Má zem, tak či tak? (ILN 26. února 1916)

February 26, 1916 My Country, Right or Wrong?

Všechny velké války jsou náboženské války a většina z nich se vede o rozhodnutí o nějakém bodu nauky. Dalo by se docela dobře zopakovat, že tahleta válka se v základě týká toho, zda je pýcha hřích. Moderní pojednávání této otázky je příznačné pro protichůdné záměry, v nichž žijeme. Tak jak jsem to formuloval, to většině moderních lidí přijde jako zkostnatělý pietismus, nebo jako tomu tuším říkávali vysokoškolští studenti „pi“. A přece to skoro každý cítí jako fakt, když se hříchem zabývá objektivně—tedy tak, jak se jím obvykle zabývá, totiž v druhých lidech. Co pýcha je, lze prakticky ověřit na tomto faktu—že její přidání k jakémukoliv dalšímu hříchu z něj činí neprominutelný hřích. Doklady o tom vskutku nabízí každodenní život. Vznětlivý muž, jehož v tanci vždy vede žena, si může zachovat přízeň mužů—i těch nejlepších. Takový dámský poskok může být poskok věru špatné pověsti a rozhodně si nezaslouží povýšení. Ale dobyvatel dámských srdcí si zaslouží být dobit sám, tak jako byl zabit nesporný pohádkový zlobr, který též zabíjel dámy. A to čím se od sebe oba typy liší je právě a výlučně přítomnost nebo nepřítomnost pýchy. Z téhož důvodu je více směšného a tedy zalíbeníhodného ve starém lakomci než v novém milionáři—milionáři onoho druhu, který se pyšní tím, že uždibuje z fazole namísto toho, aby ohlodával kost. Ubohý život je slušnější než život prostý, protože je skromnější. Lakomec jen dával na odiv svou chudobu, aby skryl své jmění, ten druhý ale dává na odiv obojí. Stejnou příchuť mají tvrzení některých z těch, kdo dnes nejvíc dávají záležet na tom, aby ukázali, že z nich zbabělce nadělalo svědomí. Strach ze zbraní alespoň může být instinktem necvičeného, ale zdravého zvířete. Ale nenávist ke zbraním je čirá zvrácenost, choré převrácení, jako když bláznivý pes nesnáší vodu. Počítám se k obdivovatelům presidenta Wilsona a považuji za nerozumné ho zkoušet nálepkami běžného veřejného řečníka, jako třeba „příliš pyšný na to, aby bojoval“. To samé nenápadité papouškování se týká naprosto triviální a prchavé fráze pana premiéra „Počkejme a uvidíme“. Ani na okamžik nevěřím, že by byl pan Wilson příliš pyšný na to, aby bojoval, kdyby v boji viděl nějakou výhodu. Kdybychom ale měli vzít tu frázi jako představitelku celé filosofie, byla by to jistě filosofie podivuhodně soustředěné špatnosti. Takovému filosofovi můžeme jen říct, že na boji není nic hříšného, ale že je velký hřích být pyšný. Všude zkrátka bude nejvyšší láska vybírat podle tohoto principu, ale ne pro sebeuspokojení, a už vůbec ne, pro to, čemu se říkalo svépomoc.

Moderní Německo nabízí velké množství jiných charakteristik, dobrých i špatných, ale to, čím se ona země vyznačuje, je její plná a vážná oddanost víře v praktickou hodnotu pýchy. Právě tohle samozřejmě dodává obzvláštní odpudivosti mnoha jeho výstřelkům, které jsou také poživačností. Sama vražda je příznivější jako slabost než jako síla. K tomu ale, abych se zde zmocnil podstaty, nemohu si jako příklad brát žádný z obvyklých výstupků zločinu. Musím vzít průměrný výňatek ze současné německé kritiky a polemiky. Duch, o němž mluvím, je právě tak přítomen v nejmírnější a nejracionálnější obraně Německa, jako v nejdivočejší rétorice jeho kultů nenávisti. A nemohu vzít lepší příklad než samotný rozvrh knihy, která se v Německu nedávno objevila. Je obzvláště zaměřena proti Anglii, a pokud budou Němci takové knihy produkovat, budou znovu a znovu dokazovat, a to mnohem jasněji, než to mohu dokázat já, vše, co zde říkám. Dílo, o kterém mluvím, se nazývá „Right or Wrong, My country!“ což je předpokládám německá rekonstrukce „My Country, Right or Wrong“. (Fráze ve smyslu v dobrém i zlém má zem. Německá verze by asi zněla Ať se děje co se děje. Má zem. Původní anglická spíše Má zem, tak či tak. Pozn. překl.) Je pro ně velmi typické, že populární frází takhle skoro přesně trefí a přitom vůbec nepochopit. Ale titul rozhodně není to jediné, co se jim v jejich prostě podařilo přečíst obráceně. Dílo má dále podtitul „Nemorálnost anglické politiky, jak ji přiznávají angličtí autoři“, a zjevně ji tvoří takové kritiky, které naši autoři čas od času vznesli proti naší vládě: jako jsou výmluvné výčitky proti Warrenu Hastingsovi, odsouzení čínské války Gladstonem a dalšími, Swiftovy satiry o zacházení s Irskem, zavedené anglické odsouzení zacházení s Amerikou a tak dále. Zkompilovali to profesor Herrmann a profesor Gad, vydané je to v Lipsku, a já doufám, že bude v oběhu po celém světě.

