Rozdíl mezi bojem Francouzů a Němců (ILN 25. března 1916))

March 25, 1916 The Difference between French and German Fighting

Tato válka dotlačila mnoho skupin do postojů nepřirozených a rozhodně ne nijak zvlášť symbolických—Belgičany k bojovnosti, Němce k mořeplavbě (v jistých mezích), Brity k tomu, aby přibližně zavedli či podporovali povinnou vojenskou službu a tak dále. Pokud ale připustíme, co je nezbytné z hlediska vojenského materialismu, zůstává tu cosi, co je v základu národní a charakteristické, což lze jasně vidět v dlouhé krisi na Máze—rozdíl mezi tím, jak bojují Francouzi a Němci.

Myslím, že je velmi reálná slabost v tom, co Prusové, lidé propruského smýšlení a mnozí další vždy chválí jako „organisaci“. První slabostí je to, že z organizace vynechávají vše, co je organické. Když by měli mluvit o orgánu, mluví o stroji. Ale to je omyl v téměř všech z mnoha významů, ve kterých se to slovo používá. Takové varhany na tom taky nejsou nejlíp, když jsou flašinet. Tím, co činí rozdíl mezi mechanickým a organickým, je přítomnost v systému onoho neviditelného vitálního principu, kterému u nižších organismů říkáme život, a u toho nejvyššího duše. Nu, intelektuální předstírání pruského typu organizace jsou z velké většiny podvodem. Se vším předstíráním důkladného promýšlení věcí se ve skutečnosti snaží myšlenku spíš smrštit než se jí držet. Jsou to monomanianci pronásledovaní starou a beznadějnou hádanou perpeta mobile. Chtějí vytvořit stroj, který bude fungovat věčně a sám o sobě. Mechanisace, jíž se chlubí, je zamýšlena nejen k úspoře námahy a pracovní síly, ale k úspoře myšlení. Přinejlepším se snaží všechno své myšlení vyřídit na začátku. Celý svůj mozek používají v sestavení kombinace okolností, na něž se lze spolehnout, že pak budou fungovat samy o sobě. Právě tohle je skutečně typicky představeno v německé (oproti francouzské) theroii vojenského úspěchu. Všechen jejich důmysl, píle a spořádanost se mnohem víc soustředí na přípravu světla než na jeho vedení. Jasně a zřetelně to vidíme v dlouhém útoku na Verdun, ale téměř rovným dílem je vidíme ve všech pruských plánech v této válce. Všechen živý důmysl lidí Prusové používají jen k výrobě síly, která může být nejen smrtící, ale sama má být mrtvá. V tomto docela nestranném smyslu můžeme říct, že když začínají bojovat, přestávají myslet. Když tohle řekneme, nevysmíváme se tím jejich myšlení, ale jen opakujeme jejich theorii, která je jeho výsledkem. Jakmile jsou připraveni, padnou, v doslovném smyslu volného vyjádření, na nepřítele. Spíš na něj padnou, než by na něj zaútočili. Tím chci říct, že si o sobě budou myslet, že mají běžnou kontrolu, která z nich dělá přírodní zákon, podobný zákonu gravitace. Všichni totiž ví, celá jejich a filosofie je napsaná k posílení této koncepce, napsaná tak, aby se německý bojovník bezpečně cítil nejen jako fatalista, ale jako sám osud.

Nu a na francouzské frontě u Verdunu se osud bije s bohem. Francouzi věří s nesmrtelnou intensitou mysli—to je ve vědomí. Ani na okamžik nepřipustí sklouznout v nevědomí, a to ani proto, aby byli nevědomí jako zákon přírody. Nenechají nic uklouznout, ani proto, aby se stali sesuvem půdy zavalujícím protivníka. Dá se říci, že Němec bojují s válečnou sekerou zdvihanou válečníkovým záměrem, ale padající vlastní silou, zatímco Francouz bojuje rapírem, který je třeba držet zlehka, a to i ve výpadu, který zabíjí. Ale tahle otřepanější metafora by byla zavádějící, smíchala by celou věc s pouhými otázkami hbitosti a svěžesti patřící k jevištnímu Francouzi a velmi by křivila skutečného Francouze. Většina skutečností jeho moudrosti byla zamaskována jeho pověstí ostrovtipu. Nejlepší opravu takových omylů lze najít ve studiu map a manévrů u Verdunu. Francouzova víra v mysl jej nevede k tomu, že by bojoval obzvláště rychle, naopak, bojuje poměrně pomalu. Na spěšnost a náhlost válčení se specializuje spíše Němec. Ale tím skutečným a významným rozdílem není rychlost či pomalost, je to odlišnost zcela jiného typu. Francouz nespoléhá na svůj důmysl, ale na svůj dobrý smysl—tedy na to, jak říká výtečná fráze, že bude jak se patří při smyslech. Jinak řečeno, jeho principem je pořád myslet, a nikdy myslet nepřestávat, nikdy nebýt v přílišném shonu, aby myslet přestal a především nikdy nemyslet, že by bylo příliš pozdě na myšlení.

