Matnost současné pruské rétoriky (ILN 15. ledna 1916)

January 15, 1916 The Haziness of Current German Rhetoric

Dílem německého vzdělávání je vyplnit nedostatečnost soběstačností. V jistém smyslu je pravda, že pruská vláda ví, jak své poddané uspokojit: ví, jak je uspokojit podřadnými věcmi. Tou snad nejpotupněji podřadnou věcí je nadřazenost. Je-li vytvoření populace důležitých trpaslíků největším dobrem z největšího počtu, pak jej v jistém smyslu německá kultura a kontrola dosáhla. Jejich smysl pro dokonalost je činí neustále nedokonalými. V klidné nepřítomnosti veškeré sebekritiky může vykvést květ hlouposti, který nenalezneme v žádné méně chráněné zemi. K této ohromné nejapnosti musíme přistupovat s pokorou, neřkuli strachem. Anglie a Amerika byly takovými farizejskými pošetilostmi pokoušeny, ale anglický a americký smysl pro humor (i když jsou oba velmi odlišné) držely takové věci v mezích. Pokud by nás ale Prusko doopravdy přemohlo, všichni bychom mohli být takoví.

Je to hloupost, která nachází výraz v samotném stylu a gramatice. Obdržel jsem celý svazek německo-anglických pamfletů, včetně brožury nazvané „Válečná kronika“ a při jejich čtení převážně zůstávám v úžasu nad na nanejvýš divnou slabostí už je v dikci, dávno předtím než vůbec dojdu k obecné slabosti věci samé. Dám vám jen jeden či dva příklady jakési smůly v jazyce. Musíme tak očekávat rekriminace o ničení budov na jedné či druhé straně. Ať už ale si v tom ale kterákoliv ze stran vede hůř, nemůže být jistě sporu v tom, která je hůř vysvětluje. První, co nacházím, je věta, jako je tahle: „Kostel v Langemarck byl kompletně zničen vinou anglických a francouzských granátů a střepin, jak dokazují mnohé díry ve zdech.“ Chápu, co tím ten člověk chce říct, ale v pouhé logice jazyka je těžké pochopit, jak uděláte díru do něčeho, co je zcela zničené. Musíme očekávat různé verze odpovědnosti za smrt na bojišti, pokud jde o lidi nezapojené do boje. Podle zprávy od Rusů: „Německá vojska připouští, že během těchto útoků se zdráháním poslechla a zastřelila tisíce Rusů, včetně mnoha žen a dětí.“ Němci zjevně říkají, nebo se pokouší říct, že to bylo proto, že Rusové ženy a děti dali na místo, kde jim šlo o život. Ve skutečnosti se ale Němcům podařilo říct: „Naše děla byla zdráhavě nucena požadovat cenu mnoha jejich životů.“ Měl některý z mých čtenářů někdy to potěšení vidět zdráhavé dělo? Líbí se mi představa kanónu stydlivě se odtahujícího od obsluhy lidskými bytostmi, ale mistrní Němci jej donutí předstoupit a zachovat se jak se patří. V mé pruské brožuře jsou ty dvě věty vytištěny ve sloupcích vedle sebe, jaksi nevinně se tak pokouší předstírat, že Němci mluví pravdu a Rusové lžou. Jediné, co obě věty dokazují, je to, že Rusové aspoň říkají, co říct chtějí, a že Němci nedokážou ani to. Přesto musíme očekávat poněkud spletité užívání argumentace tu quoque ohledně vyjednávání před válkou. Jsou tu ale tvrzení, která by Němci skutečně neměli po nás chtít, abychom je přijímali, a tohle je jedno z nich: „Zpráva hraběte Metternicha ze zimy 1912 jasně ukazuje, že britští ministři tehdy upřímně připouštěli svou starost o vztahy Velké Británie s Anglií a Francií.“ To jistě ne. Jsem si jistý, že to bude nějaký omyl. Vztahy Velké Británie s Anglií, jak sdělují v králově řeči, jsou nadále příznivé. Dalším poznámkám na toto diplomatické téma prostě nelze porozumět. Co například znamená tohle? „Samozřejmě se takhle válka ukazuje jako příklad německé prohnanosti. Nechceme tyto iluze narušovat, musíme však poukázat na pozoruhodný fakt, že anglické prohlášené jako podpora tvrzení, že tato válka je německou agresí, se vztahuje k věrolomné Itálii.“ Proč bychom měli ukazovat příklad německé prohnanosti? Co myslí tím, když říká, že mluvíme o věrolomné Itálii? Rozhodně nemůže myslet, že bychom o ní mluvili jako o věrolomné. „Věrolomná“ se jeví jako krátký ostrý výkřik unikající z něj mimoděk v průběhu věty. Ale proč je to pak pozoruhodný fakt, že bychom se měli zmiňovat o Itálii. Nedovedu říct. Jak říká Němec v knize pana Belloca „Je to uchováno v tajemství všemoudré matky přírody.“