Žasnu nad tím, že dokonce ani profesoři nepochopí, že taková kniha je komplimentem a ne urážkou. Angličan ani zdaleka nebude mít námitek, aby se takový záznam tiskl, docela dobře si může přát, aby byl psán zlatě nebo tesán do mramoru: že by klopotní Němci měli vytesat každé slovo z něj na některou ze svých obřích kamenných budov, aby tam zůstala po tisíc let. Ať klidně poslední generace této zeměkoule vědí, že nikdy nebylo anglického omylu či křivdy bez anglického protestu. Ať naši nepřátelé světu poví, že naše omyly, byly opravené omyly a naše spiknutí byla včas odhalená a nezdařená spiknutí. Bude pro náš šťastné, pokud naši nepřátelé potvrdí ušlechtilý kompliment, který nám složil Newman—snad nejvyšší kompliment, jaký lze složit—„Jsou právě tak velkorysí, jako jsou ukvapení a hřmotní, a jejich pokání za jejich nespravedlnost jsou větší než jejich hříchy.“

Co si profesoři myslí, že dokážou jiného než to, že anglická debata je často svobodná a anglická historie často férová? To, že takové protesty zůstávají anglickými pomníky, odpovídá nejlepší anglické tradici. A je v souladu s nejhorší německou tradicí, že by měly být považovány za anglické porážky. Na světě snad není bojiště, kde by moudrý Angličan ochotněji přijal bitvu, než je to mezi dvěma intelektuálními systémy. Ať už totiž německá kultura vytvořila jakékoliv přednosti, vůbec nepřipouští tuto dovnitř obrácenou kritiku a kontrolu. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nebude tvrdit, že je očividné a zřejmé, že německá politika je bez poskvrnky. Ani profesor nemůže doopravdy věřit, že nebylo co říci proti invazi do Slezska, nebo dělení Polska. Musí přinejmenším vědět, že příběh emské depeše měl ošklivou stránku. Ať už takovou věc lze hájit nebo ne, jistě ji lze napadnout. Přijde mi záhadné, že ji někdo hájí a je zjevně naprosto směšné tvrdit, že s ní všichni souhlasí. Pokud tedy ji mezi takovými profesory a jejich žáky nikdo neodmítá, můžeme se jen domnívat, že jejich marnivost jej příliš slabá, nebo strach příliš silný. Buď nejsou upřímní, nebo nejsou svobodní. A je střídmou a docela nerétorickou pravdou, že pokud jde o velké národy, upřímné a svobodné nejsou: že takový sbor národního odsouzení pro národní akty by v jejich případě nebylo možné sestavit. Neschází jím věci k odsouzení, ale jen to odsouzení.

Bylo by ale omylem tvrdit, že Prus v této věci jen respektuje policistu. Prus respektuje Prusa, obraz, který uctívá, není ani obrázek, ale jen zrcadlo. A onu velkou otázku, která se nyní v Evropě soudí, již lze naznačit mnoha symboly nebo řečnickými obrazy, lze snad nejlépe vyjádřit tak, že je to filosofie zrcadla proti filosofii okna. Pokora totiž znamená dělat subjektivní objektivním—uvědomit si, že pro vesmír člověk není já, ale pouze on.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 382-386 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Náležitá role pro Irsko (ILN 19. února 1916)