Němci, krátce řečeno, hluboce věří v promyšlení předem, myslí, si, že promýšlením předem lze provést téměř cokoliv. Ale Francouzi věří stejně hluboce v dodatečné nápady. Abychom užili právní pojem pro vojenskou záležitost, vždy si svou obranu vždy drží v záloze. Slovo „v záloze“ je samozřejmě klíčem k celé jejich strategii. Drží si velkou volnou sílu za svými liniemi a s ní vyživují svůj boj tuhle i támhle, přesně podle toho, jak se boj vyvíjí. Zdaleka nejsou rychlí v tom smyslu, že by byli ukvapení, zakládají vše na tom, že nejlepší je to, co vás napadne až dodatečně. Edgar Allan Poe v mnohém myslel velmi po francouzsku a v amatérském detektivovi Dupinovi vytvořil, což je v anglické a americké literatuře velmi vzácné, cosi jako francouzskou postavu. A zůstane v paměti, že jedno z Dupinových nejindividuálnějších idejí bylo to, co nazýval „počítáním s nepředvídatelným“, nebo co by se dalo hruběji vyjádřit jako očekávání neočekávaného. Francouzští velitelé vždy očekávají neočekávané. Nejen hromadí plány, jako Němci, hromadí také nápravy. To vše je zřejmé, z každodenního vývoje tažení, ale jeho nejzajímavější morální prvek je světlo, které vrhá na velkou, pevnou víru Francie v lidský intelekt jako jediného zákonného pána v pozemských záležitostech. Francouzi totiž vždy věří v rozum, a nikdy v něj nevěří víc, než když současně věří v náboženství.

Ale rozdíl je důležitý právě tak v míru jako ve válce. Do vnitřních regulací zasahuje právě tak, jako do vnějších vztahů různých států. Německo se chlubí, a chlubí se docela oprávněně důkladností určitého typu sociologické konstrukce. Je to cosi pobízeného, a dokonce napodobovaného v Anglii—cosi, co obhájci označují za sociální reformu, a čemu já říkám otroctví. Velkým vzorovým příkladem je donucovaní pojišťovací zákon, která byl přinesen z Pruska a zde zaveden, kus od kusu zcela podle vzoru, doslova, jako by to byl motor nebo stroj. Ale zvláštní a pamětihodnou známkou všech takových sociálních konstrukcí je to, čeho jsme si všimli ve vojenských přípravách. Je to ústřední myšlenka nějak natáhnout stroj tak, aby už pak běžel sám. Ale na trhu zrovna, tak jako v táboře, v poli s obilím, zrovna jako na bojišti věří Francie hluboce ve strategii oddělitelné zálohy. Věří v ponechání Francouzů volných k záchraně Francie, kdykoliv se Francie ocitne v potížích. Dokonce se předem počítá s tím, s cynismem, který dvojčetem idealismu Francouzů, že se Francie jako Francie v problému ocitne. To vysvětluje francouzský postoj k soukromému vlastnictví, které tak málo z našich sociálních reformátorů dokáže pochopit. Mám na mysli touhu po nejvyšší možné pevnosti vlastnictví s nejvýše možnou rovností v jeho rozdělené. Francie bude vlastně chránit své vlastní děti před svými vlastními omyly. Tato politika se dočkala triumfálního ospravedlnění v roce 1870, kdy byla insolvence Francie solvencí Francouzů. Volné ekonomické reservy přispěchaly, aby zaplatily za pohromu Mét zrovna tak jako volné vojenské zálohy přispěchaly, aby odvrátily pohromu Verdunu. A duchovní zápas mezi těmito dvěma typy obcí je válkou, která začne, až tato válka skončí.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 398-402 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Zasahování tisku do vedení války (ILN 18. března 1916)

