Má zem, tak či tak? (ILN 26. února 1916)

February 26, 1916 My Country, Right or Wrong?

Všechny velké války jsou náboženské války a většina z nich se vede o rozhodnutí o nějakém bodu nauky. Dalo by se docela dobře zopakovat, že tahleta válka se v základě týká toho, zda je pýcha hřích. Moderní pojednávání této otázky je příznačné pro protichůdné záměry, v nichž žijeme. Tak jak jsem to formuloval, to většině moderních lidí přijde jako zkostnatělý pietismus, nebo jako tomu tuším říkávali vysokoškolští studenti „pi“. A přece to skoro každý cítí jako fakt, když se hříchem zabývá objektivně—tedy tak, jak se jím obvykle zabývá, totiž v druhých lidech. Co pýcha je, lze prakticky ověřit na tomto faktu—že její přidání k jakémukoliv dalšímu hříchu z něj činí neprominutelný hřích. Doklady o tom vskutku nabízí každodenní život. Vznětlivý muž, jehož v tanci vždy vede žena, si může zachovat přízeň mužů—i těch nejlepších. Takový dámský poskok může být poskok věru špatné pověsti a rozhodně si nezaslouží povýšení. Ale dobyvatel dámských srdcí si zaslouží být dobit sám, tak jako byl zabit nesporný pohádkový zlobr, který též zabíjel dámy. A to čím se od sebe oba typy liší je právě a výlučně přítomnost nebo nepřítomnost pýchy. Z téhož důvodu je více směšného a tedy zalíbeníhodného ve starém lakomci než v novém milionáři—milionáři onoho druhu, který se pyšní tím, že uždibuje z fazole namísto toho, aby ohlodával kost. Ubohý život je slušnější než život prostý, protože je skromnější. Lakomec jen dával na odiv svou chudobu, aby skryl své jmění, ten druhý ale dává na odiv obojí. Stejnou příchuť mají tvrzení některých z těch, kdo dnes nejvíc dávají záležet na tom, aby ukázali, že z nich zbabělce nadělalo svědomí. Strach ze zbraní alespoň může být instinktem necvičeného, ale zdravého zvířete. Ale nenávist ke zbraním je čirá zvrácenost, choré převrácení, jako když bláznivý pes nesnáší vodu. Počítám se k obdivovatelům presidenta Wilsona a považuji za nerozumné ho zkoušet nálepkami běžného veřejného řečníka, jako třeba „příliš pyšný na to, aby bojoval“. To samé nenápadité papouškování se týká naprosto triviální a prchavé fráze pana premiéra „Počkejme a uvidíme“. Ani na okamžik nevěřím, že by byl pan Wilson příliš pyšný na to, aby bojoval, kdyby v boji viděl nějakou výhodu. Kdybychom ale měli vzít tu frázi jako představitelku celé filosofie, byla by to jistě filosofie podivuhodně soustředěné špatnosti. Takovému filosofovi můžeme jen říct, že na boji není nic hříšného, ale že je velký hřích být pyšný. Všude zkrátka bude nejvyšší láska vybírat podle tohoto principu, ale ne pro sebeuspokojení, a už vůbec ne, pro to, čemu se říkalo svépomoc.

Moderní Německo nabízí velké množství jiných charakteristik, dobrých i špatných, ale to, čím se ona země vyznačuje, je její plná a vážná oddanost víře v praktickou hodnotu pýchy. Právě tohle samozřejmě dodává obzvláštní odpudivosti mnoha jeho výstřelkům, které jsou také poživačností. Sama vražda je příznivější jako slabost než jako síla. K tomu ale, abych se zde zmocnil podstaty, nemohu si jako příklad brát žádný z obvyklých výstupků zločinu. Musím vzít průměrný výňatek ze současné německé kritiky a polemiky. Duch, o němž mluvím, je právě tak přítomen v nejmírnější a nejracionálnější obraně Německa, jako v nejdivočejší rétorice jeho kultů nenávisti. A nemohu vzít lepší příklad než samotný rozvrh knihy, která se v Německu nedávno objevila. Je obzvláště zaměřena proti Anglii, a pokud budou Němci takové knihy produkovat, budou znovu a znovu dokazovat, a to mnohem jasněji, než to mohu dokázat já, vše, co zde říkám. Dílo, o kterém mluvím, se nazývá „Right or Wrong, My country!“ což je předpokládám německá rekonstrukce „My Country, Right or Wrong“. (Fráze ve smyslu v dobrém i zlém má zem. Německá verze by asi zněla Ať se děje co se děje. Má zem. Původní anglická spíše Má zem, tak či tak. Pozn. překl.) Je pro ně velmi typické, že populární frází takhle skoro přesně trefí a přitom vůbec nepochopit. Ale titul rozhodně není to jediné, co se jim v jejich prostě podařilo přečíst obráceně. Dílo má dále podtitul „Nemorálnost anglické politiky, jak ji přiznávají angličtí autoři“, a zjevně ji tvoří takové kritiky, které naši autoři čas od času vznesli proti naší vládě: jako jsou výmluvné výčitky proti Warrenu Hastingsovi, odsouzení čínské války Gladstonem a dalšími, Swiftovy satiry o zacházení s Irskem, zavedené anglické odsouzení zacházení s Amerikou a tak dále. Zkompilovali to profesor Herrmann a profesor Gad, vydané je to v Lipsku, a já doufám, že bude v oběhu po celém světě.