February 19, 1916 The Proper Role for Ireland

Je tu jedna argumentace proti Německu, která nemá nic společného s anglickým patriotismem, nebo takovými pocity jako jsou ty moje o ozbrojeném vzkříšení mé země, které by skutečně vyžadovaly spíše poesii než prózu, a to by nemohlo nikdy fungovat, pokud bych se najednou uprostřed téhle stránky dal do zpěvu. Tato imaginace, potřebná pro neutrály, je právě tak příhodná v případě zemí, se kterými je nutno zacházet individuálně, skupinami se zvláštní historií, kterou je třeba brát v potaz, a z nichž dvěma nejvážnějšími příklady jsou snad Irové a indičtí mohamedáni. Problém, jako je ten s Východem, přenechám těm, kdo o něm něco vědí. O irském postoji ale něco vím, a tomu, co vím, napomáhá dlouhá a nezměnitelná sympatie k jejich národnímu nadšení. A i když učiním všechny možné ústupky pro jejich i naše obtíže v dané věci, stále ještě mohu předložit svůj názor se značnou prostotou a jednoduchostí. Pozůstává ze evou rovným dílem absolutních pocitů. Za prvé, nemohu pochopit, jak může být jakýkoliv Angličan takový hlupák, aby žádal o irskou pomoc ve jménu čehokoliv jiného než irských idejí. A za druhé nedokážu pochopit žádného Irčana, že by byl takový hlupák, aby pomoc ve světle těchto idejí odmítl. Je očividné, že Ir se na svár musí dívat bez jakýchkoliv anglických předsudků. Přijde mi ale zrovna tak samozřejmé, že pokud se na něj podívá bez anglických předsudků, nebo bez jakýchkoliv předsudků, musí vidět, že Prusko vždycky bylo, a nyní je, studeným vtělením nenávisti ke všemu, co je mu drahé—přirozený nepřítel jeho národnosti a veškeré národnosti. Právě zde mi přijde to málo, co jsem viděl napsané drobnou irskou menšinu stavějící se proti Spojencům, podivně nelogické. Nepřijde mi to ani tak jako extrémní irský nacionalismus, jako spíše jeho protiklad. Nacházím například pana Sheehy Skeffingtona, který v jednom americkém magazínu píše, že když Irům připomínáme neúnavnou pruskou účast ve válce králů proti francouzské a irské demokracii, nebo když připomínáme fakt, že německý voják se v Irsku choval stejně bestiálně, jako se chová v Belgii, náš argument se k nám vrací jako bumerang, protože Angličané byli spojenci Pruska a byli to oni, kdo vyplácel německé žoldnéře.

Nu, tento páně Skeffingtonův argument žádným způsobem, ani dobrým ani špatným, nepůsobí směrem k nezávislosti Irska. Naopak, funguje pro nanejvýš absurdní a nepočestnou závislost Irska. Znamená, že irský lid nemá mít žádný názor o velkém sporu ve světě a bílé civilisaci. Jeho akce nesmí být ničím než reakcí na Anglii. Navždy musí hrát malichernou a provinční hru sledování, co udělá Anglie a udělat pravý opak. Pokud Anglie shledá příhodným dát někomu volební právo, Irsko tomu musí odporovat. Pokud Anglie začne vybírat peníze na pomoc proti hladomoru v Centrální Africe, Irsko se musí zmocnit nakoupených potravin a hladovění prodloužit. Pokud Anglie po příštích volbách provede celní reformu (k ochraně domácího trhu pozn. překl.), Irové se v tu chvíli musí stát zarytými cobdenovci (stoupenci volného obchodu pozn. překl.). Pokud Anglie přijde na to, jak stále více přichází, že na rolnických vlastnících půdy něco bude, Irsko musí okamžitě zjistit, že na nich vůbec, ale vůbec nic není. Musí to zjistiti i přesto, že z nich roste jeho docela neočekávaná prosperita, která by mohla být příkladem pro celý svět. Pokud Anglie objeví, jak čím dál víc objevuje, že existuje křesťanská a zejména latinská tradice zdrženlivosti, která není abstinentstvím, Irsko se musí okamžitě stát naprosto abstinentským. Pokud Anglie zjistí, jak právě se vším důrazem zjistila, že pacifismus je bláznův ráj, pak Irové musí být blázni. Logickým důsledkem asi musí být, že pokud se Anglie stane katolickou, Irsko se musí stát protestantským. Nemusím dodávat, že pokud by Anglie náhodou navrhla obnovu Polska, musí irský patriot začít dělení Polska ospravedlňovat. Jakýkoliv proněmecký Ir už ospravedlňuje dvě ze tří mocností, které onen zločin spáchaly a (což je mnohem důležitější) obzvláště ospravedlňují onu mocnost, která toto dělení obzvláště vymyslela a provedla, a která je obzvláště využívala a zneužívala.