March 18, 1916 Press Interference in the Conduct of the War

Průměrný občan dnes už má, což rád říkám, docela urovnaný přístup k politickým skandálům a panikám vytvářeným pesimističtějším tiskem. Je to v mnohém přístup muže, který řekl, že nevěří v duchy, protože jich viděl příliš mnoho. Taková znepokojivá odhalení jsou nepřesvědčivá, ne tolik ve svých detailech, jako spíše ve své rozvržení a především ve svém opakování. Skutečné vzrušení války má docela odlišný rytmus od vzrušení zpráv, opakuje se v různých a mnohem delších intervalech a jejich stálý přísun můžeme očekávat zrovna tak málo, jako Vánoce každý den nebo žne po celý rok. Jsem připraven věřit, vlastně jsem předem připravený věřit, že politici často selhávají, ale nevěřím tomu, že by selhání a nezdary politiků byly načasované tak, aby vyhovovaly úspěchům novinářů. Voják denně neumírá pro účely denního tisku, a ten nejhůř vyzbrojený a nebo nejhůř vedený batalion nepodává v okamžiku nejvážnějšího ohrožení hlášení po způsobu seriálu, ani se nerozpadne na kusy přesně ve chvíli, kdy se to hodí do uzávěrky.

Je dostatečně běžné spojovat chmuru s tupostí, ale ve skutečnosti není náš pochmurný žurnalismus dost tupý na to, aby byl pravdivý. Válka je, krom jiného, práce, a to práce velmi tvrdá. Nu a těžká práce je jednou ze dvou nebo tří věcí, které kvůli jejich povaze nelze sdělit v literatuře a tím méně v žurnalismu, To je důvod, proč se literatura, zejména ta moderní, tolik zaměstnává zmatky malé menšiny vlastnící peníze. Soukromé rozvody a soukromé nové sňatky, které zaplňují dlouhé salonové scény v tolika moderních hrách se ve velké většině ukazují jako záležitosti soukromých prostředků. V dramatu není možné něco takového jako je scéna v dílně, přinejmenším scéna v dílně, kde kdokoliv dělá nějakou práci. Dramatik musí udělat něco, o čem někteří tvrdí, že žádný gentleman dělat nesmí—totiž udělat scénu. Pokud náhodou známe pravdu o tom, čemu noviny říkají „scéna v Dolní sněmovně“, víme, že velmi často je scéna, kterou dělají novináři a Dolní sněmovna, která si ji údajně měla dopřávat, o ní nic neví. Politici se druhý den ráno z novin dozvídají o světem otřásající krisi, jíž se účastnili. I zákonodárci dělají jen o něco málo víc práce, než lze porovnat se sérií nepřestávajících scén. Ale protože z kdysi svobodného anglického parlamentu se bohužel stala jakási dosti umělá a nereprezentativní záležitost, nedělají takové padělky čehosi již falešného příliš velkou škodu. Když se ale tato každodenní záliba pro dramatické výjevy aplikuje na válku, drama pohybující se na odlišných osách slunce a měsíce, měsíců, ba i let, stává se z ní chabá a zlá choutka, protože padělá cosi, co je skutečně důležité, skutečně representativní a skutečně lidové. A pokud máme zhodnotit, v čem je válka skutečně významná, musíme si se vším důrazem uvědomit, že je v první řadě převážně monotónní.

