Německá přezíravost vůči Rusům (ILN 12. února 1916))

February 12, 1916 The German Disdain for the Russians

V evropské válce je nevyhnutelné, že všechny strany budou přednášet stejné formální nároky a vysvětlení, a odlišnost Německa od všech ostatních spočívá především v jeho činech spíše než slovech. Všude v moderním světě jsou strojové řeči, které se opakují jako strojní pušky. Ale tu a tam padne něco, co je moudřejší než epigram a dokonce prostší než epos—je řečeno něco, co není fráze ale klíč, jako klíč k šifře. A jedním z klíčových slov celé téhle války je věta použitá panem Sazonovem, velmi zdatným ruským ministrem zahraničí, o pruském úsilí o separátní mír s onou zemí. „Tyto záměry byly tak zoufale pojaté, že je nemožné říci, že byly odmítnuty.“ Ta věta je uměleckým dílem a to podle jedné z nejvyšších zkoušek uměleckého díla—že jeho forma je nejen tak dobrá jako obsah, ale je od svého předmětu neoddělitelná. Je uhlazená a přitom vykazuje tu nejsušší intelektuální střídmost a neříká nic víc, než je k praktickému účinku třeba. Ta slova jsou tak přesně správná, že mohla být volena pečlivě, přesto se zdají jako by byla zvolena nahodile. A jsou tak plná opovržení tak úplného, že se ani nenamáhá opovržlivé být.

Ono opovržení představuje jeden z velkých protichůdných záměrů, které vyvolaly tento konflikt. Jedním z hlavních faktů této obludné hádanky je, že to není ani tak střet vzájemné nenávisti jako vzájemného opovržení. A mezi obojím je tento psychologický rozdíl—totiž, že hrdý muž ochotně přizná, že jej nepřítel nenávidí, ale obyčejně bude považovat za nemožné i jen uvěřit tomu, že jím nepřítel skutečně opovrhuje. Němci budou ze všech velkých národů takové myšlence přístupní nejméně, protože nadřazenost jejich národa se pro ně stala prvním principem. Jeho plemeno je pro moderního Němce jeho jediným náboženstvím, tak jako pro Turka jeho náboženství jeho jedinou zemí. Teutoni byli vychováni k pocitu, že teutonský element je základní nezbytností lidstva a nezbytností nemůže nikdo opovrhovat. Mám dojem, že výtečné indické přísloví říká „Opovržení pronikne i želví krunýř“. Už ve svých mythogiích ale mohli někteří Indové najít meze tohoto zákona. Zdálo by se mi, že nebude zrovna snadné proniknout krunýř želvy, na němž stojí slon, který podepírá celý svět. Nu a moderní Němci mají mythologii právě tak obludnou, jako je kterákoliv indická mythologie, která kdy pokryla jejich fantaskní chrámy beztvarými nebo mnohohlavými bohy. Moderní Němec se zrovna neprochází v tiché sebedůvěře želvy nesoucí vesmír. Celá historie světa, jak je jí on vyučován, je příběhem o tom, jak želva vyhrála závod navzdory náskoku získanému šíleným francouzským zajícem březňákem. Ale i když je přesvědčen, že Francouzi kvůli křečovitosti nebo marnivosti nebo jak tomu bude říkat, v onom závodu po cestách pokroku neuspěli, vůbec nevěří, že by Rusové do toho závodu i jen nastoupili. Nevěří, že do něj vstoupili, a už vůbec nevěří tomu, že by mu někdo fandil, že dosáhne nějakého umístění. Průměrného Rusa považuje za pololidský zarostlý předmět, u kterého víceméně nelze rozlišit srst od vousů, protože se nikdy nemyje ani neodkládá šaty. Žije kdesi na Východě, má ikony a knuty. Neumí číst ani psát. Pokud pár jejich despotických náčelníků číst a psát dovede, používají tuto dovednost jen k vyjádření strachu nebo závisti barbarů oslněných světlem a kázní kultivovaného státu. A pak promluví Rus. A to co řekne, ani zdaleka není chmurné nebo závistivé barbarské mumlání, není to ani drsný a mužný barbarský vzdor. Chlupaté zvíře si odmítne hrát na divocha, dokonce i na ušlechtilého divocha. Mluví s oním nezaměnitelným přízvukem přesné, leč jemné přezíravosti, s níž by zcestovalí občané Říma nebo Paříže odpověděli na hlučnou pohostinnost lidojeda. Pro želvy je to velmi matoucí.