S podivnými nápady pana Skeffingtona souhlasí myslím velmi málo Irů—a nikdo z Irů, které jsem potkal v Anglii. Irové nebudou slibovat, že budou nosit jen zelenou, pokud se někdo druhý přísně neomezení na to, že bude nosit jen protikladnou červenou. Většina z nich bude považovat roli, v níž jen pozorují, jak britský lev skáče, za poněkud nedostatečnou, než si udělají svůj názor na o roztrhání smluv v Belgii nebo odmítnutí arbitráže pro Srbsko. Národ plný národních energii ve všem, literaturou počínaje a rozvojem půdy konče, si zřejmě uvědomí, že má jakési právo myslet sám za sebe, pokud jde o to, zda bude ve válce celého světa na straně svobody nebo tyranie. Irsko se drželo idejí, lpělo na nich, v dobách, kdy se jim svět ve svém úpadku cynismu vysmíval a je obrovsky směšné, že by kterýkoliv v jeho synů, měl prokazovat, že se mýlilo právě tehdy, když mu běh dějin začíná dávat za pravdu. Pokud je tedy ověříme kteroukoliv z oněch universálních idejí, o kterých jsem právě mluvil, pak o náležitém místě Irska v této válce není pochyb. Je jistě pravda, že lidé jako Wolfe Tone a Robert Emmet využili cizí mocnost Francii, protože dávala šanci na irskou svobodu. Zcela jistě ale není pravda, že by lidé jako Wolfe Tone nebo Robert Emmet považovali jednu cizí mocnost za vlastně stejnou jako nějakou jinou, nebo byli lhostejní k rozdrcení francouzské revoluce chápané jako lidské revoluce. Robert Emmet si přál zůstat až do vysvobození Irska bez epitafu. Jsem si však jist, že by raději zůstal bez epitafu navždy, než aby měl na hrobě napsáno: „Zde leží Robert Emmet, který pomohl pruskému králi zničit nezávislost Belgie.“ Wolfe Tone spáchal po nezdaru svého podniku sebevraždu. Myslím, ale že by spáchal sebevraždu před začátkem svého podniku, pokud by byl přesvědčen, že povede k tomu, že císař a jeho junkeři budou dohlížet na polovinu malých států světa. Spojení velkých irských patriotů s republikánskou věcí na kontinentu rozhodně nebylo pouhým historickým faktem, náhodnou dohodou sjednanou lhostejnými muži pro individuální účely. Nebylo to ani triviální ani cynické spojení, byla to ideální a filosofická sympatie mladých irských mužů s tím, co považovali za mladé naděje světa. Nemluvím zde, i když závěr je stejně jasný, o jiné či náboženské tradici Irů. Jen mezi řečí poukážu na fakt, že všechny postupy německého císařství, i ty údajně příznivé katolicismu, zatím pozůstávaly jen ze slov, zatímco ty vůči katolicismu nepříznivé byly tvořeny nanejvýš nesporně činy. Totéž varování je ještě jasnější v případě liberální tradice národní nezávislosti a mezinárodní spravedlnosti. A bylo by anomálií hraničící s šílenstvím, pokud by pruský militarismus a materialismus poskytl Irsku svou službu, i kdyby jí zaručili onu oddělenou a individuální posvátnost, kterou tak uspokojivě zaručili Belgii.

Ti, kdo válku líčí jen jako střet říší mluví o jménech a ne věcech. Slovo říše se používá pro ruské výdobytky, a také pro britské, ale to jsou nejen věci docela odlišné od německých, ale také docela odlišné mezi sebou navzájem. To, co musí každá neutrální nebo polonezávislá skupina posoudit, je, jak jsem již řekl, universální princip, jímž se každá z takových stran řídí. Ruská říše, podobně jako ta britská, dokázal ničit národnosti tak, jak jsou všichni lidé schopni všech zločinů. Je ale pouhým faktem, že v této válce Rusku nepůsobí ve své roli zhoubce národů, ale ve své roli jejich ochranitele. A věc, proti níž se staví, je věc, která až do současné hrůzy, nikdy ani nepředstírala, že by chránila kohokoliv a cokoliv—a tou věcí je Prusko-nelítostné srdce všech zlých výkladů říše.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 378-382 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Německá přezíravost vůči Rusům (ILN 12. února 1916))