Můžeme si to uvědomit docela dobře, pokud si vezmeme případ jakéhokoliv namáhavého a převážně materialistického podnikání, které se více či méně podobá válce. Pokud člověku řekneme, aby vykopal tunel sto mil dlouhý, nemůžeme očekávat, že vždycky najde zakopané poklady právě včas, aby to udělalo rozruch ve večerních novinách. Pokud vláda vyšle loď, aby našla Jižní pól, můžeme ve světle toho, co o vládách víme, docela dobře očekávat, že se ukáže, že s vybavením lodi je toho hodně v nepořádku, a v při vytýčení jejího kursu byla přehlédnuta mnohá nebezpečí. Představme si ale, že by někdo každý den vydával cosi, co by vydával za lodní deník, a představme si, že by pozůstával výlučně z černých pasažérů nacházených v každém koutě a lidí vysazovaných na každém pustém ostrově, jak v nějaké klukovské dobrodružné knížce. Kapitána můžeme považovat za běžnou, třeba i nedostatečnou osobu, ale představme si, že by podle tohoto podání první den zažil ztroskotání, druhý den vzpouru posádky, třetí den byl poražen piráty, představme si, že další vydání by ho odsoudilo pro neodpustitelný nezdar, když nechytil Velkého mořského hada, a to následující pak obsahovalo podrobný a děsivý popis mořského dna. Troufám si říct, že v takovém případě bychom nevěřili, že onen podnětný deník je skutečně lodním deníkem. Důvodem naší nedůvěry by nebylo přesvědčení, že kapitán má všechny kvality Nelsona a Kolumba. Důvodem naší nedůvěry by měla být naše povědomost, že plavby po moři pozůstávají především z moře. Ať už je práce úspěšná nebo ne, obvykle je to pomalá práce. Když jsme se zamysleli nad tím, že hlavním zaměstnáním námořníka je námořní plavba, mohli jsme svoje mysli připravit na paradox, že hlavním zaměstnáním vojáka je vojákování: což je zaměstnání, které je pro něj samotného často nudné a pro nás obvykle nesrozumitelné. Ale toto dávání přednosti novinovým zprávám před fakty přineslo jeden účinek, který otravuje něco, co by jinak mohlo být docela legitimní kritikou. Mám na mysli zmatení, v němž je praktičnost považovaná za totožnou s aktivitou. Je tu sklon ptát se falešného „muže činu“, což je ve skutečnosti člověk, který pořád něco dělá, zatímco jediný hodnotný muž činu je ten, který ví, kdy jednat. Vláda je neustále pobízena, aby něco udělala, když ve skutečnosti to něco by jen zabránilo tomu, aby se udělaly jiné věci.

Neznám lepší příklad než je případ Zeppelinů. Nebudu posměšně zasahovat do plánu předloženého legitimní autoritou: když rozsvítím lampu, stáhnu rolety, a bude-li nutno, dám si na hlavu pytel, když si zapálím doutník. Ale když náš pesimistický tisk volá naše vládce a naši administrativu, aby se soustředili na kampaň proti Zeppelinům, pak si, abych tak řekl, sundám pytel z hlavy a budu připraven říct svoje mínění dosti nahlas. Pokud už mám vládě vůbec nadávat, pak jí budu jistě nadávat proto, že dělá kvůli Zeppelinům tolik cavyků, ne že jich dělá příliš málo. Nerad dávám Němcům potěšení ze zhasnutí jediné svíčky a spálení celého německého města bych nepovažoval za příliš malou náhradu. Jistě, ideál, o který bychom měli usilovat by bylo to, aby nepřítel tyhle nálety Zeppelinů odepsal jako špatný dluh, výdaj, který ukazuje právě tak malou návratnost v morálním ohledu, jako ji lze říci ukazuje, ve vojenském ohledu. Chceme z té záležitosti udělat obyčejné plýtvání municí. Představme si, že Němcku dochází zásoby zeleniny a že přesto považuje za vhodné dát stranou jisté množství tuřínů, aby z nich nadělalo tuřínové duchy. Radím, abychom v takovém případě přestali na tuřínové duchy věřit. A konkrétně radím, abychom nedávali lordu nejvyššímu vymítači tuřínových duchů větší důležitost než našim kapitánům bojujícím na zemi a na moři.

Muži pracující s neviditelnou a monotónní dovedností, o níž jsem výše řek, že je duší vojenské vědy, přivedli anglické letectví na vysokou úroveň efektivity, zejména pokud jde o účely vojenského pozorování, které jsou účelem zdaleka nejdůležitějším. Přesto se objevily skutečné návrhy, aby všechny formy letectví byly sloučeny do samostatné zbraně: neboli jinak řečené, že letouny mají být vzaty těm, kdo s jejich pomocí dokáží vymanévrovat mocné armády a dát je těm, kdo mají na práci, aby mně a vás ochránily před pár nebezpečnými ohňostroji. Jistě by bylo mnohem rozumnější říct, že raději nebudeme mít žádnou ochranu před Zeppeliny, než říct, že naše místní problémy se smí plést do ohromných plánů, které jediné mohou zachránit svět. Může být rozumné přijmout nějaká vědecká preventivní opatření proti Zeppelinům, tak jako již používáme určitou vědeckou prevenci proti bleskům, zejména v souvislosti s významnými a důležitými budovami. Celý život ale nemůžeme vést s bleskosvody, ani válku s nějakým podobným aparátem. A já bych celou záležitost raději považoval za hromobití a čelil mu jen s deštníkem, pokud by jedinou alternativou bylo půlit a omezovat autoritu oněch neoslavovaných vůdců, kteří chrání a zachraňují naši zemi ne s deštníky, ale s puškami.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 394-398 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Kterak neznám Němce (ILN 11. března 1916)