Nu, nedělám díry, ani na ně nepoukazuji v pouze povýšeneckém a povrchním duchu. Netvrdím, že německá věc je jako kostel v Langemarcku a je zcela zničená tím, že je v ní pár děr. Ale myslím si, že člověk se může těmi dírami podívat a vidět něco z vnitřku německé mysli. Tohle plácání se ve formulacích odpovídá určitému plácání se ve filosofii. Němec například, omylem ve svém mechanickém vyznání, dostává do stadia, kdy o dělu říká, že se zdráhalo zabít ženu. Omyl je v tom, že on si intuitivně myslí, že ženu zabíjí dělo, je vycvičený zapomínat, že ženu ve skutečnosti zabíjí muž. Potom jeho systematičností začíná prosakovat jeho sentimentalita, a pozoruhodným výsledkem je ostýchavý kanón. A krátké zkoumání věty o děravé zdi poskytne mladému studentovi vynikající příklad, jak nebezpečné je nejprve něco říct, a pak se to pokoušet dokazovat.

Tímto podivným sklapovacím stylem jsou poznamenané i některé dopisy profesora Deissmanna z Berlína, které tuto knížečku doprovází. Jsou také poznamenány čpícím pokrytectvím humanitářských frází užívanými ke zmírnění nelidskosti, s níž nebudu předstírat žádnou trpělivost. Pokud k Prusově povinnosti skutečně patří pobíjet mé bratry (a sestry), byl bych mu velmi vděčen, kdyby nad nimi neplakal. Ujišťuje mě, že v jeho srdci není nenávisti, stav kteréhožto orgánu je mi lhostejný, protože je docela jasné, že bez ohledu na to, co může být v jeho srdci, v jeho hlavě není nic, co by mu bránilo chovat, se jak se chová, a podle všeho takový účinek nebude mít nic menšího než kulka do hlavy. Uvedu jeden příklad podivného zmatení slov, které v tolika podobných případech zakrývá stejně podivné zmatení svědomí. Když mluví o jakémsi luteránském shromáždění, říká: „Synod vyjádřil své vděčné uspokojení nad tím, že synody, kongregace a jednotliví američtí křesťané odvážně a energicky protestovali proti americkému vývozu munice nepřátelům Německa a jejich spojencům, jako odporujícímu křesťanství, a spojuje s tím vyjádření naděje, že naši souvěrci za oceánem budou nadále zastávat toto stanovisko. Synod současně žádá vysokou správu církve, aby usilovala, aby výbor německých evangelických církví publikoval podobné prohlášení jménem evangelického křesťanství v Německu.“

Obávám se, že v nejasnosti stylu nemůžeme najít naději, že synod německé evangelické křesťany žádá, aby nevyráběli munici. Přesto je těžké pochopit, jak by synod mohl, s jakoukoliv konzistencí svých názorů, žádat cokoliv jiného. Jaký smysl má říkat, že Američan není křesťan, pokud vyrábí dělo, aby se z něj střílelo a pak říkat, že Němec je křesťan, když vyrábí děla a sám z nich pak střílí. Jako jediní mezi národy mají být Yankeeové jedinými kvakery a to jen proto, aby Němci mohli být jedinými militaristy. Amerika má být lepší ve výzbroji, aby Prusko mohlo být lepší ve výzbroji. Ale zda má profesor a jeho synod na mysli tohle nebo opak a zda mají na mysli vůbec něco je na základě jeho dikce těžké určit.

Další pasáže tolik nejasné nejsou, ale jsou krajně upracovaného a je na nich cosi nepopsatelně zábavného, pokud si z nich přečtěte pokaždé jen kousek. Jednou ze zvláštností tohoto hlubokomyslného německého způsobu psaní je, že buď vůbec není pochopitelné oč jde, nebo lze pochopit, oč půjde dávno před tím, než se k tomu bádavý autor dostane. Většinou jde o historickou kritiku Bible, což je sport, který je velké vážnosti v temných pralesích a to, co profesor Deismann nazývá „blažený vzájemný účinek mezinárodního biblického výzkumu.“

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 357-361 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s