February 12, 1916 The German Disdain for the Russians

V evropské válce je nevyhnutelné, že všechny strany budou přednášet stejné formální nároky a vysvětlení, a odlišnost Německa od všech ostatních spočívá především v jeho činech spíše než slovech. Všude v moderním světě jsou strojové řeči, které se opakují jako strojní pušky. Ale tu a tam padne něco, co je moudřejší než epigram a dokonce prostší než epos—je řečeno něco, co není fráze ale klíč, jako klíč k šifře. A jedním z klíčových slov celé téhle války je věta použitá panem Sazonovem, velmi zdatným ruským ministrem zahraničí, o pruském úsilí o separátní mír s onou zemí. „Tyto záměry byly tak zoufale pojaté, že je nemožné říci, že byly odmítnuty.“ Ta věta je uměleckým dílem a to podle jedné z nejvyšších zkoušek uměleckého díla—že jeho forma je nejen tak dobrá jako obsah, ale je od svého předmětu neoddělitelná. Je uhlazená a přitom vykazuje tu nejsušší intelektuální střídmost a neříká nic víc, než je k praktickému účinku třeba. Ta slova jsou tak přesně správná, že mohla být volena pečlivě, přesto se zdají jako by byla zvolena nahodile. A jsou tak plná opovržení tak úplného, že se ani nenamáhá opovržlivé být.

Ono opovržení představuje jeden z velkých protichůdných záměrů, které vyvolaly tento konflikt. Jedním z hlavních faktů této obludné hádanky je, že to není ani tak střet vzájemné nenávisti jako vzájemného opovržení. A mezi obojím je tento psychologický rozdíl—totiž, že hrdý muž ochotně přizná, že jej nepřítel nenávidí, ale obyčejně bude považovat za nemožné i jen uvěřit tomu, že jím nepřítel skutečně opovrhuje. Němci budou ze všech velkých národů takové myšlence přístupní nejméně, protože nadřazenost jejich národa se pro ně stala prvním principem. Jeho plemeno je pro moderního Němce jeho jediným náboženstvím, tak jako pro Turka jeho náboženství jeho jedinou zemí. Teutoni byli vychováni k pocitu, že teutonský element je základní nezbytností lidstva a nezbytností nemůže nikdo opovrhovat. Mám dojem, že výtečné indické přísloví říká „Opovržení pronikne i želví krunýř“. Už ve svých mythogiích ale mohli někteří Indové najít meze tohoto zákona. Zdálo by se mi, že nebude zrovna snadné proniknout krunýř želvy, na němž stojí slon, který podepírá celý svět. Nu a moderní Němci mají mythologii právě tak obludnou, jako je kterákoliv indická mythologie, která kdy pokryla jejich fantaskní chrámy beztvarými nebo mnohohlavými bohy. Moderní Němec se zrovna neprochází v tiché sebedůvěře želvy nesoucí vesmír. Celá historie světa, jak je jí on vyučován, je příběhem o tom, jak želva vyhrála závod navzdory náskoku získanému šíleným francouzským zajícem březňákem. Ale i když je přesvědčen, že Francouzi kvůli křečovitosti nebo marnivosti nebo jak tomu bude říkat, v onom závodu po cestách pokroku neuspěli, vůbec nevěří, že by Rusové do toho závodu i jen nastoupili. Nevěří, že do něj vstoupili, a už vůbec nevěří tomu, že by mu někdo fandil, že dosáhne nějakého umístění. Průměrného Rusa považuje za pololidský zarostlý předmět, u kterého víceméně nelze rozlišit srst od vousů, protože se nikdy nemyje ani neodkládá šaty. Žije kdesi na Východě, má ikony a knuty. Neumí číst ani psát. Pokud pár jejich despotických náčelníků číst a psát dovede, používají tuto dovednost jen k vyjádření strachu nebo závisti barbarů oslněných světlem a kázní kultivovaného státu. A pak promluví Rus. A to co řekne, ani zdaleka není chmurné nebo závistivé barbarské mumlání, není to ani drsný a mužný barbarský vzdor. Chlupaté zvíře si odmítne hrát na divocha, dokonce i na ušlechtilého divocha. Mluví s oním nezaměnitelným přízvukem přesné, leč jemné přezíravosti, s níž by zcestovalí občané Říma nebo Paříže odpověděli na hlučnou pohostinnost lidojeda. Pro želvy je to velmi matoucí.