March 11, 1916 On My Not Knowing the Germans

Mám svůj paklík proněmeckých protestů, které mě udržují šťastného a spokojeného, často ale bývá potíž vybrat si jeden, o kterém by se dalo s prospěchem napsat. Čistě pro potěšení mám rád šílence, kteří mě vyzývají k fysickému souboji v nitru amerického kontinentu s veškerou lehkomyslnou vzdorností, již bude Američan německého původu vrhat na nejvzdálenějšího nepřítele. Bylo by ale unfair projevovat jim přízeň na úkor těch, kdo představují náročnější úkol vedení intelektuálního boje za Německo. V zacházení s nimi se snažím zachovávat jedno pravidlo spravedlnosti: totiž oddělení jakéhokoliv skutečně hajitelného a argumentovatelného bodu, a to i tehdy, když je spojen s matoucími nesmysly v jiných záležitostech. Je tedy rozumné takto oddělit jednu konkrétní věc, kterou jsem viděl opakovanou v několika proněmeckých odpovědích a replikách. Mám na mysli obvinění, že mnozí kritici Německa v této válce jsou skutečně nevědomí, pokud jde o Německo a německé záležitosti. Nu, okázalost a mystifikace kolem těchto osobních věcí mi jsou nanic, a hned proto připouštím, že mé pohledy na Německo byly letmé, a i když jsem s Němci hodně mluvil o německé politice, moje němčina je tak lámaná, že jsem za to potěšení vděčil jejich obdivuhodné znalosti francouzštiny nebo angličtiny. Je docela férové, aby mi takové věci byly připomenuty a čtenář o nich byl informován; pokud by se z toho ale dovozovala nemožnost úsudku o velkém rysu historie, pak takovou dedukci považuji za zcela nefilosofickou, a to o to víc, že by to vlastně zabránilo téměř komukoliv mít jakékoliv přesvědčení o jakékoliv historické události.

Na námitku, že obviňovatelé Německa nejsou zběhlí v německé diskusi a kultuře je jedna velmi prostá a solidní odpověď. Skutečně není zapotřebí rozumět jedinému slovu ze všech slov národa, který se tak úplně vyjadřuje svými činy. Nemusíme se učit ani abecedu těch, kdo k nám mluvili němou abecedou tak prostou a hroznou. Zabiják sotvakdy potřebuje najímat tlumočníka. Krev je nejen hustší než voda, ale také mnohem prostší než inkoust, a málokomu sejde na to, v jaké řeči byly jejich ženy a děti odsouzeny k smrti, nebo v jakém patios na ně hulákali, když umíraly. Všechny strany přiznají, že obvinění, ať už je správné nebo ne, které proti moderním Němcům vznášíme, je obvinění z toho, že jsou barbary. A barbaři jsou z povahy věci těmi, koho civilisace často odsuzovala, když ne bez slyšení, tak alespoň bez porozumění. Budu se považovat za svobodného k utvoření morálního úsudku o králi Kanibalských ostrovů, třebaže jeho menu může být napsáno jazykem tajuplnějším než francouzština; a pokud mi Čoktové skalpují malé neteře, připomínka, že Čokty neznám mně neumlčí. Indiáni by psali dost jasně, tak jak Indiáni píší—obrázky.