To je první fakt, bomba, která nikdy nevybuchla v německém mozku; je to prostý fakt, že průměrně inteligentní Rus, přesně stejně jako Francouz či Vlám, považuje německou civilisaci za něco druho až třetiřadého, a Prusa tedy vůči sobě za ve stejné míře podřadného. Druhým faktem, kterého je třeba si všimnout, je konkrétní důvod zvolený pro opovržení v tomto stručném ruském výroku. Myslím, že to byl pan J. Stephen v New Witness, kdo poukázal na něco, co mně nikdy nenapadlo, a to skutečný význam oné věty, kvůli níž se Skotové tak rozčertili. „Dej nám Pane dobré domýšlení o sobě.“ Poukázal, že to neznamená to, co my nazýváme domýšlivostí, ale jen „dobré pojetí sebe sama“, a není to nic než variace na „Poznej sám sebe“. V tomto smyslu je to modlitba, kterou Němci velmi potřebují, ale ti, kdo takové modlitby potřebují, je nikdy nepřednáší. Jedním z nejhorších důsledků toho, když se o sobě špatně domýšlíme, nebo o sobě máme špatný pojem, je to, že to vždy přináší špatné pojetí všeho ostatního, co jsme voláni si představit. A právě na tento důležitý bod ruský státník ukazuje prstem „Tyto pokusy byla pojaté tak špatné, že je nemožné říct, že byly odmítnuty. Netrvá na tom, že byli chamtivé marnivé či zrádné nebo zoufalé, trvá na klíčovém faktu, že byly vymyšleny ve zcela falešném pojetí. A čím víc zkoumáme bludiště válečných komplikací, tím stáleji se budeme dostávat k ústřední pravdě o Němcích.

Co Prusko Rusku navrhlo, nevíme, ale máme materiál morální jistoty, že to bylo něco, co nechtěli. Bylo to něco tak kompletně mimo obraz jako led nabídnutý Eskymákovi. Pravděpodobnější ale je, že to bylo něco mnohem vzdálenějšího realitě, a nemělo to žádný vztah k jakékoliv otázce, na niž chtěli Rusové tak či onak dostat odpověď. Proto, jak pan Sazonov říká, ani vůbec neodpověděl. Tohle všechno víme, nebo si to snadno můžeme představit z analogie jazyka používaného Němcem o Angličanech, když se pokouší najít způsob jak Anglii porozumět. Vždy to má onu jedinečnou vlastnost, již vidíme v ruském komentáři—že jej nejen nelze přijmout, ale ani jej vlastně nelze odmítnout. Němec kupříkladu řekne: „Copak se dva velké teutonské národy konečně nemají spojit v jedné velké německé lize?“ Nerad bych byl hrubý, ale abychom si jasně rozuměli, když řeknu, že je to přesně to samé, jako obdržet od opice pozvání, abychom si propletli ocasy. Odpověď „Ne“ mu to nevysvětlí o nic líp než odpověď „Ano“. Nepovažuji za možné sestavit jakoukoliv gramatickou a logickou větu, která by současně odmítla jeho požadavek a vysvětlila jeho omyl—která by mu ponechala legitimní kontrolu nad vlastním ocasem, a současně mu sdělila, že to musí být omezeno vyjednáváním v druhém případě. A tak Angličané, i kdyby byli Teutoni (o čemž ti vzdělanější mezi nimi pochybují), po teutonismu touží asi tolik jako po ocasech.

Dalším výborným příkladem pokusů o anglické mínění jsou samozřejmě vylomeniny Zeppelinů. V případě Ruska nedokáží pochopit národní nápovědu, jíž je náboženství a to náboženství s jakou divokou dobročinností. Být chladnokrevný je pro Rusa horší než být krvavý, a Prus je obojí. A tak jako nápovědou k Rusovi je náboženství, tak anglickou nápovědo je jistý humor, který k Angličanům lne i v zapáleném militarismu a snadno se u nich projevuje při individuálních dobrodružstvích. Člověk z ulice vezme svou šanci na setkání se Zeppelinem jako šanci na setkání se vzteklým psem. Psa si dovoluji doporučit pruské vládě.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 374-378 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s