To je první fakt, bomba, která nikdy nevybuchla v německém mozku; je to prostý fakt, že průměrně inteligentní Rus, přesně stejně jako Francouz či Vlám, považuje německou civilisaci za něco druho až třetiřadého, a Prusa tedy vůči sobě za ve stejné míře podřadného. Druhým faktem, kterého je třeba si všimnout, je konkrétní důvod zvolený pro opovržení v tomto stručném ruském výroku. Myslím, že to byl pan J. Stephen v New Witness, kdo poukázal na něco, co mně nikdy nenapadlo, a to skutečný význam oné věty, kvůli níž se Skotové tak rozčertili. „Dej nám Pane dobré domýšlení o sobě.“ Poukázal, že to neznamená to, co my nazýváme domýšlivostí, ale jen „dobré pojetí sebe sama“, a není to nic než variace na „Poznej sám sebe“. V tomto smyslu je to modlitba, kterou Němci velmi potřebují, ale ti, kdo takové modlitby potřebují, je nikdy nepřednáší. Jedním z nejhorších důsledků toho, když se o sobě špatně domýšlíme, nebo o sobě máme špatný pojem, je to, že to vždy přináší špatné pojetí všeho ostatního, co jsme voláni si představit. A právě na tento důležitý bod ruský státník ukazuje prstem „Tyto pokusy byla pojaté tak špatné, že je nemožné říct, že byly odmítnuty. Netrvá na tom, že byli chamtivé marnivé či zrádné nebo zoufalé, trvá na klíčovém faktu, že byly vymyšleny ve zcela falešném pojetí. A čím víc zkoumáme bludiště válečných komplikací, tím stáleji se budeme dostávat k ústřední pravdě o Němcích.

Co Prusko Rusku navrhlo, nevíme, ale máme materiál morální jistoty, že to bylo něco, co nechtěli. Bylo to něco tak kompletně mimo obraz jako led nabídnutý Eskymákovi. Pravděpodobnější ale je, že to bylo něco mnohem vzdálenějšího realitě, a nemělo to žádný vztah k jakékoliv otázce, na niž chtěli Rusové tak či onak dostat odpověď. Proto, jak pan Sazonov říká, ani vůbec neodpověděl. Tohle všechno víme, nebo si to snadno můžeme představit z analogie jazyka používaného Němcem o Angličanech, když se pokouší najít způsob jak Anglii porozumět. Vždy to má onu jedinečnou vlastnost, již vidíme v ruském komentáři—že jej nejen nelze přijmout, ale ani jej vlastně nelze odmítnout. Němec kupříkladu řekne: „Copak se dva velké teutonské národy konečně nemají spojit v jedné velké německé lize?“ Nerad bych byl hrubý, ale abychom si jasně rozuměli, když řeknu, že je to přesně to samé, jako obdržet od opice pozvání, abychom si propletli ocasy. Odpověď „Ne“ mu to nevysvětlí o nic líp než odpověď „Ano“. Nepovažuji za možné sestavit jakoukoliv gramatickou a logickou větu, která by současně odmítla jeho požadavek a vysvětlila jeho omyl—která by mu ponechala legitimní kontrolu nad vlastním ocasem, a současně mu sdělila, že to musí být omezeno vyjednáváním v druhém případě. A tak Angličané, i kdyby byli Teutoni (o čemž ti vzdělanější mezi nimi pochybují), po teutonismu touží asi tolik jako po ocasech.

Dalším výborným příkladem pokusů o anglické mínění jsou samozřejmě vylomeniny Zeppelinů. V případě Ruska nedokáží pochopit národní nápovědu, jíž je náboženství a to náboženství s jakou divokou dobročinností. Být chladnokrevný je pro Rusa horší než být krvavý, a Prus je obojí. A tak jako nápovědou k Rusovi je náboženství, tak anglickou nápovědo je jistý humor, který k Angličanům lne i v zapáleném militarismu a snadno se u nich projevuje při individuálních dobrodružstvích. Člověk z ulice vezme svou šanci na setkání se Zeppelinem jako šanci na setkání se vzteklým psem. Psa si dovoluji doporučit pruské vládě.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 374-378 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Německé spoléhání na blufování (ILN 5. února 1916)