Je tu ale ještě širší odpověď, která sahá dál, než k zločincům, kteří nyní Německo ovládají, a dotýká se poměrně neškodných lidí, kteří se těší jeho obecné kultuře. Jde o tom, že k mým závěrům mě ani tak nevedou argumenty Spojenců, jako spíše argumenty Němců. A ty znám dost dobře na to, abych je soudil podle jejich podstaty, třebaže ne podle stylu. Je-li něco kosmopolitnějšího než smrt, je to rozum. V posvátnost, možná bych měl říct tajnost, národní duše věřím víc než mnozí Němci, a jistě víc než většina Američanů německého původu. Jsou tu ale mezinárodní věci, a logika je jako aritmetika. Je možné ji přeložit do algebry, je možné debatovat otázku kvantity, i když jde o neznámou kvantitu. Nemusím od sebe rozeznat Snark a Boojum, ale vím, že půl Snarka není víc než celý Snark a vím, že dvakrát jeden Boojum mohou být jen dva Booja. Můžeme a nemusíme vědět, jaké techtle mechtle s námi jisté lidé hrají, ale pokud nás jednoznačně ujišťují, že jejich techtle jsou nadřazené jejich mechtlím, můžeme si je zařadit k dedukci, že jejich mechtle jsou vůči jejich techtlím podřadné.

A právě tuhle elementární nerozumnost kritizuji v německých argumentech, ať už v němčině či angličtině. Někdy se myslím tvrdí, že kdyby obyvatelé dalekých planetách byli obdařeni inteligencí, bylo by možné jim vysílat signály v geometrických obrazcích, čtvercích a kruzích, trojúhelnících a šestiúhelnících. A jen tak já posuzuji divoké signály od netvorů z pruské planety. Když mi nějaký pruský profesor řekne (jak mi to jeden řekl), že německou hegemonii je třeba přivítat, protože Němci mají vyšší morálku, volně přiznám, že s německou morálkou důvěrnou zkušenost nemám, vyjma její šťastné sklizně v této válce. Ale když mi pruský profesor také řekne (jak mi jeden pruský profesor řekl), že německou morálku mohou soudit jen Němci, pak vidím, že onen profesor argumentuje kruhem. A kruh je abstraktní obrazec, stejný pro všechny kmeny a jazyky. Nebo když je mi řečeno, že každý Němec vycházel s pocitem, že jeho údělem bylo přemoci celý svět, ochotně přiznávám, že moc nevím o tom, co Němci cítí. Ale když slyším, že přemohl celý svět, když vím, že byl v deseti dnech poražen armádou zpola tak velkou, jako byla ta jeho, pak říkám, že to nemohl udělat, pokud není polovina stejně velká jako celek. A nevěřím, že tohle by se stávalo v jakémkoliv klimatu a pod vlivem jakékoliv barvy místní krajiny. Vím, že jsou miliony drobných věcí, o kterých nevím vůbec nic, ale obžaloba Německa nepozůstává z malých věcí, ale velkých. Jejich nezdary v tažení a ještě větší nezdary v polemice shledáváme universálními zkouškami.

Mezi poněkud nepřesvědčivými mysliteli nové theologie je oblíbená věta, že jednotu je třeba hledat ne v náboženské konfesi, ale v náboženské zkušenosti. Přijde mi to nepřesvědčivé, protože zkušenost jako taková je nutně osamělá.

Pokud nikdo na světě vyjma mě nezakusil bolest zubů nebo chuť česneku, vůbec ji nemohu sdělit; pokud ji zakusili mnozí, můžeme se shodnout na jejím společném vzorci. Ale ve chvíli, kdy jej uděláme pro náboženskou zkušenost, tvoříme konfesi. Německo je v tomhle, jako v mnoha jiných věcech, přeborníkem hrubého modernismu a velkou část jeho věci tvoří tvrzení o nepopsatelné zkušenosti, proti popisům čerpaným z historického rozumu lidstva. Jediné, co nám dokáže říct, je to že Německo je Německem rádo (což je zcela v pořádku) a že jediný způsob, jak své překypující blaženosti mohou dát průchod, je to, že zabrání Belgičanům, aby byli Belgičany. A v Německu tahle jednostranná emotivnost skutečně hovoří náboženským jazykem. Je tu rozdíl mezi takovou řečí na dvou protichůdných stranách: je to rozdíl příliš málo pozorovaný. Jde o tento rozdíl, že nejslabší a nejhorší anglické dovolávání se Boha je dovolávání se Jej jako arbitra a v tom smyslu cizince: svědka abstraktního práva. Pokud našim vojákům řekneme: „Bůh je s vámi“ je to jako výraz u soudu „Soud je s vámi“ „Bůh hájí ty, kdo jsou v právu“ znamená „Bůh nás zničí, pokud pácháme křivdu“. Němci touto řečí nehovoří: směle a mnohomluvně mluví o „Našem německém Bohu“. Důležitost Božstva ve sváru není v jeho nestrannosti, ale v tom, že je to všemocný straník. Není otevřeným soudem, kde žádají o rozsudek. Je, jak pravil Němec Luther, hradem přepevným.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 391-394 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Německý militarismus a německá věda (ILN 4. března 1916))