Žasnu nad tím, že dokonce ani profesoři nepochopí, že taková kniha je komplimentem a ne urážkou. Angličan ani zdaleka nebude mít námitek, aby se takový záznam tiskl, docela dobře si může přát, aby byl psán zlatě nebo tesán do mramoru: že by klopotní Němci měli vytesat každé slovo z něj na některou ze svých obřích kamenných budov, aby tam zůstala po tisíc let. Ať klidně poslední generace této zeměkoule vědí, že nikdy nebylo anglického omylu či křivdy bez anglického protestu. Ať naši nepřátelé světu poví, že naše omyly, byly opravené omyly a naše spiknutí byla včas odhalená a nezdařená spiknutí. Bude pro náš šťastné, pokud naši nepřátelé potvrdí ušlechtilý kompliment, který nám složil Newman—snad nejvyšší kompliment, jaký lze složit—„Jsou právě tak velkorysí, jako jsou ukvapení a hřmotní, a jejich pokání za jejich nespravedlnost jsou větší než jejich hříchy.“

Co si profesoři myslí, že dokážou jiného než to, že anglická debata je často svobodná a anglická historie často férová? To, že takové protesty zůstávají anglickými pomníky, odpovídá nejlepší anglické tradici. A je v souladu s nejhorší německou tradicí, že by měly být považovány za anglické porážky. Na světě snad není bojiště, kde by moudrý Angličan ochotněji přijal bitvu, než je to mezi dvěma intelektuálními systémy. Ať už totiž německá kultura vytvořila jakékoliv přednosti, vůbec nepřipouští tuto dovnitř obrácenou kritiku a kontrolu. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nebude tvrdit, že je očividné a zřejmé, že německá politika je bez poskvrnky. Ani profesor nemůže doopravdy věřit, že nebylo co říci proti invazi do Slezska, nebo dělení Polska. Musí přinejmenším vědět, že příběh emské depeše měl ošklivou stránku. Ať už takovou věc lze hájit nebo ne, jistě ji lze napadnout. Přijde mi záhadné, že ji někdo hájí a je zjevně naprosto směšné tvrdit, že s ní všichni souhlasí. Pokud tedy ji mezi takovými profesory a jejich žáky nikdo neodmítá, můžeme se jen domnívat, že jejich marnivost jej příliš slabá, nebo strach příliš silný. Buď nejsou upřímní, nebo nejsou svobodní. A je střídmou a docela nerétorickou pravdou, že pokud jde o velké národy, upřímné a svobodné nejsou: že takový sbor národního odsouzení pro národní akty by v jejich případě nebylo možné sestavit. Neschází jím věci k odsouzení, ale jen to odsouzení.

Bylo by ale omylem tvrdit, že Prus v této věci jen respektuje policistu. Prus respektuje Prusa, obraz, který uctívá, není ani obrázek, ale jen zrcadlo. A onu velkou otázku, která se nyní v Evropě soudí, již lze naznačit mnoha symboly nebo řečnickými obrazy, lze snad nejlépe vyjádřit tak, že je to filosofie zrcadla proti filosofii okna. Pokora totiž znamená dělat subjektivní objektivním—uvědomit si, že pro vesmír člověk není já, ale pouze on.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 382-386 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s