February 5, 1916 The German Trust in Bluff

Když německé mocnosti, nyní již už před nějakým časem, oznámily světu pozoruhodný fakt, že německá, rakouská a turecká říše, s pomocí Bulharska, byly na Černou Horu příliš mnoho, řekly také něco v tom smyslu, že to bylo jejich největší či korunující vítězství ve válce. Ještě pozoruhodnějším faktem je, že řekly pravdu. Operace proti Černé hoře skutečně byly jedinými německými operacemi, které vůbec byly úspěšné, pokud je posuzujeme jako praktické operace, a i ty se na poslední chvíli pokazily kvůli jednání oné přímé demokracie, které je jednou z výsad malého státu. Každý příběh lze vyprávět dvojím způsobem, ale na příběhu této války je důležité to, že pokud jej vyprávíte střízlivě, je to příběh německého nezdaru, a příběhem německého úspěchu se může stát jen tehdy, když jej vyprávíte rétoricky. Nejde tu o to věc přibarvit jedním nebo druhým způsobem, ale nebarvit ji vůbec nijak. Není to případ britského hurávlastence s poněkud neomylným zvykem vymalovat mapu do ruda. Černá a bílá jsou pruské barvy, ale plán vyvrací jejich tvrzení, i když je vytištěn černé na bílém. Pokud tedy užijete jazyka šestákových krváků, můžete říct, že Rusové „se rozletěli před“ Hindenburgem, i když vojáci „nelétají“, leda u vzdušných sil. Pokud ale užijete vojenského jazyka a řeknete, že Rusové „se stáhli, aby unikli obklíčení“, pak bude okamžitě zřejmé, že se mu vyhnuli úspěšně. Můžete naznačovat sentimentální triumf tvrzením, že „Němec je stále pánem posvátné půdy Francie“, ale pokud se zeptáte, jak se vlastně na posvátné půdě Francie ocitl, okamžitě si uvědomíte, že dosud žádného triumfu nedosáhl. Řečeno suchou řečí učebnic je příběh války prostě a pouze tento. Dvě německá císařství postoupila přes Belgii do Francie, kde se jim postavily franko-britské síly v něco víc než polovičním počtu oproti jejich množství. Tyto síly před nimi ustupovaly, vyhýbaje se přitom všem pokusům o obchvaty po křídlech a malá armáda porazila velkou kousek na sever od Paříže, takže pak zas musela ustupovat ona. Mezitím na východě postupovali Rusové, ale když jim začala docházet munice, museli se i oni stáhnout zpět od nepřítele, který využil velké převahy ve vybavení municí a podnikl postupně šest pokusů je obklíčit odříznutím hrdla předmostí, z nichž poslední selhal u Vilna. Ústřední mocnosti se pak obrátily k útoku na srbskou armádu, která ustoupila s mnohem většími ztrátami s dosud nedotčeným jádrem posíleným malými spojeneckými oddíly. Pak Ústřední mocnosti dobyly Černou Horu. Takový je tedy naprosto nezaujatý a nestranný výklad o tom, co se doopravdy stalo. Není v něm jediné urážlivé nebo lichotivé slovo, žádná část tvrzení nezávisí v nejmenší míře na uměleckém výběru, stranickém potlačení nebo morální sympatii. Pokud obyvatelé měsíce rozumí vojenským operacím tak, jak někteří astronomové naznačovali, že rozumí konstruktérským operacím a pokud mají obyvatelé Marsu dostatečně silné teleskopy, aby mohli sledovat hlavní fronty evropské války, pak ji nemohou popsat příliš odlišně od toho, jak jsem to udělal já.

Jednou z elementárních věcí, kterou je třeba mít na paměti je přitom to, že Němci nevětří a vlastně ani netvrdí, že by opravdu věřili v pravdu v tomto smyslu. Přes všechny jejich řeči o vědě, vlastně ani nepředstírají, že by se na cokoliv dívali v suchém a objektivním světle. Svou prvořadou důvěru vkládají v něco, co jejich filosofové nazývají Vůlí a jejich více prostořecí nepřátelé bluf. A to jediné vysvětluje typ výroků, které by instinkt jakéhokoliv člověka, a řekl bych, že i jakéhokoliv Marťana, velel označit za šílencovy skřeky. Je to Detsche kuráž, ještě bláznivější než holandská kuráž, protože záměrně místo pití používá sebeklam.