March 4, 1916

German Militarism and German Science

 

Moderní Němci jsou horší než destruktivní: jsou nekreativní. Přesněji řečeno, jsou antikreativní. Mají mentální postoj, který nejen válčí se vším, co udělali ostatní, ale i s tím, co by udělal mohli. A pokud bychom chtěli nějaké shrnutí tohoto stavu mysli, nenajdeme lepší, než je fráze použitá tuším generálem von Disfurthem „Nejobyčejnější, nejošklivější kámen postavený k označení místa pohřbu německého granátníka je slavnější a ctihodnější než všechny evropské katedrály dohromady.“ Když se lidé, kteří takhle mluví, pokusí katedrálu postavit, nejspíš to bude hromada nejobyčejnějšího a nejošklivějšího kamení. Kdyby generál řekl, že duše granátníka, nebo škrtiče, je slavnější než všechny katedrály, říkal by jen to, k čemu všechny katedrály existují, aby říkaly. Ale jelikož většina katedrál tu nejen jen kvůli duším zemřelých, ale je také plná těl mrtvých, je logicky jisté, že generál nemluvil o lidském těle a lidské duši, ale specificky o Němci a konkrétně o granátníkovi. Generál si skutečně myslí, že rozdíl mezi Němcem a ne-Němecem je tak velký, že německé cetky jsou důležitější než ne-německé poklady, tak jako obří párátko může být větší lidská vycházková hůl, nebo archandělovo pírko může být větší než vrabčí křídlo. Jinak řečeno, generál je šílený. Vidí něco, co neexistuje. Skutečný obr totiž může přejít Evropou od Latinů ke Slovanům, a přímo projít Němci, aniž by viděl nějaké velké rozdíly, snad vyjma mírné otupělosti a krotkosti centrálního obyvatelstva. Přinejmenším pouhý vnější systém civilisace by obrovu oku přišel vlastně stejný všude. Kdyby to byl obr prosťáček, viděl by, že je to civilisace společná Francouzům a Němcům. Pokud by to byl obr učený, věděl by, že byla převážně okopírovaná od Francouzů. Ale žádný obr, ani v té nejdivočejší pohádce, by so nedokázal představit něco tak fantastického, že by mohl existovat takový rozdíl, jaký nebohý Němec naznačoval—podle nějž by jeden mrtvý Němec vážil víc než padesát mrtvých Francouzů. Jen by přemýšlel a divil se, co může takové tvrzení vůbec znamenat. Znamená jen cosi, co vždycky vyvolává současně nejdivočejší myšlenky a nejslabší umění. Znamená je sebeuspokojení, což je smrt sebevyjádření.

Je si totiž třeba všimnout, že i katedrály v jistém smyslu začínaly s obyčejným vojákem a obyčejným kamenem. Ale začaly v jistém duchu, duchu, který není spokojen se svým okolím, protože není spokojen sám se sebou. Nikdy nemůže udělat dost pro téma, a proto nemůže udělat dost pro podstatu. Není konce tomu, co by mohl udělat pro duši a tedy není konce tomu, co by mohl udělat s kamenem. Generál von Disfurt jako německý voják, který si myslí, že nemůže být nic lepšího než německý voják, je spokojený s tím, že zůstává tuhý jako kámen a strnulý jako granátník. Na kámen i na německého vojáka dokáže použít to, čemu se říká „organisace“. To znamená, že může okopírovat obyčejný ošklivý kámen a udělat z něj dlouhou řadu obyčejných ošklivých kamenů, podobnou dlouhé řadě obyčejných ošklivých Němců, kterým velí na cvičeních a vodí je po přehlídkách ve formacích. Ale nejsou to formace, na které by se kdokoliv, kdo má nějaký vkus, rád díval, pokud může sebrat kus sochy z rozbitých remešských věží. Násobení může a nemusí být trápení, rozhodně to ale není tvoření. Německá efektivita, která působí největší možnou uniformitu na velkém prostoru, se jen dál a dál vzdaluje středověké inspiraci, která působila nejvyšší možnou rozmanitost na malém prostoru. Existuje jeden vyčpělý vtip o jednom nevzdělaném člověku, který řekl: „Dejte mu trochu a snese peklo,“ je ale skutečně pravda, že pokud ustoupíte středověkým píď, dokážou rozpoutat peklo, a přidat nebe i očistec. Máme rohy rytin a iluminovaných rukopisů, kde jsme je viděli. Okraje této tvořivé schopnosti se nedotknete pouhou velikostí, ani jen pouhým uspořádáním. Nedosáhnete toho, když z lidí uděláte pouhé milníky a pak se budete chlubit, kolik mil pokrývají. Ve všech takových operacích, ať už jsou jakkoliv propracované, zůstává základní spokojenost s obyčejností a ošklivostí kamene nebo lidské mysli. V této věci, pokud si uděláte kamennou modlu, zřídka z ní uděláte sochu.

