbytnost nebo třeba i nějaké právo. Nijak je ale nelze porovnat s myšlenkou, že chtěly vysvětlení. Ať už měly na mysli cokoliv, už to měli vymyšlené. Mohli mít jakousi naději na mír ve smyslu naděje na paniku a bezmoc mezi jejich soupeři. Ti vážnější mezi nimi sotva předstírali, že chtějí Srbsko držet mimo válku, možná ale chtěli mimo válku držet Rusko. Ale i kdyby tomu tak bylo, pak doufali, že je udrží mimo tím, že je provokovali, aby do války vstoupilo. Když někoho povalím a seberu mu hodinky, nechci se prát, chci hodinky. Ale Rusko bylo morálně mnohem více zavázané bojovat za Srbsko než je jakýkoliv soukromý občan zavázaný se prát se kvůli svému soukromému časoměru, a obecná fakta zůstávají tak, jak jsem je načrtl. Lze si představit, že bychom mohli v celém příběhu najít nějaký smysl, pokud bychom předpokládali, že se Ústřední mocnosti dožadovaly boje, který považovaly za legitimní nebo nevyhnutelný. Pokud budeme vycházet z teorie, že boj nepožadovaly, nemůže nám celá věc dávat smysl vůbec žádný. A tohle inferno je boj, který požadovaly.

Právě kvůli samotné výšce a pýše pruské výzvy bychom na ni měli odpovědět se stejno rozhodností, s jakou byla předložena. Ti, kdo nerozumí tomu, jak rozhodná je, neví nic o pruské historii. Byla by to skoro neuvěřitelná shoda okolností, pokud by tahle válka neměla kořeny v ambicích Pruska. Všechny bezprostředně předcházející konflikty byly v ambicích Pruska zakořeněné. O tom, aby se svých ambicí zřeklo, se mu, ještě před měsícem či dvěma, kdy jeho vyhlídky poprvé začínaly temnět, nikdy ani nesnilo. To, že Prusko dychtí po dominanci, je zrovna takovým prostým historickým faktem, jako to, že katolická církev touží obracet na víru, nebo že moderní přírodní věda touží objevovat. Ti, kdo postaveni před závěť Fridricha Velikého a tradici předávanou Bismarckem, dokáží předpokládat, že do téhle války všichni stejně tak nějak zabloudili, mohou stejně předpokládat, že kapitán Peary nějak dobloudil na severní pól, nebo že se křižáci jaksi samovolně vydali na procházku východním směrem. Pro ty, kdo tenhle příběh znají, je předčasné a částečné urovnání snad ještě víc komické než tragické. Tahle věc se na nás řítí poháněná veškerou silou tří set let utkvělé myšlenky, a aby jim bylo možné zastavit, bude nutné ji rozbít.

 

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 349-352 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s