Je to možná nejkrajnější obvinění, které lze proti modernímu Německu vznést je to, že to nejhorší na ní se vůbec neukazuje v obviněních jeho nepřátel. Nedostupný bod bláhovosti a zla se vždy nachází v jejich vlastní obraně. Tato obrana není nikdy ani náhodou taková, jakou by ji předložil rozumný, nebo i jen chápavý filosof. Není to taková obrana, jakou bych předložil já. Kdybych byl Němec (a takovém případě doufám, že bych byl patriotický Němec) řekl bych něco takového: „“Už samotným vaším odsuzování organisovaného, nebo jak vy říkáte prusifikovaného, Německa, vlastně připouštíte, že v Evropě existuje něco, co má povahu a barvu, které se některým lidem mohou, a jiným lidem nemusí líbit, a co se vyjadřuje ve svých institucích a je dost silné na to, aby přineslo skutečnou změnu. K této věci náležím, a v ni věřím. A vy můžete a nemusíte mít černé na bílém plán, jak ji omezit nebo svrhnout, a technicky se proti ní můžete a nemusíte bránit. Pokud ale tvrdíte, že se ji nepokoušíte ani omezit ani svrhnout, pak vám nevěřím, pokud mi budete tvrdit, že jste mlčky nepředpokládali, že se dějiny otočí a dají vám šanci se o to pokusit, pak vám znovu nevěřím a nyní tomu přirozeně věřím méně a méně s každým vaším dalším slovem proti tomu.“ Jak jsem už uvedl, tohle bych řek, kdybych byl Němec, Je to ale samozřejmě nelogické vyjádření, protože kdybych byl Němec, mluvil bych, předpokládám, jako Němci. Kdybych byl Němec, měl bych říct: „Vlastně je to tak, že nás Všemohoucí vyvolil pro naši čistotu jako nástroj k potrestání závistivců, pokárání zlých a k pobití hříšných národů mečem.“ Božským posláním Německa, bratří moji, je ukřižovat lidstvo, povinností německých vojáků proto je rozdávat rány bez milosti. Musí zabíjet, pálit a ničit, jakákoliv polovičatost je od zlého. Budiž toto tedy válka bez lítosti. Nemravové a přátelé Satanovi musí být zničeni, tak jako musí být vyrvána z kořenů zlá rostlina.“ Nebo třeba. „S proradnými musíme bojovat všemi prostředky v naší moci, jejich strádání a utrpení nám má dodávat radosti, jejich výkřiky zoufalství nesmí pohnout německými srdci. Všichni byli odsouzeni k smrti božským úradkem.“ Tyto dumavé pasáže se neobjevují v jakýchsi nedbalých řečech popleteného junkera pokoušejícího se zastrašovat lidi, nebo nějakého hurávlasteneckého žurnalisty, který by se je snažil podněcovat. Vlastně nejsou určeny k rozněcování lidí, ale k jejich uklidnění a obměkčení jejich srdcí. Jsou to tiché závěrečné písně, mezihry pokoje a modlitby v Prusku povolené. Jsou to výroky dvou velebných a pokojných duchovních, jednoho věnujícího se pastoraci duší v Berlíně a druhého v Lipsku a jsou přímo a konkrétně věnované potřebě blíženecké lásky a trpělivosti v křesťanském systému. V samotné své podstatě jsou zamýšlené jako mléko pro zemi krve a piva, představují toho nejmírnějšího německého ducha. A troufám si říct, že nic jim podobného nebylo v dějinách moderních národů čteno ani slyšeno. Není to ovšem pouhá jejich zuřivost, která by mě obzvláště znepokojovala. To, co v popisu nejvíce ohromuje, nejsou aby se tak řeklo černá, ale bílá slova. A to vůbec nejvíc ohromující, a klíč k celé neuvěřitelné hádance, jsou vůbec první slova ve výňatku. „Vlastně je to proto, že jsme tak čistí“ Těmito pár slovy vyhlašuje Německo mnohem zuřivější válku křesťanskému náboženství než všemi svými zločiny.

V mládí jsem toho mnoho slyšel o pokoře muže vědy, který sbírá poučení do nejprostších vnějších faktů. A když tyhle šílence srovnávám se starými biology a fysiky Darwinova typu, mám pocit, že jim dlužíme cosi jako přátelskou omluvu, že jsme si z nich dělali i jen uměřené terče. Právě touhle praktickou skromností dnes Huxley strmí nad Haeckelem. Huxley býval občas šosák, ale nikdy ne farisej. A to je to nejmírnější slovo pro velekněze, kteří jsou „tak čistí“, že musí ukřižovat někoho jiného.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 370-374 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988