Politik převážně odpovědný za pojišťovací zákon před nedávnem řekl, že těsně před válku bylo dvojí Německo: Německo militaristické, se kterým nás pobízel do konfliktu a Německo vědy a průmyslové organisace, kterému byl, jak sám přiznal, za mnohé zavázán. Pokud jde o mne, kdybych se měl vybrat mezi dvěma tak nepříjemnými věcmi, bez váhání bych vybral Německo militaristické. O mužích, kteří bojují za Kaisera, se alespoň dá říct, že slouží zkomolenému Ceaserovi. Muži, kteří pracují pro Kruppy, slouží čemusi, co se dřív nikdo nepokusil vyslovit, nejnovější a nejošklivější jméno pro nejnovější a nejošklivější věc, která kdy byla pojmenována, aniž by byla pokřtěna. Militaristické Prusko mělo alespoň ctnosti militarismu osmnáctého století. Merkantilní Prusko nemá ctnosti kapitalismu dvacátého století: protože ten žádné ctnosti nemá. Němečtí militaristé alespoň nepochybně bojují za svou zemi, ale němečtí kapitalisté, dokonce i podle německého tisku, se zabývají především okrádáním své země. Dávám mnohem víc přednost pruskému orlu, když se vydá zahubit pruského supa, který se krmí jen pobitými. Ve vědeckém případě bych obrátil tu volbu ještě ostřeji. Řekl bych, že pokud existuje ještě jedna věc, kterou Němci protáhli bahnem a udělali z ní před všemi živými lidmi opovrženíhodný cár, byla to německá věda. Právě v příspěvcích vědy jejich straně nacházíme dva skutečně nesnesitelné prvky: prvek mučení a prvek zrady. V den, kdy zjistili, že pokusnická zkumavka je mocnější meče, se dramaticky propadly jejich morální standardy. Zbraně příslušníků primitivních kmenů a divošských lovců byly nejen rytířštější, ale skutečně humánnější. Zajatci luků a kopí na tom byli lépe než ti, kdo dýchali vzduch osvěžený německými doktory ve Flandrách, nebo ti kdo „pili vody“, do kterých sypali prášky němečtí doktoři v Africe. Není důvod respektovat lékárníky pracující v říši Kaisera Viléma, vyjma toho smyslu, v němž máme respekt k lékárníkům ve službě Caesara Borgii. A zdá se docela zřejmé, že smýšlení mužů vědy v moderním Německu se musí blížit smýšlení najatých mučitelů, kteří se pyšní hydraulickými skřipci a elektrickými palečnicemi.

Nakonec a vůbec nejméně bychom měli obdivovat či napodobovat průmyslovou organisaci moderního Německa. Nemá ani nezávislost a zmužilost viktoriánských podnikatelských radikálů, ani důstojnost a rovnost slibovanou nám socialistickými idealisty. Je to zkrátka nové otroctví, ve kterém jsou otroci velmi otročtí, aniž by na jejich pánech bylo cokoliv opravdově panského. Je to vojenské privilegium a vojenská podřízenost nedochucená solí společného a sdíleného ohrožení, jímž je rovnost a bratrství ve zbrani. Je to jen posádka boháčů trvale ubytovaná a vyživovaná lidem, jsou to muži, jejichž ideálem je věčné plenění ve věčném klidu.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 387-390 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988